Pět let...

Před časem uplynulo již pět let od smrti mojí manželky a maminky kluků.Vzpomínal jsem na to zde už mnohokrát (třeba vloni). Letos jsem mimo jiné vzpomínal na shon, který následoval bezprostředně poté. Ani nevím, zda jsem o tom tady někdy psal. Mnohé se může zdát zvláštní, zvlášť pokud někdo něco podobného nezažil.

Smrt Lenky byla očekávaná a do určité míry byla úlevou, neboť přinesla konec utrpení, které si ani nedokážu představit, ačkoliv jsem byl nablízku. Navíc skončila část mé nelehké služby. Na druhou stranu - a o tom jsem tu už psal - bylo zvlášť pro Martínka velkou změnou, že tu maminka už nebyla. I když už nereagovala, byli jsme s ní a měli jí tady. Po její smrti proběhlo vše více než dobře. Byl jsem připraven, poučen, měl jsem za zády lidi z mobilního hospicu Cesta domů a další přátele a známé. Zařízení všech záležitostí kolem pohřbu bylo jen jednou věcí (známý si mě občas dobírá, že jsem specialista na pohřby a něco na tom asi bude). Jinou starostí bylo, že se k našemu bytu blížila plánovaná rekonstrukce celé jedné strany domu, výměna oken a meziokenních vložek. Zásah velmi výrazný, při kterém bylo potřeba nachystat a nejlépe vyklidit celé dva pokoje. V jednom z nich ležela Lenka, druhý byl skladištěm (hlavně mých papírů a knih). Byl to zajímavý souboj s časem a samozřejmě jsem uvažoval, že bych případně musel požádat o nějakou změnu postupu prací.

Nakonec vše "vyšlo" včas. Lenka zemřela v noci na úterý, pohřeb se podařilo dojednat a vše zařídit už na sobotu. Do té doby jsem zároveň zhruba do deseti banánových krabic naskládal Lenky oblečení, které si v den pohřbu odvezli její příbuzní. Moc mi tím pomohli, protože jsem nemusel nic přebírat a přemýšlet, jak s věcmi naložit. Občas slyším, že s věcmi po zesnulém člověku mají lidé potíže a třeba je dlouho nechávají na svém místě. Mně především okolnosti přinutily vyřešit to hned a bylo to dobře. Samozřejmě pár osobních věcí mám dodnes a třeba od Vánoc Martin používá mobil, který jsem kdysi Lence pořídil. Také s manželskou postelí mi pomohli příbuzní, tentokrát z mojí strany. Byl to svatební dar od mého otce a mohl bych na ní - hlavně na kvalitní matrace - dělat velkou reklamu, neboť Lenka na ní ležela až do smrti, aniž by měla nějaké proleženiny. Složil jsem jí hned ten den, jak Lenka zemřela. I pro malého Martina to mělo velký význam, neboť prázdná postel by tak nějak víc trčela a připomínala, že v ní někdo chybí. Dodnes mám slzy v očích, když vzpomínám, jak se Martin kvůli něčemu na mne nazlobil a běžel do pokoje "za maminkou" si postěžovat, ale mezi dveřmi (když si všimnul, že už tam není ani maminka ani postel) se zastavil, zarazil a pak přiběhl zpátky, aby mě mlčky objal... O postel projevila zájem jedna příbuzná, což jsem uvítal, že může ještě někomu posloužit. Můj otec jí během pár dní odvezl.

Zbývalo jen pár dní na vyklizení pokojů a jejich zabezpečení, tj. zakrýt knihovny a nábytek igelitem. Vzpomínám, jak mi s tím hodně pomohla moje máma, mimochodem sama již s vážnou diagnózou recidivující rakoviny, čekala jí za dva měsíce operace. Na podlahy jsme položili kartóny, aby je řemeslníci nezničili. Vše jsme oblepili a zajistili, dělali jsem to téměř do tří v noci před stanoveným termínem. A udělali jsme to tak pečlivě, že řemeslníci se druhý den divili, že tak připravený byt ještě neviděli. Jen jsem se musel s klukama zabarikádovat v obývacím pokoji, aby se do druhé části bytu dostalo co nejméně prachu (připomínám, že jsem měl jednoho tříletého a druhého desetiměsíčního prcka). Samozřejmě, že i tohle jsme zvládli. S úklidem po řemeslnících mi přišel nečekaně pomoct otec se svojí přítelkyní, což bylo fajn. Na opětovné zařízení pokojů už bylo mnohem víc času, i když ještě dlouho v budoucím pokoji kluků zůstala jedna stěna zcela zaskládaná krabicemi. Stejně jsme ještě delší dobu spali s klukama všichni tři v obývacím pokoji, i když malý Ondra už nějakou dobu ve své postýlce, aby po nás v noci nelezl.

