Vlna smutku, která začala jménem...

Bylo to téměř před měsícem. Paradoxně ve stejný den, kdy jsem zde na blogu napsal, jak si s klukama povídáme o všem možném a jak to dobře zvládáme.

Ondru večer přepadl velký smutek po mamince. Začalo to celkem nenápadně a svojí roli nepochybně sehrála i únava. Zpětně si říkám, zda svojí roli nemohla sehrát i trochu větší pozornost, která byla v souvislosti s prvním vysvědčením věnovna jeho bráchovi. Vždy se však docela dost snažím, aby si ani jeden z kluků při různých příležitostech nepřišel upozadněn.

Kluci přišli ke stolu k večeři. Bylo to včas a já chtěl kluky dát o trochu dřív spát, protože jsme viděl, že jsou hodně unavení. Martínek se mě najednou zeptal, jak se jmenovala maminka, že si to nepamatuje. Řekl jsem mu nejenom jak se jmenovala (Lenka), ale že nevadí, že si to nepamatuje, že mu to připomenu kdykoliv bude chtít. Pak se mě ptal, zda existovala nějaká svatá Lenka. Odpověděl jsem mu, že asi ne, že jméno Lenka je odvozeno z jiného jména (existují různé výklady). Martínek na to s úsměvem, že to nevadí, že my budeme mít svojí "svatou Lenku", tedy maminku.

Ondra se však moc štastně netvářil a za chvíli začal naříkat, že je mu líto všech, co zemřeli. Mimochodem pro kluky je pochoptelně mnohem aktuálnější smrt mého otce, ale pak většinou vypočítávají i ostatní členy rodiny "na druhém břehu". Když jsem Ondrovi říkal, ať není smutný, tak na chvíli přestal. Jenže pak opět začal s tím, že si maminky vůbec neužil. Martínek se ho pokoušel "uklidnit" tím, že Ondra vůbec může být rád, že se narodil dřív než maminka umřela. Občas se mě kluci ptají, abych jim řekl, kdy se narodili, co jsme dělali atd. Díky tomu jsme mimo jiné řešili, kdy se Ondra narodil a kdy maminka zemřela. No a při zvídavosti kluků se mě mimo jiné vyptávali i na to, co se stane s miminkem, když umře maminka ještě s dítětem v bříšku. Tak jsem jim popravdě odpověděl a Martínek z toho vyvodil, že je vlastně dobře, že se Ondra ještě stihnul narodit. Tak je v této "dobré zprávě" podporuji, když na to náhodou přijde řeč.

Jenže tentokrát byl Ondra zasažen zřejmě hlubokým smutkem a začal kňourat. S Martínkem jsme se snažili mu zvednout náladu. Zprvu jsme si myslel, že je to opravdu jen takový pokus a že ho to brzo přejde. Tak jsem za kňourání začal udělovat černé puntíky, což byly černé olivy, které mají kluci rádi. Říkal jsem, že Ondra jistě kňourá schválně, aby dostal víc oliv. Pomohlo to však jen na chvilku a já poznal, že je to takový smute, který vyžaduje jinou reakci. Přestal jsem jej vyzývat, ať nekňourá. Naopak jsme vstal, šel jsem k němu a objal ho. Řekl jsem, že mě mrzí, že si maminku tolik neužil, ale že s tím nemůžu nic dělat. Že se jen snažm, aby si to mohl užívat se mnou a s bráchou. Plakal mi v nárůčí a ani já jsem slzy neudržel. Martínkovi začaly také vlhnout oči, tak jsem vzal oba kluky od stolu. Společně jsme se objali a chvíli spolu plakali...

Trochu mě to překvapilo, protože už dlouho jsme takovou vlnu smutku nezažili. Zároveň jsem si říkal, že na to prostě čas od času máme nárok. Byla to jen chvíle, pak jsme se přesunuli zpět ke stolu, pustil jsem jim písničky podle přání (Martínek má v takové chvíli rád např. písníčku a klip "Máma" od Michala Davida) a dívali jsme se na nějaké fotky.

Odhodlání uložit kluky do postelí trochu dřív jsem nakonec musel odložit. Dal jsem přednost chvíli společného času, vzpomínkám a uklidnění. Splnilo to svůj účel, protože při chystání do vany už oba kluci zase blbli. Ondra se pro změnu intenzívně zabýval otázkou, jaké by to bylo, kdybychom "čůrali zadkem".

Od té doby byl klid a nic podobného se zatím neopakovalo, i když jsme o zemřelých několikrát mluvili. Nedávno mě třeba pobavil Martínek, když v čekárně u doktorky zahlédl v televizi Václava Havla a hlasitě projevoval své nadšení, že jej vidí rád zase živého (tj. záznam z doby, kdy byl ještě živý).