Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

úterý 15. listopadu 2011

Co mi vadí? Smog, šílené zdražování a blbnutí lidí

Už nějakou dobu přemýšlím, že pro změnu napíšu o něčem obecnějším, než o našem soukromém životě. Ostatně těch podnětů ke psaní a různých myšlenek mám mnoho, jen se musím věnovat jiným věcem než psaní.

Převážně píšu o našich rodinných radostech i starostech. Samozřejmě nežiji uzavřen pouze ve své ulitě našeho domova, vnímám mnohé ze svého okolí i z médií. Leckdy vnímám další dění možná víc, než by bylo zdrávo. Vzpomínám pak na svojí mámu, která mi zvlášť v době nemoci říkala, že už prostě nemůže poslouchat zprávy, příběhy druhých lidí atd., protože je citlivá a velmi jí to vyčerpává.

Dnes mi při psaní nepůjde o nějaká velká moudra (nebo ano? :)). Spíš o souhrn mých poznámek nebo postřehů k aktuálním tématům, které vnímám.


Momentálně je aktuálním tématem číslo jedna mlha, inverze a smog. Ostatně pro mne to není ani tak společenské téma, jako spíš téma velmi osobní. Kombinace nějakého nastydnutí, kašle, mých dutin a samozřejmě stresu a vypětí mi celkem úspěšně komplikuje život. Když jsem dnes ráno jen vyprovodil Martínka do školy, tak jsem se pak doma chvilku vysloveně dusil. A nejenom dnes. Samozřejmě i ten sluneční svit schází a lezavé chladno je rovněž otravné. No co, musíme to holt vydržet, stejně jako všichni. Teda pokud nemáme možnost se v takové době na chvíli přesunout někam na vrcholky hor nebo ještě lépe někam za teplem k moři. V den svátku sv. Martina jsem hledal nějaký jeho zajímavý obrázek. Místo toho jsem našel zajímavé a pěkné obrázky ostrova svatého Martina. To by byla dovolená! Navíc musím být doma s Ondrou, který stále ještě bere antibiotika, ale je mu konečně líp a kašel se zlepšil, i když zcela neustal.


Dlouhodobějšího charakteru je jiný problém, který si silně uvědomuji. Stále se mluví o krizi a především o chystaném zdražování. Už se taky občas mluví o tom, že se už zdražuje. Možná to nesleduji, ale podle mne se o tom mluví málo. Snad každý, kdo chodí pravidelně nakupovat, si toho už musel všimnout. V posledních měsících sleduji zdražování v podstatě každý týden. Každou chvíli je nějaká položka zase o korunu či víc dražší. Dokonce i slevové akce jsou méně časté (frekvencí i cenou), a to mluvím jen o skutečných slevách, ne o těch rádoby slevách. Už delší dobu se snažím kupovat trvanlivější věci (např. prací prášky či těstoviny) jen při slevách atd. Nejde to vždy, ale snažím se to sledovat. Musím však potvrdit různé zprávy z výzkumů, které tvrdí, že u nás je poměrně draho také kvůli tomu, že si to prostě necháme líbit. Výrobci či obchodníci to prostě zkouší. Můžeme se divit, že zvyšují cenu, když to lidé i tak kupují? Nemyslím si, že bych něco změnil, ani takové ambice nemám, ale už mnohokrát jsem si řekl, že něco prostě za takovou cenu nekoupím.

