Z nedostatku času ale i s konkrétním záměrem jsem nakonec za nepřítomnosti kluků na jejich pokojíček ani nešáhl, ačkoliv jsem to měl nejprve v úmyslu. Po předchozích opakovaných pokusech mi bylo jasné, že oni sami udělat udržovatelný pořádek zatím ještě nezvládnou. Rozhodl jsem se však, že mnohem lepší a užitečnější bude společný úklid. Času sice už moc nezbývalo, ale i klukům už bylo jasné, že je třeba výraznější změna. Málem jsem se už letos rozhodl pro palandy, ale nakonec jsem jen přikoupil pár úložných prostorů a výaznější změnu nechal na příští rok.
Nebylo to snadné a zrpvu jsem byl i docela nazlobený. Zvlášť když mi babička říkala, že téměř na všech návštěvách kluci obdivovali, jak to tam lidé mají pěkné a trvdili, že oni mají doma "bordel". Klukům jsem opakovaně říkal, ať nejenom volí jiná slova (raději "nepořádek", i když už dávno jsem si s mojí mámou říkali, že někdy má člověk prostě silnou potřebu říkat slova, kde zazní výrazné R, i když nejsou zrovná dvakrát slušná), ale že domací pořádek/nepořádek je nejenom mojí ale i jejich vizitkou. Když tedy říkají, že mají doma nepořádek a nic s tím nedělají, je to jako by říkali, že jsou hloupí. Jen připomenu, že si skutečně nelibujeme ve špíně a nepořádku, ale on je to tak trochu důsledek naší občasné bezradnosti nebo spíš zaneprázdněnosti "důležitějšími věcmi" a taky asi přece jen je u nás znát absence ženské ruky (zvlášť když o prázdninách u nás nebyl nikdo na hlídání, kdo ruku k dílu taky přiloží).
Jenže už nám to samotným bylo nepříjemné a je třeba, abychom si poradili. A lepší pořádek se bude i nám líp udržovat. Bylo to těsně před školou, ale dětský pokoj se nám povedlo společnými silami uvést do viditelně lepšího stavu, z čehož jsme měli všichni radost. Sice jsem musel mírnit Martinovo nadšení, který si přál, aby měli pokoj takhle uklizený "navěky". Bude třeba pokračovat v úsilí, vytřídit nepotřebné či rozbité věci, ale jsme na dobré cestě. Navíc je mi jasné, když ani já nejsem schopen ve svých věcech udržet bezchybný pořádek, tak ani něco podobného nemůžu chtít od kluků. Jde mi jen o základní věci, tedy že řada věcí dostala své jasné místo. Zvlášť knihy jsou na přehledném a dostupnějším místě a především školák má hned vedle stolu dvě poličky vyhrazené jen pro školní věci, případně aktuální činnosti. Právě věčně zaplněné stoly, na kterých pořádně ani nebylo místo, mi vadily. Ondra navíc dostal nový stůl, zcela stejný jako má Martin, který jsem kdysi prozíravě koupil dokonce se slevou, když ho již vyřazovali z prodeje. Teď přišla jeho chvíle a Ondra je velmi spokojený. On si totiž čím dál víc hraje na školu. Když Martin dělá úkoly, on si vezme svůj zápisníček a úkoly si dělá taky. Snad mu nadšení pro školu a povinnosti vydrží i nadále.
Velký dětský stolek jsem dal do obývacího pokoje, odkud i přes velkou snahu nezmizely všechny krabice a hromádky knih (to jen že mé nadšení pro vykonaný úklid ještě nedosahuje standardů běžných vzorných domácností, ale i tak jsem rád). Nyní jsou na něm klávesy, takže Martin má možnost bez větších přesunů a přípravy trénovat.
Bylo to tedy hektické a náročné, ale jsem rád, že jsme zvládli, co jsme zvládli. Školní rok mohl začít.
Samozřejmě nejsme pouze domácí hraboši, takže jsme zvládli ještě pár akcí, třeba návštěvu u příbuzných a vyzkoušení jejich luxusního bazénu na zahradě. Je mi jasné, že nic není zadarmo a člověk toužící po hmotných statcích by měl být asi cílevědomější a jít si za svým cílem již od útlého věku. Já takový nebyl a nejsem, zřejmě z různých důvodů. Jsem si toho dobře vědom. A když kdysi moje žena toužila po domku za Prahou se zahradou, tak já z toho nadšený moc nebyl. Ne, že by se mi to třeba nelíbilo, ale viděl jsem spíš jen problémy a měl jsem pocit, že je to nad naše síly. Nejen kvůli finanční náročnosti (to bych si měl kdysi vybrat nějaký lukrativnější obor) ale třeba i kvůli stálé potřebě dojíždění atd. Nakonec jsme oba uznali, že stojíme před určitou alternativou, tj. zda zlepšit svůj životní komfort nebo založit rodinu. Oba jsme s radostí a bez váhání volili rodinu. Jsem za to rád, přestože z jistého úhlu pohledu je možné tvrdit, že to ženu stálo její život.
Při návštěvě jsem přece jen musel uznat, že takový domek se zahrádkou a bazénem (a trampolínou atd.) je pro děti vyslovený ráj. Nejenom pro děti, vyřádil jsem se i já. A to nemluvím o tom, jak by se mi líbila velká hala s rozsáhlou knihovnou, abych už úplně popustil uzdu své fantazii...
Zpátky na zem. Bylo to fajn, ale hlavně jsem rád, že jsme zdraví a šikovní. Doufám, že nám to vydrží!
Léto budiž pozdraveno. Vítejme/te, v novém školním roce!
Měli jsme podobný problém, během léta jsme tomu také moc nedávali, neustálé odkládání. Výmluvy typu, že venku je přece tak hezky, nebudeme přece teď uklízet, a tak dále. Nakonec nám úklid zabral celý víkend, fuj, ale aspoň už to máme taky za sebou :))
OdpovědětVymazat