Obrazové ohlédnutí za prodlouženým víkendem

Vlastně jsme si užívali první Martínkovy prázdniny. A jak? Mnoha způsoby.

Kluci krmili kachničky, což je jejich oblíbená činnost.






Večer sledovali televizi.






A taky jsme trochu zahradničili.










Ondra měl za úkol stříhat odrostlé levandule, ale průběžně stříhal cokoliv. Byl šťastný, že může být nějak užitečný.






Martínek objevil hru z našeho mládí, Dostihy a sázky a byl tak nadšený do hry, že jsme jí hned museli hrát. Nadšení ho neopustilo ani poté, co naši první (a zatím poslední) hru rozdělenou do dvou dnů prohrál. Sice se neocitnul zcela na dně, ale já mu nabídnul konec hry, neboť by to bylo zřejmě jen pomalé směřování k bankrotu. Jelikož se už i v šachách naučil, že je někdy vhodný čas se vzdát, tak ani neprotestoval. Ondru to moc dlouho nebavilo, ačkoliv měl zřejmě největší kapitál. Tak jen házel kostkou a rozhodnutí o investicích nechal na mne. Já jsem pro změnu musel vše číst a počítat, navíc oběma radit, jak nejlépe postupovat. Přitom jsem zároveň vysvětloval, že hra je založena taky na štěstí, tedy co padne na kostce. Výhodou hry je skutečnost, že si mohl Martínek opět prakticky vyzkoušet, jak dobré a užitečné je čtení a počítání, i když si stále pletl 100 a 1000 nebo 200 a 2000. Tak to třeba zase někdy vyzkoušíme. Nevýhodou hry je to, že trvá dlouho a beze mne se asi ještě nějakou dobu neobejdou.

Byl to pěkný víkend, který jsme si užili, i když momentálně všichni tři chrchláme.

Svatební jabloň a dvě jablka

Leccos jsme zažili, ale nemám čas vše zaznamenávat. Mrzí mě to i kvůli sobě, protože co si nezaznamenám zde nebo jinak, tak taky časem zapomenu.

Jsem rád, že si s klukama užíváme života a celkem zvládáme starosti všední i ty nevšední. Jsem taky unavený, protože malý Ondra už dva týdny skoro každou noc kašle. Přes den je to normální zdravý rarášek, ale v noci, někdy i večer nebo ráno, spustí. Několikrát jsme byli u doktorky, promýšleli jsme alergické reakce (vyšetření oba kluky za pár dní čeká, ale to je plánované už dlouho), zvažovali jsme antibiotika (to však byli dvě noci klidu), nasazoval jsem různé léky (včetně přírodních), větral, mazal a měl ho dva týdny doma. Poslední dobou už většinou ani nemám sílu ke kašlajícímu Ondrovi vstát. Navíc je to přece jen výrazně lepší než první týden, kdy sám vstával, chodil a poplakával. I když mě to znervózňuje, tak jsem ho dnes odvedl do školky. Uvidíme. Stejně jsme dnes ráno chrchlali všichni tři. Taky si potřebuju vydechnout, i když pořád je co dělat.

Prodloužený víkend byl plný zážitků a zvláštních pocitů. Nemůžu a nechci zde vše vypisovat, tak spíš jen nějaký ten střípek.

Myslím si, že jsem člověk hodně racionální, přesto jsem zároveň zřejmě dost citlivý. Taky asi dost přemýšlivý, podle řady lidí z okolí asi až moc. Někdy to dá práci nějak to skloubit a přijímat se takový, jaký jsem.

Tak jeden konrétní zážitek:

O víkendu jsem mimo jiné po dlouhé době viděl stromek. Jabloň, kterou jsme s manželkou dostali ke svatbě. Tehdy jsem jí předal otci, mimo jiné velkému zahradníkovi a příliš jsem se o ní dál nezajímal. Ostatně kdyby mi nebyla ukázána ani tentokrát, tak bych si jí ani nevšimnul. Prý celkem pravidelně nesla jedno jablko, ostatně i tentokrát také jedno měla.

Jak symbolické, pomyslel jsem si a jabloň si vyfotil.




Přišel jsem blíž, abych si udělal detail.




V tom jsem s překvapením zjistil, že na druhé straně bylo dalši jablko. Krčelo se dole v trávě, bylo celé zdeformované, s jednou velkou vadou.




Jak symbolické, pomyslel jsem si opět. A ani nevím, zda mi rychleji běhaly myšlenky s různými možnostmi výkladu nebo zda jsem se spíš usmíval nad tím, jak jsme spíš my lidé schopni si různé výklady vytvářet.

Na jednu stranu jsem si pomyslel. Jedno jablko zdravé a druhé "nemocné" už na "druhé straně". Jenže třeba já věřím, že na "druhé straně" nám už nic chybět nebude. Navíc si hned říkám, že naše krítké manželství přineslo především dva krásné a šikovné plody, oba kluky. To mi bohatě stačilo. Nespekuloval jsem dál nad tím, co všechno bych si mohl nad touto zřejmě nahodilou anomálií vymýšlet.

Víc jsem myslel taky na to, že se o tento strom a o řadu dalších věcí staral můj otec. Dělal to s obdivuhodnou péčí a nasazením, kterého ani já ani nikdo další nebude schopen. S trochou nadsázky si troufám tvrdit, že mu to s přírodou šlo leckdy líp než s lidmi. Škoda, že už tady není a nemůže dělat to, co měl opravdu rád a co ho těšilo...

S úsměvem jsem klukům vyprávěl, že už "tam nahoře" děda určitě dělá nové záhonky, sází a pěstuje květiny, ořezává stromky a vůbec to tam všechno předělává...

S klukama jsme si to snažili užít a já jsem se rovněž snažil, aby to bylo co možná nejpříjemnější, i když já v tom všem vidím předšvím kupu dalších starostí, kterých je už tak hodně.

A není se co divit, že my městští kluci po delším pobytu venku v chladnějším počasí pokašláváme. Zase bude líp, nejpozději snad na jaře :-)

Mamelot a tomito aneb Trampoty s T

Troufám si říct, že Martínek si vede ve škole velmi dobře. Samozřejmě o veselé příhody a hlášky není nouze.

Například jsem spolu mluvili o tom, jak se mu líbí v hudebce. Prý se mu tam líbí a hlavně je fajn, že to trvá jenom hodinu. Takže se to prý dá mnohem líp vydržet než ve škole, kde to trvá hned čtyři hodiny.

Taky mi konečně přinesl věci na tělocvik, abych je mohl vyprat. První pokus tento týden nevyšel, neboť to bylo den před tělocvikem a já to nestíhal. Takže jsem mu jen vyměnil triko a požádal ho, ať mi to přinese až koncem týdne po tělocviku. To udělal, takže jsem ho opět mohl chválit, jak je šikovný. Martínek je však občas trochu zmatený, takže jsem se divil, když se mi další den omlouval, že mi zase zapomněl přinést věci na tělocvik. V klidu jsme mu vysvětlil, že věci přinesl už včera a už se suší doma na věšáku.

