Vzhledem k tomu, že starší syn dobírá Penicilin, trávili jsme oproti původním plánům prodloužený víkend doma v Praze.
V sobotu po ránu jsem si řekl, že je vhodná chvíle na připomenutí si svátku, kvůli kterému si můžeme užít prodloužený víkend. Už nějakou dobu u nás neběží zprávy tak často jako dříve. I když připomínku 17. listopadu nebylo možné přeslechnout, dávám přednost tomu, že si s klukama o tom sami promluvíme.
Klukům jsem řekl, že si připomínáme boj, především studentů, za svobodu a demokracii. Jak v roce 1939 proti nacistům, tak v roce 1989 proti totalitnímu režimu. Na internetu jsme si pustili nějaké záběry z demonstrací konce 80. let. Především jsem jim ukazoval činnost tajných policistů při demostracích a jejich zásahy, když si vytahovali z davu konkrétní osoby a bili je. Rozdíl mezi svobodou a nesvobodou jsem jim vysvětlil právě na možnosti se svobodně vyjadřovat bez obavy, že někdo "tajný" něco odposlechne a udá nás.
Rovněž jsem klukům řekl, že i přes násilí vůči jednotlivým lidem a některé konkrétní zločiny tehdejší policie (mučení a vraždy) to vše bylo přece jen mnohem mírnější než třeba v Číně. Tam při brutálním potlačování protestů na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 (začátkem června) zemřelo podle oficiálních údajů několik set a podle opozice více než tisíc lidí. Jenže jsem přitom pouštěl předtím nezkontrolované video, které obsahovalo záběry několika zmasakrovaných obětí, což nebyl dobrý nápad, i když na kluky to zapůsobilo. Alespoň jsem se to snažil napravit slavnými záběry neznámého hrdiny, který sám zastavil kolonu tanků (více viz např. ZDE).
Raději jsme se vrátili k naší domácí "sametové revoluci". Pustili jsme si pár záběrů z demonstrací a velmi brzo jsme přešli k Václavu Havlovi, který je pro nás hlavních symbolem tehdejších společenských změn. Zajímavé je, jak ho kluci mají rádi, přestože si myslím, že doma nepěstujeme nějaký kult. Koukli jsme na nějaké shrnující komentáře ze dne jeho smrti a pár obrázků ze státního pohřbu. Je zajímavé, že ačkoliv jsou to již tři roky, tak si kluci pamatují, jak jsme tehdy v neděli večer 18. prosince 2011 zašli na Pražský hrad. Poslouchali jsme vyzvánění zvonů a zapálili svíčku. Také si vzpomínají na jeho oblíbené gesto: V jako vítězství, tj. vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Sami několikrát vzpomněli, jaká je škoda, že již nežije, protože to byl prý náš nejlepší prezident. Zvlášť ve srovnání se současným prezidentem.
Neděli jsme strávili bohoslužbou, ve společnosti přátel a k večeru hraní her. V pondělí jsme opět spíš odpočívali a užívali si volna. Zcela nám uniklo dění a výrazné protesty proti současnému prezidentovi. Přece jen mě napadlo, že se zajdeme na chvíli podívat na Národní třídu a nasát atmosféru připomínky 25 let svobody.
To bylo asi to hlavní, o čem jsme opakovaně mluvili. Ať jsou rádi a vděční, že žijí v době svobody. To samozřejmě automaticky neznamená, že by tato doba neměla svá negativa. Svoboda je cenným darem, ale klade na nás mnohé nároky.
Ještě přidávám pár čerstvých fotek...
Frontu, která se musela vystát pro vstup do památného podchodu, jsme nestáli.
Symbol pro vítězství, který kluci odkoukali od Václava Havla.
Kluci si chtěli něco napsat na tabuli. Překvapilo mě a potěšilo, co sami napsali. Martin přidal nakreslený symbol V, Ondra zase srdíčko.
Ondra si na zemi všimnul pohozeného vzkazu, který se klukům líbil a vyjádřili s ním souhlas.
Krasne napsane :-)
OdpovědětVymazat