Pochvalou povzbuzujme k životu a růstu

Asi nikdy nebude dostatečně napsáno a zdůrazněno, jak je dobré a potřebné chválit. Víme nebo bychom to měli vědět především my, rodiče dětí nebo učitelé. Obecně se to však týká v podstatě všech, ať už v případě spolupráce s lidmi, tak prostě v našich každodenních mezilidských vztazích. Dokonce si myslím, že se to netýká jen vztahu k lidem a živým tvorům, ale můžeme to vztáhnout na všechny věci kolem nás.

Máme zřejmě věští tendenci kritizovat, napomínat, prostě sledovat spíše to, co nám vadí, co považujeme za nesprávné, za špatné. Stačí třeba jen sledovat večerní zprávy a dostaneme takovou dávku negativních informací a emocí, že pak snadno můžeme podlehnout představě, že žijeme ve špatném světě, kde se dějí především špatné věci. Ani se nedivím, že mnozí lidé se zprávám, novinám a dalším médiím raději vyhýbají.

Myslím si, že nám chybí dobré zprávy. Mnohdy i mezi křesťany se setkáme mnohem víc s kritikou a nespokojeností, třeba i s pomluvami. Zapomíná se, že podstatou křesťanské zvěsti je evangelium,  což je v překladu "dobrá zpráva".

Nyní mi však nejde jen o ústřední dobrou zpávu/evangelium křesťanů, ale obecně o oslabení naší pozornosti na dobro a dobré kolem nás. Proto se mi líbila pasáž z českého překladu knihy biblických zamyšlení vrchního britského rabína Jonathana Sackse. Kniha se jmenuje O svobodě a náboženství (vydalo Nakladatelství P3K v Praze 2008, odkaz ZDE). Když se Sacks zamýšlí nad úvodními kapitolami první biblické knihy, 1. knihy Mojžíšovy, kde se mimo jiné píše o tom, jak Bůh /s/tvořil svět, tak rozlišuje tři stupně nebo fáze toho Božího tvoření. Svým citátem jsem se soustředil hlavně na poslední, třetí, fázi, kde se Sacks věnuje zamyšlení nad smyslem Božího konstatování, že to, co stvořil, bylo dobré (zvýraznění v textu a jeho výběr je ode mne):

"Bůh tvoří ve třech fázích:
1. Budiž to!
2. A bylo to.
3. A bylo to dobré.

Hlavním tvůrčím nástrojem člověka není věda a technologie, ale slovo... Díky tomu, že hovoříme, můžeme myslet a představovat si svět jiný, než jaký ve skutečnosti je. Tvoření začíná myšlenkou, slovem, vizí, snem.

Druhá fáze tvoření je nejtěžší. Jedna věc je mít dobrý nápad, jiná ten nápad provést. Mezi myšlenkou a činem leží propast...

Je-li první fáze tvoření otázkou představy a fantazie, tak druhá je otázkou vůle. Tóra trvá na posvátnosti svobodné lidské vůle... Judaismus je silným protestem proti determinismu, proti němuž se staví ve jménu lidské svobody, svobodné vůle a odpovědnosti... Jako je svobodný Bůh, tak jsme svobodní i my! A celá Tóra je výzvou lidstvu, aby se naučilo odpovědnému přístupu ke svobodě. Jsme schopni měnit a tvořit. Můžeme si vytvořit svět, který bude přátelským místem, kde bude respektována svoboda jiných. Vůle je mostem mezi "Budiž to" a "A bylo to".

Jak však pochopit význam třetí fáze tvoření: "A viděl Bůh, že to bylo dobré"?...

Poznat, že někdo je dobrý, a říct mu to - to je také tvůrčí počin. A jeden z největších! Existuje několik nenapravitelně zlých lidí, ale je jich málo. Prakticky v každém z nás je něco dobrého a výjimečného. Ale také velmi zranitelného. Něco, co roste, jen pokud je to vystaveno sluníčku lidského ocenění. Schopnost vidět v druhých dobro a snaha odkrýt to pro ně samé v zrcadle pochval je naší pomocí, kterou jim můžeme nabídnout. Jak uvádí Talmud: "Ten, kdo umožní druhým konat dobro, je větší než ten, kdo koná dobro sám." Nastartováním tvůrčích sil druhých lidí jim pomáháme stát se tím, čím mohou být. Nedosáhneme toho kritikou nebo odmítáním, ale tím, že v nich budeme hledat a podporovat to dobré, co v nich je, aby to sami poznali, ocenili a naučili se s tím žít.

