Co jsme si vykoledovali respektive vykašlali

Před týdnem jsem v minulém příspěvku napsal, že ten letošní podzim pro nás není jen o kašli. Je to sice pravda, ale i tak nás to naše kašlání ovlivňuje víc než bychom si přáli. Kvůli nastydnutí a kašli jsme odsunuli návštěvu hřbitova, nešli jsme na každoroční vzpomínkový podvečer domácího hospicu Cesta domů a ani jsem se nemohl zúčastnit zajímavého setkání s kolegy. O nemožnosti účasti na jedné konferenci a zajímavém semináři ani nemluvím.

Oba kluky jsem kvůli nastydnutí a silnému kašli nechal minulý týden od středy do pátku doma, což mimo jiné znamenalo, že bylo třeba se postarat o pravidelné jídlo a přiměřenou zábavu. Navíc ani já se necítil moc dobře. O víkendu jsme přivítali návštěvu z Moravy a navštívili jsme po delší době hřbitov maminky. Zdálo se, že klukům je už zase docela dobře. Jenže Ondra začal v neděli kašlat znovu. Noční kašel tentokrát vystřídal kašel přes celý den. Bylo mi jasné, že do školky opět nepůjde.

Martínka jsem v pondělí odvedl do školy a Ondra zatím doma sledoval pohádku. Opět žádná teplota, žádné jiné příznaky, jen rýma a kašel. Poměrně nešťastný jsem se telefonicky domluvil s naší dětskou doktorkou, že uvidíme, jak dopadneme druhý den na dlouho plánované návštěvě na alergologii a imunologii. I do mne se v neděli večer pustil silný kašel, který byl tak nepříjemný, že jsem si i já hned v pondělí zašel ke své doktorce, samozřejmě Ondra musel se mnou. Pálilo mne na hrudníku a chvílemi to ve mne chrčelo a chrastilo, tak abych třeba něco nezanedbal a nepřchodil. Jenže doktorka prý nic neslyší, tak mi jen dává silný tišící lék na noc, abych tolik nekašlal. Zároveň rovněž dostávám žádanky na alergologii a plicní vyšetření, o kterých jsem se již dříve domluvil se svojí doktorkou na ORL.

Martínka raději vyzvedáváme hned po obědě a rychle jdeme domů uložit Ondru, abychom stihli odpoledne hudebku. Jen cestou jsme zaběhli pro čerstvé maso, abychom měli jídlo na večer i na druhý den. Ondra spal dlouho, zatímco Martínek doháněl zameškané psaní a počítání, mimochodem stejně stihnul ve škole získat jedničku s hvězdičkou. Jenže spánek Ondrovi nepomohl a evidentně mu není dobře, takže nakonec jsme do hudebky nešli. Asi to bylo správné rozhodnutí, i když zhruba za hodinku mě kluci rozzlobili, protože je musím chodit do pokoje opakovaně napomínat, neboť tam řádí jako zcela zdraví lumpíci.

V úterý vyrážíme na alergologii a imunologii. Vyšetření je důkladné, zvlášť vypisování karet. Celou anamnézu diktuji dvakrát, protože doktorka prý neumí kopírovat záznamy z jedné karty do druhé. Nakonec vlastně s mírnou obměnou třikrát, protože se slitovala a vyšetřila i mne. Po delší době jsou kluci na kůži testováni na alergii. Zatímco Martínek vše zvládá statečně, Ondra pláče a naříká. Ani jeden však po stanovené době nemá žádnou reakci, což je dobře. Ondru však doktorka shledává jako nemocného a dává mu další léky. Nejvíc se jí však nakonec nelíbím já, resp. můj zdravotní stav. Na rozdíl od praktické doktorky z předchozího dne mi tato tvrdí, že na průduškách nález slyší zcela jasně. Dokonce mi i částečně vysvětlila, jak je třeba vyšetřovat, protože při běžném mělkém dýchání to samozřejmě slyšet není. Nejde o to, že bych byl rád, ale opravdu mi týden nebylo dobře a sám jsem cítil, že si s tím asi neporadím. Podstupuju též spirometrii, kde i přes svůj nález údajně dobře procházím, přesto je doktorka přesvědčena, že mám zřejmě mírné astma nebo alespoň náběh k němu (nepochybně k tomu mám i rodinné dispozice v mužské linii a samozřejmě i psychická zátěž je určitým faktorem). Na druhou stranu prý zřejmě sport pozitivně ovlivňuje mojí plicní kapacitu. Moc tomu nerozumím, ale ochotně přijímám léky. Teprve později večer jsem opět zneklidněn, když mě naše hlídací babička upozorňuje, že léky (kortikoidy) jsou hodně silné a proto mi doporučuje ještě další konzultaci. Takže druhý den se telefonicky ptám známé a v ordinaci se ještě jednou ujišťuji, zda jsem dostal správnou sílu. Doktorka jen neochotně přes sestru sděluje, že mi chce prostě pomoct.

