Jedničky, další pětka a potlesk celé třídy

S Martinovou školou je to stále jak na houpačce. Po vysvědčení, o kterém jsem psal (ZDE), jsem se v únoru sešel s paní učitelkou. Vyptával jsem se nejenom po důvodech dvojky z matematiky, ale tak nějak obecně jsem zjišťoval, jaké má vlastně na děti požadavky a co od nich očekává. Částečně jsme se shodli např. na tom, že Martin sice dobře počítá z hlavy, ale jakmile jde o psané příklady (nejenom slovní úlohy), tak prostě píše pomalu a nestíhá. Rovněž jsme se bavili o tom, že Martinovi prospěl doučovací kroužek z češtiny, kde byl zřejmě jeden z nejlepších (paní učitelka z tohoto kroužku mi napsala pěkný vzkaz), což mu hlavně pomohlo zvýšit sebevědomí, ale musel uvolnit místo těm, kteří to potřebují více. Prostě vyzvídal jsem, co jsem mohl, abych se dozvěděl, co máme dělat a jak to zlepšovat. Zároveň jsem projevil zájem a domluvili jsme se, že bych zase časem přišel na další takovou osobní konzultaci.

Pak jsme však všichni ochořeli a následovala Martinova delší nepřítomnost ve škole. Pak byla nemocná i paní učitelka. Takže během individuální konzultace během březnových třídních zkoušek sice paní učitelka tvrdila, že se Martin zlepšil, ale nebylo to na základě aktuální zkušenosti. Já jsem naopak vyjádřil své znepokojení, že i když trénujeme, tak se Martin opět viditelně zhoršil, hlavně při psaní (škrábe, píše pomalu, dělá mnoho chyb, zapomíná písmenka a znamínka, i naučené i/y plete atd.), ale i v matematice. Každopádně opět jsem vyzvídal, jaké má paní učitelka požadavky a představy. Už během čekání na konzultaci jsem od rodičů na chodbě vyslechl mnohé připomínky k paní učitelce a jejím nárokům. Konkrétní informací pak byla ukázka sešitu z prvouky, kde paní učitelku prý potěší i něco navíc.

Tak jsem si řekl, že psaní a počítání budeme stále trénovat, ale zkusíme zabrat i jinde. Vzpomněl jsem si taky na mojí mámu, která měla smysl pro různé drobnosti. Martinovi jsem nabídnul, že mu pomůžu sešit z prvouky vylepšit. Doplňovali jsme úkoly z doby nepřítomnosti a náležitě jsme je vyšperkovali. K seznamu nákupu jsem vystříhal a nalepil obrázky jídla ze slevových katalogů, k popisu těla jsem ofotil a vystřihnul postavu člověka, k jídelníčku jsem také přidal obrázky. Hojně diskutovanou otázkou rodičů bylo rozhořčení nad požadavky, že paní učitelka se dětí ptá na šest státních symbolů, což ani oni nevědí. Tak jsem i toto téma do sešitu zpracovali (a symbolů je sedm). Nakonec jsme dobrovolně ještě přidali přehled prezidentů České republiky.

Výsledky vidíte na fotkách:

Martina to bavilo. Myslím si, že si probírané věci víc zapamatoval. Pak jsme jen čekali, co na to paní učitelka. Martinovi jsem vysvětlil, aby se tím nechlubil, což chtěl udělat. Prostě ať počká a uvidí. Skutečně to trvalo minimálně dva týdny, než paní učitelka sešity vybrala ke kontrole. O to větší byla radost, když se pak Martin s radostí chlubil, že za toto vylepšení sešitu získal hned čtyři jedničky. Tak se na ní musí, řekli jsme se.

Skutečně jsem pak měl pocit, že se Martinova situace ve škole na chvíli zlepšila. Přinesl několik jedniček, nad kterými jsem kroutil hlavou, neboť ve cvičeních bylo i několik chyb. Že by paní učitelka byla na Martina mírnější? Jednou zase přišel s tím, že paní učitelka mu sama říkala, že ví, že já mu doma nedám od školy klid a že mu pouštím kreslený seriál o historii českého národa (při schůzkách jsme o tom spolu mluvili). 

Přesto mě však znepokojuje, že i když trénujeme, Martin dělá mnoho chyb a zřejmě z nesoustředěnosti se leckdy zasekne i nad poměrně jednoduchými příklady. Je to opravdu jako na houpačce. Navíc Martin po delší době začal být opět trochu plačtivý. Už na podzim ve škole kvůli kdejaké nepodařené věci nebo špatné známce plakal. Tak jsme se soustředili na to, aby ve škole neplakal, jednak to ničemu nepomůže a jen se vystavuje posměchu spolužáků, jednak nejde zase o tak důležité věci, aby kvůli nim musel plakat. To se pak zlepšilo, ale nyní opět začal být více lítostivý. Opět jsme tedy o tom mluvili, takže když dostal pětku, zajímal jsem se hlavně o to plakání a pochválil jsem jej za to, že neplakal. Prý nešlo o jedinou špatnou známku ve třídě.

Právě poslední den ve škole před Velikonocemi pěkně ukazuje tu rozkolísanost Martinových výkonů. Na jedné straně skutečně přinesl domů pětku z matematiky. Nepřekvapila mě, neboť o Martinově zhoršení vím dobře. Navíc chyba opět nebyla ani tak v matematice, ale v tom, že se na něčem zasekl a kvůli tomu prý nestihl vypočítat většinu zbylých a poměrně snadných příkladů. Tohle prostě musíme trénovat. Píše pomalu, škrábe a ještě dělá chyby. To ať raději píše rychle, efekt bude stejný a alespoň toho víc stihne.

Na druhé straně se mi až večer pochlubil, že se paní učitelka ptala, kdo jsou to husité. Martin se přihlásil a řekl, že to byli vojáci, kterým velel Žižka a tomuto Žižkovi na památku slavného vítězství na Vítkově postavili tamtéž sochu. Paní učitelka prý jen zaraženě koukala a od třídy sklidil spontánní potlesk. Pak učitelka řekla, že k tomu nemá co dodat a že jsou to znalosti žáka 2. stupně.

Takže to byl zase takový malý náhled do našeho každodenního zápasu se školou. Od září nám přibude druhý zápasník, tak uvidíme, jak to bude zvládat on. Doufám, že to bude lepší, i když Ondra je charakterově zcela jiný a možná bude mít problémy s tím, že je víc svéhlavý a rád ze sebe dělá šaška pro druhé. Taky se těším, až se budou kluci spolu učit a pomáhat si. Ačkoliv to může znít absurdně, Ondra díky dobrému kurzu ve školce umí lépe anglická slovíčka a nedávno se i i/y v di, ti ni naučil rychleji než Martin. Ondra samozřejmě ještě neumí číst a ani ho do toho nenutím, i když písmenka se už učí. Tak mu pro změnu starší brácha čte, ať už z pohádkových knížek nebo třeba z dětské bible.