Věta "A viděl Bůh, že to bylo dobré" je subtilní, ale krásnou součástí stvoření. Pokud umíme v jiných rozpoznat dobro, činíme více, než kdybychom dobro sami stvořili. Probouzíme je k životu. A to je to, co po nás Bůh chce. Co chce, abychom konali pro druhé."

Povzbuďme v sobě chuť vnímat dobro/dobré kolem nás. Zkusme využít každou příležitost k pochvale a povzbuzení druhých, zvlášť našich dětí a těch nejmilejších. A zkusme víc dobro-řečit, tj. nejenom sledovat to dobré, ale i za to vyjádřit vděčnost, vyslovit, ať už nahlas nebo jen pro sebe, díky a prosbu, ať se to dobré kolem nás rozhojní...

Mistři v zapomínání

Už jsem tu několikrát zmiňoval, že jsme prožíval jakousi "novoroční krizi". Jedním z projevů bylo to, že jsem nemohl spát. Sice jsem byl hodně unavený, ale když jsem ulehl, tak se mi hlavou honilo mnohé a spát nešlo a nešlo. Samozřejmě v kombinaci s ranním vstáváním s klukama do školy a školky to bylo stále náročnější. Takže po pár dnech při spánku 4-5 hodin jsem měl docela dost.

Kromě jiného jsem byl nesoustředěný a zapomínal jsem, co jsem chtěl nebo dělal před malou chvílí. Například jsem si namazal rohlík s paštikou a zakousl jsme se do něj. Přitom jsem klukům udělal svačinu a chystal jsem se na nákup. Do toho zazvonil telefon. Já si během hovoru uvědomil, že nevím, zda jsem rohlík s paštikou snědl nebo jen někam odložil. Rozhlížel jsem se a nic. Pro jistotu jsem vyzval kluky, aby se porozhlédli po bytě, zda jsem rohlík s paštikou náhodou někam neodložil. Jelikož nikdo nic nenašel, došel jsem k závěru, že jsem jej asi už snědl. To byla zřejmě pravda, protože dodnes nikdo nikde rohlík s paštikou nenašel. Domnívám se, že po týdnu by už o sobě dal vědět :-).

Pro změnu zase jednou Martínek zapomněl u třídy boty. Ráno jsme totiž nestihli družinu, takže si boty nechal v malých šatnách, co mají u třídy. Jenže pak si je zapomněl vzít při přesunu do družiny. Všiml jsem si toho hned a ptám se ho, zda má jinak všechno, třeba čepici. Ano, prý všechno má, přitakává nejenom Martínek ale i paní družinářka, jen pro boty se musíme vrátit. Nejde to však průchodem z družiny. Takže jej beru do nároče v bačkorách a přenáším před vchod do školy. Tam se dozvoníme na vrátnou a Martínek si zaběhne pro boty. Trvá to jen chvilku. Obouvá se a obléká. Připomínám mu, aby si nezapomněl vzít čepici, protože je ostříhaný. Tak hledá a hledá. Po chvíli si uvědomuje, že jí opět nechal v šatně u třídy. Takže se musí opět zout a vzít si bačkory. Opět zvoníme na vrátnou, které se už omlouvám. A Martínek odběhl pro čepici. Za chvíli je zpět a já doufám, že už konečně má vše. Po kom jen to ten kluk je? :-)

Tak jsme si to zapomínání pěkně užili. Na druhou stranu musím Martínka pochválit, že snad dosud ve škole neztratil. Jen mám pocit, že oběma klukům nějak mizí rukavice, které jsem jim na podzim koupil. To by nemělo být školkou ani školou, protože tam to většinou kontrolujeme a jak je zima, tak by jejich ztrátu poznali hned.

