Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pondělí 19. prosince 2011

Tatííí, kdo je to ten Havel? aneb Jak přiblížit dětem osobnost

V neděli přes den většinou zprávy nesleduji. Navíc jsme byli s klukama po nemoci v kostele, pak na dobrém obědě. Tak nějak jsem si chtěl vydechnout a odpočinout si od každodenních starostí (zvlášť když jsme byl s klukama doma, tak to bylo pro nás náročné), po delší době vyrazit mezi lidi a na vzduch. Jen mi přišla vtipná ranní scénka se sousedem, tak jsme jí chtěl zaznamenat na blog. Zjišťuji, že jakmile si tyto vtipné historky nezaznamenám, tak rychle zapadnou pod nánosem dalších, spíš starostí a stresy než radostí, takže je třeba to veselé v sobě uchovávat a připomínat si. Byla to jen chvilka a pak jsem chtěl, jako vždy, vložit odkaz na tento příspěvek na svůj profil na Facebooku. K tomu nakonec nedošlo. Jakmile jsem krátce po třetí hodině otevřel Facebook, ze všech stran tam na mne zářily zprávy o tom, že zemřel Václav Havel. Zpráva mě zaskočila a hned mi přišlo nevhodné, abych v takové chvíli dával odkaz na náš vtipný zážitek. Sice jsem jej nakonec ze svého blogu neodstranil, ale neodkázal jsem na něj. Já vím, je to asi hloupost, ale najednou byly moje myšlenky jinde.

Okamžitě jsem si vzpomněl na dvě věci, resp. na dvě myšlenky. Jedna mě napadla už před časem, ani nevím kdy. Nevím už proč, ale nějak jsem si uvědomil, zřejmě nad nějakou z mnoha zpráv o úmrtí někoho veřejně činného, že Václav Havel je zřejmě jedna z mála veřejných osobností, jehož (přirozená) smrt se mě skutečně dotkne a zasáhne mě. Asi to nechci víc rozebírat, byl to prostě takový pocit. Druhou myšlenkou byla ta, která mě napadla, když jsem před týdnem ve zprávách zahlédl záběry ze setkání Václava Havla s dalajlámou. Bylo mi poměrně hned jasné, že s Václavem Havlem, resp. jeho zdravotním stavem, je to už hodně špatné. I tak pro mě zpráva o jeho smrti byla překvapující. Opět se tady nechci rozepisovat o tom, jak i očekávané úmrtí člověka překvapí, zasáhne a uvědomíme si tuto "definitivu"...

Samozřejmě jsem začal sledovat zprávy. Velmi brzy jsme zprávu přijal. Vzpomněl jsem si na Havlovo setkání s dalajlámou, kdy mu už každý pohyb působil velké potíže. Uvědomil jsem si, že i pro něj to nakonec v takové situaci bylo vysvobození. Poprosil jsem za něj i za jeho nejbližší a řekl jsem si, že bychom měli být především vděční a také hrdí na to, že jsme mohli mít takového člověka, takového prezidenta.

Poměrně brzo jsem začal přemýšlet nad tím, co řeknu klukům, resp. Martínkovi. On je občas taková naše domácí černá kronika. Neomylně a na dálku většinou zaslechne nějaké zmínky o úmrtí a občas o tom i dál uvažuje. Jak je poměrně naladěný coby hokejová fanoušek (nevím, po kom to má), tak mi zrovna nedávno z ničeho nic říkal, jak vzpomíná na ty naše tři hokejisty, co zemřeli a jak je mu líto, že už nebudou moct hrát v našem týmu. Řekl jsem mu, že mi to je taky líto, ale že takový je prostě život, že lidi umírají, někdo mladý, jiný starý. Někdy mě podobné věci docela zlobí, ale asi neprávem. Na jednu stranu bych měl být asi rád, že mu každá zpráva o úmrtí nepřipomene úmrtí někoho z blízkých, na druhou stranu si říkám, proč by kluk  takovou zkušeností měl ještě litovat smrti druhých, tj. že je mu líto nad smrtí cizích lidí (když to slyší z médií). Já vím, je prostě citlivější, no nic.

Hned mi bylo jasné, že mi vůbec nejde o to a rozhodně nechci, abychom se s klukama babrali v nějakém dalším úmrtí. Naopak jsem si říkal, že by to mohla být příležitost k určité osvětě a vzdělání, abych jako rodič náležitě poučil svého malého školáčka.