Každopádně ještě v úterý se vyskytl jeden zádrhel. Hlídací babička má pracovní povinnosti, takže nestíhá přijít včas. Proto musím kluky vypravit a vzít s sebou na fakultu, kde je teprve před přednáškou předám. Zcela náhodou mi den předtím kamarádka říkala o skvělém zážitku v novém muzeu Lega v centru. Teď se mi ta informace hodila a instruuji Ivanu, ať to zkusí najít a zajdou tam. Muzeum našli, strávili tam poměrně dlouhou dobu a kluci prý byli naprosto nadšení. Nakonec i tento zádrhel, že jsem musel vzít kluky s sebou, se nakonec v dobré obrátil, jak jsem si alespoň myslel.

Přicházím večer domů, kluci jsou už vzorně obstaraní a uložení v postýlkách. To je dobře, protože jsem hodně unavený. Po chvíli se však ještě donutím k přebírání papíru. Druhý den má Martínek ve škole sběr papíru a údajně by rád vyhrál nějakou cenu. Už předem jsem mu však vysvětloval, že mu radši něco koupím a nebo z komory vyhrabu nějaký pohár (co já všechno nemám), než abychom se táhli s velkým množstvím balíku. Stejně se druhý den dozvídám, že ani jeho spolužák s 50 kg papíru ve své třídě nevyhrál. Někteří rodiče prý šíleli a najížděli auty plnými papíru až před školu.

To jsem ale předběhl. Zatím s velkým sebezapřením přemáhám svojí únavu, procházím staré časopisy a vyřazuji je. Uznávám, že je to moje úchylka, když nedokážu něco takového vyhodit bez toho, abych si to prošel. Taky proto to u nás podle toho tak vypadá.

Zhruba kolem 11 hodiny přicházý ukňouraný Ondra, prý mu není dobře. Teplotu má sice jen mírnou, ale nevypadá dobře. No jo, tak opět do školky nepůjde. Zhruba kolem půlnoci přichází pro změnu Martínek. Prý je mu špatně, bolí ho bříško a chce se mu blinkat. Ivana mě upozorňovala, že už večer málo jedl a stěžoval si na bolest bříška. Na rozdíl od Ondry Martínek celkem hořel, naměřil jsem mu téměř 38,5 (po odečtení). Do prčic, říkám si. Takže i Martínek zůstane doma, to tu už dlouho nebylo. Okamžitě zanechávám přebírání papíru a lituji, že jsem čas nevyužil líp, i když zase něco málo ubylo, takže to tak marné nebylo. Mohl jsem se však věnovat nové knize, kterou jsme si ten den koupil. Měl jsem radost, že jsem novou knihu, o které jsem se dozvěděl v neděli, sehnal téměř za poloviční cenu. Stejně mi však druhý den zkazí radost skutečnost, že se sice jedná o velmi dobrou knihu, ale její český překlad je zcela nekvalitní a špatný.

Navíc mě zmáhá stres a psychická nepohoda z toho, že se zase nemůžeme vyhrabat z nějakých nemocí a že kluci jsou zase víc doma než ve škole nebo školce. A to samozřejmě dávám oběma klukům vitamíny v nejrozmanitějších podobách. Jen trochu mě uklïdňuje skutečnost, že řada lidí kolem je taky nastydlých nebo nemocných. Až začne mrznout, bude líp.

Ceký nešťastný jsme zavolal ve středu dětské doktorce, které už taky vadí vleklé marodění Ondry. Domluvili jsme se na kontrole a odběrech na důkladné vyšetření na čtvrteční ráno. Středu jsme tedy strávili doma, klukům bylo dopoledne ještě stále špatně. Takže jsme nemohli ani zajít nakoupit, ale vystačil jsem s dosavadními zásobami. Naštěstí večer přišlo spolehlivé hlídání, takže měli kluci rozptýlení a já mohl zajít do knihovny, na poštu a hlavně na nákup.

Dnes jsme museli vyrazit k doktorce téměř tak brzo jako bychom šli do školy. Trochu jsem se toho obával, protože Martínek nemohl celý večer usnout, jen se převaloval a chodil mi říkat, že mě má rád. Nakonec jsme to zvládli, jen Ondra opět odběry oplakal. Mám pocit, že poslední dobou křičí víc a víc. Každopádně si vykoledoval resp. vykašlal antibiotika, která se doktorka rozhodla nasadit právě kvůli tomu, že ho kašel zcela neopouští už skoro čtyři týdny. Pro mne to však znamená, že nejenom tento, ale i příští (zkrácený) týden ho budu muset mít doma. Pro Martínka jsem právě dostal úkoly, takže ten snad už příští týden bude zcela zdráv. Dokonce jsem uvažoval, že bych ho poslal do školy už zítra, ale jeho učitelka mi to spíš vymlouvala, aby se mu to opět nevrátilo. Prozatím se tedy bude učit v mojí domácí škole.

Já doufám, že se brzo náš zdravotní stav zlepší a budeme moct zase trochu normálněji fungovat.