Rozhovor o novém papeži i o užitečnosti teologie v těžkých životních situacích

Vkládám sem rozhovor pro farní časopis. Chvíli jsem váhal, zda nepatří spíš na můj druhý "odbornější" blog, ale rozhodl jsem se vložit ho sem. Jako v obdobných případech jsem chtěl rozhovor zvládnout korespondenčně, tj. že na položené otázky odpovím písemně. Autorka však trvala na setkání. Nakonec z toho byl více než hodinový rozhovor, takže jsem autorku litoval, že se tím musí prokousávat a něco vybírat. Po jedné špatné zkušenosti jsem trval na autorizaci. V zaslaném textu jsem se příliš nepoznával, takže jsem upravoval a upravoval. Snažil jsem se co nejvíc zachovat autorčin text, takže jsem upravoval spíš jen formulace. Některé "ostré přechody" (např z tématu odborného na téma osobní) jsou dány právě tím, že ve skutečnosti to byl mnohem delší hovor. Nakonec i reklama na studijní program se tam na mé přání dostala.
Rozhovor byl uveřejněn v časopisu Kobylístek 2013, č. 4 a převzal jej i server Umlaufoviny.
Samozřejmě víc mých myšlenek, nejen k volbě nového papeže, najdou zájemci na mém druhém blogu.

Budoucnost církve je v rozmanitosti

 

Co očekáváte od nového papeže?

Přiznám se, že toho od něj zase tolik neočekávám. Role papeže je přeceňovaná. On v zásadě málokdy může rozhodnout něco, co už předtím nerostlo zdola. Ta volba byla překvapivá a je zřejmé, že kardinálové hlasovali pro změnu, ale pro takovou opatrnou změnu. Bergogliovi je 76 let, je třetím nejstarším papežem za poslední dvě staletí (po Benediktu XVI. a Janu XXIII.). S ohledem na věk je  tzv. přechodným papežem, ale i takový může vnést do církve pořádný vítr, jak ukázal Jan XXIII.

Jakou roli bude hrát fakt, že není z Evropy?

Může to přinést řadu zajímavých impulsů. Evropští teologové leckdy řeší jen „upadající křesťanství“. Vnímají krizi církve a přemýšlí, co dělat, aby zcela nezanikla v postupující sekularizaci. Hans Küng napsal knihu na téma, zda je možné církev ještě zachránit. Naopak známý americký vatikánolog (tj. komentátor dění ve Vatikánu) John Allen napsal knihu o církvi budoucnosti, a ta je v úplně jiném tónu. Neupíná se na tradiční evropské reformní požadavky (např. zrušení povinného celibátu, role žen v církvi), ale soustředí se více na globální témata (vztah k dalším náboženství, otázka sociální spravedlnosti atd.). Z té knihy je cítit větší víra v budoucnost církve než z textů některých evropských autorů. Ostatně i Benedikt XVI. byl navzdory své vybroušené teologii stále v nějakém zápasu a polemice s evropskou sekularizací.  

V jednom rozhovoru tehdy ještě kardinál Bergoglio říkal, že když katolická církev moc řeší sama sebe, tak je to vlastně známka choroby, je moc zahleděná do sebe.

Ano, je to tak. To by mohlo být nadějí, že nový papež se nebude soustředit jen na vnitřní problémy církve, např. římské kurie.

Ale jak tedy být zároveň kritcký, reflektovat dění v církvi a zároveň nebýt zahleděný do sebe?  Nebýt pasivním věřícím, který vše bez výhrady přijímá, a na druhé straně člověkem, který kritizuje úplně vše?

Těžká otázka. Mě inspirovaly texty Bernharda Häringa, již zesnulého morálního teologa. Ten vzpomíná, jak učil své studenty lásce k církvi, která je kritická. Upozorňuje, že slovo kritika v původním významu znamená rozlišovat. Tedy ne, že všechno vidím špatně a černě, ale že se snažím rozlišovat podstatné od méně podstatného. A je dobré to dělat s pokorou a nemyslet si, že víme všechno nejlíp. Häring také zdůrazňuje, že by měli církevní představitelé myslet na to, jaký obraz církve svým jednáním druhým zprostředkují.

Jak vnímáte reformní snahy?

Jsem vůči nim mírně skeptický. Podněty z Německa či Rakouska jsou zajímavé. Někdy sdílím jisté obavy, aby přes tu snahu být křesťanem a hlásat Boží zvěst nepřevážilo to, že si vytknu za cíl církev zreformovat. Nechci generalizovat. Některé ty lidi znám a vím, že mají své zkušenosti a usilují o to, aby církev byla věrohodnější. Osobně dávám přednost intenzivnějšímu dialogu v menších skupinkách, např. se studenty, než bych se angažoval v nějakých velkých reformních aktivitách. Možná to zní jako klišé, ale se změnami musí každý začít především u sebe. Hlavním posláním církve je hlásat radostnou zvěst (evangelium). Každý by se měl asi nejprve ptát sám sebe, zda své křesťanství skutečně prožívá jako radostnou zvěst. Pak naše svědectví může být přesvědčivější.

