Začátek školy

Tak nám začal nový školní rok! Celý ten rok utekl jako voda a prázdniny byly hodně krátké. Oba kluci si je tentokrát určitě užili víc. Nejenom tím, že byli dvakrát beze mne, což pro ně byla jistě příjemná změna. Zvlášť Martin v minulém školním roce poznal tíhu povinnosti školní docházky, takže je logické, že mnohem víc si váží víkendu, prázdnin a volných dní.

Těsně před začátkem školního roku jsem měl smíšené pocity. O prázdninách jsme se s Martinem tolik nevěnovali opakovaní učiva, jak jsem měl původně v úmyslu. Z konce minulého roku jsem měl od paní učitelky informace, že patří přece jen k těm pomalejším a druhá třída prý ukáže, zda se jedná jen o jakousi nezralost nebo půjde o nějaké to dys- (tj. dysgrafie či dyslexie). Loňský školní rok Martin prodělal dvědelší nemoci, jedno nachlazení či virové onemocnění na podzim, což znamenalo téměř měsíční absenci. Na jaře neštovice spojené s přesně nezjištěným zánětem, před i po neštovicích, z čehož byla téměř dvouměsíční absence. S podzimním ochlazením proto trnu, jak to Martin zvládne letos (Ondra už je doma se silnou rýmou).

Na druhou stranu si letos pochvaluji, že Martin už je zkušený školák. Kromě paní učitelky a nového učiva jde již do známého prostředí. V loňském roce prokázal, že se neztratí, že umí komunikovat a že si poradí i s případnými problémy, jako byly třeba náznaky pokusů o šikanu od starších nebo zdatnějších spolužáků. Vím, že není všem problémům konec, ale potvrdila se má důvěra v jeho schopnost problémy řešit a především o nich se mnou mluvit. Takže věřím, že různé situace v budoucnosti spolu zvládneme.

Také Ondra je už ve školce zkušeným mazákem. V loňském roce předvedl, že si poradí i bez staršího bráchy. Dokonce byl zřejmý jeho výrazný rozvoj a osamostatnění. Na rozdíl od Martina je těžké z Ondry dostat nějaké konkrétní informace. Často vypráví různé příběhy ze školky, ale většinou přejdou ve vymyšlené fantazírování, což rozeznávám třeba ve chvíli, kdy podle Ondrova vyprávění paní učitelku napadly ostatní děti atd. Takže se Ondry ptám, co bylo ve školce a co dělal, ale je zřejmé, že na rozdíl od Martinových zpráv je třeba ty od Ondry brát z rezervou. Je zřejmé, že Ondrův pohled na svět je bohatší a více se prolíná s jeho fantazií. Uvidíme, jak to ovlivní jeho školní docházku.

Ačkoliv je Ondra červnový, takže poměrně malý, zatím nepochybuji o jeho nástupu do školy a neuvažuji o žádném odkladu. Bude sice ještě menší a drobnější než Martin, ale chytrý mi připadá dost. Sice ještě neumí vyslovit Ř, zato poměrně bravurně počítá. Bezchybně sčítá do 10 až 15, taky odčítání mu jde celkem dobře. Rád totiž trénuje s bráchou a je legrace, když ho v lecčems předčí. Zvlášť když si Martin dlouho nedokázal zapamatovat jméno nové paní učitelky ve škole, tak mu ho mladší brácha vždycky napovídal. Zřejmě má i lepší paměť, takže zná více anglických slov a spíš kuriozitou je to, že ho baví počítat v různých jazycích. Zatím je to vše spíš hra, tak uvidíme, jak mu to půjde ve škole. Nyní s novým "školním" stolem si Ondra taky začíná plnit své "předškolácké" povinnosti a přistupuje k nim až s přehnanou zodpovědností. Na druhou stranu je zřejmé, že je to ještě mrňous, který si ze všeho nejraději hraje.

Kromě běžných předškolních myšlenek jsem měl chvílemi i trochu smutnou náladu. Jsem sice s klukama už nějakou dobu, takže si zvykám, ale ty slavnostnější chvíle bývají spojené s celou rodinou. Takže mě mrzí, že ani maminka kluků, ani moje rodiče, se už s námi nemohou těšit z šikovných kluků. Tak se kluci alespoň pochlubili babičce, jak se jim ve škole/školce daří. Při vyplňování nejrůznějších papírů přeškrtávám kolonku s údají o "matce dítěte", někdy jen vepíšu křížek s rokem úmrtí. Do vyzvedávacích formulářů z družiny a ze školky píšu kromě sebe (na rozdíl od běžně uváděného "otec", píšu "táta") ještě naši "hlídací babičku", v případě Martina ještě maminku jeho spolužáka, která jej již v loňském roce vyzvedávala, když byl třeba Ondra nemocný. Jako každý rok si zběžně prohlížím papíry ve školce a zjišťuji, že jen dvě děti nemají mezi lidmi, kteří je budou vyzvedávat, uvedeného otce.