Vzpomněl jsem si na tento frmol po smrti Lenky o to víc, že jsem na první týden v květnu uvolnil kluky ze školy a ze školky a odvezl je na týden k babičce, zatímco jsem se doma snažil něco dopsat a trochu poklidit. Moc úspěšný jsem nebyl, ale byl jsem rád, že si kluci mohli užít příbuzenstvo a já si zase zhruba po třičtvrtě roce na pár dní a nocí vydechnout. Vzpomínal jsem, jak jsem ten všechen frmol a starosti tehdy zvládal a jak mám nyní pocit, že těch sil a elánu už mám tak nějak míň.


Kluci, zvlášť Martin, se mě často ptají na něco o mamince. Samozřejmě jim můžu vyprávět jen o tom, co jsem s maminkou zažil. Když jsme se dohodli, že pojedou k babičce, tak jsem jim navrhnul, že se můžou babičky na mnohé o své mamince zeptat. Vždyť ona je maminka maminky, tak jí dobře zná. Kluci nadšeně souhlasili. Jen jsem jim připomněl, že je babičce smutno, že maminka - její dcera - zemřela, tak ať jsou ohleduplní. Když uvidí, že by z toho bylo babičce moc smutno, tak ať se nevyptávají. Kluci mi udělali radost, když mi Martin do telefonu hlásil, že si s babičkou o mamince povídali a koukali na fotky a hlavně že se babičky ptali, zda jí to nevadí, zda jí není z toho povídání moc smutno. Nakonec mi i babička potvrdila, že se kluci vyptávali a že si povídali, že se skutečně ptali, zda jí to nevadí a jí to skutečně nevadilo, naopak byla ráda. Po příjezdu se pak kluci smáli, že maminka byla jako dítě ušatá, podobně jako Ondra. Ostatně už při pohřbu příbuzní Lenky říkali, že Ondra je celá maminka, když byla malá.

Před časem jsem zase někoho zaslechl tvrdit, že malé děti smrti a její konečnosti nerozumí, prý tak do školního věku nebo až do deseti let. Oponoval jsem, ale nakonec jsem se do větších debat nepouštěl. Naše zkušenost je prostě jiná, což je dáno naší poměrně výjimečnou situací. Vzpomínám si, když jsem čtyřletému Martinovi řekl, že umřela babička, moje máma, hned mu bylo jasné, že už jí neuvidí, alespoň na tomto světě ne. Stejně tak to oba vnímají u dědy, na kterého si pamatuje i Ondra. Děti jsou v tomhle prostě jiní než mnozí dospělí, i když samozřejmě naše postoje a naše přijímání smrti blízkých pečlivě sledují a mnohdy napodobují. Resp. silně vnímají, zda jsme s věcmi srovnaní, zda jsme k sobě i k nim skutečně upřímní nebo zda naopak jen něco před sebou či před nimi hrajeme. Třeba kluci jsou dodnes rádi, že mohli dědu zakopat (více viz ZDE).

Už jsem tu mnohokrát psal, že se kluci občas dostávají do situací, kdy musí říct, že maminku nemají. Zvládají to podle mne až neuvěřitelně dobře a často své okolí uvedou do rozpaků, jak "normálně" a věcně tuto neobvyklou situaci přijímají a jsou schopni o ní mluvit. Na druhou stranu to zatím asi spíš Martinovi někdy dělá starosti. Zrovna dnes mi říkal, že si v hudebce povídali o Pražském jaru a o tom, kdo vyráběl pro maminky přání k svátku. Vlastně to začalo tím, že mi Martin řekl, že je smutný, že mi nevyrobil přání k svátku, tj. k svátku maminek (o minulých svátcích maminek viz ZDE). Když jsme si o tom začali povídat, tak jsem zjistil, že si o tom povídali v hudebce. Já většinou v takových případech docela vyzvídám, co se dělo a co kdo řekl, abych posoudil, zda situaci dobře zvládl nebo zda je třeba si o tom víc promluvit. Chvilku trvalo, než jsem pochopil, že to nebylo ve škole, ale v hudební škole. Tak jsem Martinovy vysvětlil, že do hudebky nechodí tak často jako do školy, takže je pochopitelné, že si to paní učitelka nemůže pamatovat, že nemá maminku (ostatně podobnou příhodu z hudebky, se stejnou paní učitelkou, jsem tu popisoval už před rokem a půl viz ZDE). Martin prý jen řekl, že přání neudělal. Ostatně to ho nakonec mrzelo, tedy že neudělal přání pro mne než že nemá maminku, což jsem mu říkal, že ho mrzet nemusí, neboť jsme si to pěkně užili (byli jsme na hřbitově, na dobrém obědě i v kině). Navíc svátek tatínků teprve bude, i když pochybuji, že budou ve škole vyrábět přáníčka (den otců se letos uskuteční 16. června). Tak jsem se ho ptal, zda řekl, jako to dělá jindy, že maminku nemá. On mi řekl, že ne, že se trochu styděl. Pak jsem pochopil, že spíš nechtěl přivést okolí do rozpaků. Říkal mi totiž, že to neřekl, protože to o přestávce řekl jednomu z kamarádů z hudebky, který pak na něj jen koukal s otevřenou pusou. Prý nechtěl, aby na něj koukali s otevřenou pusou všichni. Řekl jsem mu, že to vyřešil dobře. Zároveň jsem už poněkolikáté zopakoval, že se případně nemusí bát to říct, že se nemá za co stydět. Naopak je obdivuhodné, že je tak šikovný i bez maminky. Na podzim čeká i Ondru změna prostředí a nový školní kolektiv, což je samo o sobě náročné. Samozřejmě to bude náročné a opět se bude setkávat s různými reakcemi okolí, ale doufám, že si povede ohledně skutečnosti, že nemá maminku, stejně dobře jako Martin a jako si vedl dosud ve školce.