Mluvím tady především o jídle. Samozřejmě jídlo kupovat musím. Musím mít dokonce i určité zásoby, protože se stává, že třeba onemocníme nebo není zrovna možné dojít nakoupit, přitom nakrmit kluky i sebe musím. Opět s vděčností vzpomenu na svojí mámu, která mě učila, že třeba větší zásoby v mrazáku a ledničce se ve skutečnosti prodraží mnohem víc. Jsem si vědom, že i v téhle oblasti mám pořád ještě co zlepšovat a učím se hospodařit efektivněji. Taky se můžu pochlubit, že jsem díky tomu objevil dvě malá řeznictví v okolí, kde poslední dobou téměř výlučně kupuji maso. Výhodou oproti supermarketu je nejenom kvalita a cena, ale i skutečnost, že na rozdíl od baleného masa si pořídím množství podle potřeby nebo přání. Sice ani zde to není s tou kvalitou vždy 100%, ale přesto jsem rád, že jsem našel dobrou a hlavně výhodnou nabídku našeho oblíbeného krůtího masa. Alespoň je to pro mne dalším důkazem, že je možné nakupovat s rozmyslem. Nový dodavatel drahého a nekvalitního krůtího masa do supermarketu sice kvůli mne určitě nezkrachuje, ale přišel o jednoho zákazníka.


A tím se dostávám k mému třetímu bodu, který mi momentálně vadí a nelíbí se mi. Tím je blbnutí lidí. Jsme toho svědky na každém kroku a skoro v každém oboru. A to si samozřejmě přiznávám, že si všímám určitě jen zlomku, který jsem schopen postřehnout. O "blbnutí lidí" v souvislosti s křesťanstvím tentokrát pomlčím, tomu se věnuji velmi často v rámci výuky, občasných přednášek a časem se snad dostanu zase k nějakému psaní, třeba na mém druhém blogu.

Jedním z mnoha příkladů, kdy nás zkouší druzí oblbnout je třeba právě to zdražování v obchodech, kdy to na nás obchodníci zkouší, zda jsme ochotní platit za nekvalitní zboží plno peněz. Nebo rozmanité akce, kdy opakovaně zvoní za dveřmi různí distributoři s energiemi a slevami nebo častěji telefonické dotazy od různých společností. Samozřejmě že vše velmi rychle odmítám a každému radím, ať na tohle neskáče. Stejně tak mi vadí i "blbnutí", kdy nás dobře živení a velmi dobře zajištění lidé opakovaně přesvědčují, jak se máme chystat na krizi. Nestoudně lžou, že se nás snaží před něčím ochránit, přitom jen vmýšlejí další a další fígle - už si často ani nedávají práci je nějak maskovat - jak z obyčejných lidí vytáhnout další peníze, se kterými pak mnohdy nezodpovědně zacházejí. Že by se ze mne stal populista? Možná trochu. Každopádně mi připadá vskutku nehorázné, jak za každým "reformním návrhem" je tak zřejmá nějaká zájmová skupina, která bude mít z něj profit. Ve zdravotnictví, v dopravě, ve školství, prostě všude. Zkušenější přátelé mi říkají, že to tak bylo vždy a že je to jen moje naivita, když jsem si ještě kdysi myslel, že snad alespoň některým jde o správu "věcí veřejných" a o obyčejné lidi. Možná je to tak, možná jen měl člověk dost jiných starostí respektive radostí. Jenže lidí kolem mne, kteří třeba marně hledají práci, žijí v existenční nouzi nebo je likviduje stres, kterému jsou vystaveni v práci, na můj vkus nějak přibývá. K tomu pak se dozvídám o různých projektech a nápadech, kterým se nedostává dost peněz. To pak silně kontrastuje s nehorázným plýtváním, rozhazováním nebo veřejným rozkrádáním peněz, kterého jsme dnes a denně v médiích svědky. Kdysi jsem alespoň trochu omlouval lidi, kteří měli mnohonásobně vyšší platy tím, že na svých bedrech nesou taky mnohem větší zodpovědnost. Praxe však ukazuje, že tomu tak není. Spíše naopak.

To jsem trochu zabrousil do politiky, což může být vděčné téma na nadávání, kterému moc neholduji, i když poslední dobou to asi vnímám trochu víc. Snad tento můj exkurz bude čten se shovívavostí.