Výhodou školního roku je nepochybně určitý řád, který nám tím opět nastává. Za hlavní podmínku úspěchu považuji dostatek spánku. Po prvních dvou týdnech si troufám tvrdit, že jsme zatím úspěšní. Zvlášť Martin si hlídá čas, kdy mají být v posteli (20:00) a bylo veselé, když naskakovali do postelí v 19:59 s tím, že to stihli jen tak tak. Pravdou je, že po prvním týdnu Martin poněkud polevil. Když však do postele zalézají po 20:30, tak nemají nárok na čtení pohádky. Zatím jsem vybral Rybaříky na modré zátoce, knihu, kterou jsem našel v pozůstalosti mého otce, i když její text není pro děti vždy snadný (občas některé knižní obraty už při četbě změním na srozumitelnější výrazy). Jsou to však příběhy z přírody a zdá se, že kluky to zatím baví.

Velmi oceňuji, že kluci jsou ráno šikovní a i když se zvlášť Ondrovi nechce moc vstávat, tak nijak nezdržují. Stále klukům na skříni visí seznam ranních povinností a ačkoliv ho kluci již nestudují, tak ho zřejmě mají celkem zažitý. Jen nedávno jsem musel Ondrovi připomínat pravidlo, že zuby se čistí ještě před převlečením, protože se mu opakovaně povedlo zamazat od pasty čisté triko. Jsem však rád, že kromě občasných upozornění na čas nemusím kluky nějak zvlášť napomínat nebo dokonce přemlouvat, aby se chystali. Vím, že zatím je to snadnější, protože už je světlo a počasí ještě taky ujde. Za tmy a v zimě to bude náročnější.

Náš týdenní rozvrh je ještě otázkou. Kroužky, kterým se budu věnovat snad ještě v samostatném příspěvku, jsme zatím definitivně nevybrali. Taky se snažím neuhnat se hned na začátku školního roku. S Martinem máme domluvené jasné priority: škola - hudebka - ostatní. Což jsme po týdnu ještě upravili na: zdraví - škola - hudebka - sport - ostatní. I když jsem základ nastavil já, Martin se přidal a souhlasil. Ukázalo se to jako velmi užitečné. Třeba v případě kolize sport x hudebka prostě bylo zřejmé, co je důležitější. Ale jak jsem uvedl, "kroužkovému dilematu" bych se ještě rád věnoval zvlášť.

Martin už si vyzkoušel i družinu, i když v prvním týdnu byla přeplněná dětmi. Do už tak malého objektu totiž přibyly dvě další třídy, téměř s třiceti dětmi. V pěkném počasí však byly děti venku, takže jsem tam Martina nechal a vždy jsem ho našel, jak s klukama hraje fotbal, celý uhoněný. Když teď pršelo, vyzvedl jsem ho raději dřív. Hned druhý den v družině si Martin stihl při fotbale uštípnout malý kousek předního zubu, takže jej doktorka musela malinko zbrousit. O otlučených kolenech ani nemluvím. Holt je to kluk!

Do školy/školky tedy letos nastupujeme opět odhodlaní vše zvládnout. I když po loňské zkušenosti jsem opatrnější. Vloni jsem si totiž myslel, že to bude pro mne znamenat přece jen více času a prostoru na vlastní povinnosti. Nakonec opak byl pravdou a já se kromě konkrétních starostí, zvlášť s nemocnými kluky a později i s vlastními zdravotními problémy, musel vyrovnávat i s určitou frustrací. Letos se to tedy snažím brát opatrněji, bez velkých očekávání, přesto doufám, že se budeme zase malinko, kousek po kousíčku posouvat. Tak uvidíme.


Pár fotek kluků z prvního školního dne:

Poznámka: Ještě mi pomalu dochází, že si letošní začátek roku, i přes hektický konec prázdnin spojených s domácím úklidem, přece jen trochu víc užíváme zřejmě i proto, že v loňském roce byl poznamenán nemocí a smrtí mého otce. Od jeho smrti dnes uplynul přesně rok. Ohlédnutí za touto událostí budu věnovat samostatný příspěvek.