Co mi vadí? Smog, šílené zdražování a blbnutí lidí

Už nějakou dobu přemýšlím, že pro změnu napíšu o něčem obecnějším, než o našem soukromém životě. Ostatně těch podnětů ke psaní a různých myšlenek mám mnoho, jen se musím věnovat jiným věcem než psaní.

Převážně píšu o našich rodinných radostech i starostech. Samozřejmě nežiji uzavřen pouze ve své ulitě našeho domova, vnímám mnohé ze svého okolí i z médií. Leckdy vnímám další dění možná víc, než by bylo zdrávo. Vzpomínám pak na svojí mámu, která mi zvlášť v době nemoci říkala, že už prostě nemůže poslouchat zprávy, příběhy druhých lidí atd., protože je citlivá a velmi jí to vyčerpává.

Dnes mi při psaní nepůjde o nějaká velká moudra (nebo ano? :)). Spíš o souhrn mých poznámek nebo postřehů k aktuálním tématům, které vnímám.


Momentálně je aktuálním tématem číslo jedna mlha, inverze a smog. Ostatně pro mne to není ani tak společenské téma, jako spíš téma velmi osobní. Kombinace nějakého nastydnutí, kašle, mých dutin a samozřejmě stresu a vypětí mi celkem úspěšně komplikuje život. Když jsem dnes ráno jen vyprovodil Martínka do školy, tak jsem se pak doma chvilku vysloveně dusil. A nejenom dnes. Samozřejmě i ten sluneční svit schází a lezavé chladno je rovněž otravné. No co, musíme to holt vydržet, stejně jako všichni. Teda pokud nemáme možnost se v takové době na chvíli přesunout někam na vrcholky hor nebo ještě lépe někam za teplem k moři. V den svátku sv. Martina jsem hledal nějaký jeho zajímavý obrázek. Místo toho jsem našel zajímavé a pěkné obrázky ostrova svatého Martina. To by byla dovolená! Navíc musím být doma s Ondrou, který stále ještě bere antibiotika, ale je mu konečně líp a kašel se zlepšil, i když zcela neustal.


Dlouhodobějšího charakteru je jiný problém, který si silně uvědomuji. Stále se mluví o krizi a především o chystaném zdražování. Už se taky občas mluví o tom, že se už zdražuje. Možná to nesleduji, ale podle mne se o tom mluví málo. Snad každý, kdo chodí pravidelně nakupovat, si toho už musel všimnout. V posledních měsících sleduji zdražování v podstatě každý týden. Každou chvíli je nějaká položka zase o korunu či víc dražší. Dokonce i slevové akce jsou méně časté (frekvencí i cenou), a to mluvím jen o skutečných slevách, ne o těch rádoby slevách. Už delší dobu se snažím kupovat trvanlivější věci (např. prací prášky či těstoviny) jen při slevách atd. Nejde to vždy, ale snažím se to sledovat. Musím však potvrdit různé zprávy z výzkumů, které tvrdí, že u nás je poměrně draho také kvůli tomu, že si to prostě necháme líbit. Výrobci či obchodníci to prostě zkouší. Můžeme se divit, že zvyšují cenu, když to lidé i tak kupují? Nemyslím si, že bych něco změnil, ani takové ambice nemám, ale už mnohokrát jsem si řekl, že něco prostě za takovou cenu nekoupím.

Mluvím tady především o jídle. Samozřejmě jídlo kupovat musím. Musím mít dokonce i určité zásoby, protože se stává, že třeba onemocníme nebo není zrovna možné dojít nakoupit, přitom nakrmit kluky i sebe musím. Opět s vděčností vzpomenu na svojí mámu, která mě učila, že třeba větší zásoby v mrazáku a ledničce se ve skutečnosti prodraží mnohem víc. Jsem si vědom, že i v téhle oblasti mám pořád ještě co zlepšovat a učím se hospodařit efektivněji. Taky se můžu pochlubit, že jsem díky tomu objevil dvě malá řeznictví v okolí, kde poslední dobou téměř výlučně kupuji maso. Výhodou oproti supermarketu je nejenom kvalita a cena, ale i skutečnost, že na rozdíl od baleného masa si pořídím množství podle potřeby nebo přání. Sice ani zde to není s tou kvalitou vždy 100%, ale přesto jsem rád, že jsem našel dobrou a hlavně výhodnou nabídku našeho oblíbeného krůtího masa. Alespoň je to pro mne dalším důkazem, že je možné nakupovat s rozmyslem. Nový dodavatel drahého a nekvalitního krůtího masa do supermarketu sice kvůli mne určitě nezkrachuje, ale přišel o jednoho zákazníka.