Ještě víc mi jde o jiné formy blbnutí lidí. Samozřejmě jako člověk věřící a působící na teologické fakultě, případně podle možností i ve farnosti a jiných oblastech, se pohybuji v náboženském prostředí. Snažím se propojovat víru s kritickým přemýšlením, k něčemu podobnému vedu studenty a další lidi kolem, jsem-li tázán. Stále častěji se setkávám s averzí lidí vůči církvi, vůči křesťanství či vůči náboženství jako takovému. Coby člověk kritický uznávám, že mnohdy je na vině praxe samotných věřících či vystupování představitelů církví na veřejnosti atd. Jenže na druhou stranu vidím kritiku vůči údajnému tmářství v rámci křesťanství, přičemž mnohé jiné náboženské či pseudonáboženské myšlenky a praktiky mimo církev jsou přehlíženy. Přitom leckdy škodí lidem víc než církve.

Co mám třeba konkrétně na mysli?

Zhruba před měsícem mě zaujal rozhovor v novinách s jednou bývalou populární moderátorkou, která se mimo jiné rozepsala o tom, jak byla týrána svým manželem. Bulvár ani společenské dění příliš nesleduji, jen sem tam mi vyskočí třeba nějaký odkaz, na který se podívám. Tento rozhovor jsem četl někde cestou metrem. Dotyčná mi mimo jiné připomíná mojí mámu - ano, vím, že v tomto příspěvku jí vzpomínám už potřetí. To srovnání je jen pocitové, zčásti vzhled, nijak jsem to nestudoval do hloubky a nerad bych oběma křivdil. K tomu navíc to týrání, přitom by to třeba někdo netipoval, protože dotyčná působí jako silná osobnost. Opět podobnost s mojí mámou, která byla v mnohém rovněž celkem silná osobnost, i když hodně zranitelná a ve vztahových věcech leckdy až naivní. Ostatně už jsem o tom tady kdysi psal. Z vlastní zkušenosti vím, že někdy taková "silná osobnost" naopak může u druhého vzbudit až agresivní reakci. Ale zpět k věci.

Překvapilo mě totiž, že dotyčná v rozhovoru zmiňuje, že k určitému prozření, nalezení sebedůvěry a vysvobození ze zajetí toho jejího destruktivního vztahu jí pomohl koučing a jeho studium. Už několikrát jsem si totiž říkal, jak je ten koučing dnes populární. A evidentně ho může dělat téměř kde kdo. Zatímco psycholog či psychiatr musí projít poměrně dlouhým studiem a výcviky, což mě mimo jiné ostatně trochu odrazuje od nějakého takového směru, když jsem přemýšlel nad svými možnostmi v budoucnosti, tak být koučem je zřejmě mnohem snazší. Navíc je to dnes tak populární. Jen ze zvědavosti jsme se podíval, jak se k tomu dotyčná dostala. Byl jsem překvapen. Jednak je víceprezidentkou mezinárodní federace koučingu u nás a jednak se odkazuje na nějaké studium prestižní vysoké školy v zahraničí. Jenže, když jsem se díval, tak z dostupných informací je možné zjistit, že ke studiu nastoupila koncem září a v polovině ledna následujícího roku si už jela pro diplom. To nemluvím ani o tom, že se mezitím stihla vdát v Jižní Americe atd. Ne, prosím, nemluví ze mne snad jen nějaká závist. Neznám detaily a rozhodně bych s dotyčnou neměnil. Určitě to neměla a nemá v životě jednoduché. Třeba i díky tomu, že se pohybuji v akademickém prostředí, tak se zajímám, co vše se vydává za studium. Rychlostudenti na plzeňských právech byli dlouho velkým tématem. Přitom je zřejmé, že i v jiných odvětvích se různé rychlokurzy vydávají za studium.

Navíc téma se mi nedávno obloukem trochu vrátilo. Slyšel jsem o zkušenostech z nějakého kurzu pro rozvoj osobnosti, který zaměstnavatel nabízel a proplácel. Zdálo se mi to trochu podezřelé, tak jsem se ptal na jména atd. Zbytek jsem si pak "vygoogloval". S dotyčnou se mi to setkalo v tom, že i tito školitelé usilovali o "rozvoj osobnosti" a ve svém vzdělání odkazovali na koncept "Three-In-One".

