Kým je pro Tebe Ježíš?

Říkám si, jak je dobré věnovat se dětem a jsem mile překvapen, jak brzy mi to vracejí. Jednoho dne bylo staršímu synovi špatně (zatím jeho jediná absence ve škole) a mně taky. Když jsem se chystal do školy pro oběd, stěžoval jsem si, že bych si ještě potřeboval připravit zamyšlení na kurz Alfa na téma "Kdo je Ježíš?", který jsem měl mít večer. Tak jsme se dohodli, že zatímco já dojdu pro oběd, on mi na papír napíše, kdo je pro něj Ježíš. Skutečně to udělal a sám jsem byl jeho vyjádřeními překvapen. Během jídla mi pak vysvětlil, jak své vyjádření myslel, tedy proč volil uvedená slova. Díky němu jsem měl část zamyšlení hotovou. Pro zajímavost sem vkládám jeho text a poznámky z našeho rozhovoru nad jednotlivými výrazyy, které jsem chtěl od něho vysvětlit (čísla jsem do textu pro přehlednost vložil já):

Kým je pro Tebe Ježíš ?

Po návratu s obědem mě čekal papírek s tímto nápisem:
„Ježíš je pro mě pán života (1) a zachránce země (2), chytrý člověk (3). Zázračný muž (4). Nikdy nepoužíval meč ale chytrost (5). A hodný otec národů (6).“

Napsal MV, 5. třída,  syn MV (učitele), 1.10.2015.

Zde je stručné vysvětlení použitých výrazů:

1) Pán života, protože zachránil/vzkřísil Lazara, svého dobrého přítele. Nikomu život nevzal a ani nikomu neublížil, i když ho chtěli zabít a vydírali ho.

2) Zachránce země, protože zachránil svět tím, že umřel.

3) Chytrý člověk, protože byl moudrý a přikázání vysvětloval v podobenstvích (dokonce i farizejům, kteří ho nenáviděli). /Taky jsem zkoušel mluvit v podobenstvích a není to vůbec lehké (jednalo se o vysvětlení různých skupin spolužáků ve třídě pomocí různých koláčů s příchutí, byl tehdy nezařazený a sám sebe proto přirovnal ke koláči s různými příchutěmi)./

4) Zázračný muž, protože umí (ne uměl, ale stále umí) dělat divy. Např. očistit lidi od zlých duchů nebo zloby a od myšlenek na zlé věci (např. krádeže a vraždy).

5) Nikdy nepoužíval meč ale chytrost. Nikdy nikomu neublížil, ani nikoho nezranil. Ani na Petra se nezlobil, když ho zradil.

//připomněl jsem mu scénu z bible, kdy si Ježíš z provazů upletl bič a vyhnal z chrámu „prodavače dobytka, ovcí a holubů i směnárníky“//

Když se výjimečně rozzlobil, tak to bylo jen kvůli znesvěcení Boha (jeho otce), ale ani tak nikoho nezabil ani nezranil

K té „chytrosti“: Nebyl hlupák. Kdyby byl hlupák, tak by jinak naložil se svojí mocí, kterou měl od Boha. Např. by si silou podmanil celý svět.

6) Protože jeho Otec byl skutečným otcem celého světa, který všechno stvořil, jako Adama a Evu.

A jak Ježíš vypadal?

Jak Ježíš vypadal, to ani nevíme a je to jedno. Klidně mohl mít nos jako bambuli a být plešatý. Na tom, co jsem o něm prohlásil výše by to nic neměnilo.

Tatí, pusť nám bědy aneb Apokalypsa pro děti

Do farního časopisu jsem napsal další text na téma "Boží Slovo v našem životě".

„Tatí, pusť nám bědy,“ žádali mě opakovaně moji kluci (6 a 8 let) během doby adventní. Usoudil jsem, že můj experiment s poslechem náročného biblického textu, Janova Zjevení, zřejmě nebyl úplně špatným nápadem. Mimo jiné mě inspirovala doba adventní, v níž si připomínáme nejen Ježíšův první příchod, ale také očekávání jeho druhého příchodu na konci časů. Téma očekávání je umocněno tím, že tato poslední biblická kniha končí slovy: „Amen, přijď, Pane Ježíši! Milost Pána Ježíše se všemi.“ (Zj 22, 20-21)

Nenechali jsme se odradit náročností textu a mnoha obrazy, u kterých i poučení vykladači poctivě přiznávají často nejasný smysl (zájemcům je k dispozici čtivý komentář Jiřího Mrázka, vydaný Českou biblickou společností v roce 2009). A jako v mnoha podobných případech mě reakce dětí přesvědčovala, že právě jim patří království Boží (Mk 10, 14).

