Pár myšlenek na hranici morbidity aneb Jak kluci zahrabali dědu

Pravidelné čtenářky a pravidelní čtenáři ví, že sem vkládám i příspěvky, které někomu mohou připadat příliš morbidní. Do jisté míry to předznamenal můj úplně první příspěvek na tomto blogu před dvěma a půl lety, v němž jsem psal a obrázky zdokumentoval naši návštěvu na hřbitově. To když jsme s klukama byli očistit od sněhu maminky hrob u příležitosti jejích nedožitých narozenin. Už tehdy jsem napsal, že si ani netroufám zveřejnit vše z našeho života, který nesmazatelně poznamenala smrt hned několika blízkých lidí. Tehdy jsem měl na mysli nahrávku, jak kluci radostně poskakují na hřbitově a zpívají mamince "Hodně štěstííí, zdrááávííí...".

Ne, nejsme posedlí smrtí a rozhodně to není hlavní téma našich debat. Na druhou stranu jsem již mnohokrát slyšel, že kluci toto téma vnímají přece jen jinak než většina jejich vrstevníků. Smrt berou jako realitu života, vždyť vše živé jednou umře, jak často zazní v našich debatách. Jako křesťané smíme věřit, že smrtí vše zřejmě nekončí, ale osobně nemám moc rád velké spekulace na téma, co bude potom, po smrti. Představu o zemřelých lítajících na obláčcích nebo kdesi tam nahoře jsme zřejmě již opustili. Místo toho klukům říkám, že lidé, co zemřeli, jsou "u Boha". Kde to přesně je, to nevíme a ani nad tím momentálně nespekulujeme. Spíš je z našich myšlenek a úvah zřejmé jakési společenství s našimi blízkými, ačkoliv nás smrt rozdělila. Samozřejmě mnohé kluci přebírají ode mne, v tomhle věku to ani jinak být nemůže. Třeba když máme štěstí a podaří se nám najít vhodné místo na zaparkování v jinak přeplněné ulici, většinou před naším bydlištěm, tak Martin připomene, že nám maminka takhle dobré místo "pohlídala" a někdy i za to poděkuje.

Pochopitelně nejčastějším tématem podobných hovorů je můj otec (ohlédnutí za jejich účastí na pohřbu otce viz Děti a pohřeb). Minimálně ze tří důvodů: 1) Oba kluci ho zažili a z našich blízkých zesnulých si jej díky tomu pamatují nejvíc. 2) Na "dědictví" či různé věci po něm narážíme nejčastěji. 3) Kluci si samozřejmě uvědomují, že to byl "můj táta", stejně jako jsem já jejich táta, takže je náš vztah, tedy mé vyprávění o něm, pochopitelně zajímá (ostatně jako se kluci ptají na to, co jsem dělal jako malý kluk zhruba v jejich věku atd.).

Jsem rád, že jsem byl především svojí mámou již od mládí veden k přemýšlení a vyjadřování o věcech, které v jiných rodinách byli spíš tabu (např. v rodině mého otce). Samozřejmě i s určitou mírou citu a taktu, která bývá individuální. Navíc se sám kvůli sobě snažím udělat si trochu jasno a srovnat si své myšlenky. Proto mě zvídavé otázky kluků většinou nezaskočí a nemívám problém s nimi upřímně a otevřeně mluvit, samozřejmě s ohledem na konkrétní situaci a jejich věk. Nesnažím se o nějaké křečovité pózy, jak by se mělo nebo nemělo, ale o skutečně poctivé odpovědi, které korespondují s tím, co cítím.

Není to vždy jednoduché a třeba Ondra mě nedávo překvapil dotazem, zda jsem měl svého tátu rád. Poctivá odpověď je po mne skutečně obtížná. Kdo četl můj příspěvek o Syndromu zavrženého rodiče snad alespoň trochu pochopí. Naštěstí si kluci nepamatují, když jim děda kdysi říkal, že ho nemám rád. Na druhou stranu jsem v sobě nepěstoval a ani nepěstuji nenávist, přes velmi složité vztahy a konflikty jsem se snažil ocenit to dobré, co uměl a dělal a podle možností ho respektovat. Takže po chvíli přemýšlení jsem Ondrovi odpověděl, že jsem ho jako dítě měl rád, jako má většina dětí ráda svoje rodiče, ale bylo to jiné, protože od nás odešel. Ondrovi taková odpověď (zatím) stačila. Chápu, že pro oba kluky může být velmi složité, když se budou snažit můj vztah s mým otcem vnímat očima dětí, které s ohledem na úmrtí maminky ke mně jako k tátovi mají přece jen mnohem inenzívnější vztah.