Samozřejmě tady ze sebe nebudu dělat odborníka, ale na chvíli jsem se ponořil do tématu "kineziologie", kterého se to týká. Protože, světe div se, dokonce i na stránkách základní školy jsem zahlédl pozvánku na přednášku o "Edukativní kinesiologii". Zaujala mě tedy šíře a různost forem, které odkazují k jednomu směru. Pozor, tím nechci šmahem odsoudit "kineziologii" jako takovou a lidi, kteří se jí věnují. Jen se myslím, že je na místě varování. Za výukou různých technik a dovedností je totiž určitá filozofie, která je nejenom podle mne přinejmenším podezřelá a skrývá určité nebezpečí. Ostatně i v rodině máme zkušenost se zhoubným působením podobných pseudonáboženských uskupení.

"Rozvoj osobnosti" je dnes populární. Nepochybně je to taky velký byznys. Kurzy nejsou levnou záležitostí. Přitom ten mechanismus je leckdy stále stejný atak primitivní. Charismatický a empatický vedoucí kurzu (často nazývaný "facilitator") vás dokonal přečte a hlavně odhalí vaše slabiny a citlivá místa. Zároveň však nabízí cestu k jejich odstranění, samozřejmě za příslušnou částku. Stále se nepřestávám divit, jak moc se dá parazitovat na neštěstí a nemocech druhých a na druhou stranu, jak mnozí naivně a ochotně přijímají tuto pomoc. Je zajímavé, jak je u nás poměrně velká averze vůči "chamtivé církvi" a draví byznysmeni na různé formy rozvoje osobností jsou opomíjeni? Ostatně jedna z takových byla před pár lety oceněna coby podnikatelka Slovenska.

Znovu zdůrazňuji, že nechci dotyčné lidi předem odsuzovat a případně zpochybňovat jejich schopnosti pomoct lidem, ale jde v první řadě o dobře promyšlený byznys. na který, krize nekrize, je peněz zřejmě stále dost. Ostatně naopak doba krize a obecné nespokojenosti je pro takový byznys vysloveně živnou půdou. Kdo by nechtěl zlepšit svojí pozici na trhu práce investicí do "rozvoje osobnosti"?

Přitom mám pocit, že stačí jen trochu přemýšlet a v době internetu i trochu "googlit". Já se tak během chvíli dočetl o kineziologii třeba v knize našeho předního odborníka na nové náboženské směry Zdeňka Vojtíška (viz ZDE - je to však už starší článek, takže dnes v kineziologii u nás figurují jiní lidé, pro zajímavost ještě jeden jeho článek, tentokrát o scientologii a REIKI ZDE). Kineziologii se taky věnoval Český klub skeptiků Sisyfos, především Jiří Heřt (viz ZDE nebo ZDE atd.). Ostatně propagátoři kineziologie obdrželi v roce 2004 od tohoto klubu cenu Zlatý Bludný balvan v kategorii družstev (viz ZDE). Náhodou jsem zjistil, že Jiřímu Heřtovi právě vychází další kniha o fenoménu alternativního léčitelství (viz ZDE). Je k dispozici on-line ZDE.

Ostatně i tady svojí roli hraje "vzdělání" a různé další "drobnosti". Když jsem se díval na jednu z hlavních postav, kterou je Daniel Whiteside - ostatně rád a poměrně často jezdí do ČR, tak mě překvapily dvě věci. Jednak své vzdělání v tomto oboru charakterizuje jako "ekvivalent doktorátu", který získal na Interstate College of Personology, kterou založily jeho rodiče. Ostatně se zdá, že je tento obor s oblibou provozován jako "rodinný byznys". Samotný Daniel Whiteside v tomto trendu pokračoval a své teorie rozvíjel spolu se svým životním partnerem, kterým byl Gordon Stokes (1929–2006). Ostatně i zmiňovaná "podnikatelka Slovenska" svojí formu a kurzy provozuje spolu s manželem.


