Máma

Ten čas tak letí, zvlášť s malými dětmi, že od smrti mojí mámy uplynuly už čtyři roky (odkaz na vzpomínku ZDE). Už dříve jsem si listoval v jejím deníčku, který si psala zhruba mezi 14. - 18. rokem. Vzpomínal jsem, jak máma občas vyprávěla, že se musela starat o domácnost, když její maminka zápasila s rakovinou a často jezdila do nemocnice nebo ležela doma. Zajímalo mě, zda o tom někde píše. Listoval jsem spíš svižně, neboť o každodenních starostech dospívající ženy (hlavně pravidelné ranní běhání na vlak) a problémech se sebevědomím vím z jejího vyprávění. Je asi pochopitelné, že zprávy o zdravotních potížích své maminky se sem tam spíš jen mihnou. Teprve v roce 16. narozenin se situace postupně proměňuje a asi nejpůsobivější zápis pochází z prosince (po delší odmlce v jinak pravidelných - téměř každodenních - záznamech):

"Maminka byla operována ve čtvrtek, což byl den, na který se nezapomíná. Snad postačí to, co jsem nikomu neřekla: ranní cesta tmou k chirurgii po ranním pláči taťky a samotný pláč mamky, když jsem se po chvíli váhání před nemocnicí osmělila dovnitř... Byla jsem tam ještě v poledne... Nesli tě ze sálu... kdo mě pochopí, neuvěří: neumím totiž říci, jak mám ráda, jak přeju, (jenom jak nenávidím). Což si vzpomenu, jak tě nesli po těch schodech nahoru na nosítkách ti dva chlapíci, jak jsi byla bledá (oči jsi měla otevřené jako bezbranné zvířátko), jak s tebou stoupali vzhůru jako do nebe... Doktor mi řekl něco o špatné zprávě, že tě budou léčit, ale... za tím ale se zastavil a pokrčil rameny... Neplakala jsem. Víš proč? Zapomněla jsem si kapesník ve škole. Tak jsem plakala až tam. Moc. Jak ty jsi trpěla, víš jen ty sama, jak my jsme trpěli – to nesmíš vědět, protože my jsme v té hře stranou. My můžeme radit, ale nikdy nevyhrajem. Hraješ jen ty a Ona. Ona používá lsti. Chraň se, jak můžeš. My ti totiž jen můžem – a my musíme! – podat meč.

Štědrý den

Přivezli jsme si mamku a byli jsme rádi. Postila jsem se – ale jen asi do 4 hod. Dělala jsem salát, chlebíčky a těšila se – moc!

Ještě večer jsem přečetla „Až bude padat hvězda...“ a plakala jsem. Taky proto, že do roka a do dne... Co bude?"

Zápisky z dalších dní pokračují v běžných každodennostech. Kromě častějších záznamech o domácích povinnostech a výjimečných zmínek o mamince je přece jen znát ten stín, který na tak mladou holku doléhal.

Nakonec ta realita byla složitější, než si tehdy má máma mohla představit. Trvalo to totiž dva roky a místo očekávané smrti maminky, přišla náhlá a zcela nečekaná smrt táty. Půl roku po ní zemřela i její máma. O tom už se v zápiscích nepíše, to znám jen z vyprávění. Ani se svými zkušenostmi si příliš nedovedu představi, jak náročné to muselo být. O to víc obdivuji a oceňuji, co všechno moje máma zvládla... /to jsem ani nezmínil složité manželství a náročný rozvod, smrt vlastního syna, opakované onemocnění rakovinou.../

Přesto na život a lidi kolem nezanevřela. Naopak dokázala být usměvavá, druhým nepřála nic zlého, snažila se pomáhat a rozdávat radost. S vděčností na ní vzpomínám a doufám, že i díky její výchově se mi bude dařit zvládat naší nelehkou situaci. Zároveň doufám, že mi toho život nenaloží tolik jako naložil mojí mámě...