Prázdniny se vydařily

Když jsem v neděli 1. září při slavení liturgie pronesl díky za prázdniny, které jsme si pěkně užili a ve zdraví je přežili, tak kluci místo běžného "díky Tobě, Pane" se zcela neplánovaně na mne otočili a oba pronesli "díky Tobě, tati". Považoval jsem to za vyjádření spokojenosti a samozřejmě mě to velmi potěšilo.

Myslím si, že se nám prázdniny vydařily. Sice jsem leccos nestihl, jak jsem plánoval (což už je asi můj styl), na druhou stranu vyšlo mnoho jiných věcí. Ke spokojenosti nepochybně přispěl prázdninový finiš, kdy jsme si poslední týden dopřáli skutečnou dovolenou od každodenních starostí, které jsme nahradili pro nás starostmi neobvyklými (např. každodenní prací na zahradě). Nakonec jsme si užili i pouťové atrakce.

Zpět k malé rekapitulaci. Už podruhé a opět s velmi pozitivním výsledkem strávili kluci začátek prázdnin s příbuznými manželky, což oceňuji nejen pro volný čas pro mne, ale i kvůli tolik pořebnému kontaktu s rodinou jejich maminky. Já jsem čas využil ke skvělé dovolené v Paříži, kde jsem byl poprvé v životě a pěkně jsem si jí užil (zatím jen pár fotek viz ZDE, i když už radši neslibuji, že sem vložím víc, jak jsem původně plánoval, uvidíme). Zpět v Čechách jsem pak zvládnul i malou přednášku, na jejíž přípravu nebylo moc času, ale prý se nakonec docela vydařila. Snad se mi podaří alespoň něco přenést do písemné podoby. Právě to psaní mi stále dělá starosti, ačkoliv by to měl být jeden z hlavních výstupů mé práce. Takže jsem týden bez kluků a další i s klukama hekticky dodělával projekt, který už měl být dávno hotový. Nebylo to snadné a kluci si ten čas moc neužili, resp. užili si ho doma a byli spokojení, to jen já myslel, jak vyrazíme do ZOO, na parník, na výlety atd. Přece jen se mi to podařilo dopsat a snad se časem dočkám publikovaného výsledku, který chystají kolegové spoluatoři. Bylo to však pro mne natolik náročné, že další rozepsaný referát z jarní konference jsem už nezvládnul a vážně uvažuji, co s tím, že mi to moc nepíše.

Rovněž plánované větší úklidy doma se příliš nezdařily. Spíš to ztroskotává na úvahách, co s nepotřebnými věcmi, které mi přijde škoda vyhodit. Po loňské zkušenosti jsem si však v tomto ohledu velké plány nedělal. Odložil jsem i chystané malování a změnu v dětském pokoji kluků, kde jim chci pořídit palandy, aby měli víc místa. Začátek školního roku však ukázal, že to zřejmě další rok nepočká, neboť přibyl další školák /tj. ke školákovi Martinovi přibyl školák Ondra/, který potřebuje přehledný prostor. Stoly mají, ale kvůli odloženým věcem na nich moc místa není. Kdo někdy u nás byl, tak ví, jak je tohle pro mne těžké, protože největší nepořádník jsem já a všechny stoly mám zaskládané zcela beznadějně. Zatím jsem na snahu o zlepšení u sebe nerezignoval.

Takže v polovině prázdnin mě trochu chytla panika, jak to rychle uteklo a my si moc neužili. Naštěstí nás čekal do jisté míry zlatý hřeb prázdnin, dlouho odkládaný pobyt u moře. Už jsem to zde na blogu zmínil (ZDE) a třeba časem přibude ještě něco dalšího. Vyšlo to úplně skvěle a už přemýšlím, jak to vymyslet, abychom příští rok mohli vyrazit znova. Uteklo to rychle, i když po týdnu jsem už cítil, že to bylo tak akorát. Největší radost mám asi z toho, že kluci jsou už větší a dá se s nimi leccos podnikat, i když samozřejmě stále ještě vyžadují dohled a péči. Samozřejmě jako starostlivý rodič, který když je navíc sám, cítí větší tlak a zodpovědnost, potřebuji častěji zažívat, že se vyplatí mít vůči dětem větší důvěru a dávat jim větší prostor.