Snad nevadí, že to po takových vážných úvodních slovech vezmu trochu odlehčeněji.

Když se kluci nasvačili, tak jsem je zavolal k televizi. Řekl jsem jim, že zemřel Václav Havel. S jistou zvláštní hrdostí jsem jim hned v rychlosti prokliknul pár zpravodajských stanic, abych jim názorně ukázal světovou proslulost tohoto člověka, zřejmě nejznámějšího čecha 20. století, o jehož smrti referovaly téměř všechny stanice v různých jazycích. Martínek na to reagoval se svojí upřímností: "Tatí, nezlob se, ale já vůbec nevím, kdo to ten Havel je." Tak jsem mu řekl, že se vůbec nezlobím, že je to jasné a že proto jsem je zavolal, abych jim to vysvětlil.

Ale jak na to? Přemýšlím, jaká slova zvolit. Tak je jasné, že jsem jako první řekl, že to byl náš prezident. Minimálně Martínek ví, co je to prezident a našeho současného prezidenta většinou pozná. Dále jsem řekl, že to byl dobrý člověk. Chvíli jsem přemýšlel, zda mám o Havlovi mluvit jako o člověku statečném. Nepochybuji o tom, že byl osobně statečný, ale na druhou stranu mi na něj nepasovala představa "hrdiny" dětských postav. Tak to pro mne hned byla výzva, jak si s tímto poradit. Chvilku jsme spolu s klukama mluvili. Tak jsem nejprve ísto o hrdinovi o Havlovi mluvil jako o člověku, který se nebál. Bát se, to je téma pro děti celkem představitelné. Nebál se, pokračoval jsem, třeba v době nesvobody říkat věci tak, jak si je myslel, i když byl pak třeba kvůli tomu ve vězení.

"Ve vězení?," zpozorněl Martínek, zatímco Ondra spíš mlčky poslouchal. Ano, ve vězení, zopakoval jsem.

"A on se z toho vězení probil ven?", najednou se Martínek naladil bojovně a dychtivě čekal na to, jak bude pokračovat moje povídání o "hrdinovi", který se "probil" nebo dokonce "prostřílel" z vězení.

Usmál jsem se a uvědomil jsem si, že to bude chtít chvilku času. "Ne, neprobil se ven," přiznávám "nedostatek" svého "hrdiny".

"Tak ho vysvobodili?", zkoušel i nadále Martínek zdramatizovat osudy "hrdiny", i když už mírně zklamaný, že se "neprobil" ven sám.

"Ne, ani ho nikdo nevysvobodil," přiznal jsem podle pravdy.

"Tak jak se tedy dostal ven z vězení?" kroutil Martínek hlavou a určitě přemýšlel nad tím, co to mohlo být za "hrdinu"?

Nevzdával jsem to. Vždyť ani mě nesedí na Václava Havla představa filmového "hrdiny", takže proč bych jí měl chtít vytvářet v Martínkovi? Tak jsem povídal o tom, že z vězení byl propuštěn po uplynutí trestu, že to prostě byla doba nesvobody a že jsem rád, že dnes můžeme žít v době svobody. Přestože dnes není vše v pořádku a leccos se nám nelíbí, tak oproti minulosti žijeme v době svobody. Oproti minulosti se nemusíme tolik bát toho, že bychom za to, co si myslíme a říkáme, mohli být tak snadno pronásledovaní a šikanovaní, jako se to dělo dříve. A za to, že žijeme v době svobody bychom měli být vděční takovým lidem jako byl Václav Havel. Martínka to docela zaujalo, takže se ptal, kdy byla doba nesvobody. A taky říkal, že je rád, že žije v době svobody. Mluvili jsme však spolu jen chvilku, nechtěl jsem je zase příliš trápit a školit. Poslal jsem je zase si hrát.

Už kluky trochu znám, tak to beru tak, že jsem jim řekl základní informaci, vysvětlil pár věcí. Vlastně jsem zasadil takové malé semínko a zbytek nechal na to, až bude zase nějaký podnět nebo až budou kluci chtít něco vysvětlit, tak můžeme pokračovat. Tento přístup se mi vyplatil už několkrát a i tentokrát byl podle mne dobrý.