Co se týče budoucnosti církve, tak jí vidím především v určité rozmanitosti. Je třeba, aby existovaly různé služby, na základě různého obdarování (charizmat), které by v sobě křesťané měli více objevovat. Ty by měly sloužit ku prospěchu celého společenství. Přirozená bude i rozmanitost na různých místech, jak bylo běžné v novozákonní době. Pak je otázkou, co bude tím sjednocujícím. Určitě to nebude to, že všichni budeme mluvit a myslet stejně. Jednota neznamená uniformitu.

Hodně se teď také mluví o kolegialitě biskupů, která stále od II. vatikánského koncilu nepronikla do praxe. Co si pod tím představit?

Na koncilu vznikla představa – právě i díky koncilní zkušenosti – že by episkopát měl občas spojit hlasy dohromady, že Petr ani jeho zástupce nemá monopol na vědění a centralizace při správě církve je neúnosná. Časté konání koncilů je velmi složité, proto vznikla tzv. biskupská synoda, na které se setkávají zástupci biskupských konferencí. Její pravomoce jsou velmi omezené a biskupové jsou de facto podřízeni nejenom papeži, ale i kurii. Zdá se, že větší roli hrají kardinálové, zvlášť ti v římské kurii. Biskupská kolegialita však vidí svůj základ v kolegiu apoštolů s Petrem v čele, jejichž jsou biskupové nástupci. O kolegiálním rozhodování čteme například ve Skutcích apoštolských, že rozhodli „apoštolové a starší za souhlasu celé církve“ (Sk 15,22). Zatímco původně byli biskupové voleni místní církví, dnes jsou téměř všichni jmenováni papežem. Samozřejmě o tom nerozhoduje papež sám, vždyť jen biskupů je více než 5000. Tvářit se tedy, že o všem rozhoduje téměř vševědoucí papež, je pokrytecké. Bylo by sympatické, kdyby tato hra skončila a nejenom personální rozhodování v církvi bylo transparentnější. Atmosféru kolem odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka zjitřuje hlavně to, že tento přísný zásah nebyl nijak zdůvodněn. To jen vyvolává podezření, že za tímto krokem mohou být všelijaké zájmy. Na druhou stranu by bylo sympatické, kdyby se nový papež skutečně věnoval hlásání evangelia a reformu kurie a církevní správy svěřil nějakým spolehlivým lidem.

Jedním z reformních požadavků je přenesení více pravomocí na laiky. Jsou na to laici připraveni? Když si vezmu příklad z univerzit, kde sice studenti volají po zastoupení, ale pak se stěží najdou kandidáti do akademického senátu a k volbách chodí jen 10-20 procent...

Myslím, že je třeba promýšlet tu různost forem služeb v církvi. Slovo „laik“ označuje příslušnost k Božímu lidu a nikoliv ňoumu, který nic nezná. Novozákonní obrazy jsou zřejmé: Bůh „jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele“ (Ef 4,11). Každý měl nějaké obdarování, nějakou službu. V Americe jsou třeba hodně rozšířené „lay ministry“, což jsou rozmanité laické služby. Role teologického vzdělání je samozřejmě velmi důležitá. V Čechách je situace velmi špatná. Jakékoliv angažmá v církvi by mělo začít důkladným vzděláním, aby lidé dokázali rozlišovat, co je podstatné a co nikoli, což je mimo jiné předpoklad jakýchkoli reformních úvah. Vzděláním nemyslím jen nějakou sumu vědomostí nebo naučených frází. Vědomosti by měly být provázané s naším životem a tento život proměňovat. S nadsázkou říkám, že poctivé studium teologie, musí navodit krizi víry, bourat naše dosavadní představy, ale zase nezbořit všechno. Teologie by měla na jedné straně vycházet z Písma a tradice a na druhé straně by měla souviset s naším životem.

Učíte na bakalářském programu teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě. Je o toto vzdělání zájem?

Momentálně hodně malý. Po roce 1989 byl po studiu teologie velký hlad. Koncepce našeho studia vychází ze zkušenosti studia z doby před rokem 1989. V základu byla idea, že lékaři, právníci a další, by měli jednat nejen jako dobří právníci, ale i jako dobří křesťané. V dnešní době specializace různých oborů je člověk často ponechán sám sobě a rozhodovat fundovaně nejen odborně ale i křesťansky odpovědně je hodně těžké. Je smutné, když náboženské představy vysokoškolsky vzdělaných lidí ustrnuly někde na úrovni náboženství z dětství. To vytváří velké riziko fanatismu nebo nezdravého fundamentalismu. Zatímco dříve více lidí cítilo potřebu studovat teologii pro svůj život a lepší orientaci v něm, dnes jsou více pragmatičtí a studují jen to, co se jim hodí do životopisu. Na druhou stranu chápu, že při dnešní zatíženosti lidé rozmýšlejí, kam investovat čas a energii.