Rovněž odchody ze školy musíme stále trochu pilovat. Asi jak tam celé dopoledne sedí, tak jsou nevyřádění a ani v družině to pak není to pravé. Takže většinou ze školy v klidu vyjde, předá mi tašku. Já zkontroluju, zda má vše, občas ho pošlu zpátky pro šálu, mikinu nebo bačkory, ale není to tak často. Pak se však rozběhne a trochu řádí. Zrovna tento týden se mu podařilo hned dva dni po sobě velmi brzo spadnout. Jeden den uklouznul na bahně, ale naštěstí se do něj zcela nerozplácnul, jen rukavice a kolena měl špinavé. Druhý den se pro změnu srazil s kamarádem, upadnul na cestě a natlouknul si koleno. Samozřejmě jsem se zlobil, i když nijak moc. Když se mi pak omlouval a naříkal, jaké je pako, tak jsem ho uklidňoval. Takové věci se prostě stávají. Řekl jsem mu, že je důležité, aby se z těchto nehod poučil a dával větší pozor. Je dostatečně šikovný a chytrý na to, aby věděl, že na blátě to klouže, takže může snadno spadnout. Ostatně i tehdy při tom pádu jsem ho pochválil, že dal pohotově ruce před sebe a zašpinil se jen trochu. Mám pocit, že Martínek na tohle slyší a s radostí sleduji, že se celkem umí poučit z určité zkušenosti. A nejenom v těchto věcech.

Ve škole pokračuje úspěšně. Jsem rád, že ho to baví. I když to nejde vždy snadno, tak jsem rád, že vidí, že škola a učení má smysl. I já jsem se poučil z prvních pokusů a dohadů ohledně učení, takže k tomu přistupuji s mnohem větším klidem a nadhledem. Troufám si říct, že obecně se atmosféra a nálada zlepšila.

Místo toho, abych Martínka do něčeho nutil, tak sám za mnou občas přichází a chce si trénovat psaní do cvičného sešitu, který jsme pořídili na doma. Má sice různé školní, ale máme i náš domácí. Nejprve to byl ten s velkými řádky. Brzo jsem však pochopil, že potřebuje úzké řádky, aby mohl psát přes dvě. Martínka psaní baví a oba se pak radujeme, jak se v psaní zlepšuje, i když vím, že žádný krasopisec z něj asi nebude. Taky čtení mu jde dobře. Hlavně se mi líbí jeho radost, když z těch písmenek a slabik sestaví srozumitelné slovo, což ho vždy potěší. Ostatně každou chvíli úpřinese ze čtení jedničku.

Když nám však tento týden přibylo T, tak s ním byly o něco větší trampoty.




Je fakt, že jsem se ani nedivil, protože zvolené věty v slabikáři (viz foto), připadaly obtížně srozumitelné i mně. Martínek mimo jiné četl MAMELOT. Protože jsem u toho vařil, neseděl jsem vedle něj. Přemýšlel jsem, co to tam čte. Brzo jsem však pochopil, že je to zkomolené "Má milá teto". Je jasné, že zbytek tréninku jsem ho pak několikrát častoval s úsměvem slovy: "Ty jeden, mamelote!" Po chvíli jsem se zase divil, když Martínek vyluštil záhadné slovo TOMITO. "Tatíí, co je to TOMITO?" volal na mne. Říkal jsem mu, že tam určitě čte zase nějaké blbosti. Martínek si však stál za tím, že tam je jasně napsáno TOMITO a pak dodal, že ten TOMITO lítá. Po chvíli se podívám do textu a se smíchem mu dávám za pravdu. Ve slabikáři je skutečně napsáno: "Tato! To mi to lítá!" Nedivím se, že takhle vyjádřená radost nad létajícím drakem byla Martínkovi nesrozumitelná.

Každopádně jsme si při čtení užili legrace bez rozčilování. Stránku jsem podepsal, že jsem jí četli. Za dva dni však Martínek přišel s tím, že mu to ani ve škole nešlo, takže učitelka můj podpis škrtla. Chvilku jsem přemýšlel, zda se proti tomu neohradím, protože text jsme skutečně četli. Pak jsme se rozhodli to vyřešit tak, že jsme to s Martínkem znovu trénovali, tentokrát už mu to šlo a já jsme mu stránku znovu podepsal.

Taky počítání Martínkovi docela jde, i když jsme s ním měli kdysi starosti a chvíli jsem měl pocit, že je to nad jeho síly (více viz zde). Už za něj nosí hvězdičky, pochvaly atd. Čas od času však má v matematice chyby a říká, že mu to nešlo. Nedávno mi taky nebyl schopen správně říct nějaký výsledek. Pochopil jsem, že nemá smysl se zlobit, protože opravdu to někdy nejde. Ostatně druhý den poté, co měl v Matematice chyby, opět přinesl jedničku s hvězdičkou za počítání. Hned mi vesele hlásil, že je rád, že se zase dostal zpátky na "svojí úroveň" a že mu to počítání zase jde. Jelikož ten den bylo za úkol právě počítání, tak jsem mohl Martínkovu "úroveň" vidět na vlastní oči. Skutečně si s počítáním poradil hravě a bez zaváhání. Když jsem ho chváli, tak mi s úsměvem povídá: "Tatí, to je tak lehké, že mě to ani nebaví." Úkol už byl hotový, tak nebylo třeba to dál trénovat. S klidem jsem Martínka posla, aby si hrál a byli jsme spokojení oba.


Takže i já se mám pořád co učit. Vidím, že to Martínkovi ve škole jde dobře, jak učení tak vztahy mezi spolužáky. Přimeřeně spolu trénujeme. Hlavně spolu mluvíme, i když ani tady ho nenutím, když se mu nechce. Třeba se pletu, ale mám pocit, že i díky velmi dobré paní učitelce v Martínkovi roste pocit, že škola je jeho věc, jeho starost i radost, že se neučí kvůli mne, ale kvůli sobě. Je mi jasné, že se jistě objeví nějaké starosti, ale jsem připraven je řešit a splečně je zvládnout. Hlavní však je, že Martínek chodí do školy rád. Zažívá pocit, že je šikovný a že si s plno věcmi umí poradit. Navíc zvládá i hudebku, angličtinu a kroužek pro šikovné ručičky.

Nejde tady o nějaké soutěžení nebo srovnávání, ale taky mi trochu pomohlo, když při čekání na Martínka poslouchám rodiče nebo se sem tam i dám s někým do řeči. Když slyším ty trampoty a různé zážitky, o kterých rodiče mluví. I díky tomu prostě vnímám, že si Martínek vede velmi dobře. Tak doufám, že nám to vydrží!

Mám z něj skutečně velkou radost!

Ondra v pěnovém brnění

Jednou bylo potřeba, aby se Ondra vykoupal, trochu se nahřál v teplé vodě a rozveselil se. Tak jsem mu napustil pěnu. Výjimečně byl ve vaně sám, aby se tam nemačkal s bráchou a Martínek ho jen kontroloval.

Za chvíli slyším Martínka, jak mě volá, že tohle musím vidět. Přišel jsem a viděl jsem, jak si Ondra vyrobil z pěny brnění, resp. úplnou helmu na hlavě.

Takže účel byl splněn více než dobře. Ondra se vykoupal, nahřál se v teplé vodě a ještě se pobavil a přišel na lepší myšlenky.

Taková malá sebeobhajoba aneb Nad kritikou z řad přátel

Vím, že psát takhle veřejně na blog má svá rizika. Už jsem se s tím párkrát setkal. Člověk jde prostě s kůží na trh a musí zvažovat následky. Je více důvodů, proč jsem se rozhodl psát a proč píšu zrovna o tom, o čem píšu. Na druhou stranu můj a náš život je přece jen bohatší, takže ho ani všechny příspěvky z blogu nemohou zachytit v úplnosti.


