Příprava na školu aneb Co dělá maminka a tatínek?

Čekají nás nové věci. Martínek půjde poprvé do školy a Ondra začne chodit do školky sám (tj. už tam nebude mít staršího bráchu). Jako vždy jsou pocity smíšené. Částečně mě uklidňuje, že máme zřejmě podobné myšlenky jako řada dalších rodičů prvňáčků. Nedávno jsem třeba četl anketu, ze které vyplývalo, že děti se na školu většinou těší a jejich rodiče mají naopak obavy. Nikoliv z výuky jako spíš ze změny rytmu, tj. především z ranního vstávání nebo že děti budou muset být ve škole přece jen víc samostatné.

Snažím se brát školu jako další pozitivní věc, na kterou se těšíme a zbytečně kluky ani sebe nestresovat. Jsme šikovní kluci a věřím, že si poradíme, i když řešení některých situací zatím úplně jasně nevidím (třeba když bude nemocný malý Ondra atd.). Oproti jiným starostem je tohle s klukama zábava, radost a zážitek, takže doufám, že si to především užijeme.

Nedávno jsem se Martínka jen tak "cvičně" ptal, co by ve škole odpověděl.

"Martínku, co dělá maminka a tatínek?"
"Maminka je v nebíčku a tatínek je demokratickým učitelem."
"Demokratickým učitelem?"
"Ano, demokratickým učitelem." Po chvíli však Martínek zaváhal a zeptal se: "Tatíí, nebo jak se řekne to slovo, jak je to ta nejvyšší škola?"
"Aha, ty myslíš univerzitu."
"Ano, univerzita."

Později v klidu jsem Martínkovi říkal, že třeba některé děti nebudou rozumět tomu, když říká, že má maminku v "nebíčku". Klidně může říct, že maminka umřela, protože byla nemocná. Martínek se ale trochu zakabonil, že se mu to nechce říkat. Tak se ho ptám proč a on na to, že nechce, aby se mu děti smály. Vzápětí však dodal, aby naopak děti nplakaly, že by pak on plakal taky. Tak jsem toho velkého a přitom ještě stále hodně malého broučka objal.

Jednak jsem mu říkal, že vím, že děti někdy bývají zlé a druhým se posmívají. Na druhou stranu bych se divil, kdyby se mu měly smát právě kvůli tomu. A kdyby náhodou, tak ať mi to řekne. Nejenom že nemůže za to, že mu maminka umřela tak brzo, ale naopak to znamená, že je velmi šikovný kluk, protože to zvládá i bez maminky. Kdyby náhodou se mu někdo smál, pověděl jsem mu dál, tak ať mu řekne nebo si pomyslí, co by si většina dotyčných posměváčků poradila bez maminky?

Trochu mě to překvapilo. Přiznávám, že já jsem se tohoto Martínkova "hendikepu" v dětském kolektivu vždy trochu obával, ale nikdy jsem to příliš nedával najevo (vím však a vidím, jak jsou děti na mnoho věcí citliví a dokážou mnohé vycítit). Jsem však přesvědčen, že to zvládáme a jsem připraveni to zvládat i do budoucnosti

Opět stříhání

Už delší dobu se zvlášť Martínek domáhal ostříhání vlasů. Přece jen se pod cyklistickou přilbou vlasatá hlava víc potí. Přes prázdniny jsme si užíval "vlasatých kluků". V nejteplejší den v roce jsme se rozhodli pro ostříhání, resp. oholení. Jako vždy jsme si přitom užili hodně legrace, takže vkládám sérii fotek.

Nejteplejší den v roce

V údajně nejteplejší den v roce jsme s klukama hned po snídani vyrazili na kola a já po delší době zase vytáhnul svoje brusle.

I když nebylo ještě takové horko, tak jsme se i tak pěkně zapotili.




Odpoledne jsme se před horkem ukrývali doma. Kluci odpočívali nebo si hráli. Já jako vždy dělal od každého něco.

Venku bylo skutečně horko. Na chvíli jsem na balkón na Sluníčko dal teploměr a ten naměřil více než 50 stupňů.




Večer jsem náhodou zachytil zprávu, že nad Prahou bude dobře vidět Mezinárodní vesmírná stanice (ISS), tak jsem kolem 21:13 sledoval její přelet.

