Dva roky blogerem

Děkuji za přízeň všem svým čtenářkám a čtenářům, kterým sem tam - podle času, možností a chuti - dávám nahlédnout do některých našich radostí nebo starostí (všimnul jsem si, že do dnešního dne to bylo 298 publikovaných příspěvků). Za ty dva roky jsme leccos prožili a já jsem vděčný za možnost blogu, který i mně někdy osvěžuje paměť. Samozřejmě jeho veřejnost leckdy ztěžuje míru otevřenosti a jistě se - vědomě i nevědomě - snažím prezentovat v lepším světle, ale to je snad běžné.

Původně jsem chtěl na blogu spíš komentovat dění z oblasti křesťanství a psát o svých oborech, tj. historii a teologii, ale už první příspěvek se vzpomínkou na návštěvu hřbitova s klukama (pro zajímavost podobný text z loňského roku) tak nějak předznamenal, že to bude spíš osobní a rodinný blog.

Proto jsem si po více než půl roce pro tyto "odbornější" potřeby založil další blog Martinovy marnosti - křesťanství a historie, ale ten spíš zkomíral a zůstává v pozadí. Aktuální dění komentuji spíš na Facebooku, kam vkládám mnohdy zajímavé odkazy na jiné texty. Poslední dobou je toho trochu víc, takže uvažuji o tom, že některá témata z FB na tomto druhém blogu zveřejním i pro případné další zájemce, ale především pro sebe (nepřodpokládám, že by bylo zase tolik zájemců). Ale jako vždy je to o čase, kterého není nikdy dost.

Můj třetí "šachový" blog je jen takový úlet z doby Vánoc a nepředpokládám, že bych ho nějak zvlášť rozvíjel. Chtěl jsem tam mít hlavně odkaz na šachové úkoly a aktuální ELO listinu TOP hráčů. Šachy už dávno aktivně nehraji, ale zájem obou kluků mě asi přiměje, abych se jim zase trochu věnoval.

Pravidelní návštěvníci blogu si zřejmě všimli, že jsme si dali jarní prázdniny. Obecně mám přestávky ve psaní. Ne, že by nebylo o čem psát, naopak zážitků máme více než dost, ale prostě nezvládám a nestíhám. Samotného mě mrzí, že jsem tak v poslední době nezvládnul zaznamenat množství vtipných hlášek kluků, protože to jsou úplní mudrlanti, co pusu nazavřou. Nejlepší je, když jdou, každý za jednu ruku a oba na mne z obou stran mluví. Samozřejmě každý o něčem jiném a já k tomu třeba ještě táhnu plné tašky. Ale je s nimi skutečně legrace.

Na jarní prázdniny jsme odjížděli se zpožděním (mimo jiné jsem čekal, jak se vyvine Ondrův noční kašel) a určitou obavou, jak to sám vše zvládnu, ale nakonec jsme si je ještě protáhli. Je fakt, že to byl celkem zápřah, ale vydařil se, jak snad ještě napíšu později, ale pak najednou jsem cítil, že už nemůžu, že jsem vyždímanej a musíme domů. Naštěstí to nebylo tak dramatické a na závěr jsem mohl po mnoha letech taky stoupnout na lyže a s klukama se projet. /Odkazy na videa z lyžování ZDE./

S mírnou obměnou napíši to, co už před rokem, že se snažím dělat vše, co umím a co můžu, aby i přesto, co jsme zažili, jsme byli veselí a šťastní a byli na světě rádi. Během jarních prázdnin jsem si opět uvědomoval možnosti ale i limity naší situace. Stále s tím nějak zápasím a asi bych leckdy chtěl víc, než je reálně v mých silách. Taky mám pocit, že povinností a starostí spíš přibývá. Navíc úplně nevím, kde a jak dobíjet baterky, což je potřeba.

K tomu člověk vidí, slyší a čte všelijaké příběhy druhých lidí a říká si, jak má být rád za to, co má. To taky jsme rád i bez těch příběhů. Zrovna nedávno jsem se dozvěděl, že jedna maminka, mimo jiné čtenářka mého blogu, se kterou jsme si párkrát napsali a "vídali" se na Facebooku, prohrála svůj statečný zápas s tou zákeřnou rakovinou... Nemoce, umírání a smrt prostě patří k životu, určitě více než bychom si přáli. Přesto nebo právě proto bychom si měli užívat život a vše dobré, co přináší.

Jsem rád, že kluci jsou šikovní a umíme si život pěkně užívat.



Neplánovaně jsme vlastně výročí založení blogu "oslavili" u Diny, která mě, tehdy coby už zkušená blogerka, k založení vlastního blogu povzbudila a podpořila. Spojili jsme příjemné s užitečným, takže jsme se nejenom dobře najedli, ale dostal jsem od ní i její novou pěknou knihu Devátý dotek. Osobně jsme se viděli teprve podruhé v životě.