Pro jistotu znovu opakuji, že mi nejde o diskreditaci uvedených osob a směrů, které jsem do detailů nestudoval a ani to nemám v úmyslu. Spíš jsem to chtěl napsat jako určitý apel na zdravý rozum a varovat, ať se v dobách krize nestáváme snadným terčem podobných byznysmenů. Jistě, nikdo z nás není imunní před omylem. Každý už byl alespoň někdy napálen a chybami se člověk učí. Neměli bychom však ztrácet zdravý rozum a odvahu nazývat věci pravými jmény. Troufám si říct, že nejlíp nám k rozvoji vlastní osobnosti pomůže rozhled, kritické uvažování a kvalitní lidé (kteří třeba v životě už něco dokázali, tím však nemyslím tituly nebo pochybná ocenění), nikoliv údajná studia nebo horentní sumy, které požadují. Navíc spojení pomoci druhému v nouzi spojené s byznysem mne vždy provokuje a budí určitou nedůvěru.

V neposlední řadě si myslím, že je třeba upozorňovat na averzi vůči náboženství, která však přehlíží pseudonáboženské fenomény, které nás obklopují, ačkoliv si to často ani neuvědomujeme. Spojení náboženství a byznysu není nic nového. I zakladatel scientologie si údajně liboval, jak výnosným byznysem je založení "sekty". A podle různých zpráv začínám být přesvědčen, že mnohé podniky, firmy a zájmová sdružení na sebe berou pseudonáboženskou podobu a od svých zaměstnanců vyžadují nejenom jejich plné nasazení, nejlepší výkony, ale téměř absolutní nárok na jejich čas, životy i duše. Možná trochu přeháním, ale občas ten pocit mám. Takže nakonec se v jasně definovaném náboženském prostředí cítím svobodněji než někteří lidé ve svých zaměstnáních, jejichž zaměstnavatelé požadují plné nasazení a bezpodmínečnou loajalitu. Jaké paradoxy.

Vždy jsem opakoval, že za nejlepší prevenci osobně považuji pěstování "kultivovaného duchovna". Ačkoliv tradiční církve a náboženství mají v sobě leccos pochybného, považuji je nakonec za bezpečnější a přehlednější prostředí než různé nové proudy nebo systémy, které se ani jako náboženství nedefinují a přitom se leckdy tak snaží působit. Samozřejmě kritické myšlení a opatrnost je na místě vždy.

Zkusme se nenechat zbytečně oblbovat!

Hodně zdaru!


Doplňuji:
*(ještě jednou) odkaz na on-line vydání knihy Jiřího Heřta o Alternativní medicíně.
*Kritický posudek Edukineziologie (u nás se prezentuje pod názvem EDU-Kinestetika) z roku 1997 (v němčině). Našel jsem si ho na základě informace z knihy Heřta: "Některé zahraniční organizace, např. Svaz německých psychologů, varují před používání EDU-Kinestetiky. Některé svazové země v Německu zakázaly používat kineziologii ve školství"



PS: Samozřejmě je třeba trochu víc pátrat a dobře přemýšlet. Sám jsem zažil, jak je možné se dostat do kontaktu s různými organizacemi, aniž by člověk znal pozadí. Třeba o ten náš příběh, tedy s mojí nemocnou a umírající manželkou, který jsem popsal v mailu pro své přátele, projevila zájem jedna milá paní doktorka. Dohodli jsme se na jeho publikaci v časopise pro zdravotní sestry, který měl však krátké trvání (viz s. 8-11 ZDE a s. 8-9 ZDE). Teprve poté jsem se dozvěděl, že jej vydávala společnost Maitrea, která se rovněž věnuje "duchovnu" a "rozvoji osobnosti" v jeho rozmanitých a podle mne i leckdy podezřelých metodách. Společnost založil "uhlobaron" Antonín Koláček v roce 2006 (viz ZDE). Přesto toho nelituji. myslím si, že to posloužilo dobré věci a vůbec neměl jsem pocit, že by to bylo nějak zneužito k propagaci něčeho, s čím bych nesouhlasil. Takže ani já nejsem nějaký bojovník proti všemu, co mi připadá nepřirozené a cizí.

