Máme hrazdu

Už skoro před rokem jsem si koupil hrazdu k navrtání do stropu. Za celý rok se mi nepodařilo zrealizovat její přivrtání, ať už vlastními silami nebo s něčí pomocí. Kromě obtíží s vrtáním do panelu především neberu na lehkou váhu varování, že čtyři osmičkové šrouby prostě hrazdu udržet nemohou. Kdybych neměl děti, tak to risknu, ale nechci, aby to některémů z kluků spadlo na hlavu.

Takže jsem si pořídil hrazdu druhou, tentokrát tu do dveřních rámů. Dlouho jsem jí odmítal, protože se na ní nedají dělat shyby se širokým úchopem. Ale nakonec jsme to risknul a jsem rád, že jí mám. Cvičíval jsem v podstatě od patnácti let. Nikdy jsem nebyl žádný kulturista, ale bylo příjemné cítit, že člověk má trochu síly a něco vydrží, s otcem či kamarády na stavbě a tak. S manželkou jsme sice taky občas zašli do fitnesscentra, ale raději jsme hráli squash nebo badminton. Mám sport rád, ale přitom shonu posledních let na něj nějak není čas. A Martínek mi už často říká, že bych měl cvičit, že už ho skoro neunesu...

Nakonec kluci se na hrazdě taky vyblbnou. I když trochu se protáčí (přivrtávat jí na pevno mezi dveře nechci) a zrovna před chvílí na ní Martínek tak dlouho blbnul, až spolu s ní spadnul...






Nakonec jsem si před pár dny pořídil i nové jednoruční činky. Možná jsem blázen, každou chvíli mě nadchne něco jiného. Jeden čas jsme hodně kupoval DVD, ale stejně nemám čas je sledovat. Pak jsem se nadchnul pro nákup cizojazyčných teologických knih přes internet, to jsem si taky zakázal do chvíle, než něco přečtu. Tak teď je to pro změnu něco letního, oddechového...

Léto si s klukama opravdu užíváme, takže se omlouvám, že blog zanedbávám (nejenom blog).