V neděli jsme jeli s klukama domů. Měli jsme za sebou další pěkný víkend. V pátek jsme byli na hokeji (viz zde). V sobotu jsme se věnovali další fázi úklidu. Minulý víkend byl většímu úklidu vyhrazen téměř celý. Ostatně je to s námi na delší lokte, ale velmi pomalými kroky snad trochu postupujeme. Zatímco minulý týden to byly hračky v dětském pokoji a jejich uvedení do takového stavu, aby ho mohli kluci udržovat, tentokrát jsem s nimi probíral oblečení. Zima je tady a byl nejvyšší čas podívat se, co máme, ce je třeba vyřadit a hlavně, co nového pořídit. Taky jsem klukům vyhradil další prostor, aby měli svoje věci víc přehledně a mohli se snadno obsloužit sami (že to byl vhodný nápad mi předvedl Ondra v pondělí, kdy si skoro vše vzal a nachystal sám). V neděli jsem pak byli s přáteli a ještě jsme zvládli nákupy a pozvání na malou oslavu. Prostě další zajímavý víkend. Byl jsme rád, že jsem oběma pořídil nové sady spodního prádla, sadu ponožek i sadu rukavic. Tedy přesně to, co jsem si naplánoval, že nakoupím. Doma jsem to hned večer vymáchal, abych to mohl druhý den už uklidit a bylo to připravené k používání.

Večer jsme si pak spolu říkali, jak jsme šikovní a jak jsme si ten víkend pěkně užili. Martínek sice na víkend úkoly nedostává, ale sám se dožadoval, aby směl trénovat psaní, v čemž jsem mu rád vyhověl. Trápil mě jen Ondrův kašel, který v noci zesílil, takže jsem Ondru nechal doma a v pondělí jsme byli u doktorky. Bavili jsme se v neděli večer o různých věcech. Mimo jiné Martínek zjišťoval, kdy se on a Ondra narodili a dával si to do určité svojí časové osy. Občas to chce zařadit do souvislostí, kdy jsme se s maminkou poznali a kdy jsme se vzali. Ochotně jsem mu to říkal. Martínek jen poznamenal, že si maminku užil jenom krátce a Ondra k tomu dodal, že on ještě kratší dobu. Hovor šel dál a věnovali jsme se jiným tématům. Ani jsem na sobě nedal znát, že mi je to samozřejmě líto, že si kluci maminku tolik neužili a ona je. S tím však už nic neuděláme. Jen to vzít jako smutnou skutečnost, ale žít dál a věnovat se aktuálním věcem, kterých je více než dost.

Kluky jsem obstaral a uložil. Poděkovali jsme za den i za víkend. Řekli jsme si, že se máme rádi a pomazlili se. Pak jsem se šel věnovat svým povinnostem. Takovým těm tisíc a jedna drobnostem, které skoro nikde nejsou vidět, ale je třeba je udělat. Však to skoro každý zná.

Pak pustím počítač, abych se kouknul na poštu, zprávy atd. Mimo jiné ve Facebooku jsme našel jednu zprávu. Přestože se jedná o soukromou zprávu, rozhodl jsem se jí po určitém přemýšlení zveřejnit, samozřejmě se zachováním anonymity autorky:

Ahoj Martine,
líbily se mi tvoje příspěvky na blogu o klucích i jiné hlášky, do chvíle kdy jsem si přečetla, jak zase Martínek někomu v zušce vysvětluje, že nemá maminku. Teď už se mi to nelíbí a připadá mi to jako lakování. Promiň, mi ta slova, ale proč je v tom necháváš a nesháníš normální fungující partnerku a maminku? Proč to ti kluci musí pořád někde troubit, jak dlouho je budeš takhle trápit? Omlouvám se, za výchovu a děti jsi zodpovědný ty a vím, co jsi všechno prožil: Ale myslím si, že kdybys vážně onemocněl sám, co uděláš s kluky? Máš někoho pro tenhle případ? Promiň, jinak to říct neumím.
Myslím na vás.

Zprávu jsem četl několikrát a příliš jsme jí nerozuměl. První věc, která mě napadla, je to, jak odlišným způsobem jsou vnímány některé moje příspěvky. To je však normální. Já jsem psal příspěvek o Martínkovi a učitelce v hudebce především proto, že se mi líbilo, jak normálně se ozval, přestože se jedná o poměrně citlivou věc. V komentářích se učitelky pozastavily nad poněkud necitlivým přístupem učitelky. Musím uznat, že je prostě fakt, že některé stereotypy jsou hluboce zakořeněné a i u nás už by nemuselo být zcela nemožné, že se dětem věnuje stejnou měrou nebo dokonce více muž než žena. Možná by bylo fajn toto respektovat a třeba více mluvit o rodičích. A to ani nemluvím o tom, kolik dětí vyrůstá bez tatínků.

Tuto zprávu jsem tu zveřejnil také proto, že celkem vystihuje určitý postoj, který se objevuje u části mých přátel. Třeba jsem na to jen víc citlivý, ale skoro jako bych měl pocit, že po smrti mého celoživotního kritika (tj. vlastního otce), jeho roli přebírají další. Je to samozřejmě trochu nadsázka a já určitě po svém okolí a po svých přátelích nechci jen obdivné řeči a poplácávání po ramenou, jak vše dělám skvěle.

Nemluvím o nějakých anonymních poznámkách (jak jsem se s nimi tady už taky setkal viz zde). Jsou to hlasy od přátel, kteří na nás myslí, drží nám palce a určitě nám přejí jen to dobré. Přesto však jejich vyznění vychází poměrně jednoznačně tak, že vina je na mé straně, ať už v mé činnosti nebo nečinnosti. Nebo tomu jen já tak rozumím, při své přecitlivělosti?

Nedávno mi bylo docela pěkně vysvětleno, že za takovými poznámkami je poměrně jednoduchý myšlenkový postup. Naše situace je vnímána jako problém. Problém je, že kluci nemají mámu, že já nemám tolik času, že já mám někdy problémy se zajištěním hlídání, péčí o domácnost atd. A ten problém je třeba vyřešit, čím dříve, tím lépe. Tedy je třeba, abych našel "novou maminku" a pro sebe partnerku (zároveň spřízněnou duši, hospodyni, tj. uklízečku, kuchařku, hlídačku kluků atd. atd.). A když se na to člověk takhle matematicky či mechanicky podívá, tak je vše poměrně "jasné" a pokud něco nefunguje, tak to není tato geniální úvaha, ale "lidský faktor". A jediný "lidský faktor" v této úvaze jsem já, protože kluci ještě nemohou příliš aktivně zasahovat do dění. Tedy není příliš složité dojít k úvaze, že chyba je ve mně. Tenhle úhel pohledu mi pomohl alespoň trochu pochopit poznámky a dobře míněné rady, které mě někdy celkem zraňují.

Řeči o tom, že jsem ztratil "už tři roky", že odčerpávám síly (těch kteří mi pomáhají), které by bylo potřeba jinde, že prý navazuji jen mnoho povrchních virtuálních vztahů a teď i to, že "trápím kluky", pronášejí lidé, kterých si vážím a považuji je za celkem zkušené a moudré, ale kteří přece jen se mnou netráví tolik času, aby tyto jejich výroky byly založeny na něčem jiném, než na jejich dojmu, mnohdy velmi vzdálenému realitě. Je třeba fakt, že zde na blogu v podstatě vědomě nepíšu o některých lidech, kteří se v mém a našem životě objevili. Byl jsem už soukromě kritizován za to, že nic o někom nenapíšu a tak si zde hraji na solitéra /ozvala se mi autorka tohoto výroku a připomněla mi, že přesně to bylo "asketického solitéra", tak děkuji a doplňuji/. Naopak jindy jsem byl zase vystaven zvídavým dotazům jen kvůli drobné zmínce. Myslel jsem, že je zřejmé, že můj/náš soukromý život a blog jsou dvě různé věci, přestože se mnohdy velmi úzce prolínají. Navíc tomu zmiňovanému "solitérství" moc nerozumím, protože to, že většinu času a starostí i radostí s klukama nesu sám, je prostě pravdou, na to si nemusím hrát.


