Před rokem, právě při předávání Martina do ranní družiny, jsem se dozvěděl, že v noci v nemocnici zemřel můj otec. Tuto zprávu jsem sice očekával, ale náhle zhoršení stavu a jeho úmrtí bylo přece jen překvapivě rychlé (více k celému příběhu viz loňský příspěvek Zemřel můj otec). Odvedl jsem Ondru do školky, kde se na mne trochu mračil, protože na něj lezlo nachlazení a já mu původně slíbil, že ho vyzvednu už po obědě. To jsem změnil, abych mohl s přítelkyní otce zařídit vše potřebné. O týden později se konal pohřeb (více viz loňský článek Děti a pohřeb).
Na události s odstupem jednoho roku vzpomínám nejenom kvůli výročí. Při ohlédnutím na začátek nového školního roku (viz příspěvek Začátek školy) a při jednom soukromém rozhovoru jsem si uvědomil, jak náročné to vlastně tehdy bylo. Kromě běžných každodenních radostí i starostí navíc nemoc a úmrtí otce, Martinův nástup do školy a Ondrovo osamostatnění ve školce. Takže si říkám, že bych si ten celkem klidný začátek dalšího školního roku měl vděčně užívat.
Myslím si, že se stále posouváme dál. I když někdy je to jen hlemýždí tempo, ale pro mne je důležité vnímat, že nestagnujeme, nepřešlapujeme bezradně na místě. Nepatřím k těm, kdo mají silný "tah na branku", kdo si každý den stanoví cíle a systematicky je uskutečňuje a odškrtává. Stále zápasím s tm, jak sladit vlastní představy s danou životní realitou. Nemyslím si, že bychom se měli nějak špatně, naopak máme se snad docela dobře. Jen možnosti s dětmi i obyčejné fyzické a psychické síly stanoví určité hranice. Každý krůček dál je úspěchem, občasné zastavení pro nabrání sil taky není na škodu, hlavně nerezignovat, neztratit chuť do života. Ostatně ono to ani s dětmi moc nejde, rostou před očima a dělají mi radost.
Díky všem, kdo nám pomáhají, myslí na nás a fandí nám...
Žádné komentáře:
Okomentovat