A tím se dostávám k mému třetímu bodu, který mi momentálně vadí a nelíbí se mi. Tím je blbnutí lidí. Jsme toho svědky na každém kroku a skoro v každém oboru. A to si samozřejmě přiznávám, že si všímám určitě jen zlomku, který jsem schopen postřehnout. O "blbnutí lidí" v souvislosti s křesťanstvím tentokrát pomlčím, tomu se věnuji velmi často v rámci výuky, občasných přednášek a časem se snad dostanu zase k nějakému psaní, třeba na mém druhém blogu.

Jedním z mnoha příkladů, kdy nás zkouší druzí oblbnout je třeba právě to zdražování v obchodech, kdy to na nás obchodníci zkouší, zda jsme ochotní platit za nekvalitní zboží plno peněz. Nebo rozmanité akce, kdy opakovaně zvoní za dveřmi různí distributoři s energiemi a slevami nebo častěji telefonické dotazy od různých společností. Samozřejmě že vše velmi rychle odmítám a každému radím, ať na tohle neskáče. Stejně tak mi vadí i "blbnutí", kdy nás dobře živení a velmi dobře zajištění lidé opakovaně přesvědčují, jak se máme chystat na krizi. Nestoudně lžou, že se nás snaží před něčím ochránit, přitom jen vmýšlejí další a další fígle - už si často ani nedávají práci je nějak maskovat - jak z obyčejných lidí vytáhnout další peníze, se kterými pak mnohdy nezodpovědně zacházejí. Že by se ze mne stal populista? Možná trochu. Každopádně mi připadá vskutku nehorázné, jak za každým "reformním návrhem" je tak zřejmá nějaká zájmová skupina, která bude mít z něj profit. Ve zdravotnictví, v dopravě, ve školství, prostě všude. Zkušenější přátelé mi říkají, že to tak bylo vždy a že je to jen moje naivita, když jsem si ještě kdysi myslel, že snad alespoň některým jde o správu "věcí veřejných" a o obyčejné lidi. Možná je to tak, možná jen měl člověk dost jiných starostí respektive radostí. Jenže lidí kolem mne, kteří třeba marně hledají práci, žijí v existenční nouzi nebo je likviduje stres, kterému jsou vystaveni v práci, na můj vkus nějak přibývá. K tomu pak se dozvídám o různých projektech a nápadech, kterým se nedostává dost peněz. To pak silně kontrastuje s nehorázným plýtváním, rozhazováním nebo veřejným rozkrádáním peněz, kterého jsme dnes a denně v médiích svědky. Kdysi jsem alespoň trochu omlouval lidi, kteří měli mnohonásobně vyšší platy tím, že na svých bedrech nesou taky mnohem větší zodpovědnost. Praxe však ukazuje, že tomu tak není. Spíše naopak.

To jsem trochu zabrousil do politiky, což může být vděčné téma na nadávání, kterému moc neholduji, i když poslední dobou to asi vnímám trochu víc. Snad tento můj exkurz bude čten se shovívavostí.