Nemám příliš rád onu frázi, že věci/život je složitý, resp. mnohdy složitější než si myslíme. Jsem přesvědčen, že si jej často složitějším děláme my lidé a třeba i z pohodlnosti, že se nám nelíbí "jednoduchá řešení". Sám jsem se však už několikrát přistihnul, že říkám nebo si alespoň myslím, že jsou věci opravdu trochu složitější. Ta představa, že stačí tak málo (tj. nalezení vhodné maminky a partnerky) a všechno bude zase fajn, je vskutku lákavá a byl bych blázen, kdybych to takhle vnímal a bránil se jí. A možná skutečně blázen jsem. Rovněž nemám rád výmluvy na dětství, na rodinu a vztahy, ve kterých člověk vyrůstal, nebo na dosavadní zkušenosti, ale čím jsem starší a třeba i čtu nějaké knihy a poslouchám hovory moudřejších, tak mám pocit, že na tom něco je. Ostatně ani zde na blogu jsem neskrýval, že jsem sice nebyl nijak týraný nebo zneužívaný, ale domácí poměry nebyly vždy zcela ideální (více viz zde). I tak jsem zpětně za většinu zkušeností vděčný, neboť se v životě setkávám s mnohem složitějšími případy. Taky bych mohl napsat i mnohé o tom, že jsem díky zkušenosti z domova poměrně dlouho manželství a vůbec vztahy odmítal. Tím nemyslím to, že bych navazoval jen povrchní vztahy, ale spíš jsem měl jen přátelské vztahy a věnoval jsem se studiu. Pak jsem přece jen poznal, že vztah nemusí být jen omezením a zdrojem konfliktů, ale i obohacením, posilou a něčím, co člověka dělá celistvějším člověkem (a teď si odpustím odkazy na některé biblické obrazy). Později jsem potkal svojí budoucí ženu a ani ta to se mnou ze začátku neměla jednoduché, ale byl jsem jí velmi vděčný, že vytrvala (něco málo ze vzpomínek třeba zde). Především díky ní jsem mohl nejenom kritizovat vztahy svých rodičů, ale ukázat i pozitivně, že má představa se liší a není nereálná. Bohužel nám bylo dáno jen velmi málo času... /Uvědomuji si, že v tom množství řady praktických povinností některé myšlenky odkládám. Necítím výčitky či křivdu nad těmito událostmi, neboť jak jsme tu už několikrát psal, nejvíc nefér to bylo pro ženu a pak pro kluky. Přiznávám však, že i v souvislosti s řečmi a úvahami ohledně nové maminky a partnerky mě leckdy napadne, že jsme tehdy se ženou udělali maximum pro to, aby vznikla rodina, aby se narodily děti a byly v této rodině šťastné. Najít sílu a odvahu napnout síly opět stejným směrem, i když za jiných podínek, není snadné. A navíc je mohu napínat jak chci, ale na tohle jen jeden člověk nestačí./

Poslední čtyři roky mého života jsou velmi intenzivní. Nejenom že na svých bedrech nesu většinu tíhy za výchovu dvou malých kluků a starost o domácnost (v tomhle už tak dobrý nejsem, především co se úklidu týče). Pohřbil jsem tři velmi blízké. Se vším všudy jsem se staral jen o svojí ženu, ale i kontakt s nemocnými a umírajícími rodiči nebyl vždy jednoduchý, každý v něčem jiném, stál řadu sil a zanechal i nějaké rány. K tomu jsem v podstatě celou dobu nepřestal nějak fungovat i v zaměstnání a mém oboru, přestože jsem mnohé aktivity musel výrazně omezit. Nepíšu to, že bych si chtěl stěžovat. Za mnohé jsme velmi vděčný a hlavně kluci jsou moc šikovní a dělají mi radost. Píšu to snad jen pro představu, že toho je na ne snad i objektivně opravdu hodně. A to ani nemluvím o tom, že se objevují drobné zdravotní problémy, vždy v souvislosti s větším vypětím. Doktoři jen krčí rameny, holt při tom vašem zápřahu. Čekám na výsledky CT kvůli dutinám, zatím se bráním vyšetření žaludku kvůli podezření na riziko vzniku vředů a preventivně beru léky. Kompletní rekonstrukce zubů by se taky hodila. Na druhou stranu je mým velkým povzbuzením to, že můj život má intenzivní náplň a smysl. Jsou to především kluci, ale i má práce a obecně kontakt s lidmi, i když ten je přece jen vzácnější.

Určitě je vždy co zlepšovat. Chápu, že moji "kritici" nemohou vědět, že téměř každý večer si procházím den, zpytuji svědomí. Přemýšlím, co se podařilo a co ne. Co je možné zlepšit a hlavně, za co vše mohu být vděčný. Paradoxně sám i při různých hovorech spíš docházím k tomu, že bych měl píš ubrat než si ještě brát nějaké další věci nebo úkoly.

Končím tedy svou dnešní poněkud rozvleklou "apologii". Nechtěl jsme se nějak křečovitě obhajovat, ani uměle vzbuzovat lítost. Spíš jsme chtěl trochu vysvětlit ten tlak, který ze svého okolí cítím a to, co k tomu mohu říct. Je asi snadné a možná příliš lákavé, vytvořit si jednoduchá schémata a pokud nefungují, tak hledat nějakého viníka.

Skutečně jsem brzo po úmrtí svojí ženy snil o tom, jaké by to bylo, kdyby mohlo být zase brzo vše v pořádku, jako dřív. Podle mne to ale tak snadné není (možná i pod vlivem toho, že jsem nevyrůstal ve fungující rodině a mnohé "samozřejmosti" jsem si musel vymýšlet a nacházet sám). S postupem času jsem však síly více soustředil na to, abychom žili a zvládali s klukama život takový, jaký máme. Neuzavřeli jsem se do sebe, ale také není naším jediným cílem čekání na "novou maminku". Snažíme se žít naplno přítomností a být otevřeni tomu, co přinese budoucnost.


Napadá mě toho ještě mnoho, co by bylo dobré zmínit, ale musím se věnovat našemu malému marodovi, přípravě jídla, ale i přípravě svojí další výuky.


PS: Napadá mě toho ještě mnoho, ale jednu věc bych přece jen ještě rád zmínil. Mám pocit, že poměrně často je naše víra, resp. to, jak jí s klukama prožíváme, vnímáno jako problém nebo překážka. Už několikrát jsem slyšel na toto téma obavy nebo ostych. Myslím si, že nejsou vždy na místě, protože kdo nás pozná, tak nám pak často řekne, že jsme i přesto celkem normální (samozřejmě až na ty občasné řeči, které kluci nebo i já vedeme). Paradoxní je pak představa, že víra lidi jen zbližuje. Může to být i naopak. Mám s tím taky určitou konkrétní zkušenost, o které jsem psal zde. Každopádně i toto vnímám a respektuji. Na jednu stranu nikomu nic nechceme vnucovat, na druhou stranu skutečně plnohodnotný vztah vyžaduje porozumění a toleranci na mnoha rovinách. Vybudovat ho a udržovat podle mne není nic samozřejmého a jednoduchého. Když se to podaří, tak to určitě stojí za to.

