První pětka... a pak pochvala!

Tak máme za sebou nový zážitek. Martin dostal svojí první pětku. Minulý týden, ještě než si došel pro věci do šatny v družině, se mě přišel zeptat, jestli mi nevadí, že dostal pětku. Řekl jsem mu, co se dá dělat a ať se jde oblíknout, že mi potom řekne víc.

Pár dní předtím se pro změnu pochlubil trojkou, dokonce z matematiky, což mě opravdu upřekvapilo. Počítat mu jde docela dobře a chyby dělá spíš z nesoustředěnosti. Sám po mně leckdy chce, abych mu cestou do školy dával příklady a ne jednoduché.

Spíš mě překvapilo "estetické provedení" matematického testu. Utrhnutý papír připomínající spíš účet v hodně lidové hospodě. Navic jsem si všimnul, že Martin gumoval. Nejprve psal jen výsledky, pak to prý musel opravovat a psát celé příklady. Z vygumovaného jsem si všimnul, že měl původně jen jednu chybu. Zřejmě pak v rychlosti špatně opsal zadání a i když ho vypočetl dobře, paní učitelka to počítala jako chybu. Dvě chyby a trojka, trochu přísné, ale budiž. Spíš mi vadilo, když jsem si pak v matematické cvičebnici všimnul, že tam pro změnu několikrát psali jen výsledky. Nechci tím ale omlouvat Martinovu nepozornost při zadání.

I když bych jako každý rodič chtěl pro své děti to nejlepší, tak vím, že to tak nejde a ani to není zcela správné. Martin má paní učitelku docela rád a nedá na ní dopustit, i když já jsem jí už na třídních schůzkách tipnul jako poměrně přísnou, která má svých starostí až dost. Ostatně nedávno jsem slyšel od několika maminek, že si na paní učitelku stěžovaly, zatím jen mezi sebou. Já to beru prostě tak, že každý jsme nějaký a je dobré to vědět. Po mnoha letech jsou zase silné ročníky, více dětí ve třídě a podmínky pro učitele nic moc. Ale nechci řešit paní učitelku. Prostě jednou takovou dostal a musí se naučit s ní vycházet, což mu snad docela jde, jak ještě uvidíme.

Tady tedy je ta "trojka" na kusu utrženého papíru:

A tady už je ta první pětka a pod ní zadání:

Po pravdě jsem se ani tak nezlobil za tu pětku jako spíš za to, že v ten den si sešit zapomněl ve škole - a já skutečně věřím, že to nebyl úmysl, protože se to Martinovi celkem stává. Navíc mi nebyl schopen vyvsětlit, za co dostal pětku. /Teprve druhý den, co jsem se dostal k sešitu a ještě později, když přinesl ze školy učebnici a já se dozvěděl zadání, jsme s Martinem zjistili, že paní učitelka doplnila vlak, který tam však už měl. Taky jsem se divil, proč maloval "nepovinné" sluníčko, když mu chyběla ještě nějaká slova. - Možná i tad by se dalo říct, že to bylo přísně posouzené, kromě chybějících slov psal chybně velká písmena./

Ptal jsem se ho, kolik lidí dostalo pětku - prý ještě 5 nebo 6 - a zda někdo brečel - prý ano. Líčil mi, jak jedna holčička brečela a tvrdil mi, že on ne. Měl jsem z toho radost. Druhý den jsem se však od maminky kamaráda dozvěděl, že prý brečel a dost, což mi sám potom přiznal. Nemrzela ho ani tak ta pětka jako prý moje reakce, ať už, že se budu zlobit nebo budu smutný. Mrzí mě, že se mi dodnes ho nepodařilo přesvědčit, že ho za špatné známky netrestám, že se spíš zlobím za konkrétní věci, třeba když mu něco opakovaně vysvětluji a on to pak přesto udělá špatně atd. Hlavně mě však mrzelo, že mi lhal. Takže jsem se na něj zlobil ne za pětku ani za to, že brečel, ale za to že mi lhal. Považuji za mnohem důležitější, aby mi vše po pravdě řekl. Už jsem tu o tom párkrát psal, jak si zakládám na tom, že mám poměrně dobré informace od Martina ze školy, protože mi mnohé říká. Také jsem psal o tom, jak se snažím kluky učit, aby mi říkali pravdu. Tedy když něco provedou, tak ocením, když mi to řeknou než když zalžou. Víc jsem se zlobil, když mi lhali než když mi něco přišli říct. Troufám si říct, že to nese ovoce a tohle byla svým způsobem výjimka.