A já jsem se rovněž poučil. Rád pracuji nebo něco dělám po večerech, protože to mám klid a čas jen pro sebe. Po době špatného spaní a ceodenní únavy jsem však začal být důsledný a chodit dřív spát. Myslím si, že jedním ze zlomů bylo minulé úterý. Přišel jsem domů večer z učení a měl jsem radost, že teta měla kluky už uložené v postelích. Měl jsem toho sám docela dost a usoudil jsem, že nejlepší příprava na středeční večerní výuku bude spánek. Takže jsem už kolem 22. hodiny zalehl do postele, nic jsem nestudoval, o ničem náročném jsem nepřemýšlel a rychle jsem usnul. Sice takhle brzy to byla výjimka, ale stejně jako kluci se snaží uléhat kolem 20. hodiny, tak já se snažím uléhat alespoň před půlnocí.


P.S.: Sice říkám, že si žádná předsevzetí nedávám, ale teď si uvědomuji, jak jsme s klukama v některých ohledech zapracovali. Nevnímám to jako nějaká předsevzetí, ale spíš jako snahu o pokračování v cestě či zápase. Mít pravidelnější režim, dostatečně spát, víc se zapojit do činností, víc s klukama blbnout, na druhou stranu se s nimi víc něčemu věnovat atd. To všechno nevnímám jako nějaký prozatímní vrtoch na počátku nového roku, ale spíš jako směr, kterým se chceme ubírat. Samozřejmě pomalu a s jistou dávkou trpělivosti.

Třeba u sebe jsem nyní velmi omezil jeden ze zlozvyků, kterým bylo nadměrné pití nápojů typu Cola či Pepsi. Ostatně s tím občas mohla v minulosti souviset i má nespavost, když je člověk takto nadopován. Každopádně je to zcela nezdravé. Stačilo však zdražení zhruba o 10,- Kč a já se zařekl, že za takovou cenu to kupovat nebudu. Jindy bych asi podlehl, ale s letošním novoročním pocitem, že je třeba něco dělat a měnit, abych se už z těch mnoha věcí nezbláznil, že na to člověk má, to byla zatím celkem hračka. Více než týden jsem nic neměl. Teď jsem si dovolil v akci koupit Colu a zatím si úspěšně hlídám, že si dám maximálně 2 dcl denně a jen dopoledne. Tak uvidím. Není to nic, co bych chtěl křečovitě dodržovat, ale myslím si, že mi to prospěje.

Na prahu nového roku

Troufám si říct, že zhruba po deseti dnech jsem překonal určitou "novoroční krizi". Samozřejmě vím, že život je jako houpačka, "jednou jsi dole, jednou nahoře". Zaujalo mě však, jak to bylo silnější než já. Myslím si, že jsem člověk poměrně hodně racionální. Existenci emocí však nepopírám. Naopak, po všech svých zkušenostech, uznávám, že emoce nejenom pociťuji, ale že jsou mnohdy silnější než já. Tedy že leckdy mne přepadnou emoce, které mi hlava moc "nebere", ale já je přes veškerou snahu nedovedu potlačit. Navíc se už dávno o nějaké potlačování nesnažím. Moje reakce jsou různé a samozřejmě závislé na okolnostech. Většinou se snaží emoce vnímat a přemýšlet o jejich příčinách (např. když vám umírá někdo blízký, je kolem toho dost stresu, jste unavení, nevrlí a bolí vás břicho, tak člověk nemusí být velký myslitel, aby poznal příčinu). Místo nějakého potlačování nebo odmítání je vnímám a třeba se snažím o cílené vzbuzení či aktivování emocí pozitivních. Mnohy to chce především trpělivost a smíření s tím, že to nejde hned teď.

Myslím si, že moje práce s pocity a emocemi, kterou jsem tak kostrbatě a ve stručnosti popsal, obas nese své plody. Vědomě se k pocitům z počátku roku vracím ve chvíli, kdy je to trochu za mnou. Jasně, vím, že bude líp, pak třeba zase trochu hůř atd.

Dokonce sem o tom píšu s vědomím, že mi letos můj blog trochu pomohl. Když jsem se chvíli nad svými "novoročními pocity" podivoval a jen matně si vzpomínal, že na začátku loňského roku to taky nebyla žádná sláva, pomohly mi některé příspěvky z tehdejší doby, že to vlastně není nic nového (mam na mysli třeba tento nebo tento příspěvek).