PS2: Ještě mi to nedá jednu poznámku. Jen prosím, úmyslem toho celého psaní nebylo a není dehonestovat pisatelku. Tak se tomu zkuste vyhnout v případných komentářích. Já to skutečně vnímám jako upřímné vyjádření snahy mi poradit a pomoct. A jak jsem psal, není to hlas zase až tak výjimečný.
Na druhou stranu to, že se snažím zastat pokud možno roli obou rodičů, není nějaký můj vzdor vůči "tradiční rodině", ale prostě moje reakce na naši konkrétní situaci. Moje reakce, které jsem v současnosti schopen.

Opět na hokeji

Hokejová sezóna začala sice už před časem, ale teprve tento týden jsme vyrazili i my. Byl to takový spontánní nápad. Napadlo mě to, když jsem ve zprávách zaslechl, že uvedený duel bude přenášet televize.

Jakmile se kluci vzbudili po odpoledním odpočinku, tak jsem se jich při svačině ptal. Dostal jsem jednoznačně kladnou odpověď. Vyzvídal jsem zvlášť u Ondry, protože ten s námi ještě na hokeji nebyl.

Vytáhli jsme poprvé zimní bundy a já si s uspokojením uvědomil, že jsem jim vloni koupil nové prozíravě s rezervou, takže teď mám o starost míň. Asi nemusím vykládat, že tenhle kolotoč oblečením je pro mne obzvlášť nezajímavý a otravný. Myslím si, že se celkem snažím a kluci chodí pěkně oblečení, ale to neustálé sledování, co už je malé a co je tedy třeba vyměnit, případně skladování toho mezistupně mezi klukama, to mi prostě občas přidělává starosti. Na druhou stranu mám snad celkem slušný přehled, na chlapa. Už mnohokrát se mi stalo, že jsem byl sám muž mezi ženami v obchodech s oblečením pro děti. Mám-li si však něco koupit pro sebe, tak to už je horší, tam občas potřebuji poradit a posoudit vhodnost výběru.

Takže jsme se nemuseli obávat chladného počasí a mohli jsme vyrazit. Kluci si to opravdu užívali, přestože nám kazil radost špatný výkon domácího týmu. Na druhou stranu padl velký počet branek, celkem jich bylo 14. A při stavu 5:9 jsme si radost užívali hned 5x. Zkušeně jsem vybral kraj řady, abychom mohli v případě potřeby odbíhat. Nakonec jsme měli velmi dobrá místa a dostatek prostoru. V pohodě jsme se i nabaštili. Martínek s nadšením fandil, na Ondru to bylo přece jen trochu moc, takže po dvou třetinách by se nebránil cestě domů, resp. dožadoval se návštěvy v hračkářství. Byl však rád, že jsme ho vzali s sebou a pocit, že je na zábavě "pro větší" ho těšil. S postupem času více než hru sledoval maskota, který se pohyboval v prostoru stadiónu. když však byl jen pár čad od náš a já mu nabízel, že za ním zajdeme, svěřil se mi, že se ho trochu bojí. Cestou domů pak Ondra tvrdil, že největším zážitkem pro něj byla kostra rozhodčího na monitoru, která ukazovala přestupek v případě faulu. A my s Martínkem jsme se na sebe podívali, protože jsme si už od naší první návštěvy říkali, že tohl s ebude Ondrovi líbit nejvíc. Jak je vidět, tak jsme se v něm nespletli.

Byl to pěkný zážitek a díky doběhnutému autobusu jsme nedorazili domů až tak pozdě.

Vím, že třeba zase přijdou náročnější chvíle, ale jsem rád, že kluci jsou šikovní. Celý týden zvládají obdivuhodně dobře, i když i na ně je toho v souvislosti s novými povinnostmi podstatně více než v minulosti. Sice jako každé děti zlobí, ale to je normální. Cenné je, že se s klukama můžu domluvit a nezažíváme třeba nějaké scény v obchodě, že bych něco musel koupit atd. A to se mi už několikrát stalo, že mi kluky někdo hlasitě pochválil, že oproti jiným dětem poslouchají a jsou dobře vychovaní. To se samozřejmě dobře poslouchá. A to jsem ještě ani nestačil napsat o tom, jak jsme věnovali minulý týden úklidu. Přes náročné chvíle se nám po dlouhé době podařilo dostat dětský pokoj do takového stavu, že i kluci vidí, že je to takhle lepší, když tam mají víc místa a že se jim tam líbí.

Pár nepříliš kvalitních fotek z hokeje.

Říkejte maminka a tatínek

Momentálně nijak zvlášť neřeším, jak kluci v kolektivu zvládají skutečnost, že nemají maminku. Bavíme se o řadě jiných věcech. Už je zřejmě pryč ta původní Martínkova obava, aby se mu třeba děti ve škole nesmály, že nemá maminku (psal jsem o ní zde).

Včera ráno jsem se však Martínka zeptal, ani nevím proč, zda v hudebce vědí, že nemá maminku. Nejprve mi odpověděl, že nevědí. Za chvíli si však vzpomněl a říká mi, že to ví paní učitelka. Tak jsem si od něj nechal vyprávět zajímavou příhodu. Později jsem se ho na to zkušebně zeptal znovu, takže nemám důvod mu nevěřit.

Martínek mi říkal, že paní učitelka v hudebce, když říká něco o domácích úkolech, tak pořád mluví o maminkách, že mají pomoct, zkontrolovat atd. Tak se prý před časem po jednom takovém zadávání úkolů Martínek přihlásil. Když ho paní učitelka vyvolala, tak jí prý řekl: "Paní učitelko, můžete říkat maminka a tatínek? Ja totiž maminku nemám." Paní učitelka prý byla překvapená a zeptala se, co se stalo. Tak jí Martínek řekl, že měla rakovinu a zemřela. Když jsme se Martínka ptal, co na to paní učitelka, tak mi řekl, že byla zaražená.

Překvapilo mě, jakým způsobem si o něco podobného řekl. Pak mi sice pověděl, že to paní učitelka nezměnila a že i nadále mluví jen o maminkách, asi prý na to zapomněla. Tak jsme mu řekl, že má prostě plno dětí, tak na to skutečně zřejmě zapomněla. Každopádně jsem ho pochválil, že se umí sám ozvat a zareagovat.


PS: Děkuji za komentáře (reaguji na první tři). Přiznám se, že mě trochu překvapily, když vyslovily kritiku na stranu učitelky. S tímto úmyslem jsem příspěvek nepsal, ale děkuji i za tento úhel pohledu. Zvlášť když píšete z pohledu vlastní zkušenosti. Naopak jsem ocenil, že si Martínek umí sám říct. Učitelku v hudebce omlouvám proto, že se jedná o jednu hodinu týdně a pokud se nepletu, tak má ještě plno dalších povinností. Když jsem se nad tím zamýšlel, tak si říkám, že zatím z toho nechci dělat vědu a nějak to s ní probírat. Ani Martínek se o tom dál nezmiňuje. Ostatně kdybych se ho nezeptal, tak o tom ani nevím. Na druhou stranu chci ocenit, že toto je spíš výjimka. Především ze školky máme jen výbornou zkušenost s citlivým přístupem k naší situaci (viz např. příspěvek Svátek maminek si užil i tatínek). Samozřejmě kdybych vnímal nějaký problém, tak zasáhnu.

Tatí, já bych tu chtěl bydlet!