3 komentáře:

  1. Martine... Jste celkově obdivuhodný člověk, nicméně všechno to, co vás v životě potkalo, se až nápadně stále opakuje (ztráta blízké osoby apod.). Chtělo by to pochopit hlubší souvislosti, což mimo jiné umožňuje právě třeba ta kineziologie či jiné metody, které jdou opravdu do hloubky. Někomu otevře oči dokořán i samotná četba knih, u nás např. od autorky Jordánové, která poměrně věcně a velmi srozumitelně vysvětluje, proč se nám děje, co se nám děje, a kterak nás po celý život mohou ovlivňovat zaběhnuté vzorce chování a především myšlení. A proč to někteří máme zdánlivě "těžší" než jiní a čím si to v životě "způsobujeme", nebo řekněme "přitahujeme". Znovu říkám, Vy sám jste obdivuhodný a silný člověk, nicméně zejména při čtení popisu různých zdravotních potíží u Vás a Vašich synů je více než patrné, že nemáte, a možná zatím ani nemůžete mít, všechno zpracované. A dokud člověk něco nezpracuje, do hloubky se s tím nevypořádá, bude ho to dostihávat znovu a znovu, situace se opět budou opakovat, navrch to možná může leckdy vypadat jako nějaké "rodinné prokletí" apod., ale pokud se "od podlahy vyčistíme", nejlépe pomocí pochopení souvislostí a příčin událostí, které nás v životě potkaly, můžeme to zastavit. Nemoci a v krajním případě bohužel i příčiny smrti, to všechno jsou symboly. U Vaší zesnulé manželky, maminky, bratra... Rakovina jako taková symboluje potlačený hněv či jiné potlačené emoce, a v tomto případě zvláště, když Vaše paní trpěla hendikepem spojeným s oblastí hlasivek, jazyka, hrdla. Možná v sobě celý život něco dusila, něco, co nemohlo jít ven, co jí bránilo projevit upřímně své emoce... možná byla až příliš obětavá a na sebe zapomínala... Nevím, nechci se Vás dotknout, samozřejmě do širších souvislostí Vaší rodiny nemohu vidět, ale možná je tak úplně pro svůj "racionální a striktně rozumový pohled" nevidíte ani Vy. Metody, které poskytuje třeba právě ta Vámi zmíněná Maitrea, se Vám sice dnes zdají podezřelé a rozumu vzdorující, jenže... Kdo z nás doopravdy může s jistotou říct, že je vše jen a jen o hmotě a nic duchovního neexistuje, něco mezi "nebem a zemí", něco, co paradoxně může naprosto přirozeně fungovat a zapadat do sebe...??
    Víte, samotné se mi léta zdálo, že mám nějakou podezřelou smůlu, že se mi stávají stále podobné situace, opakují se téměř stejné věci. Konkrétně šlo o zážitky spojené se sexuálním obtěžováním a znásilněním, jimž položilo zřejmě základ již zneužívání, které jsem prožila ve velmi raném věku. Život šel dál a mě čas od času zážitek tohoto typu nějakým způsobem dostihl znovu. Celkově jsem příliš neuměla klukům a mužům říkat ne - zůstávala jsem nadále tou submisivní vyděšenou holčičkou, která uvnitř pomyslně zatne zuby a musí vydržet a nechat si vše líbit. I když jsem se naoko chovala přesně opačně a v období kolem adolescence si úspěšně vybudovala nelichotivou pověst jakési sexuální dračice, která nemá nikdy dost, apod. Do toho mě též již od dětství sužovaly nejrůznější zdravotní potíže, které nakonec kolem 23. roku vyvrcholily těžkou autoimunitou, chronickou kandidózou střev a samozřejmě prekancerózními změnami na děložním čípku. Proč píši samozřejmě? No protože dnes už mi to do sebe zapadá, a jak jsem již říkala, tělo je nekonečný symbol a nic, opravdu nic nám nesděluje jen tak náhodou. Já stále svou lekci nedovedla zpracovat, stále jsem si jakoby přivolávala situace, kdy jsem sama sobě škodila, ať už vědomě, či častěji podvědomě. Nerozuměla jsem souvislostem a možná je ani vidět nechtěla - což cítím z mnoha Vašich řádků, Martine. No, zkrátím to, hrozbu rakoviny i ty další věci jsem zažehnala hodně pomocí stravy, konkrétně makrobiotické, ale i to bylo z celkového hlediska prozatím "málo", musely přijít další lekce, např. dlouhé období, kdy jsem nemohla příjít do jiného stavu, následné opakované potraty atd., abych konečně opravdu POCHOPILA a začala svůj život vnímat úplně jinak.