Ještě víc mi jde o jiné formy blbnutí lidí. Samozřejmě jako člověk věřící a působící na teologické fakultě, případně podle možností i ve farnosti a jiných oblastech, se pohybuji v náboženském prostředí. Snažím se propojovat víru s kritickým přemýšlením, k něčemu podobnému vedu studenty a další lidi kolem, jsem-li tázán. Stále častěji se setkávám s averzí lidí vůči církvi, vůči křesťanství či vůči náboženství jako takovému. Coby člověk kritický uznávám, že mnohdy je na vině praxe samotných věřících či vystupování představitelů církví na veřejnosti atd. Jenže na druhou stranu vidím kritiku vůči údajnému tmářství v rámci křesťanství, přičemž mnohé jiné náboženské či pseudonáboženské myšlenky a praktiky mimo církev jsou přehlíženy. Přitom leckdy škodí lidem víc než církve.

Co mám třeba konkrétně na mysli?

Zhruba před měsícem mě zaujal rozhovor v novinách s jednou bývalou populární moderátorkou, která se mimo jiné rozepsala o tom, jak byla týrána svým manželem. Bulvár ani společenské dění příliš nesleduji, jen sem tam mi vyskočí třeba nějaký odkaz, na který se podívám. Tento rozhovor jsem četl někde cestou metrem. Dotyčná mi mimo jiné připomíná mojí mámu - ano, vím, že v tomto příspěvku jí vzpomínám už potřetí. To srovnání je jen pocitové, zčásti vzhled, nijak jsem to nestudoval do hloubky a nerad bych oběma křivdil. K tomu navíc to týrání, přitom by to třeba někdo netipoval, protože dotyčná působí jako silná osobnost. Opět podobnost s mojí mámou, která byla v mnohém rovněž celkem silná osobnost, i když hodně zranitelná a ve vztahových věcech leckdy až naivní. Ostatně už jsem o tom tady kdysi psal. Z vlastní zkušenosti vím, že někdy taková "silná osobnost" naopak může u druhého vzbudit až agresivní reakci. Ale zpět k věci.

Překvapilo mě totiž, že dotyčná v rozhovoru zmiňuje, že k určitému prozření, nalezení sebedůvěry a vysvobození ze zajetí toho jejího destruktivního vztahu jí pomohl koučing a jeho studium. Už několikrát jsem si totiž říkal, jak je ten koučing dnes populární. A evidentně ho může dělat téměř kde kdo. Zatímco psycholog či psychiatr musí projít poměrně dlouhým studiem a výcviky, což mě mimo jiné ostatně trochu odrazuje od nějakého takového směru, když jsem přemýšlel nad svými možnostmi v budoucnosti, tak být koučem je zřejmě mnohem snazší. Navíc je to dnes tak populární. Jen ze zvědavosti jsme se podíval, jak se k tomu dotyčná dostala. Byl jsem překvapen. Jednak je víceprezidentkou mezinárodní federace koučingu u nás a jednak se odkazuje na nějaké studium prestižní vysoké školy v zahraničí. Jenže, když jsem se díval, tak z dostupných informací je možné zjistit, že ke studiu nastoupila koncem září a v polovině ledna následujícího roku si už jela pro diplom. To nemluvím ani o tom, že se mezitím stihla vdát v Jižní Americe atd. Ne, prosím, nemluví ze mne snad jen nějaká závist. Neznám detaily a rozhodně bych s dotyčnou neměnil. Určitě to neměla a nemá v životě jednoduché. Třeba i díky tomu, že se pohybuji v akademickém prostředí, tak se zajímám, co vše se vydává za studium. Rychlostudenti na plzeňských právech byli dlouho velkým tématem. Přitom je zřejmé, že i v jiných odvětvích se různé rychlokurzy vydávají za studium.

Navíc téma se mi nedávno obloukem trochu vrátilo. Slyšel jsem o zkušenostech z nějakého kurzu pro rozvoj osobnosti, který zaměstnavatel nabízel a proplácel. Zdálo se mi to trochu podezřelé, tak jsem se ptal na jména atd. Zbytek jsem si pak "vygoogloval". S dotyčnou se mi to setkalo v tom, že i tito školitelé usilovali o "rozvoj osobnosti" a ve svém vzdělání odkazovali na koncept "Three-In-One".