Každou chvíli se někdo ptá, jak se Martínkovi líbí ve škole a jak to Ondra zvládá ve školce sám. Nechci to zakřiknout, ale myslím si, že více než dobře. To nemluvím o tom, že po našem tréninku počítání s Martínkem teď každou chvíli domů přinese jedničku nebo pochvalu, jak mu to prý jde. Čtení ho taky baví, možná ho motivuje i to množství knih doma. Tak hlavně aby mu ten učební elán vydržel.

Na druhou stranu je třeba říct, že ho to baví hlavně v družině. Ačkoliv jsme se mu to snažil trochu vymluvit, prosadil si ještě jeden kroužek, něco pro šikovné ručičky, protože ho prý baví "robit". Ne že bych mu to nepřál, ale měl jsem obavy, aby toho neměl už moc.

Už nevím, co to bylo, ale Ondra něco udělal, co jsem nepovažoval za správné. Martínek to komentoval slovy: "To už je lepší nudit se ve škole, než dělat tohle..."

Takže škola ho baví, i když často mluví o tom, že tu školní nudu nějak vydrží a pak si to užije v družině.


A zrovan minulý týden mi oba kluci ukázali, jak to pěkně zvládají a jak se o ně snad nemusím obávat.

Jeden den měl Martínek poprvé odpolední kroužek ještě po družině. Nevěděl jsem, jak přesně skončí a zda bude propuštěn ze školy nebo vrácen do družiny, tak jsem raději přišel o trochu dřív. Původně jsem sice chtěl vyzvednout Ondru ze školky, aby tam nebyl tak dlouho, ale nakonec jsem to nestíhal. Tak čekám střídavě před školou a družinou na Martínka a myslím na malého Ondráška, jak to zvládá takhle dlouho ve školce.

Se značným zpožděním se objevují děti a přechází do družiny. Martínek, hned jak mě uviděl, začal se tvářit zamračeně a prosil mě, zda by ještě mohl zůstat ve družině, alespoň ještě hodinu. Řekl jsem mu, že ne. Nejenom že družinu budou zanedlouho zavírat, ale hlavně musíme ještě vyzvednout Ondru ze školky. V družině byl trochu chaos, takže všichni rodiče museli čekat. Já čekal nervózně skoro další čtvrt hodinu, marně jsem vyhlížel Martínka a myslel na Ondru. Netušil jsem, zda se Martínek jen zdržel nebo prostě ve družině zůstal, takže jsem si netroufal odejít pro Ondru, abych jej nepropásnul. Po čtvrthodině zvoním na družinu a žádám Martínka. Teprve po notné chvíli jej vidím, jak vesele poskakuje směrem k šatně a mává na mne. Za další dlouhou chvíli přichází s úsměvem a děkuje mi, že jsem ho ještě nechal v družině. Sice mě těší, že má radost a dobrou náladu, ale zlobím se, protože musíme pro Ondru. Ten kousek jen myslím na Ondru a říkám si, jak tam někde bude sedět smutný a myslet si, že jsem na něj zapomněl.

Když přicházíme na zahradu školky, hned vidím Ondru, jak s velkým křikem běží a s někým se vesele honí. Jakmile mě zahlédnul, tak na mne jen zavolal: "Tatíí, já bych tu chtěl bydlet!" A běžel zase dál. Musel jsem se smát, jak jsem se zbytečně strachoval.

Teprve po chvíli se Ondra trochu zklidní a je ochoten jít domů. Sice nechal v zamčené třídě zhruba polovinu věcí na oblečení, ale to nevadí. Bylo celkem teplo. Ondra s nadšením vyprávěl, co všechno ve školce dělal, respektive koho všechno honil. Když jsme se ho ještě jednou ptal na to bydlení ve školce a vysvětloval mu, že i školka je přes noc prázdná a zavírá se, tak mi jen řekl: "Mám tady vše, co potřebuju. Jsem tu mezi svými." Tak jsem rád, že je tam snad spokojený, i když jsem se jen ujistil, že doma je taky "mezi svými".

Takže se zdá, že kluci jsou spokojení, což je dobře. Doufám, že nám to vydrží, i když to ranní probouzení do tmy je stále náročnější. I v tom jsou kluci obdivuhodně šikovní a vstávají téměř bez řečí, jen Ondra teď trochu kňourá, že mu svítí světlo do očí, že to nemá rád.

Martínkův první houslový klíč

I dnes pokračujeme ve snahách o úklid našeho doupěte, především dětského pokoje. Kluci vyklidili dětský pokoj a Martínek tam vysál. Než jsem se pustil do vytírání, bylo třeba připravit oběd. Ondra si maloval a s Martínkem jsme se rozhodli, že vyzkouší psaní houslových klíčů. Měl jsem z toho trochu obavy, neboť to dělá problém i mnoha dospělým.

Už se to učili v hudebce a dostali za úkol to trénovat. Napsal jsem mu do sešitu pár vzorů a šel jsem vařit. Za chvilku přišel Martínek a ukázal mi svůj výtvor (viz foto).




Čtyři klíče jsou ode mne, pátý je od Martínka. Je skoro lepší než ty moje. Udělalo mi to radost a moc jsem ho pochválil. Martínek byl rád a po chvíli mi hrdě řekl: "Klidně to můžeš napsat na blog, jak jsem šikovný!"

Rád mu toto přání plním. Ještě si přál, abych napsal, že mu to jde "jako když plete šálu".

A na závěr Martínkova rada, jak dobře napsat hezký houslový klíč: "Začnu na druhé lince. Točím k první. Pak klička nahoru. Cestou dolů se musíš trefit doprostřed a pak už stačí jen klička."

Hádanka: Co jsme měli k jídlu?

Se začátkem školního roku dětí a akademického roku studentů i učitelů je vhodné trochu protrénovat mozek. Při jedné hlášce Martínka jsem si vzpomněl na moji zdejší dávnou a krátkou tradici hádanek, které jsem zde párkrát dal (viz štítek hádanky). Možná i to, že čtenářky a čtenáři byli moc chytří, mě nakonec trochu odradilo :-).

Tentokrát mi to přijde docela zajímavé a náročné, navíc to rozhodně na googlu nenajdete.

Martínek mi řekl: "Děkuju, tatínku, že jsi dnes udělal tak dobrého pavouka!"

Tak schválně! Kdo si troufne hádat, co jsme měli k jídlu?

Z koho si neděláme srandu

Nedávno mi Ondra při jídle vážným hlasem řekl: "Tatíí, my si z policajtů a Pána Boha neděláme srandu."

Podíval jsem se na něj a ptám se, proč.

"Protože policajti nás chrání a Pán Bůh nám věří," odpověděl Ondra bez váhání a pokračoval v jídle.


Na to se nedá v podstatě nic říct. Hlavně že v tom má jasno. Ondra je vůbec takový mudrlant. Často mě překvapí, jaká moudra pronáší. Musím uznat, že oproti Martínkovi v jeho věku jen neopakuje to, co předtím slyšel, ale nějak o tom ve své hlavičce přemýšlí a dává do souvislostí. Samozřejmě mnohdy humorných souvislostí. Každopádně nám roste další osobnost.

Jednička s hvězdičkou za počítání

Nedá mi to, abych se nepochlubil. Nejprve jsem zažíval dramatické chvíle a přepadala mě deprese. To když se v noci na středu Martínek v noci budil, stěžoval si na bolest hlavy a na nevolnost. Přitom úterý probíhalo celkem v pohodě. Já jsem začal s výukou a kluky poprvé vyzvedávala naše "hlídací babička". Pomohla mi nejenom s hlídáním, kluci byli večer už obstaraní, takže jsem je mohl uložit do postýlek brzo po osmé a ještě zbyl čas na přečtení krátké bajky. Pomohla mi rovněž s mými úvahami nad pokud možno ideálním rozvrhem týdne, aby toho na nás nebylo moc. Došli jsme k tomu, že středa bude naším odpočinkovým dnem, kdy kluky vyzvednu už po obědě.