Napadla mě však jiná věc, když jsem si přečetl prohlášení pražského arcibiskupa, že by v neděli večer mely vyzvánět pokud možno všechyn kostelní zvony. Byl to takový náhlý nápad, které často bývají dobré. Zeptal jsem se kluků, zda si nechtějí poslechnout, jak budou zvony znít. Po poměrně dlouhém pobytu doma kluci uvítali jakoukoliv změnu. Jen jsem přemýšlel, kam bychom zašli. Nejdřív jsem uvažoval o vyhlídce nad Prahou, ale když jsme vyrazili, tak jsem si říkal, že bychom mohli zkusit přímo Pražský hrad.

Byla to příležitost, abychom si cestou mohli zase o něčem povídat. Především to však byla možnost, udělat určitý zážitek. Co si budeme povídat, pro děti jsou takové zážitky důležitější než jen slova. Jen jsem cestou měl trochu obavy, zda ten zážitek bude stát za to, takže jsem to bral jako příležitost k procházce.

Nakonec se to ukázalo jako velmi dobrý nápad. Měli jsme štěstí hned v několika ohledech. Cestovalo se nám dobře a dorazili jsme včas. Ostatně cestou se ve mně probudila už delší dobu zasunutá láska ke staré Praze. Zájem o Prahu a její dějiny, doslova o dějiny kdejaké sochy, domu či místa, mě totiž kdysi dávno přivedla ke studiu historie. Kdysi jsem plánoval, že bych se stal průvodcem, ale nakonec jsem zjistil, že takový průvodce si někdy musí vymýšlet různé zajímavé a zábavné historky, protože důkladné hisorické úvahy jsou pro mnohé spíš nudné. Tak jsem se stal historikem a ne průvodcem. Tak jsem jen čas od času prováděl známé či nějaké hosty po Praze. Už dávno toho o Praze nevím tolik jako tehdy, kdy jsem mohl o některých místech pronést téměř přednášku.

Přesto jsem cestou z Pohořelce k Pražskému hradu byl chvílemi možná nadšenější než kluci a vzpomínal jsem, jak jsme tato místa kdysi procházel a párkrát jsem se dostal do míst, která byla běžnému člověku nepřístupná, třeba když jsme se sestrou hráli snad Ovčáci, čtveráci na zvonkohře na Loretě. Já se pořád těším, až kluci budou větší, abych jim mohl mnohé vysvětlit a ukázat. Teď je nechci přetěžovat a je fakt, že v běžném provozu leckdy není tolik energie an takové věci. Každopádně teď jsme měli příležitost. Tak jsem jim ukázal alespoň pár památek, ale jen zběžně, protože jsem jim slíbil, že když budou chtít, projdeme si to důkladně.

Navíc spíš než informace jsme si s klukama užívali atmosféru. Ztemnělá Praha, osvícené památky a cestou na Pražský hrad začalo drobně sněžit. Klukům se líbilo pozorovat padající sníh ve světle lamp. Mně se zase líbilo, jak jsem se snažil vnímat, že kluky mnohdy zajímá něco jiného než mne. Je to naprosto v pořádku a myslím si, že role mne coby rodiče je respektovat tuto odlišnost a především z mé strany stavět a pečovat o mosty našeho vzájemného porozumění. Mého otce hodně bavilo zahrádkaření. Já zase rád pěstuji ty svoje dvě květinky, nebo spíš stromky. Např. zatímco jsme klukům ukazoval různé paláce na Hradčanském náměstí, Ondru zcela nadchnul kandelábr, tedy sloup veřejného osvětlení uprostřed náměstí.

Bylo mi jasné, že pohled z rampy u Pražského hradu nadchne spíš mne než kluky, kteří sotva viděli. Na druhou stranu mi bylo jasné, že hradní stráž potěší zase kluky. Zvlášť Ondra zaujatě sledoval vojáky. Jen chvíli se jich bál a nechtěl vstoupit na I. hradní nádvoří, ale byl tam se mnou. Navíc jsme mu vysvětlil, že ti vojáci to tam chrání a nikomu neubližují. Teprve pozděj, cestou zpět, jsem pochopil, že Ondra zřejmě nejprve neviděl vojáky dole, ale sledoval a bál se velkých soch při vstupu na I. hradní nádvoří (tzv. Zápas gigantů - obrázek třeba zde). Uznávám, že ve tmě vypadaly sochy celkem hrozivě. A jak už to tak u Ondry bývá, tak se sice nejdřív bál, ale při zpáteční cestě mi říkal, že s emu sochy líbí, že by si je nejradši vzal domů .