Myslím si, že ani tak nejde o nějaké deprese ohledně bilancování vlastního života. Silvestr i Nový rok jsou prostě jen data. Nepochybně je to vhodná doba pro určité zamyšlení, zvlášť když nedlouho předtím slavím narozeniny, ale taková zamyšlení dělám poměrně často bez ohledu na data. Nepochybně mám však kdesi v sobě uloženo, že poslední roky byly celkem náročné, což jsem si na jejich začátku mnohdy uvědomoval. Zvlášť když výrazné zhoršení zdravotního stavu mých blízkých bylo spojeno se začátky jednotlivých roků (ve kterých nakonec zemřeli). V loňském roce jsem se v té době dozvěděl o závažném onemocnění otce a letos už rovněž není mezi živými.

Tak snad je trochu pochopitelné, že i když v sobě živím a podporuji naději a radostný přístup k životu, vstupuji do nového roku s jistými obavami, co nás zase čeká. I když doufám, že nám i našim blízkým bude zdraví sloužit, jsou před námi určité starosti a povinnosti, které budeme muset zvládnout.

Těch vlivů na mne bylo přece jen víc. Náročný prosinec, kdy oba kluci byli téměř měsíc doma, přinesl mírné rozčarování. Zatímco září či říjen naznačovaly, že by kluci mohli být ve škole i školce déle a spokojení, takže bych měl víc času na práci, domácnost a i na sebe, tohle byl přesný opak. Já vím, zažíváme to každý rok a vždy doufám, že časem to bude lepší, tak jdou věci stále pomaleji než bych si přál.

Rovněž nemluvím o tom, že smrtí otce mi připadly ještě určité role či starosti, se kterými jsem tolik nepočítal a ještě nevím, jak s nimi naložím. Každopádně alespoň jedna věc mi přijde jako těžká ironie. Otec mi vyčítal, že doma mám hrozné skladiště a plno věcí. Nabízel mi pomoc při jeho uklízení, což samozřejmě nebylo možné. Jenže on byl "sběratel" větší než já (pouze v knihách jsem ho předčil) a i když stačil mnohé vyřídit, srovnat a vše cennější rozprodat, tak toho zbylo poměrně dost, čím je třeba se prohrabat a rozmyset, co s tím. Ne, rozhodně nechci na něj svádět svůj domácí nepořádek a množství věcí, to by nebylo spravedlivé. Prostě mi to přišlo jako celkem dobrá ironie.

Drobností je to, že Martínek má po měsíční absenci ve škole skluz, přestože jsme doma dělali úkoly a postupovali s učivem, ale o tom se zmíním později.

Už jsem dost starý na to, abych věděl, že život kromě radostí přináší řadu starostí. Mnohdy se zdá, že těch starostí bývá mnohem víc. Nečekané věci mnohdy neovlivníme, ale o to víc je třeba udržovat "životní rovnováhu" tím, že nebudeme žít pouze starostmi, ale budeme se snažit je vyvažovat radostmi. S odstupem několika dní si troufám říct, že ta "novoroční krize" nás, především mne, zase o kousek posunula a ve výsledku povzbudila. Zdaleka ne vše v našich životch a životech našich nejbližších je v naší moci, ale mám pocit, že můžeme ovlivnit víc, než si mnohdy myslíme. Ostatně je známou pravdou, že když nemůžeme změnit nějaké věci, tak leckdy můžeme změnit alespoň náš přístup k nim. Snad nám to zase chvíli vydrží.

Takže vzhůru do nového roku s chutí a s úsměvem!

Co nám Pán slíbil a co ne?

Následující text mám před očima už dlouho. Je z útlé knihy Kateřiny Lachmanové: Kotva naděje (vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2009). Dlouho jsem kolem této knihy chodil, pak jsem si jí pořídil. Často jsem jí s sebou nosil, často na chvilku otevřel. Autorky si vážím a její pohled na různé otázky se mi líbí. Přesto jsem zjistil, že bych některé věci formuloval přece jen trochu jinak. Také proto jsem dlouho váhal, zda sem text vložit. Vkládám jej sem nakonec spíš jako inspiraci pro zajímavý úhel pohledu, alespoň pro mne zajímavý. Nejde mi ani tak o konkrétní slova, určitě bych některá volil jinak.