A jak si tak říkám, že by to třeba mohlo klapat, tak mě ta Martínkova nevolnost trochu rozhodila. Ona ta rovnováha a síly jsou rozvržené jen tak tak, takže asi stačí málo. Už jsme přemýšlel, jak budu muset změnit plány a hlavně, jak kluci nevydrží ani týden, a to ještě nezačal ten "správný" sychravý podzim. Naštěstí pomohl sirup a zhruba od půl druhé už Martínek v klidu oddychoval. Ráno jsem byl docela nervózní a s napětím jsem očekával, s jakou se Martínek vzbudí. K mému překvapení bylo vše v pořádku a Martínek se nejenom cítil dobře, ale přál si jít do školy. Navíc poprvé měli kroužek angličtiny.

Když jsem si jej pak po kroužku s Ondrou vyzvednul, tak mi s radostí oznamoval, že dostal "hvězdičku s jedničkou". Prý hráli nějakou soutěž a postupovali v lavicích. Prý byl první, kdo postoupil až k tabuli a vysloužil si jedničku s hvězdičkou. Teprve po několikerém vyprávění jsme pochopil, že to byla asi nějaká forma zkoušení počítání, což potvrdil zápis v žákovské. O to větší radost jsem měl, protože jsem s tím o víkendu hodně zápasili. Jak jsem si tady nedávno stěžoval a pochyboval jsem o svých "učitelských schopnostech" (konkrétně zde), tak najednou jsem byl rád.

Jednak že jsem svým přístupem a rozčilováním Martínkovi počítání neznechutil. Když Martínkovi pani učitelka gratulovala, že je moc šikovný a jde mu počítání, tak prý řekl, že to doma s tatínkem trénoval. S rostoucí zvědavostí jsem se Martínka vyptával, co na to paní učitelka a z jejího údajného "to je dobře" jsem se radoval jako malý kluk. Martínkovi jsme říkal, že to je pro mne stejná odměna jako pro něj jednička s hvězdičkou.

Vím, že to byla jen taková malá epizoda, ale je třeba využít každou příležitost k chválení a společné radosti. Navíc neberu to jako potvrzení správnosti našich víkendových dohadů ohledně učení počtů. Naopak jsem se ještě víc uklidnil a uvrdil v tom, že Martínek je šikovný kluk a není třeba se o něj tolik bát nebo se stresovat, když mu zrovna něco nejde.

Navíc čtení mu celkem jde, i když si plete písmenka. Za něj dostal pochvalu nedvno, ale to zase tak neprožíval, protože tu dostaly skoro všechny děti. Nijak mu nevadí, že prvním slovem je samozřejmě MÁMA. Já se snažím jej povzbudit, takže spolu sem tam koukáme buď do vzdálených stránek slabikáře nebo i do mých knih. Podařilo se mi mu ukázat, že trápení s učením čtení má svůj smysl. Je radost vidět, jak louská jedno slovíčko. Nejprve po písmenech, pak po slabikách, až na několikáty pokus slovo řekne správně. Pak nastane chvilka a až mu dojde, že vlastně přečetl něco, co zná (např. guma, naše, Praha atd.), tak se zeširoka usměje a oba se z toho radujeme.

Je fakt, že v euforii jsme mu málem koupil nové LEGO. Jenže nenašel jsem adekvátní dárek pro Ondru, který si zamiloval nějaké LEGO pro velké jen proto, že tam byla na obrázku kostra. A taky jsem si říkal, že s tím chvilku počkáme.


Mimochodem i Ondra je velký šikulka. S Martínkem si z roličky a kousku molitanu vyrobili v obchodě jakoby ptáky, se kterými lítali. Tvrdili, že jsou to orlové, šlo tedy nepochybně o dozvuk víkendových zážitků. Cestou domů jsem na orla Ondry nalepil cedulku z banánů s písmenem K. Řekl jsme mu, že teď, když tam má to K, tak to už není orel ale "korel". Ondra se na chvíli zamyslel a pak mi řekl: "Tak to není orel, ale káně, protože to začíná na K." Vím, že je šikovný, ale i tak mi tím mile překvapil.

A pak ještě jednou. To když mu K nedrželo, tak ho cestou nalepil na stěnu. Vzpomněli jsme si, jak před časem někde nalepil obrázek jablíčka, který jsme na tomtéž místě našli po několika dnech a radovali jsme se z toho (viz fotky níže). Ondra však prohládil, že tohle K nenalepil pro radost svou, ale mně pro radost, abych nebyl smutný, že mi umřela maminka i tatínek. Tak to mě opět dostal, šikulka.

Nemůžu se z kluků neradovat, i když je toho na mne chvílemi příliš mnoho...






Před časem Ondra nalepil někde na stěnu nálepku s jablíčkem. Po čase jsme šli kolem a on sám si na to vzpomněl. Jako "správný dospělák" jsem ho chtěl uchránit zklamání a říkal jsem, že to tam určitě už nebude. Nakonec o to větší byla radost Ondry, když jablíčko našel "na svém místě": "Vidíš, tatííí, je tady!"

S Ondrou na bobové dráze

V pondělí bylo opět pěkné počasí, takže hned ten den byl veselejší. Kluci byli ve škole a školce a já vyrazili na zajímavý seminář, kam jsem byl pozván. Dopředu jsem avizoval, že má účast je nejistá, neboť nikdy nemohu slíbit, že třeba kluci neonemocní. Naštěstí vše bylo v pořádku a já si mohl poslechnout zajímavé příspěvky a setkat se s přáteli. Seminář svojí délkou převyšoval moje časové možnosti. Hlídání jsem nesehnal. Chvíli jsme uvažoval, jak by se to dalo udělat, ale i kdybychom obětovali hudebku, tak bych i tak musel odejít dřív. Mrzelo mě, že osazenstvo bude třeba ochuzeno o má "moudra", která by mohla zaznít v diskuzi. Nakonec jsem si to celkem vynahradil při obědě, kdy jsem odpovídal na pár zvídavých dotazů a mohl jsme tak alespoň soukromě vyjádřit svůj pohled na věc. Navíc mě odpoledne přepadla silná únava a já uznal, že rozvrhem kluků přidělený čas je pro mne tak akorát.

Vyrazil jsem pro kluky. Po škole a školce jsme zašli jen na skok domů, dali jsme si malou svačinku a vyrazili na hudebku. Díky počasí jsme mohli s Ondrou opět vyrazit na bobovou dráhu, kde jsem tentokrát udělal i pár fotek. Po hudebce jsme jako vždy zašli na nákup a pak domů. Pondělí je vždy dlouhý den a já doufám, že to budeme zvládat. Ještě jsme byli pozváni na slavnostní zahájení výuky na fakultě, konkrétně na bakalářském programu Teologie křesťanských tradic / Institutu ekumenických studií. Kluci i já bychom tam moc rádi zašli, ale nakonec jsme to museli odříct. Ještě vloni jsme mohli podobné večerní akce absolvovat (i když zrovna v době zahájení jsme tehdy bojovali s nemocemi), ale letos to už možné asi nebude. Vidím, že kluci toho mají dost a je třeba je kolem osmé ukládat do postele.

Tak tady pár fotek, jak jsme si s Ondrou užívali pěkné pondělí.