Samozřejmě tady ze sebe nebudu dělat odborníka, ale na chvíli jsem se ponořil do tématu "kineziologie", kterého se to týká. Protože, světe div se, dokonce i na stránkách základní školy jsem zahlédl pozvánku na přednášku o "Edukativní kinesiologii". Zaujala mě tedy šíře a různost forem, které odkazují k jednomu směru. Pozor, tím nechci šmahem odsoudit "kineziologii" jako takovou a lidi, kteří se jí věnují. Jen se myslím, že je na místě varování. Za výukou různých technik a dovedností je totiž určitá filozofie, která je nejenom podle mne přinejmenším podezřelá a skrývá určité nebezpečí. Ostatně i v rodině máme zkušenost se zhoubným působením podobných pseudonáboženských uskupení.

"Rozvoj osobnosti" je dnes populární. Nepochybně je to taky velký byznys. Kurzy nejsou levnou záležitostí. Přitom ten mechanismus je leckdy stále stejný atak primitivní. Charismatický a empatický vedoucí kurzu (často nazývaný "facilitator") vás dokonal přečte a hlavně odhalí vaše slabiny a citlivá místa. Zároveň však nabízí cestu k jejich odstranění, samozřejmě za příslušnou částku. Stále se nepřestávám divit, jak moc se dá parazitovat na neštěstí a nemocech druhých a na druhou stranu, jak mnozí naivně a ochotně přijímají tuto pomoc. Je zajímavé, jak je u nás poměrně velká averze vůči "chamtivé církvi" a draví byznysmeni na různé formy rozvoje osobností jsou opomíjeni? Ostatně jedna z takových byla před pár lety oceněna coby podnikatelka Slovenska.

Znovu zdůrazňuji, že nechci dotyčné lidi předem odsuzovat a případně zpochybňovat jejich schopnosti pomoct lidem, ale jde v první řadě o dobře promyšlený byznys. na který, krize nekrize, je peněz zřejmě stále dost. Ostatně naopak doba krize a obecné nespokojenosti je pro takový byznys vysloveně živnou půdou. Kdo by nechtěl zlepšit svojí pozici na trhu práce investicí do "rozvoje osobnosti"?

Přitom mám pocit, že stačí jen trochu přemýšlet a v době internetu i trochu "googlit". Já se tak během chvíli dočetl o kineziologii třeba v knize našeho předního odborníka na nové náboženské směry Zdeňka Vojtíška (viz ZDE - je to však už starší článek, takže dnes v kineziologii u nás figurují jiní lidé, pro zajímavost ještě jeden jeho článek, tentokrát o scientologii a REIKI ZDE). Kineziologii se taky věnoval Český klub skeptiků Sisyfos, především Jiří Heřt (viz ZDE nebo ZDE atd.). Ostatně propagátoři kineziologie obdrželi v roce 2004 od tohoto klubu cenu Zlatý Bludný balvan v kategorii družstev (viz ZDE). Náhodou jsem zjistil, že Jiřímu Heřtovi právě vychází další kniha o fenoménu alternativního léčitelství (viz ZDE). Je k dispozici on-line ZDE.

Ostatně i tady svojí roli hraje "vzdělání" a různé další "drobnosti". Když jsem se díval na jednu z hlavních postav, kterou je Daniel Whiteside - ostatně rád a poměrně často jezdí do ČR, tak mě překvapily dvě věci. Jednak své vzdělání v tomto oboru charakterizuje jako "ekvivalent doktorátu", který získal na Interstate College of Personology, kterou založily jeho rodiče. Ostatně se zdá, že je tento obor s oblibou provozován jako "rodinný byznys". Samotný Daniel Whiteside v tomto trendu pokračoval a své teorie rozvíjel spolu se svým životním partnerem, kterým byl Gordon Stokes (1929–2006). Ostatně i zmiňovaná "podnikatelka Slovenska" svojí formu a kurzy provozuje spolu s manželem.


