Jak nemocný Ondra nakupoval auta přes internet

Už v pátek ráno nebyl Ondra ve své kůži. Nikomu z nás se nechtělo moc vstávat a jít ven, takže když neměl teplotu, tak šel do školky. Po obědě byl unavený a doma jsem mu naměřil 38. Dalo se to čekat. Po prvotním zklamání jsem si řekl, že kluci vydrželi poměrně dlouho, jak bylo třeba, takže nyní nemoc zvládneme líp. V tomto týdnu jsem měl několik akcí, takže kluci celý týden (kromě pátku) byli ve škole a školce až do odpoledne. Poprvé od prázdnin jsme na víkend plánovali zůstat doma a trochu si odpočinout. Sice bylo v sobotu pěkné počasí, ale to se nedá nic dělat.

V pátek odpoledne i v noci na sobotu malý Ondra hřál. Vždy na pár hodin se podařilo ztlumit horečku, takže noc nebyla tak náročná. Po léku Ondrovi na chvíli otrnulo a hlásil mi, že je fit a že si chce hrát. Nakázal jsem mu, že musí zůstat v posteli.

Za chvíli mě kluci zavolali a chlubili se, jak situaci vyřešili. Poradili si skutečně výborně. Martin si zřídil na zemi v pokoji autobazar a prodával auta. Nemocný Ondra nemohl opustit postel, proto prý nakupoval auta přes internet. Měl tam kasu s penězi. Jen peníze si kluci předávali z ruky do ruky, bezhotovostní platební styk ještě neznají (naštěstí).

Takhle to vypadalo:

Dobrá nálada Ondrovi vydržela jen chvíli a už v sobotu před polednem si hodně naříkal na bolest v krku. Pohledem jsem zjistil, že krk skutečně není v pořádku, takže jsme po telefonní konzultaci vyrazili na pohotovost. Myslím si, že jsme byli takhle na pohotovosti poprvé. Vždy jsme to nějak vydrželi a zvládli, ostatně s ošetřováním mám celkem bohaté zkušenosti. Bývá poměrně běžné, že problémy se projeví v pátek odpoledne, což je s ohledem na službu doktorů celkem nepraktické. Usoudil jsem, že to zřejmě bude chtít antibiotika a že je zbytečné, aby se Ondra trápil až do pondělí. Sestra na pohotovosti mi tento úsudek jen potvrdila.

Naštěstí Ondru ještě unesu, i když byl to spíš projev soucitu s jeho stavem, on by pár kroků taky zvládnul. Sice jsme v čekárně čekali více než hodinu a já měl obavy, aby Martin taky něco nechytil. Doktorka konstatovala, že Ondra má téměř ukázkovou spálovou angínu a já mám zase o zkušenost víc (ohledně nálezu v krku). Dostali jsme Penicilin, při jehož vyzvednutí jsme si s Martinem trochu zacvičili. Do lékárny se muselo z pohotovosti buď složitě zajet autem nebo vystoupat po více než 100 schodech (počítali jsme je s Martinem při cestě nahoru i dolu a v počtu jsme se neshodli). My jsme samozřejmě zvolili cestu po schodech, nahoru s Ondrou v náručí, dolu s Ondrou na ramenou. S ohledem na absenci pohybu v příštích dnech to bylo k užitku.

Dorazili jsme domů. Martinovi bylo líto, že jsme propásli Velkou pardubickou, ale hned uznal, že bráchovo zdraví je přece jen důležitější. Já začal přemýšlet, jak to zařídím s nákupem, vařením a vůbec s programem na další dva týdny, neboť to je zřejmě minimální doba Ondrovy rekonvalescence.

Noc na neděli byla ještě trochu náročná. Ondrovi bylo dost špatně a naříkal, takže jsem ho nosil v náručí a utěšoval. Vzpomněl jsem si přitom, jak jsem o něj pečoval jako o miminko a že to byly leckdy náročné chvíle. Taky jsem mu říkal, že je fajn, když už umí mluvit, protože řekne, co ho trápí. Zatímco miminko toto neumí. Byl jsem rád, že jsme zvládli zajít na pohotovost. Jednak víme, o co jde a jednak doufám, že léky brzo zaberou a Ondrovi bude líp. Snad to Martin ustojí a nechytne od bráchy.