Až vystuduju univerzitu, budu jezdit s traktorem

"Tatíí, jak se jmenuje ta nejvyšší škola?" zeptal se mě nedávno Martínek v obchodě u mléčných výrobků.

"Jak to myslíš, ta nejvyšší?" nechápal jsem jeho otázku.

"No přece ta nejvyšší, která se dá vystudovat," upřesňoval Martínek.

"Myslíš vysokou školu?"

"No a jak se to řekne jinak? Tam, co jsi studoval ty a pracuješ tam," pokračoval Martínek.

"Aha, ty asi myslíš univerzitu," konečně jsem pochopil, kam svými dotazy mířil.

"Ano, to je ono. Univerzitu," řekl spokojený Martínek a hned pokračoval: "Tak až vystuduju tu univerzitu, tak budu jezdit s traktorem a budu mít svojí farmu!"

"Tak to bys měl asi studovat Zemědělskou univerzitu," snažil jsem se smysluplně reagovat.

"To je jedno," překvapil mě Martínek. "Prostě až vystuduju univerzitu, tak budu jezdit s traktorem a budu mít svojí farmu."


A teprve pak mi to došlo! Už několikrát jsem mu v minulosti řekl, že má na něco dost času a že nejprve má vystudovat. Překvapil mě, jak vážně to zatím bere. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží. Vždyť nastupuje teprve do 1. třídy.

Hovory v pánských sprchách

Nedávno v pánských sprchách v bazénu předváděl malý Ondra své "počtářské umění":

"Tati, tady jsou dvě sprchy a tam tři, takže jich je dohromady pět."

"Je to tady pro pět mužů."

Jeden přítomný muž se pousmál, jaký je ten mrňous šikulka.

Ale Ondra pokračoval dál:

"Nebo by se sem vešli čtyři muži a jedna holka."

Všimnul jsem si, že většina osazenstva sprch zpozorněla (kromě nás tří tam byli tři další muži).

Ale ani to Ondrovi nestačilo a pokračoval:

"Nebo čtyři muži a jedna Polka."

Pyšně se na mne podíval, že vymyslel zajímavý rým.

To už muži ve sprše pobaveně reagovali a broukali něco v tom smyslu, že jim by se líbila jiná situace. ("To spíš čtyři holky a jeden muž.")

Kluci to nezaznamenali. Přece jen jsem je musel popohnat, aby byli rychlejší. Ostatně my jsme skromní. I jedna "holka" je pro nás cenná...

Jak Martínek stavěl banku

Když jsme na přelomu července a srpna byli mimo Prahu, tak Martínek pěkně vyvažoval "duchovní" program svojí "materiální" aktivitou. Svůj zájem o "peníze" posunul na vyšší stupeň. Takže nejenom pro ostatní účastníky průbežně vyráběl peníze, ale nakonec se rozhodl, že si postaví vlatní banku.

Jelikož pobyt byl rekreačně-pracovní, tak nebyl problém ho náležitě vybavit.








Martínkovu aktivitu jsem zaznamenal až v jeho závěrečné fázi, kdy byla "hrubá stavba" banky už hotová.

Říká se přece: "Dvakrát měř, jednou řež!"






Chvílemi pomáhal i malý Ondra, ale spíš jen obhlížel stavbu a nářadí.




Ještě poslední úpravy...




...a stavebník se klaní a ukazuje svoje dílo.




Nyní se Martínek, tentokrát už v roli bankéře, v novém ustavu "zabydluje".




Peníze bral vítr, tak je třeba je lépe zabezpečit.






A vše je připraveno pro zákazníky! Jaká radost z podařeného díla!








Po kom to ten kluk jen je?

Mimo jiné jsem slyšel, že v Martínkovi někdo nepoznává tatínka. Je pravda, že já moc stavební sklony nemám. Možná je to i tím, že můj otec je stavař.

Zrovna nedávno mi zase naznačoval něco v tom směru, že jsem snad nikdy pořádně s ním nepracoval a nepomáhal mu, jak bych asi podle něj měl. Prý se díval na fotky a nikde mě tam neviděl. Tak jsem se taky díval a musel jsem mu dát za pravdu, že moc svých "pracovních fotek" nemám. Zřejmě jsem buď nepracoval nebo mě u toho nikdo nefotil.