Pro jistotu znovu opakuji, že mi nejde o diskreditaci uvedených osob a směrů, které jsem do detailů nestudoval a ani to nemám v úmyslu. Spíš jsem to chtěl napsat jako určitý apel na zdravý rozum a varovat, ať se v dobách krize nestáváme snadným terčem podobných byznysmenů. Jistě, nikdo z nás není imunní před omylem. Každý už byl alespoň někdy napálen a chybami se člověk učí. Neměli bychom však ztrácet zdravý rozum a odvahu nazývat věci pravými jmény. Troufám si říct, že nejlíp nám k rozvoji vlastní osobnosti pomůže rozhled, kritické uvažování a kvalitní lidé (kteří třeba v životě už něco dokázali, tím však nemyslím tituly nebo pochybná ocenění), nikoliv údajná studia nebo horentní sumy, které požadují. Navíc spojení pomoci druhému v nouzi spojené s byznysem mne vždy provokuje a budí určitou nedůvěru.

V neposlední řadě si myslím, že je třeba upozorňovat na averzi vůči náboženství, která však přehlíží pseudonáboženské fenomény, které nás obklopují, ačkoliv si to často ani neuvědomujeme. Spojení náboženství a byznysu není nic nového. I zakladatel scientologie si údajně liboval, jak výnosným byznysem je založení "sekty". A podle různých zpráv začínám být přesvědčen, že mnohé podniky, firmy a zájmová sdružení na sebe berou pseudonáboženskou podobu a od svých zaměstnanců vyžadují nejenom jejich plné nasazení, nejlepší výkony, ale téměř absolutní nárok na jejich čas, životy i duše. Možná trochu přeháním, ale občas ten pocit mám. Takže nakonec se v jasně definovaném náboženském prostředí cítím svobodněji než někteří lidé ve svých zaměstnáních, jejichž zaměstnavatelé požadují plné nasazení a bezpodmínečnou loajalitu. Jaké paradoxy.

Vždy jsem opakoval, že za nejlepší prevenci osobně považuji pěstování "kultivovaného duchovna". Ačkoliv tradiční církve a náboženství mají v sobě leccos pochybného, považuji je nakonec za bezpečnější a přehlednější prostředí než různé nové proudy nebo systémy, které se ani jako náboženství nedefinují a přitom se leckdy tak snaží působit. Samozřejmě kritické myšlení a opatrnost je na místě vždy.

Zkusme se nenechat zbytečně oblbovat!

Hodně zdaru!


Doplňuji:
*(ještě jednou) odkaz na on-line vydání knihy Jiřího Heřta o Alternativní medicíně.
*Kritický posudek Edukineziologie (u nás se prezentuje pod názvem EDU-Kinestetika) z roku 1997 (v němčině). Našel jsem si ho na základě informace z knihy Heřta: "Některé zahraniční organizace, např. Svaz německých psychologů, varují před používání EDU-Kinestetiky. Některé svazové země v Německu zakázaly používat kineziologii ve školství"


PS: Samozřejmě je třeba trochu víc pátrat a dobře přemýšlet. Sám jsem zažil, jak je možné se dostat do kontaktu s různými organizacemi, aniž by člověk znal pozadí. Třeba o ten náš příběh, tedy s mojí nemocnou a umírající manželkou, který jsem popsal v mailu pro své přátele, projevila zájem jedna milá paní doktorka. Dohodli jsme se na jeho publikaci v časopise pro zdravotní sestry, který měl však krátké trvání (viz s. 8-11 ZDE a s. 8-9 ZDE). Teprve poté jsem se dozvěděl, že jej vydávala společnost Maitrea, která se rovněž věnuje "duchovnu" a "rozvoji osobnosti" v jeho rozmanitých a podle mne i leckdy podezřelých metodách. Společnost založil "uhlobaron" Antonín Koláček v roce 2006 (viz ZDE). Přesto toho nelituji. myslím si, že to posloužilo dobré věci a vůbec neměl jsem pocit, že by to bylo nějak zneužito k propagaci něčeho, s čím bych nesouhlasil. Takže ani já nejsem nějaký bojovník proti všemu, co mi připadá nepřirozené a cizí.