Prázdniny jsme zakončili na Šumavě, kam jsme se dlouho odhodlávali jet a nakonec jsme tam místo plánovaného prodlouženého víkendu strávili celý týden. I když je to stále poměrně složité a ještě mě čeká plno práce a starostí ohledně vyrovnávání se s důsledky nedodělaných velkých plánů mého zemřelého otce, podařilo se nám ten týden najít vlastní cestu. Kluci si nestěžovali, že museli přiložit ruku k dílu. Já chvílemi úpěl, že ač zmožený z práce na zahradě jsem ještě musel obstarat kluky, ale nebylo to špatné. Dokonce jsem cítil, že by mi takový častější pohyb na čerstvém vzduchu určitě prospěl, ale prostě nemám takové materiální zázemí jako měl můj otec a těch dalších povinností je i tak dost. Tak uvidíme, jak to bude dál...

Nakonec jsme si i užili pouťové atrakce, ještě dříve než dorazily davy. A po nočním příjezdu jsme ještě vyrazili poslední prázdninovou neděli na slavení v příjemném společenství.

Už jsem se těšil na začátek školy. Sice je to změna rytmu, další povinnosti a dřívější vstávání, s čímž se já, který jsem zvyklý pracovat po nocích, obtížně vyrovnávám, ale pro kluky to je zase plno dalších podnětů a hlavně pomalý posun dál. Jak už jsem psal, dělají mi oba kluci radost.

Začátek roku se nám trochu zkomplikoval. Martin si v neděli večer na jedné atrakci narazil ruku a jak ukázal o dva dni později rentgen, jedná se o zlomeninu, která si vyžádá zhruba 4 týdny dlahu, samozřejmě na pravé ruce (ještě se k tomu snad vrátím v samostatném příspěvku). Ondra i nadále zlobí s jídlem a vše kromě sladkého je pro něj problém sníst, i když mi teď stále tvrdí, že ve škole sní všechno, protože tam mu to chutná (moc mu to nevěřím). Stále je pokousaný a minulý týden měl zvětšené uzliny, ale dětská doktorka na něm nic zvláštního nepozorovala a jen počkáme na výsledky výtěru z krku. Přiznám se, že o něj mám prostě větší obavy, s čímž souvisí asi mnohem častější špatné sny v souvislosti s ním (ale nezdají se mi tak často, resp. si je nepamatuji). Prostě byl v jednom těle s velmi agresivní formou rakoviny... No a mne taky čeká změna životosprávy: strava, pohyb (dokonce jsem v jednu chvíli uvažoval o józe nebo něčem podobném, ale zatím se ostýchám...) a hlavně ten spánek. Důkladné vyšetření na ORL a úvaha o možné operaci nosní přepážky, která se však velmi složitě a dlouho hojí. Všechno to musím promyslet, ale ta únava, která mě letošní rok pronásleduje je občas skutečně náročná. Rád bych si s klukama ještě užíval... A mám taky nějaké profesní přání, spíše než nějakou kariéru, tak bych chtěl být taky trochu užitečný nejenom doma a dělat něco, co má smysl...

Takže po příjemných prázdninách s chutí do nového školního roku!

Dovolená v Řecku

Po třech letech odkladů a váhání jsme se konečně odhodlali vypravit na dovolenou k moři. Rozhodnutí padlo až koncem června, takže výběr byl limitován nabídkou volných míst v plánovaném termínu. Dalším problémem se ukázal být větší počet dětí než dospělých (ať už varianta 1+2 nebo 2+3). V neposlední řadě jsem se rozhodl pro volbu letoviska s animačním programem pro děti.

Přestože nejsem v cestování příliš zběhlý a k moři jsem se s dětmi chystal poprvé, měli jsme velké štěstí v mnoha ohledech. Velmi ochotná slečna z cestovní kanceláře a údajně výhodná nabídka pro děti vedla k volbě klubového hotelu CK Alexandria Tereza na řeckém Zakynthosu.

