Newyorská dvojčata aneb World Trade Center podle kluků

Kluci mě dnes překvapili. Zavolali mě do pokoje, ať se jdu podívat, že prý postavili newyorská "dvojčata". Jejich stavba byla zajímavá a já si uvědomil, že to bezděčně udělali v předvečer výročí jejich pádu /podobně jako o jiných událostech z historie o nich ví a viděli záběry z jejich pádu/...

Komentoval jsem to slovy, že doufám, že je nehodlají zbořit pomocí letadel. Odpověděli, že určitě ne. Naopak pro případ, že by jeden z nich "náhodou" nebo "omylem" o jednu z věží zavadil, tak vytvořili nahoře spojovací plošinu, po které by mohli lidé uniknout přejitím do druhé věže. Musel jsem ocenit jejich prozíravost. Zároveň jsem byl rád, že se mi snad trochu daří v těch chlapeckých hlavičkách pěstovat vědomí, že podobné akce nebo i válečné události, které asi kluky tak nějak od přírody přece jen víc fascinují, znamenají řadu zmařených životů. A ty životy mají svojí hodnotu, vždy jde o něčí děti, rodiče, příbuzné nebo známé. Ostatně třeba debata ohledně srovnání "hodnoty" jednoho nebo tisíce životů, o které jsem zde psal, taky snad svědčí o tom, že díky naší situaci je toto téma u nás přece jen vnímáno s větší citlivostí a konkrétností.

Když jsem klukům připomněl, že zrovna na zítřek připadne výročí zničení obou "dvojčat", tak nejprve chtěli stavbu zachovat a zítra jí "slavnostně" zbořit. To jsem však odmítnul. Považoval jsem to za nevhodné a především za nepraktické, nechat takovou stavbu celou noc uprostřed dětského pokoje. Navíc hračky se mají před spaním prostě uklidit. Kluci to bez problémů uznali a dokonce i respektovali mé přání, aby věže nebořili ale jako správní stavaři je opatrně rozebrali, s čímž jsem jim nakonec i trochu pomohl.

Samozřejmě vím o zálibě dětí stavět a bořit. Líbí se mi, že některé věci kluci dovedou podobným způsobem vnímat. Vždyť nejde o potlačení dětské touhy tvořit a ještě větší touze bořit či ničit. Jde o úctu k životu a o ohled vůči druhým.