Mám pocit, že leckdy máme tendenci přemýšlet, co je v životě fér a co není. V jistém smyslu je jedno, zda věříme na "Pána Boha", přírodu, vesmírnou energii nebo na nějaký vyšší princip. Píšu "v jistém smyslu", protože křesťanská víra není jen o tom, že tam nahoře (nebo někde jinde) něco je, ale na základě víry založené na bibli, tradici a učení církve, si tato víra troufá být mnohem konkrétnější. O to mi tu však teď nejde.

Ačkoliv to mnohým zní trochu praštěně, tak já mám pocit, že mně bylo naděleno hodně. A myslím tím v pozitivním slova smyslu. Pro mne je svým způsobem snadné být vděčný. Když se však podívám kolem, tak mám taky leckdy pocit, že není vše fér. Já vím, je to troufalost, když něco takového tvrdím. A schválně píšu, že je to jen můj pocit, protože všemu nerozumím a rozumět ani nemůžu...

Zpět k textu Kateřiny Lachmanové. Prostě když už nás někdy napadne, abychom dělali nějakou "bilanci", tak je dobré si uvědomit, co nám Pán podle svědectví bible slíbil a co ne.

"Co nám Pán určitě neslíbil:

Neslíbil nám,
...že po obrácení už nikdy nezhřešíme.
...že nikdy neonemocníme.
...že se nám zdaří všechno, do čeho se pustíme.
...že nikdy nebudeme mít finanční problémy.
...že nikdo z našich blízkých nepropadne žádné závislosti.
...že nás všichni lidé budou mít rádi.
...že alespoň vztahy s věřícími budou vždycky bez problémů.
...že nebudeme muset prožít pronásledování nebo ústrky pro svou víru v něho.
...že vždycky budeme mít v naší farnosti svatého kněze.
(Atd., atd.)


Ale co nám tedy vlastně slíbil?

Slíbil nám, že naše hříchy nám budou odpuštěny, jakmile je vyznáme (srov. 1 Jan 1,9; Iz 1,18 apod.).

Slíbil nám, že uslyší a bude vyslýchat naše modlitby, pronášené s důvěrou (srov. Mt 7,11).

Slíbil nám, že nezahyneme na věky a nikdo nás nevytrhne z jeho ruky (srov. Jan 10,28).

Slíbil nám, že bude s námi po všechny dny až do skonání tohoto věku (srov. Mt 28,20).

Slíbil, že tomu, kdo bude hledat na prvním místě Boží království, bude on sám pomáhat pečovat o jeho každodenní starosti; nemusí se strachovato zítřek (srov. Mt 6,25-34).

Slíbil nám svůj pokoj i uprostřed soužení, která nám svět připraví (srov. Jan 16,33).

Slíbil nám, že všechno bude napomáhat k dobrému těm, kdo ho milují (srov. Řím 8,28).

Ale hlavně, slíbil nám, že nic, naprosto nic nás nebude moci odloučit od jeho lásky, ztělesněné v Ježíši Kristu (Řím 8,35-39).


Slíbil nám ještě spoustu dalších věcí - a někdy není špatné prolistovat si Písmo s tímto pohledem. Má to jeden háček: člověku se může stát, že začne na základě Božího slova Pánu "připomínat" jeho zaslíbení (neboli co má On udělat) tak intenzívně, že se mu postupně zamlží, kdo je Pánem koho."

Tolik z knihy Kateřiny Lachmanové.

Možná to může někoho inspirovat. Pokud má někdo chuť si do této bilance přidat něco vlastního, trochu si to přizpůsobit, zvlášť asi v kategorii, co nám nebylo slíbeno, nechť si poslouží.

Je fakt, že je pro mne snadné být vděčný, když vnímám nemoci, bolest a trápení blízkých lidí kolem...

Mít stále za co děkovat

Ve středu ráno jsem si do svého facebookového statusu vložil následující:

"Nešlo mi usnout, nešlo mi vstát... někdy je těžké s životem se prát... ...ale vstal jsem a hurá, čekají mne/nás nová dobrodružství... tak ať je večer zase za co děkovat ;-)"

Byla to vlastně kombinace dvou věcí. Ta rozlámanost byla aktuálním pocitem, který se většinou ráno opakuje. Ta vyjádřená naděje v závěru byla zase výsledkem úvah z předchozího dne.

