Černý parašutista aneb Pod palbou dotazů

Mám radost, že jsou kluci zvídaví. Vzpomínám si, jak jsem kdysi své ženě sliboval, že na neodbytné otázky dětí budu odpovídat já. Když už jsem ten učitel, upovídaný jsem dost a s komunikací nemám problém.

Už nějakou dobu se však ocitám vysloveně pod palbou otázek nejrůznějšího druhu a v nejrozmanitějších situacích. A když to na mne pálí oba kluci, nejlépe oba najednou a se zrychlující se kadencí, navíc v době, kdy dělám něco jiného nebo třeba jen musím upřít pozornost jiným směrem (např. přecházíme silnici, u pokladny v obchodě, telefonuji atd.), tak je občas musím rázně zarazit.

Delší dobu jsou třeba oblíbené "matematické otázky":
"Tatííí, kolik je pět a tři?"
"Tatííí, kolik je šetka a sedmička?" (zřejmě 67 nebo i 76)
"Tatííí, kolik je sto a nekonečno?" (termín "nekonečno" je Ondrův oblíbený)
"Tatííí, je dvanáct hodně nebo málo?" (oblíbená Martínkova /s různými čísly/ - vždy reaguji, že záleží na tom, dvanáct čeho?)
"Tatííí, kolik je šest krát sedm?" (Martínek už před časem objevil tento početní úkon, tj. že stačí znát dvě strany čtverce či obdélníku. Všimnul jsem si toho, když sledoval strukturu jednoho čtvercového kanálu a pak se mne na to ptal.)
A mnoho podobných otázek.

Výhodou těchto otázek je, že je zatím celkem snadno zodpovídám i během dalších činností. Značnou nevýhodou je naopak to, že škála těchto otázek je nevyčerpatelná a někdy to kluky skutečně baví. No, alespoň si trénuji mozek.

Už jsem je taky prokouknul, že "hra na otázky" je někdy taktika, jak odvrátit pozornost od jiných povinností či úkolů. Tady je na místě takové dotazy včas zarazit. Třeba když se jejich lavina spustí ve chvíli, kdy je třeba uklízet v pokojíčku nebo při jídle v době, kdy se v něm někdo dlouze šťourá a nechce se mu jíst a nebo před spaním atd.

Nemám problém s dotazy na narození. Mám pocit, že to kluky momentálně moc nezajímá. Nedávno se mi jedna maminka svěřovala, jak s jinými maminkami řeší tento "problém", včetně třeba pojmenování intimnch partií. Říkal jsem si, že nemám pocit, že bychom měli s "pindkem" nebo "pipinou" nějaký problém. Jako danost, kterou se liší kluci od holek, to už nějakou dobu rozlišuje i čtyřletý Ondra. Mám pocit, že o mých rozhovorech s Martínkem na téma narození dětí jsem tu už kdysi psal. když ho to jednu dobu zajímalo, tak jsem mu říkal, že tatínek dá do bříška maminky semínko, ze kterého vyroste dítě. Snad jsem taky přidal i tu humornou historku, jak se smál, když jsem mu na jeho dotaz, jak tam to semínko dá, odpověděl, že pindíkem. Momentálně kluky tohle moc nezajímá. Pro změnu Martínek klade "filozofičtější otázky". Např. proč lidi a kytky, prostě všechno živé, roste? Nebo proč je strom větší než kytka?

Hodně jsem tu psal o tom, že jsem už taky vytrénovaný různými dotazy na konec lidského života. Vždy jsem se snažil být pravdivý, samozřejmě vyjadřovat se přiměřeně věku a být laskavý, aby celkové vyznění bylo pozitivní. Ani to momentálně nejsou aktuální otázky. I když občas někdo s kluků pronese, že až umřu, tak mu sice bude smutno, ale bude na mne vzpomínat. Někdy to také říká jeden brácha druhému.

Martínkova zvídavost se nyní víc soustředí třeba na neznámá slova, která zaslechne. To je leckdy zajímavé a občas se člověk musí opravdu zamyslet.

Nejzajímavější jsou však dotazy na svět kolem. A stále obdivuji, jak jsou ty děti jako houby, které nasávají veškeré informace. Třeba nedávno jim kamarádka Lucka při hlídání pouštěla nějaký dokument o přírodě. Zjistil jsem to, až když mi kluci druhý den ukazovali brouka a oba svorně prohlašovali, že je to kněžice. Doma jsme si ověřil, že maji pravdu. Před časem se mě Martínek ptal na svá znamení narození. Jelikož na to moc nejsem, tak jsem se musel podívat a řekl jsem jim to. Informaci jsem však brzo zapomněl, ale Martínek si to zapamatoval, takže mi stačí, abych se ho v případě potřeby zeptal.

Toto poznávání okolního světa mnohdy přináší veselé situace. Už samotné dotazy a moje odpovědi často vzbudí úsměv na tvář cestujících, když se mnou kluci něco probírají v dopravních prostředcích.

Někdy situace zavání pořádným faux pas. Nedávno jsme s klukama potkali v metru revizory, tak se mě kluci ptali, co ti pánové dělají. Když jsem jim to vysvětloval, tak jsem na závěr přidal poznámku, že když někdo jede bez jízdenky, tak se mu říká "černý pasažér". Malý Ondra okamžitě zareagoval. Ukázal na černocha na nástupišti a zavolal: "Koukej, tatíí, táámhle je černý pasažér!" /Spíš to znělo jako "čelný pasažél"./

Tak jsem ho krotil, znovu vysvětloval a hlavně jsem jej už poněkolikáté prosil, aby na lidi neukazoval. Mimochodem já jsem v době gymnaziálních studií dostal zezadu nečekaně pěstí od jednoho černocha, kterého kamarád označil stejným způsobem a já se tomu celou cestu pubertálně smál.

Po dalších zážitcích, otázkách a odpovědích mi později Ondra říká: "Tatíí, podívej, černý parašutista." V první chvíli jsem netušil, co má Ondra na mysli. teprve po chvíli jsem pochopil, že mi ukazoval dalšího "černého pasažéra"...