Ostatně ono to téma se ve škole vrací nejenom v souvislosti se svátkem matek. Třeba nedávno mě trochu štvalo, že Martin musí v písance doplňovat, co dělá maminka a opisovat větu, že mamince rád pomáhá. Svým způsobem je asi dobře, že Martina to zřejmě ani tak netrápilo jako mne. On spíš řešil, co a jak má doplnit. Říkal mi, že mu to nevadí doplňovat, i když maminku nemá. Já vím, že by bylo horším řešením, kdyby se řeklo, že to mají napsat všichni kromě Martina. No jo, jsme holt divní, ale snažíme se žít i tak.

Je mi jasné, že jsem možná promeškal vhodný čas, kdy by kluci přijali "novou maminku". Nejprve chtěl malý Martin maminku zpátky, pak chtěl nějakou novou, ale pak ho to přešlo. Bylo dost jiných starostí, nějak jsme se nenudili. Dnes kluci, když se jich sem tam zeptám, už po nové mamince netouží. Buď se ptají, zda mi nestačí oni a nebo se obávají, aby je případná nová žena měla ráda. Já jim většinou z legrace odpovídám, že je by měla možná radši než mne, protože jsou šikovní. Na druhou stranu uznávají, že kdybych na vše nebyl sám, měl bych na ně víc času. Ostatně o ženskou je u nás zájem, takže když si chci s případnou ženskou návštěvou taky chvilku promluvit, musím o to s klukama svádět boj. Kluci pak každou chvíli přicházejí a říkají, že můj čas vypršel, že si mám jít zařizovat své věci, že je návštěva už jen jejich.

Kluci si pobyt u babičky a dalšího příbuzenstva opravdu užili. Já jsem rád, že si tak mohou uvědomit, že mají plno příbuzných, i když je v tom takový paradox, že mají mne, který už moc příbuzných nemá a pak zase plno příbuzných ze strany maminky, kterou nemají. Martin je prostě citlivější, povahou i zkušeností, neboť si na rozdíl od Ondry maminku pamatuje a strávil s ní intenzivně první dva roky. Takže po návratu od babičky o mamince mluvil trochu častěji než dřív. Jeden večer mi třeba před spaním řekl, jestli vím, co by si přál od Boha, kdyby si mohl vybrat. Narážel na příběh o moudrém králi Šalamounovi o němž jsme kdysi četli. Ten si totiž mohl vybrat. Odmítl bohatství nebo moc a přál si moudrost. Protože si vybral dobře, dostal navíc i to bohatství a moc. Martin mi však řekl, že by si nepřál ani bohatství, ani moc, ale ani moudrost. Chtěl by zpátky svojí maminku. Tak jsem si k němu lehl a řekl mu, že i když věříme, že Bůh je všemohoucí, tak si myslím, že tohle mu nesplní. Můžeme věřit, že s lidmi, co zemřeli před námi, se jednou sejdeme, ale ne že se k nám vrátí. Můžeme na ně vzpomínat, můžeme je mít ve svých vzpomínkách, ve vyprávění, ve své hlavě a svém srdci. Řekl jsem, že i mně maminka chybí, ale že já jí mám v každém z nich. Tak jsme se shodli na tom, že sice nemá maminku, ale má fajn bráchu a tátu a babičku a další příbuzné a známé...

V neděli na svátek maminek jsem zašli dát mamince na hrob kytičku a zapálit svíčky, pak jsem si dali slavnostní oběd a vyrazili do kina. To jsem jim sliboval už dlouho a zrovna v neděli byla nějaká akce na kino za poloviční cenu. Ještě jsme chtěli zajít dát kytičku na hrob mojí mámě, ale to jsme nestihli. Nevadí, já nejsem zase až tak velký kladač věnců a příležitost spojená s nějakou procházkou či výletem jistě zase bude (za chvilku to budou čtyři roky od její smrti).

S klukama žijeme, jak umíme... a na maminku v dobrém a s vděčností vzpomínáme...