    OdpovědětVymazat
  2. Z konkrétních metod mi pomohly třeba Rodinné konstelace nebo metoda RUŠ, pak též zmíněné knihy od Jordánové, Tolleho, Osha a dalších, ale především intenzivní spolupráce s vlastním "vnitřním hlasem", s Bohem, aktivní snaha pochopit již několikrát zmíněné souvislosti, zkrátka změna myšlení. Nepovažuji se za nějakého "alternativce" či fanatika, jen mi prostě najednou dávají smysl jiné věci než dříve ty racionální, vše do sebe zapadá a já jsem konečně po všech stránkách zdravá. Zaběhnuté vzorce přestaly fungovat, dřívější situace se přestaly vracet. A také věřím, že mé děti ode mě tudíž nebudou muset nutně přejímat zátěže, které si obvykle generace nevědomky předávají, a nebude je to jaksi táhnout k tomu, aby si mé nezpracované lekce "potřebovaly" prožít ve svých vlastních životech. Víte, takové to, jak si často dítě z rozvrácené či jinak poškozené rodiny najde stejného partnera, jako byl jeho otec, matka, děda, apod., a prožívá nápadně podobné situace jako v dětství (a někdy i situace, u kterých ani osobně nemohl být, ale nese si je s sebou např. v podobě buněčné paměti).

    Martine, možná to tak nevypadá, ale tolik Vám rozumím... a tolik se ve Vás částečně poznávám. Proto mě to asi také přivedlo "náhodou" na Váš blog a přimělo Vám toho tolik napsat, přestože většinou nikdy nikam nic na internet nepíšu. Možná to ani nedočtete, možná Vás mé řádky znechutí, naštvou, možná taky ne. Třeba se v nich najde i něco - možná ne teď, ale kdykoliv později -, co Vám může něco dát. Což by bylo fajn. Znovu říkám, jste moudrý a statečný, zvládáte to obdivuhodně, ale nezavírejte tolik oči před věcmi, které by Vám mohly pomoci posunout se ještě kamsi dál, do jiného levelu, jak se dnes říká. Možná Vás pak samotného překvapí, že už se Vaše tělo nebude muset ozývat pomocí kašle, angin, dýchacích problémů apod., a stejně tak tělíčka Vašich dětí. Nebraňte se zbytečně emocím, vše musí ven - jinak to zůstává někde uvnitř nestráveno a... no, následky jsou pak někdy bohužel i tragické, když se to nakonec všechno nějak sečte. Antibiotika ani jiné léky nic nevyřeší, NAOPAK. Sama jsem jich spolykala na kila, tak vím, o čem mluvím. Přivodila mi akorát tak další problémy včetně autoumunity. Smyslem je pochopit, co nám tělo signalizuje! Věřím, že si poradíte, a přeji spoustu sil. Spoustě lidem se poslední dobou začíná tak nějak rozvěcet, mění své zaběhnuté postoje, otvírají se novým informacím, jsou osvícenější. Snad přece jen v určitém smyslu přišla s rokem 2012/13 "nová doba". Ti "odpojení" ani neprozřou a zůstanou nadále uvězněni ve světě hmotných a racionálním zákonů, nicméně se jim dál budou životy, vztahy, kariéry atd. hroutit a nefugovat, no a ti druzí, kteří ještě úplně neoslepli a neohluchli, mají možnost leccos přehodnotit a dát si život po všech stránkách do pořádku.