Ale tenhle pragmatický přístup panoval v minulosti i ze strany hierarchie. Například bývalý děkan Wolf nechtěl přijímat ženy, protože z nich nemohou být kněží.

V minulosti bylo teologické vzdělání stejně jako v jiných oborech jen profesním vzděláním, tj. přípravou na profesi kněze. Rostoucí role laiků v katolické církvi a zkušenost s pronásledováním vedla v době totality k zájmu o teologii. Existovaly různé formy neoficiálního studia a lidé to brali jako svou osobní potřebu. Také já jsem studium teologie vnímal jako svojí potřebu, např. abych neuvíznul v nějakém náboženském klišé. Když se před lety utopil můj mladší brácha, tak jsem se mimo jiné setkal s takovým tím klišé „Bůh to chtěl“. Nevěřil jsem, že by byl Bůh nějaký vodník, který stahuje mladé kluky pod vodu. Chci tím říct, že když život přinese těžkosti, tak teologie může pomoct.

Život vám přinesl nejednu takovou těžkost...

Když bylo druhému synovi pět dní, diagnostikovali u manželky rakovinu a do deseti měsíců zemřela. Rok na to zemřela máma a dva roky na to otec. Bylo to hodně náročné, psychicky i organizačně. Ačkoliv to může znít zvláštně, snažím se to brát pozitivně a vnímat to jako obdarování. Vždyť já jsem měl mladšího syna na starost již od pár týdnů po jeho narození. Tím se mezi námi vytvořil jedinečný vztah, jaký mívají většinou jen mámy. Otcové v tom nejmladším věku bývají tak trochu na druhé koleji, zatímco maminka tvoří s dítětem takový tandem. Díky naší situaci mám se syny intenzivní vztah. Ten samozřejmě bývá i hodně napjatý, protože jsme spolu permanentně. Museli jsme se brzo naučit navzájem si odpouštět. Když jsou v rodině dva, tak když se dítě nepohodne s jedním, může běžet za druhým. Ale když se nepohodneme my, tak se musíme zase rychle smířit.

Není škoda, že mnoho mužů se rodinného života straní, že z něj dělají „ženskou otázku“?

Myslím, že má něco do sebe, když si muž vyzkouší, co všechno žena dělá, co v ženě má, a že to není samozřejmost. Často mi známí, většinou muži, říkají, že si musím konečně najít „nějakou ženu“. Mají představu, že si pořídím ženu do domácnosti a k dětem, čímž se „osvobodím“ od těchto „ženských prací“ a budu se zase naplno věnovat práci a dalším aktivitám. Takový pohled mi přijde příliš zjednodušený. I když žena nám doma skutečně chybí a je opravdu náročné sladit péči o děti a domácnost a zároveň pracovat. O to více obdivuji ženy, které to vše musí zvládnout častěji než muži.

Jaký máte názor na pozici žen v církvi? Někdy se mi zdá, že se pořád jen zdůrazňují rozdíly mezi námi, přitom toho máme víc společného než rozdílného. Proč se církev brání ženám ve funkcích, když i v Bibli jsou zmíněny jáhenky, například Foibé, diakonka církve v Kenchrejích?

Muži se žen vždy tak trochu báli, přišly jim nevyzpytatelné. K přehlížení žen přispěla nejenom na muže orientovaná společnost, ale i některé zkušenosti rané církve. Např. u sekty tzv. montanistů hrály ženy-prorokyně velkou roli, zatímco většinová církev tíhla k stabilnější struktuře vedené muži. Ostatně v hebrejštině je duch Hospodinův – ruach – ženského rodu. A ten/ta si vane, kam chce, což je pro někoho nebezpečný princip. Už dnes toho ženy pro církev dělají mnoho – někde to uznávají, jinde ne. Vždycky se mělo za to, že víru předávají hlavně ženy, protože jsou s dětmi od malička. Stačí se podívat na příklad z českých dějin – svatá Ludmila, babička svatého Václava. Samozřejmě chápu požadavek, aby ženský prvek byl přítomen i v pozicích, které něco rozhodují, a myslím si, že by to bylo přínosem. Chápu i obavy, že nějaké zásadní rozhodnutí v této věci by vedlo k otevřenému schizmatu. Musíme si uvědomit, že počet věřících se od doby koncilu zdvojnásobil na miliardu a dvě stě milionů. Ty obavy ze schizmatu jsou oprávněné. Jak jsem říkal, měli bychom se více vrátit k biblickému modelu, kdy každý má nějaké obdarování, charisma, a kněz nebo biskup nemá být ten, kdo všechno zná a všechno ví nejlíp, ale ten, kdo se stará, aby jednotlivá charismata lidí nacházela ve společenství uplatnění.

Vlaďka Jelínková