Ačkoliv jsem byl celkem nervózní, především z nočního cestování a několikahodinovém pobytu na letišti, dovolená se povedla a s klukama (i holkama) jsme si jí pěkně užili.

Prozatím alespoň tři fotky:

Kluci poprvé letěli letadlem. Byli hodní a letání se jim líbilo. Když jsme se dostali nad mraky, tak mě to trochu dojalo. Jednak, že jsme to zvládli a jednak jsem si vzpomněl (a Martin taky), jak jsme se na mráčky dívali zdola a kdysi jsme mluvili o tom, že tam někde je maminka (dnes už to neříkáme,dnes říkáme, že je "u Boha").

S volbou hotelu s animačním programem pro děti jsem více než spokojený. Nakonec byl program i pro dospělé. Jak je zřejmé z následující fotky, program byl zajímavý pro malé i pro velké :-).

 Ačkoliv měli kluci tendenci být především u hotelového bazénu, první setkání s mořem se jim líbilo. Výlet lodí, ze které se dvakrát sestupovalo do moře a bylo třeba doplavat ke břehu, jsme si pěkně užili. Martin s brýlemi sledoval dění na dně, takže mě zachránil od šlápnutí na mořského ježka, na druhou stranu trochu zpanikařil, neboť pod hladinou zahlédl medúzy i mořské pavouky.

Tatí, víš, co je to porno?

"Tatíí, víš, co je to porno?" zeptal se mě nečekaně malý Ondra, když toto slovo zaslechl v televizi.

"A copak to je?" zeptal jsem se.

"Nahotina," odpověděl.

"Jak to víš?" zajímal jsem se, odkud má budoucí prvňáček takové znalosti.

"Vyžádal jsem si to od babičky," řekl Ondra.

Hned mi bylo jasné, že se s touto hláškou pochlubím, neboť to zní skutečně vesele. Já jsem samozřejmě okamžitě věděl, že tím myslí, že mu to babička vysvětlila.

Zajímal jsem se dál, jak na to přišel. Prý to padlo v hovoru se staršími sestřenicemi, které mu pak říkaly, jedna že to znamená "pohádka", druhá že prý "prdel". Až zasáhla babička, že to znamená "nahotinu", čemuž prý Ondra nejdřív rozuměl jako "na hodinu".

Tak jsem jen potvrdil, že to jsou skutečně záběry nahých lidí, ale že to většinou nebývá moc pěkné. Že až budou větší, že to třeba někde uvidí, ale že budu rád, když na to moc koukat nebudou. Nejlepší totiž je, když se spolu mohou vzít za ruku a obejmout lidé, kteří se mají opravdu rádi... takže jsem si nakonec vysloužil objetí.

Jen doplňuji, že to slovo zaznělo buď ve zprávách nebo v nějaké upoutávce během odpoledne (tedy nikoliv po 22. hodině).

Nejraději mám tátu, křupínky a vločky... a taky bráchu

Od pátku mám zase svoje lumpíky u sebe. Při včerejší cestě domů přišlo mimo jiné na pořad poměrně frekventované téma.

Martin se mě zeptal: "Tatíí, co máš úplně ze všeho nejvíc nejradši?"

Já na to opatrně: "A můžou to být dvě věci?"

"Ano", dovolil Martin.

Tak jsem pomalu a s rozmyslem odpověděl: "Úplně ze všeho nejraději mám dvě věci: Ondráška a Martínka."

Oba kluci byli spokojení. Ondra říkal, že to tušil už když jsem se ptal, zda to můžou být dvě věci.

"A co máš nejraději Ty, Ondro," zeptal jsem se po chvíli.

"Já mám nejraději tři věci," odpověděl Ondra: "Tatínka, křupínky a vločky."

"A co Tvůj brácha?" zeptal jsem se ho překvapeně.