Víkendové zážitky

Konečně! Říkal jsem si skoro celou neděli a poté i v pondělí. Konečně se nám podařilo vytvořit si o víkendu takové zážitky, že je Martínek s chutí a rád vyprávěl ve škole a svým způsobem na ně byl pyšný. Před časem jsem si tady postesknul, že i přes poměrně zábavný víkend měl Martínek pocit, že nezažil nic, co by stálo za vyprávění ve škole.

Tentokrát se nám nejenom podařilo plno věcí zažít, ale také jsme si je spolu několikrát připomínali, radovali se z nich a nakonec jsme byli všichni spokojení, když Martínek vyprávěl, jak o nich mluvil ve škole. Sám se přihlásil a prý se i děti usmívaly. Na jednu stranu drobnost, na druhou stranu podle mne zároveň důležitá věc pro našeho školáka.

A že bylo o čem vyprávět, to se pokusím alespoň ve stručnosti a s fotodokumentací ukázat.

Byla pěkná sobota a já se díval, co bychom mohli zažít. Jako téměř vždy jsem k tomu použil oblíbený server Ententyky.cz. Z několika akcí mě zaujala ta, která se konala na Střeleckém ostrově. Tedy šestý ročník Orvis Cupu neboli Fish festival. Tak jsme tam po krátkém váhání a Ondrově odpočinku odpoledne vyrazili.


Jednou z atrakcí byla ukázka dravých ptáků, což kluky velmi zaujalo. Zvlášť když součástí programu byla ukázka výcviku dravců, např. simulovaný lov lišky, při kterém velký orel lovil plyšovou lišku v podstatě pár centimetrů před klukama. Martínek pak vyprávěl, že o něj orel zavadil křídlem. Ještě větším zážitkem byl přelet orla nad hlavami účastníků. Při jednom letěl orel tak nízko a já se neskrčil, takže mi vlastně dal křídlem facku. To jsme si pak opakovaně vyprávěli a bavili se tím, takže první "velký zážitek" byl na světě. Jak táta dostal facku od orla.








Martínek si taky zkusil lovení rybiček, ale nebylo to nic jednoduchého. Neuspěl. Zkusil jsme to i já a podařilo se mi to, ale tento zážitek jsme vypustili a vědomě si jej nepřipomínali, ačkoliv jsem se radoval jako malé děcko.






Naopak i pro mne byla velkým zážitkem cesta na lodičce. Myslím si, že jsem byl na Vltavě na lodičce vůbec poprvé. Nejprve mi to připadlo jako bláznivý nápad, ale když děti viděly plnou Vltavu lodiček, tak jim bylo jasné, co chtějí. Takže jsem nakonec souhlasil.

Hned ze začátku jsme se srazili se dvěma rybářskými loděmi, které se účastnily závodu. Myslím si, že to nebylo ani tak mojí neobratností, ani navigátorkou, ale spíš veselou náladou rybářů. Kluci to pak pojali tak, že naším úkolem je srazit se s co nejvíce loďkami a stále mě navigovali k dalším, člun Městské policie nevyjímaje.










Při focení následujícího snímku jsem si všimnul, že Ondra je celý neposedný a bylo mi to hned jasné. Přestože mi nejprve tvrdil, že se mu čůrat nechce, za chvíli mé tušení potvrdil. Loďku jsem tedy zavezl k pilíři pod Most Legií, kde jsem přidržel Ondru u kraje a on se vyčůral do Vltavy. Další zážitek, se kterým se však Martínek prý ve škole ani nepochlubil.




Půlhodinka na loďce nám bohatě stačila a začalo nám kručet v žaludku. Brumíci na svačinu v dětech zmizely jako nic. Měl jsem chuť na mořské speciality, ale ty už byly vyprodané, takže jsem vzal zavděk kuřecím špízem. Když jsem tak přemítal, co nabídnout klukům, tak nám obsluha nabídla, že si můžeme sami opéct nabízené špekáčky.

Pro kluky to moc velká zábava nebyla. Ptali se, kdy už to bude a Ondra kňoural, že je to těžký a že ho z ohně pálí oči. Nakonec si však pochutnali a já byl rád, že máme vyřešenou večeři.








Ještě jsme chvíli pozorovali projíždějící parníky a pak jsme se už za šera vydali osvětlenou Prahou k domovu. Cestou domů jsme ještě potkali ježka, který zrovna přecházel po chodníku. Přestože byli kluci už unavení, byl to pro ně další zážitek.




Jsem rád, že jsme si to pěkně užili. Navíc jsme měl radost, když mi Martínek v pondělí odpoledne vyprávěl, jak se se svými zážitky ve škole sám pochlubil. Co víc si přát?

Martínkovy originální šachy

Martínek rád hraje šachy a poslední dobou si taky rád hraje s rozmanitými postavičkami, které jsem vytáhl ze svých domácích zásob ještě z mého dětství. Takže má vojáčky, rytíře, indiány a řadu dalších.

Nedávno mi ukázal, jak skloubil obě své oblíbené činnosti dohromady, když si sestavil vlastní originální šachy. Postavičky tentokrát vedly svůj "boj" kultivovaně, na šachovnici.

Ostatně podívejte se sami, jaký je to šikulka a jak ho to bavilo.










Jen podotýkám, že opakovaně zjišťuji, jak platné je rčení, že doma není nikdo prorokem nebo i to, že kovářova kobyla chodí bosa. Sám jsem kdysi hrával šachy celkem na slušné úrovni, dokonce jsem vypomáhal s vedením šachového kroužku pro děti. Martínkův zájem o šachy sice podporuji, ale nijak systematicky se mu (zatím) v tomto ohledu něvěnuji. Myslím si, že je důležité, aby ho to bavilo. Každou chvíli mi hlásí, jak s někým hrál šachy. Nebo včera, když jsem si pro něj přišel do družiny a potkal je, jak se vraceli s procházky, mu jedna holčička říkala, že je to škoda, ale že už si teda šachy nezahrají.

Když se však někdy nechám přemluvit k partii, tak vidím, jak v zápalu boje si zapomíná chránit figurky, které mu pak nemilosrdně beru. Občas to uděláme tak, že v prohrané pozici si vyměníme strany. Nedávno však prokázal už praktické zkušenosti hráče, když se prostě v horší pozici vzdal. Přemýšlím, zda nemám jeho zájem nějak systematicky podpořit. Jenže nerad bych ho do něčeho nutil a hlavně sám bojuji s nedostatkem energie či trpělivosti. Tak jsme ho alespoň párkrát nechal, aby trénoval mat v situaci dvou věží a krále proti samotnému králi. Těším se, až se naučí číst, tak mu rád poskytnu poměrně bohatou sbírku šachové literatury. Už jsem tu kdysi psal, že jsem mu koupil pěkné výukové DVD Fritz a Šachlík. Na druhou stranu ho prostě nechci moc nechávat sedět u počítače samotného.

Nakonec si myslím, že podobné hraní, tj. s originlními figurkami, je asi to nejlepší.

Bedlivě sleduji a přemýšlím, jak máme nastavit týden, co vše zvládat nebo naopak co vypustit, aby to pro nás všechny tři bylo přínosné a zároveň únosné. Tento týden začínají kroužky, mně zase semestr, takže uvidíme. Povinností máme až nad hlavu a ještě dalších starstí taky není zrovna málo. Přesto bych rád, abychom si život pěkně užívali. Navíc zatím bylo nadprůměrně pěkné počasí, takže se vše zvládalo líp. Už teď vstáváme do tmy a je to o poznání náročnější. Tak uvidíme!