To když nám v úterý definitivně vypnuli ten náš výtah a já těch 105 schodů zdolával hned třikrát (samozřejmě nejenom nahoru, ale i dolů). Poprvé nahoru s nákupem, podruhé s klukama ze školky a s knihami z knihovny v baťohu (i tak jsem jich zhruba polovinu nechal v knihovně) a potřetí večer po výuce taky s nějakým nákladem potřebných (a jak už to tak u mne bývá i nepotřebných) pomůcek.

A když jsem takhle šlapal a když jsem rozmýšlel, které knihy si přepůjčím a které ne, tak jsem přemýšlel. Z městské knihovny si půjčuji rozmanité knihy, především o vztazích, o dětech, o výživě, sem tam i něco odbornějšího (ale na to spíš využívám univerzitní knihovny) atd. Mám toho doma docela hodně, ale většinou knihami listuji bezprostředně po výpůjčce a poté až před vrácením, resp. přepůjčením. Jindy nějak není čas. No a mimo jiné jsou to různé knihy, co se zamýšlí nad tím, jak se vypořádat se životními starostmi a jak dobře žít. Leckdy jsou inspirativní, ale leckdy si říkám, že bych vlastně něco podobného klidně mohl psát taky ;-).

Třeba jsem si říkal, že jedna z věcí, co mne celkem drží nad vodou, je vědomí, že mám za co děkovat. Třeba mohl bych být naštvaný, že nám nejede výtah, že se musím vláčet s nákupem a hlavně s klukama vysoko do schodů atd. Ale já si od začátku říkám, že vlastně můžu být rád za ten vynucený pohyb, že je to třeba příležitost, abych byl vděčný za to, že můžu chodit, že jsme celkem zdraví atd. Nebo taky že je to lepší nyní než kdyby to bylo v létě, kdy s klukama pravidelně vyrážíme na kola a na brusle. Prostě proč nevidět ve věcech, co nás potkávají, to pozitivní?

Z knížek ale i od své mámy vím, že to jsou už dnes propracované metody, jak a co si má člověk říkat, jak se má trénovat v pozitivním vidění světa. Já jsem vděčný, že to u sebe vnímám jako dar, kterého se mi zřejmě dostalo a zatím (i když s občasným výpadkem) funguje. Cítím, že je to zakotveno hlouběji než jen na nějaké naučené metodě či stále se opakující mantře (nepopírám možnosti autosugesce, ale mám k tomu určitou skepsi). Určitě je v tom vliv od mé mámy, která se snažila radost rozdávat, i když sama leckdy moc šťastná a spokojená nebyla. Ale taky dar víry a možnost setkání s řadou fajn lidí. Vědomí, že naše životy nejsou jen hříčkou nějakého nemilosdného osudu, ale že jsme v rukách a v péči Boha, který nás má rád. A že to vše jednou bude završeno formou nějakého happyendu...

Nebudu se hádat a jsem ochoten přiznat, že se třeba mýlím. Třeba se ta "hypotéza milosrdného Boha" ukáže jako falešná. Každopádně proč se místo nedostatků, smutků či frustrací více nezaměřit na to dobré a krásné, čeho se nám dostává a co můžeme kolem sebe vidět, když jsme trochu víc vnímavými?

Mně to pomáhá a už jsem tu párkrát psal, že se k podobnému přístupu snažím vést i svoje kluky. Ty naše večerní chvíle jsou zaměřené především na to, abychom si společně uvědomili, že i když žijeme se životními ztrátami našich nejbližších a milovaných, tak přesto můžeme žít pěkným a plnohodnotným životem a být za něj vděční.

Je samozřejmě brzo na nějaké hodnocení, ale myslím si, že je to cesta správným směrem. Však jednou uvidíme.

A i já, který v sobě nezapře geny a musí zápasit s vlastní choleričností, nespokojeností a dalšími negativními vlastnostmi, cítím, že mi tento přístup pomáhá.


Proto si myslím, že je důležité, abychom cítili, že stále máme za co děkovat!