Kluci to však pochopili tak, že se už ptám na to, co má nejraději brácha Martin, který jen zabručel: "Starej dobrej brácha je zase vosk."

"A co Tvůj brácha, Ondro," zeptal jsem se znova.

"Jéé, brácha, toho mám taky nejraději... na toho jsem úplně zapomněl," napravil Ondra situaci.

Kluci doma opálení, s novým trikem (od babičky) a malými modely Eiffelovky:

 

Dovolená v Paříži

I když mě už zase docela drtí každodenní realita i nečekané starosti, tak v rámci "vyváženého zpravodajství" je třeba, abych vzpomenul na úžasnou dovolenou, kterou jsem nedávno zažil. Využil jsem skvělou nabídku ubytování téměř ve stínu Eiffelovy věže a více než po šesti letech jsem vyrazil do zahraničí. Asi po deseti letech jsem nasedl do letadla (užíval jsem si to jako malý kluk) a poprvé v životě vyrazil do Paříže.

Definitivní rozhodnutí pro cestu padlo na poslední chvíli, takže jsem toho neměl moc nastudováného a naplánovaného, ale nakonec jsem si to užil více než dobře. I když jsem si odpustil výstup na Eiffelovu věž a neviděl interiéry zámku ve Versailles (a ani nezašel ke kanálu sv. Martina), tak jsem toho za týden viděl více než dost.

Po dlouhém cestovatelském půstu jsem chvílemi propadal panice, běhal z místa na místo a zběsile fotil jako japonský turista (s tím, že si vše v klidu prohlédnu až doma). Přesto jsem si nejvíc užíval procházky Paříží mimo hlavní turistické trasy. Paříž se mi moc líbila, lidé byli vesměs velmi milí a také jsem zatoužil umět francouzsky.

Nebyl jsem sám, což bylo taky fajn, i když můj turistický styl občas přiváděl doprovod k šílenství.

Rád bych napsal víc svých postřehů, třeba i pár turistických tipů nebo vložil některé fotky, kterých jsem udělal nebývale mnoho (i když snaha o kvantitu byla mnohdy na úkor jejich kvality, jak jsem později zjistil). Nevím, zda se k tomu v dohledné době dostanu. Zatím vkládám fotky typu "byl jsem tam" - ne jako vytahování se, ale jako ukázku, že si umím užít dovolenou.

S hlavním symbolem Paříže, Eiffelovou věží, i když její nejbližší okolí se mi kvůli turistickému ruchu a také koncentraci zlodějů a podvodníčků moc nelíbilo.

 

 Další ze symbolů Paříže: Vítězný oblouk na památku vítězství Napoleona v bitvě u Slavkova (1805).

 V pozadí s Notre Dame, klenotem gotické architektury.

 Před další dominantou Paříže, kostelem Sacre Coeur v Montmartru.

Před proslulou tančírnou Moulin Rouge, rovněž v Montmartru.

V ulici svého patrona.

Při projížďce po Seině.

V závěru pobytu jsem si dopřál i dobrý oběd a zmrzlinový pohár.

V Louvru před zřejmě nejslavnější obrazem, Leonardova Mona Lisa.

Před vstupem do Louvru.

Před Panthéonem, nejprve kostelem, po Francouzské revoluci pohřebištěm "velikánů Francie".

V zahradách zámku ve Versailles.

Knihomol jako já nemohl vynechat návštěvu antikvariátů v Latinské čvrti, ačkoliv francouzsky neumím (zatím :-) ).

Mé jméno je ve Francii prostě populární...

Výborná čokoláda a v pozadí Vítězný oblouk.

Cestovatel na letišti.

Cestovatel v pařížském metru.

Fascinující nadhled.

Bylo to skvělé a jsem velmi vděčný všem, díky nimž dovolená v Paříži vyšla.

Brána nesplnitelných přání a svatební vzpomínka

Prázdniny začaly a kluci si je skvěle užívají. Stejně jako v loňském roce jsem je odvezl na prázdniny, aby si na čerstvém vzduchu oddechli od školy, školky, Prahy, ale i od táty.