Nedávno jsme absolvovali uložení urny s popelem mého otce. Více než po roce od jeho smrti se mi podařilo zorganizovat vše potřebné i s ohledem na jeho přání. Zároveň se mi podařilo domluvit účast důležitých pozůstalých, za což jsem byl vděčný a tak trochu pyšný zároveň. Snadná nebyla ani naše účast. Jak už to s dětmi bývá, do poslední chvíle jsem trnul, zda budou oba fit. Nakonec i toto vyšlo a nějaký ten kašel a rýma nevadila. Martin byl uvolněn z rodinných důvodů, detaily jsem paní učitelce nepsal. Oba kluci věděli, na jakou akci jedeme, takže kdyby to paní učitelka chtěla vědět, nebylo to nic tajného a klidně jí to mohl říct.

Atmosféra byla nakonec ještě lepší než jsem čekal i počasí nám vyšlo pěkně. Mám už zkušenosti z minulosti a vím, že přítomnost dětí takovou, leckdy ponurou akci, přece jen zlidští. Navíc když se jedná o děti s tak přirozeným a věcným přístupem k umírání a smrti, jako mají moji kluci. Vzpomněl jsem si, jak mi kluci asistovali už při ukládání urny s popelem mojí mámy. Tam se to seběhlo tak nějak náhodou, že Martin prostě vzal urnu a podal jí hrobníkovi k uložení. Tentokrát jsem nic nepromýšlel a nakonec vše nechal na momentální situaci. Jen jsem nemohl ukojit zvědavost malého Ondry, který se chtěl do urny podívat. Uložil jsem urnu do vyhloubené díry v zemi a pak mě napadlo, že by kluci mohli asistovat při zahrabávání. Oba se toho se zaujetím ujali a nakonec to bylo celkem roztomilé. Až jsem s nimi vtipkoval, že jim to jde tak dobře, že by mohli mít na léto brigádu. Mám pocit, že ani ostatním účastníkům uložení urny aktivní účast kluků nevadila. Nebylo to pojato jako nějaká taškařice, naopak si kluci dali pěkně záležet. Už jsem mnohokrát psal o tom, že nás děti svým přirozeným přístupem k různým věcem, se kterými si dospělí leckdy neví rady, zahanbují a inspirují. Vždy si v takových situacích vzpomenu na Ježíšova slova v Matoušově evangeliu: "Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského." (Mt 18,3)


Jeden snímek /nápis na náhrobní desce jsem na fotce zamazal úmyslně/

Po dokončení uložení jsme se s částí účastníků rozloučili, s částí jsme ještě chvíli zavzpomínali a na přání zajeli na jedno oblíbené místo. Poté jsme se věnovali některým zděděným starostem a povinnostem. Den jsme zakončili opékáním buřtů. Pro kluky bylo nakonec z celého dne největším zážitkem právě opékání buřtů a pak také pozorování svítících světlušek v trávě za tmy.

Jsem rád, že i tuto povinnost vůči svému otci mám splněnou a hlavně že to proběhlo v dobré atmosféře. Mimochodem už delší dobu se mi nestalo, že by mě otec ve snu v noci "navštívil" a peskoval mě, že nedělám vše, co bych dělat měl. Snad i to je známka toho, že při smiřování s minulostí a tímto komplikovaným vztahem jsem na dobré cestě. Stejně tak je zajímavé, jak prostřednictvím některých věcí zčásti pronikám do jeho života, práce i zájmů. Samozřejmě ke svým mnoha rolím a stávajícím povinnostem ani není možné, abych se ještě navíc plně vžil do role mého otce a pokračoval v jeho rozmanitých činnostech. Přesto si s určitým zájmem a podle svých možností některé činnosti zkouším. Mimo jiné zjišťuji, že i když nemám bohaté zkušenosti a znalosti mého otce, mnohé si tedy musím nastudovat nebo se doptat, tak mi leccos docela dobře jde. Na druhou stranu si znovu uvědomuji, že těžiště mého života je prostě jinde a i můj přístup k životu a ke věcem je prostě jiný. Věděl jsem to už dávno za života otce, že jsme prostě každý jiný, aniž by to apriori znamenalo, že je jeden lepší a druhý horší. Škoda jen, že to tak nevnímal taky můj otec a naše rozdílnost jej rozčilovala a leckdy vedla k osobním invektivám...


Každopádně akce s uložením urny se podařila a kluci byli dobří "pohřebáři" (jak říkal Martin) nebo "pohřebníci" (jak říkal Ondra).


Poznámka: Shodou okolností jsem dnes narazil na stránkách serveru Umírání, který provozuje domácí hospic Cesta domů, na zajímavé testy. Kdo má chuť, může si tak třeba otestovat své znalosti a dovednosti, třeba na téma Když dětem někdo umře. Asi bych se ani nemusel chlubit, že můj výsledek byl 100%, prý "Dětem a tomu, jak přemýšlejí, opravdu rozumíte. Gratulujeme!" Tak to jsem rád! :-)