Zvony začaly zvonit postupně, Martínek je nejprve počítal a měl radost z každého, který začal znít. Ale zase tak moc to neznělo, navíc jsme zaslechly výměnu stráží, což kluky zaujalo nepochybně víc. Tak jsem se přesunuli a sledovali výměnu. Martínek mi později říkal, že byl zklamaný, protože si myslel, že vojáci nejenom se zbraní bouchnou o zem, ale i vystřelí. Se stráží jsme se vydali I. nádvořím a klukům jsem ukázal, jak stráž přestala pochodovat po průchodu Matyášovou branou na II. nádvoří. My jsme pokračovali na III. nádvoří, protože jsem klukům sliboval, že si poslechnou největší zvon v ČR, Zikmunda, jaký vydává zvuk. Ukázal jsem kluům pražského arcibiskupa Dominika Duku, který kolem prošel v zamyšlení, takže na pozdrav odpověděl jen jeho doprovod. Kluci se zájmem poslouchali zvon a se zájmem sledovali honící se vločky ve světle reflektorů, které osvěcovali katedrálu.

Ještě jsem zapomněl, že už cestou jsme debatovali o hradech. Ondra si myslel, že už u nás hrady nejsou. Naopak Martínek vzpomínal, jak byli coby předškoláci se školkou na návštěvě Pražského hradu, což považoval za důkaz, že u nás hrady máme. Tak jsem jim opět slíbil, že v létě nějaký ten hrad navštívíme, když už si nepamaují, že jsme minulý rok nějaké hrady nejenom navštívili, ale dokonce jsme v jednom zámku či bývalé tvrzi byli na dovolené.

Ondrovi, který poslední dobou občas zápasí s nočními můrami, jsem ukázal sochu svatého Jiří, který je nejčastěji zobrazen, jak coby rytíř přemáhá zlo v podobě draka. To samozřejmě Ondru zaujalo.

Zvon zvonil dlouho a my nechtěli prochladnout. Tak jsem usoudil, že zážitku bylo dost a vydali jsme se zpět na I. nádvoří, abychom zapálili svíčky, které jsme měli s sebou. To byl opět zážitek, přestože malé čajové svíčky v takovém počasí samozřejmě hned zhasínaly, takže jsme je zapalovali třikrát a pak vydržely. Myslím si, že atmosféra to byla pěkná. Svíčky, lidé, portrét Václava Havla s květnami, ale kluky samozřejmě zaujala opět hradní stráž. Stoupli jsme si stranou a někdo z kluků, myslím, že Ondra, se mě zeptal, na co mají vojáci na zbraních nože. Pro odlehčení jsem odpověděl, co mě napdalo, tedy že to mají na to, kdyby si chtěli namazat chleba. Zaslechl jsem, že se vedle stojící hradní policista smíchy zakuckal a i kluci poznali, že si dělám legraci. Tak jsem jim hned říkal, že to jsou tzv. bajonety, tedy bodáky nasazené na zbraň pro případ boje zblízka. Kluci hned zpozorněli a zase se začali ptát na střílení, zvlášť Ondra.

V tu chvíli se hradní policista sehnul k malému Ondrovi a polohlasně mu říká, jestli chce slyšet jedno "tajemství". Kluci překvapením zatajili dech a teprve já jsem za ně odpověděl, že určitě chtějí. Tak to tajemství je to - snad nevadí, že to zde prozradím - že zbraně vůbec nemůžou střílet, protože jsou umělé. To byl skutečný zážitek. Hradní policista malým klukům prozradil takové tajemství, představte si to!

Už jsme toho viděli a slyšeli dost, takže jsem se vydali směrem k domovu. Cestou jsem si znovu opakovali, co všechno jsme viděli a slyšeli. Kluci litovali, že v pondělí jdou k doktorce a nemůžou tedy do školy nebo do školky, aby se pochlubili se svým zážitkem. Dělové koule ve zdi kapucínského kostela Panny Marie, pozůstatek pruského ostřelování Prahy a další zajímavosti staré Prahy si prohlídneme zase někdy jindy.

Já jsem klukům poděkoval, že jsem rád, že byli se mnou si vzpomenout na Václava Havla.