Vzpomněl jsem si, že jednu svojí "pracovní fotku" z poloviny 90. let jsem na svém blogu již zveřejnil. Bylo to v textu, kde jsem vzpomínal na úmrtí svého mladšího bráchy.

Ještě jsme našel další svojí "pracovní fotku", kterou sem pro zajímavost vkládám. Je z roku 1995. Krátce předtím, než došlo mezi námi s otcem k vážnější roztržce. Ne že by k nim předtím nedocházelo, ale vždy jsem je tak nějak přecházel a respektoval jsem, že je to "můj táta" (mimochodem jak zdůrazňovala moje máma, která si naše roztržky nepřála, ačkoliv věděla, jak je to s otcem náročné). V té době jsem se postupně stavěl na vlastní nohy. Snažil jsem se o sebe starat (leckdy bylo třeba se starat i o mladšího bráchu), studoval jsem (při studiu historie jsem začal studovat i teologii), pracoval jsem (zatím jen brigádně, příležitostně nebo na částečný úvazek), měl jsme první vážný vztah. Takže jsem usoudil, že opravdu nemusím téměř každý víkend trávit v zakouřeném prostředí s někým, kdo většinu času nadával mně nebo mým blízkým. Ale to je přece jen jiný příběh, o kterém dnes nechci psát. Jen se mi to vybavilo nad fotkami malého "stavaře"...

Vybavujeme prvňáčka

Tak jsme udělali další krok v rámci příprav našeho prvňáčka do školy. Pořídili jsme školní tašku, resp. dnes módnější baťoh.

Často se píše, že o výběru tašky by měl rozhodnout samotný školák. U nás to bylo trochu jiné. Martínek se do školy těší, což se snažím podporovat, takže se vlastně těšíme oba, co nového se tam naučí. Na druhou stranu příliš neprožívá nějakou konkrétní přípravu. Ohledně tašky se mě jen párkrát zeptal, zda nějakou vybereme, aby nemusel jít do školy s igelitkou, jak si z nás nedávno někdo utahoval. Sice jsem to odkládal, ale pak jsem k výběru tašky přistoupil se svojí pověstnou "rozvahou a důkladností". Peníze na tašku dostal Martínek už na jaře od babičky.

Rozhodl jsme se pro koupi téměř všemi doporučovaného Topgalu. Při první návštěvě obchodu jsem Martínka nechal vybrat. Dlouho si nemohl vybrat a pak zvolil jeden s motivem sportovců. Přiznávám, že se mi nelíbil a navíc jsem na něm našel pár nepraktičností. Martínek si s tím hlavu příliš nelámal a řekl mi, ať ho teda vyberu sám, že se mu bude líbit ten, který vyberu.

Tak jsem ho tedy vybral. S Martínkem jsem výběr konzultoval. Ukázal jsem mu vybraný a vysvětlil jsem mu, proč jsem vybral zrovna tento (počet kapes, jejich praktičnost atd.). Martínek byl spokojený a byl rád, že jsem mu dobře vybral. Tentokrát jsme ho nekoupili, protože k němu neměli penál. Ještě ten den jsem se pak na webu rozhlížel, kde by byl k dostání i s penálem a za příznivou cenu. Narazil jsem na internetový obchod Dráček.cz. Pak jsme si uvědomil, že znám jeho majitelku. Rozhodl jsem se, že jí pošlu mail. Ještě než jsem to udělal, zcela náhodou jsem jí druhý den potkal v ZOO. Domluvili jsme se, že se po dovolené zajdeme podívat do jejich nedávno otevřeného kamenného obchodu nedaleko Palmovky, kde mi poradí a pomůže vybrat.

To se včera stalo a můžeme se tak pochlubit šťastným školákem a jeho výbavou. Zase o jednu drobnou starost míň. Děkujeme Míšo, děkujeme babičko!











Bez blesku.




S bleskem (tj. zvýrazněné reflexní prvky).




Takže Dráček můžeme jen doporučit. I když si myslím, že ani reklamu nepotřebuje.