Zatímco první týden bez kluků jsem si užil více než dobře, ve druhém jsem měl jednu přednášku (na to, že jsem neměl moc času na přípravu, dopadla podle ohlasu více než dobře) a hlavně jsem se snažil dohnat nějaké resty, zatím ne moc úspěšně. Takže pěkné dni trávím zavřený doma. Navíc mě dohnala ještě jedna věc, kterou jsem nevědomky před rokem zanedbal a asi mi to ještě přidělá starosti. Nějak je toho na mne moc...


Dnes chci dopsat ještě jeden rozepsaný příspěvek z nedávné minulosti.

Když se Martin vrátil ze školy v přírodě, vyprávěl mi kromě jiného i jednu věc. Prý s třídou navštívili jeskyni splněných přání (později jsem si ověřil, že se jednalo o bránu splněných přání). Údajně jim paní učitelka nebo paní průvodkyně vyprávěla, že když si tam budou něco přát, tak se jim to určitě splní. Pak mi Martin řekl, že si přál, aby mu obživla máma...

Řekl jsem mu, že to chápu, ale jestli ví, že se mu tohle těžko splní. Trochu se zachmuřil, proč by se mu to nemohlo splnit. Když někdo zemře, tak prostě opustí tento náš svět. My můžeme věřit, že někde je. My křesťané věříme, že je u Boha a že se s ním setkáme, až taky zemřeme. Můžeme na dotyčného vzpomínat, nosit ho v sobě... ale abychom ho znovu potkali, mohli se s ním obejmout, to se nám tady na zemi už nestane...

Martin nebyl moc spokojený, když mi říkal, že to ví. Tak jsem ho alespoň objal a řekl mu, že mě mrzí, že nemá maminku (a v duchu jsem si pro sebe dodal, že mě taky mrzí, že jsem mu nenašel nějakou jinou, která by ho měla ráda jako vlastního...).

Už jsem tu jistě psal, že jsem Martinovi už dřív podobně vysvětloval, že ani Bůh mu nemůže maminku vzkřísit. Nerad mu kazím taková přání, která sice nezaznívají tak často, ale i tak mě to mrzí. Možná stest jeho spolužáků po mamince v něm vzbudil silnější přání mít taky maminku. Zatímco jeho spolužáci si po mamince stýskali, ale za týden se s ní zase potkali, Martin takové štěstí nemá...

Sice bych měl být už zvyklý, že ne vše v životě vychází tak, jak si přejeme a že je dobré to říct už i našim dětem, ale i tak to není moc příjemné. Jak najít správnou míru mezi tím, aby naše děti mohly snít a mít přání, zároveň je učit přijímat realitu života (a smrti)?

Vždy si vzpomenu, jak jsme se tehdy s malým (tehdy tříletým) Martínkem přestali spolu modlit, neboť se stále opakovala prosba o uzdravení maminky, která se stávala stále nereálnější. Já nechtěl, aby si odnesl zkušenost úpěnlivých proseb, které nebyly vyslyšeny. Samozřejmě jsem mu nemohl vysvětlovat, jak se z proseb za uzdravení postupně stávaly prosby za klidnou smrt.


Samozřejmě zažíváme i veselejší vzpomínání a já si troufám tvrdit, že taková podoba je mnohem častější.

Nedávno jsem se při úklidu definitivně rozhodl vyhodit kytičku, kterou jsem měl na svatbě v klopě a která mi doteď visela na skříňce v kuchyni. Ani jsem to tak nevnímal, prostě tam byla. Už dávno z ní vypadla malá růžička, kterou jsem před časem našel zapadlou za skříní a vyhodil. Nechtěl jsem kolem toho dělat nějaký velký humbuk, ale pak jsem přece jen zavolal kluky a řekl jsem jim, co to je za kytičku a že už jí vyhazuji. Martin nejdřív nesouhlasil, že si jí mám nechat, ale pak to uznal.

Tak jsem jim ještě ukázal, že v mrazáku mám stále schované figurky ze svatebního dortu.