    OdpovědětVymazat
  3. Ještě úplně na okraj, zdánlivě jde o maličkost, ale ve Vašich textech mě zaujalo Vaše vyprávění o tom, jak si Váš starší synek našel holku a Vy jste ho "chtěl již předem připravit na to, že ho ta dívka může opustit". To mi přijde zrovna jako poměrně jasný symbol. Možná se tím ukazuje celý základ Vašeho nazírání na život - ovšem samozřejmě naprosto pochopitelný, po tom, co jste bohužel prožil. Sdělujete vlastně mezi řádky synovi, ať se ze své "známosti" raději moc neraduje, protože to může brzy skončit, neboť to tak prostě na světě bývá". Možná máte podobný postoj k většině věcí ve svém životě. Ale proč se zkusit neradovat z toho, co máme v daném okamžiku, právě teď? A pořád se nebát, nebát, nebát... nečekat, za kterým rohem na nás co vybafne, kde se co pokazí, kdo nás podvede, napálí, zradí. Čeho se bojíme, to si do života přotahujeme, tak se vážně zkusme nebát. Já žila ve strach pořád - kdy zase přijde někdo, kdo mě bude obtěžovat a já se mu nebudu umět ubránit, a ještě se budu tvářit, že se mi to vlastně líbí, abych se neshodila a zachovala si zdání "normální" ženy, která prožívá normální věci a miluje sex atd., bála jsem se svých nemocí, v jednu dobu snad i předčasné smrti... Ne, to všechno je špatně a dnes už to vím. Samozřejmě ne úplně všechny věci jsou čistě v mých rukou, ale většina těch podstatných ano. A tak je tomu i u Vás, milý Martine. Máte vše zpracováno a emoce proudí, jak mají, a to třeba bez pocitu, že kdo pláče, není chlap, apod.? Pak nebudete nemocen. Chcete, ale opravdu chcete??, do života nějakou fajn ženskou, se kterou se zase budete cítit jako milovaný muž, která do Vaší rodiny přinese zase nový podnět a všichni se navzájem obohatíte? Pak si ji svou "energií" přitáhnete, prostě se Vám třeba i nečekaně někde objeví. Pokud ne, pak si to na nějaké úrovni sám blokujete. Jako třeba já kdysi to své dítě, o němž jsem samozřejmě byla převědčena, že ho jednoznačně chci a toužím přijmout, ale když nepřicházelo, zřejmě říkalo mé podvědomí něco jiného - nebyla jsem nejspíše připravená stát se opravdu matkou, svazoval mě zase ten strach, nedokázala jsem se plně oddat tomu, že bych měla po tom všem počít, donosit a porodit dítě, neboť tyhle věci rovněž souvisejí se sexualitou, a ta u mě byla značně narušená, jak již víte. No, zkrátka, vše souvisí se vším.

    Mějte se krásně, Martine, a pokud jsem Vám něčím rozzlobila, tak mi to prosím odpusťte. Cítila jsem vážně silnou potřebu Vám tohle všechno napsat... A třeba Vás cokoliv z mého psaní jen nepatrně inspiruje. Třeba jen k drobnému zamyšlení. Což je vlastně možná ta nejlepší varianta, takže žádné "jen"... :)

    OdpovědětVymazat