Druhý den jsme s klukama byli u paní doktorky a zažili jsme plno věci, které možná zmíním jindy. Jen jsem s klukama byl ve stánku a koupil jsem několikeré noviny. Ukazoval jsem klukům, že všechny mají na titulní stránce obrázek Václava Havla. Bylo fajn, že pro kluky už to nebyla neznámá postava. Naopak se zařadil mezi "známé tváře". A samozřejmě to projevovali svým způsobem. Např. Ondra pak v obchodě ukazoval na jednotlivé noviny a říkal: "Václav Havel, Václav Havel a zase Václav Havel." Jindy zase Martínek vzpomínal, že to byl "dobrý člověk" a Ondra k tomu dodal, že by ho "nejradši pomazlil", což pro někoho může být poněkud zvláštní vyjádření blízkosti.

Později jsme si ještě s Martínkem listovali novinami a koukali jsme na obrázky Václava Havla i dalších, pro Martínka "známých tváří", např. Barack Obama, Václav Klaus a Dominik Duka. Když jsem Martínkovi četl, co o Havlovi prohlásil Barack Obama a viděli jsme u textu fotku, kde se Obama tváří smutně, tak se Martínek divil: "To je zvláštní," řekl, "že ten Obama je tak daleko, v úplně jiné zemi a je smutný kvůli Václavu Havlovi." Martínkovi se líbil především Havlův podpis se srdíčkem, ale i některé veselé fotky z jeho života. Kluci však opět neskrývali svůj zájem o sport, takže nakonec si oba prohlíželi fotky hokejistů ve sportovním zprvodajství.


Nemyslete si, Václav Havel nebyl zdaleka jediné téma našich rozhovorů. Mnohem víc jsme si povídali o blížících se Vánocích, vybírali jsme dárky, prohlíželi jsme si stromky a kapry, přičemž jsem musel odmítnout návrh, že bychom koupili kapra už teď a týden ho měli ve vaně a nemyli bychom se. Navíc dnes jsem zažili věci, které by stálo za to zaznamenat (jak jsem ve shonu ztratil jednu z nákupních tašek i s nákupem a pak jí zase našel atd.), ale snad jindy. Jen mi přišlo zajímavé zaznamenat něco z našich debat nad smrtí jednoho z největších Čechů a zároveň o předávání zkušeností z generace na generaci.



Snad to nikoho nepohorší, ale nemůžu si pomoct. Na této fotce z konce 60. let mi Václav Havel připomíná tak trochu Brada Pitta. Takže já osobně mám jasno v tom, kdo by měl ve filmu Havla tohoto věku hrát.

4 komentáře:

  1. Soublasim s tim obsazenim Pitta do filmu. Presne to me dnes napadlo.Pokud by melo neco takoveho vzniknout. Jinak prijemny pocteni. Ja jsem si diky tomu vzpomel na svoje detstvi, kdy mama pracovala na hrade v kancelari prezidneta a ja pobihal po chodbach a hledal naseho hrdinu, bohuzel jsem se s nim nikdy nesetkal.

    OdpovědětVymazat
  2. Martine moc pěkně napsané.
    Také jsme na Václava Havla vzpomínali.
    Starou Prahu také miluju, ač nejsem pražák.
    Tak 2 x do roka do Prahy jezdíme a procházíme se po staré Praze.
    Míša

    OdpovědětVymazat
  3. "Že by ho nejradši pomazlil" mě dojalo k slzám!

    OdpovědětVymazat
  4. Taky jsem vzpomínala a po hodně dlouhé době mě mrzelo, že jsme se odstěhovali daleko z rodné Prahy, taky bych vzala kluky ven mezi zvony. Taky jsem viděla záběry ze setkání s dalajlamou, taky mě zasáhlo, jak daleko na cestě už VH byl, dojalo mě, jak to poznání čišelo z dalajlamy a hlavně jak se ho to vnitřně dotklo. Znám ten pocit, kdy je člověk ten první, kdo už ví, okolí je ještě daleko to připustit, a když je to člověk osobně se mě dotýkající, nejsem ráda, ráda bych byla jako ostatní, kteří ještě nevědí. Bylo zvláštní a blízké vidět stejné pochopení a reakci na ně zvenčí, v chování dalajlamy k jeho příteli.
    Stejně tak jsem byla zaskočená skutečností, u některých lidí nejde vnitřně přijmout, že je další cesta již přímá a nevyhnutelná.
    Jsem ráda, že se dočkal setkání s přítelem a že byl naším prezidentem.
    Renata

    OdpovědětVymazat