Já moc nedám na všelijaká znamení, i když uznávám, že je mnohé mezi nebem a zemí, čemu zcela nerozumíme. Když jsem později fotil tyto figurky, abych obrázkem dokumentoval toto vyprávění, všimnul jsem si, že foťák rozpoznává jen jednu tvář. Nevěsta totiž má vypadlé čokoládové oči. Já vím, je to taková drobnost, přesto mě to na chvíli zaujalo. Ostatně jako kdysi příhoda s jablky na našem "svatebním" stromě (viz ZDE).

Veselé však bylo, jak na tuto malou vzpomínku na svatbu zareagovali kluci. Za chvíli totiž za mnou přišli a ukázali mi, jak oba namalovali mojí svatbu.

Martin na svém obrázku zdůraznil kytku v klopě mého saka:

Ondra pro změnu nakreslil jen nevěstu. Bez vysvětlení není poznat, že na obrázku nemá klobouk, ale vlasy v drdolu. Taky mi vysvětlil, že na šatech nemá křížky, ale že tak namaloval, jak se jí lesknou šaty. Později mi ukazoval, že obrázek maloval podle předlohy v jedné knize, která dětem radí, jak mají malovat.

Kluci mě pobavili a potěšili. Pěkně ukázali, že můžeme vesele a mile vzpomínat i na ty, kteří mezi námi už nejsou.


Dnes jsem vzpomínal na svého bráchu, bylo by mu 34 let... (více viz ZDE)

Šikovný školák nejenom v přírodě

Náš šikovný školák zakončil druhou třídu se třemi dvojkami, stejně jako v pololetí. Jsme spokojení. Oba víme, že má rezervy, že to v matice ani v češtině na jedničku není. Nejde mi ani tak o známky, ale o to, co umí. Zvlášť ke konci roku zrovna dvakrát nedbal na svoje povinnosti. Mrzí mě, že zatím příliš neprojevuje zájem o čtení. Se čtenářským deníkem jsme zápasili a ani zapojení do projektu Čtení pomáhá příliš nepomohlo. Na druhou stranu každou chvíli přečte něco krátkého mladšímu bráchovi, to ho zřejmě baví. Rovněž s hudebkou jsme spíš zápasili. Paní učitelka mi s překvapením říkala, že téměř zapomněl na noty a snaží se hrát spíš po paměti. Uvidím, zda ho to přece jen časem nechytne, nechci to lámat přes koleno.Od září začne do hudebky chodit taky mladší brácha a po půl roce i na nástroj. Třeba když budou bráchové hrát spolu, bude je to víc bavit. Uvidíme.

Po pravdě je pro mne mnohem důležitější, že si náš školák poradil s jinou věcí. Škola v přírodě byla přece jen něco nového. Poprvé byl několik dní sám, bez táty i bez bráchy. Byl jsme zvědavý, jak to vše bude zvládat. Myslím si, že to zvládnul velmi dobře. Hodně se mu stýskalo, ale to je pochopitelné a zdaleka nebyl jediný. Za důležitější považuji, že si poradil s praktickými věcmi. Pár rodičů mě třeba upozorňovalo, že ani doma pečlivé děti si na škole v přírodě nevyměňují prádlo a řadu věcí ztratí, zničí nebo zapomenou. Tak jsem na to byl připravený. Martin mě příjemně překvapil, prádlo si vyměňoval a dokonce přivezl vše v pořádku zpátky.

Vypracoval jsem pro něj detailní seznam, ale prý ho nakonec ani nepoužil. Nevadí.

Na školu v přírodě odjížděl s úsměvem (i když asi oba jsme měli slzičky na krajíčku) ...

... s úsměvem se rovněž vrátil.

Jak už to prý bývá, Martin se vrátil ze školy v přírodě unavený a po týdnu zápasu s nastydnutím přišel ze školy s nějakou infekcí v oku, takže zůstal pár dní doma.

Nyní odpočíváme po školním roce a chystáme si užívat prázdniny. Na podzim budeme mít doma už dva šikovné školáky.