Nakonec si troufám tvrdit, že to byla dobrá lekce. Já jsem si uvědomil, že se musím snažit být ještě shovívavější v přijímání známek ze školy. Ostatně skutečně mi nejde ani tak o známky, jako spíš o to, aby byl Martin pozorný a něco se naučil. Na druhou stranu zase nebudu mávat rukou nad tím, když by měl opakovaně chyby a pak špatné známky. Martin zase viděl, že potřebuje trénovat, takže se nebrání, když chci, aby doma něco trénoval. Už vloni jsem tu psal, jak Martin udělal zkušenost, že když se bude učit, tak to má smysl, což je podle mne nejdůležitější zkušenost (viz např. Učení má smysl aneb Jak jsme se učili noty). Tedy když mi něco nejde, tak to nevzdám, ale poperu se s tím. A ví, že já budu stát za ním (viz Já se snažil a táta se za mne postavil), což ale neznamená, že to za něj udělám. Taky jsem mu párkrát opakoval, že se neučí kvůli mně, ale kvůli sobě a že mám radost především z toho, když on je rád a když sám vidí, že se něco naučil.

Proto mě třeba víc naštve úplně špatný zápis v úkolníčku, který není oznámkován a chyby mu v něm opravuji sám /ostatně podobně jako v matematice, ze které mám pocit, že jí nikdo jiný než já neopravuje - ale chápu, že to všechno přepočítávat po téměř třiceti dětech je velká porce/.

Tady je další Martinův zápis:

Samotné zlobení je samozřejmě k ničemu, takže to spíš beru jako výzvu k větší pozornosti, rychlosti a přemýšlení. Takže jsem koupil malý sešit diktátů pro 2. třídu. Spíš než na diktáty jsme jej zatím využili k tomu, že si tam vysvětlujeme různé věci z češtiny. Dokonce to dávám Martinovi, aby si to přečetl sám. Zatím jsme si vysvětlovali psaní a výslovnost di, ti, ni a psaní velkých písmen. Takže cestou do školy nebo z ní si někdy místo příkladů říkáme slova a to, jak je napsat.

Díky zápisu v úkolníčku jsme si třeba vysvětlovali, že "děcká" se sice tak vyslovuje, ale píše se "dětská". Nedávno jsme se zase cestou ze školy dostali k tomu, jaký je rozdíl mezi "oběd", "oběť" /především v souvislosti s šachovou hrou/ nebo "objet". Resp. já jsem mu vysvětloval rozdíl mezi "oběd" a "objet" a on dodal ještě tu svojí /šachovou/ "oběť". Nakonec Martin sám souhlasil s tím, že na uvedená slova si vymyslí věty, které napíše. Zvládnul to pěkně a radost jsme měli oba dva.

Ještě větší radost měl však dnes, kdy mi celý pyšný od dveří hlásil, že dnes získal hned pět jedniček, i když jednu prý s mínusem. Hlavně se chlubil, že to snad byla první jednička z diktátu. Navíc z daného úkolu měl jeho největší kamarád horší známku /on je o rok a půl starší a pravidelně má lepší známky než Martin/.

A skutečně má být na co pyšný:

A pro pochlubení se ještě jednou zvětšená pochvala, kterou si Martin vysloužil:

A já jsem přemýšlel nad tím, jak nám sem tam špatná známka prospěje, neboť nás to oba motivuje k většímu nasazení. Možná kdyby měl pořád jen samé jedničky, tak by měl tendenci školu flákat, což by mohlo špatně dopadnout.

Vím, že je to vše zatím jen jakási hra a chléb se bude lámat ve vyšších ročnících. Myslím si, že jde hlavně o dobrý přístup k povinnostem a poznání, že učit se a snažit se má smysl. Na druhou stranu si uvědomovat, že škola a známky sice mají svojí cenu, ale jsou to "jen" známky a škola.

Martin i po zisku nadílky jedniček a takové pochvaly nehodil povinnosti za hlavu. I když jsem jej dnes netrápil jinými úkoly, tak si s úkolem dal skutečně práci a s výsledkem jsme byli, on i já, velmi spokojeni. No posuďte sami:

Takže i já s paní učitelkou můžu napsat: Martine - krásná práce! Mám velkou radost!

A budu jí mít nejenom za další jedničky, ale především za dobrý přístup k povinnostem a určitý nadhled. Martina jsem taky opakovaně žádal, aby nebrečel ani kvůli špatným známkám ani kvůli obavě z mé reakce a hlavně aby mi nelhal.