Do posledního čísla farního časopisu jsem napsal tento příspěvek. Nemyslím si, že jsme nějací kostelní šprti, ale snažím se, aby se kluci v kostele chovali slušně a byli pozorní, tj. sledovali, co se děje. Potěšilo mě, když zrovna v den, kdy vyšel farní plátek, nás pochválila jedna starší paní, která seděla celou bohoslužbu vedle nás. Původně jsem měl trochu obavy, aby jí nepohoršovalo, že např. mladší syn spolu s farářem říkal některé modlitby nebo jsem klukům opakoval některé myšlenky z kázání nebo z modliteb.
Je jistě chvályhodné, když chceme, aby děti byly pozorné při
slavení liturgie. Občas od nich dostaneme zpětnou vazbu, která může vést
k zamyšlení nad tím, jak hlásáme Boží slovo nebo zda děláme to, co říkáme.
Například jsme s klukama zažili kázání o „nevěřícím
Tomášovi“ (o 2. neděli velikonoční se čte Jan 20,19-31). Na začátku kázání se
kněz zeptal, jakou přezdívku měl apoštol Tomáš. Starší syn (9 let) se ke mně
naklonil a pošeptal mi: „Dvojče.“ Byl však překvapen, když si kněz sám
odpověděl, že Tomáš bývá přezdíván jako „nevěřící“. Celé kázání bylo zaměřené
na polemiku s touto přezdívkou a kněz zakončil promluvu tím, že bychom
měli zůstat u biblické přezdívky „dvojče“ (v českém ekumenickém překladu je
uvedeno Didymos, v liturgickém překladu Blíženec). Syn se ke mně opět
naklonil a pošeptal: „Vždyť jsem to říkal.“ Já mu dal rád za pravdu.
V letošním roce se oba synové připravovali na 1.
přijímání. Zvlášť mladší syn (7 let) projevoval určitou netrpělivost. Jednou
při slovech ustanovení („Vezměte a jezte z toho všichni...“) se ke mně
naklonil a zašeptal mi: „Slyšíš, tatí, všichni, tedy i děti.“ Opět jsem mu dal
za pravdu a později mu vysvětlil, že si to lidé v průběhu dějin převzali
po svém. Samozřejmě znám požadavek „dostatečného poznání“ a „důkladné přípravy“
(podle kánonu 913 §1 kodexu církevního práva) a vím, že můžeme být vděční
papeži Piu X. (1903-1914), který častější a časnější přijímání v katolické
církvi velmi propagoval. Pozice katolické církve je tak trochu středem mezi
praxí pravoslavných církví, kde křest, eucharistii a biřmování přijímají
najednou už malé děti a praxí protestantských církví, kde ke stolu Páně
přistupují mladí většinou až po konfirmaci, tedy ve věku teenegerů. Každopádně
slova „vezměte a jezte z toho všichni“ žádné další podmínky neobsahují.
Často si v této souvislosti kladu některé otázky: Nejsme my dospělí příliš
troufalí, když si myslíme, že máme dostatečnější poznání tohoto tajemství
vydanosti Krista za nás a pro nás a jsme lépe připravení na setkání s ním
než děti? Není nám naopak postoj dětí dáván v evangeliích za vzor (viz
např. Mk 10,15)? Dále pak jaká je praxe v našich domácnostech? Stolujeme
s dětmi teprve tehdy, až jsou dostatečně připravené a stolování dobře zvládají?
Nebo se děti učí právě tím, že s námi stolují? Není na tomto rodinném
stolování cenné právě to, že vytváříme a posilujeme vzájemné společenství
podobně jako při společném slavení a přijímání eucharistie?
Pozorného čtenáře jistě hned napadne, že v podstatě
stejná slova zaznívají nad kalichem: „Vezměte a pijte z něho všichni...“ A
ve skutečnosti většinou nepijí ani děti ani dospělí. Vše vypije kněz případně
přisluhující ještě dříve, než přistupují k přijímání ostatní. „Proč to všem
předem vypil a na nikoho nezbylo?“ zeptal se jednou jeden ze synů. Zaujalo mě,
že den před letošním 1. přijímáním pan farář prohlásil, že na základě přání
některých rodičů se bude přijímat jen Tělo Kristovo. Prý to někteří zkoušeli a
dětem víno nechutnalo. Nebylo by tedy poctivější slova nad kalichem vynechat,
když je kvůli takovým malichernostem nehodláme následovat? Copak není možné
pořídit vhodné víno a zředit ho vodou o něco více? Na druhou stranu uznávám, že
děti alespoň neokusily to, co jim bude při současné praxi stejně při většině
bohoslužeb upíráno. Přiznávám, že moji kluci jsou trochu „zkažení“, neboť
některé neděle slavíme v malém společenství kolem stolu. Tam je mimo jiné
zvykem přijímání všech z kalicha a kněz přijímá jako poslední. Ostatně
proto si všímají rozdílu při slavení kolem stolu a v kostele. Svoji oslavu
1. přijímání si tak o týden protáhli a následující neděli přijali Tělo i Krev
Krista. Ano, trochu se šklebili nad chutí vína, ale byli rádi, že se stali
plnoprávnými členy při liturgii slavící církve.
Martiny moc dobře jste klukům vybral oblečení k přijímání. Moc jim to sluší.
OdpovědětVymazatMíša z Plzně
Martine, krásně napsané... dětem se ještě pořád málo naslouchá. A kluci jsou úžasně přemýšliví. Děkuju za Vaši otevřenost. Zdraví Broňa
OdpovědětVymazat