Oproti někdy až příliš obyčejným evangelijním příběhům kniha Zjevení svým barvitým vyprávěním kluky zaujala, navíc se v ní objevují andělé, drak, dravé šelmy a jiná zajímavá stvoření. Sice to nebyly příběhy Star Wars, kterými jsou kluci momentálně téměř posedlí, ale líčení velké bitvy na nebi, v níž se střetl Michael a jeho andělé s drakem (Zj 12, 7) taky neznělo špatně. Mladšího syna nejvíce zaujaly kobylky, „jimž byla dána moc, jakou mají pozemští štíři“ (Zj 9, 3). Jejich trápení lidí je popsáno jako jedna z běd, které nastávají po troubení šesti andělů ze sedmi (sedm je symbolické číslo, v knize Zjevení nejčastěji uváděné) a výslovně odkazují k egyptským ranám z 2. knihy Mojžíšovy.

Příjemně mě překvapilo, kolika známých detailů si kluci při poslechu všimli. Např. jsem klukům ukazoval řeckou abecedu, aby viděli, že výrok „Já jsem Alfa i Omega“ (Zj 1, 8; 21, 6; 22, 13) znamená první a poslední písmeno řecké abecedy (česky by tedy bylo A i Z). Přitom si starší syn vzpomněl, že tato písmena se spolu s letopočtem nacházejí na velikonoční svíci (paškálu), která je symbolem Krista. Nebo když jsme slyšeli, že před nebeským trůnem čtyři podivné bytosti dnem i nocí bez přestání pronášejí slova: „Svatý, svatý, svatý je Pán Bůh Všemohoucí, který byl, který je a který přichází.“ (Zj 4, 8), vzpomněli si kluci na stejný hymnus Sanktus, který při některých bohoslužbách zpíváme. Tradiční mešní formulář odkazuje na trochu jiný Sanktus z knihy proroka Izajáše, který pronášejí šestikřídlí serafové: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ (Iz 6, 3). Podobně ve verši „blaze těm, kteří jsou pozváni k Beránkově svatební večeři“ (Zj 19, 9) jsme poznali slova, která pronáší kněz při bohoslužbě těsně před přijímáním.

Jiným zajímavým detailem byla zmínka o „ženě oděné sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na hlavě měla korunu dvanácti hvězd“ (Zj 12, 1). Připomněli jsme si, že právě s odkazem na tento text bývá Panna Maria zobrazována s 12 hvězdami kolem hlavy a často stojí na půlměsíci (asociace v souvislosti s bojem proti islámu v minulosti ponechávám stranou). Leckdy přitom Maria šlape na hlavu hadovi, ale to je odkaz na jinou biblickou pasáž, tzv. protoevangelium v 1. knize Mojžíšově, kde Hospodin promlouvá k hadovi: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. (Gn 3, 15).

Pro ilustraci zobrazení Marie z průčelí z kostela Panny Marie Vítězné (domova Pražského Jezulátka).

Pár dalších obrázků s veselým komentářem kluků jsem publikoval ZDE.

Přesto některé otázky zůstaly částečně nevyjasněny. Staršímu synovi se nelíbilo, proč všechna ta trápení lidí Bůh dopouští, konkrétně např. zmínka o „Božím hněvu“ (např. Zj 15, 1). Mluvili jsme o tom, že i já se na kluky mnohdy rozčílím a někdy je i trestám, přesto je nepřestávám mít rád. Navíc kniha Zjevení byla napsána zřejmě v době velkého pronásledování křesťanů, takže sloužila jako útěcha svojí vidinou na konečné vítězství Boží. To pro změnu trochu mátlo mladšího syna. Ten si totiž pamatoval, že Ježíš přemohl pokušení od ďábla na poušti i na kříži právě tím, že s ním odmítl svést násilný souboj /ve dvou starších příspěvcích jsem se zmiňoval o našich hovorech s klukama o ďáblovi: ZDE a ZDE/. A najednou se v závěru knihy Zjevení objevuje na scéně jezdec na bílém koni, z jehož úst „vycházel ostrý meč, aby jím bil národy“ (Zj 19, 15). Ještě před bitvou je zmínka o jeho „rouchu nasáklém krví“ (tj. jeho vlastní krví, Zj 19, 13) a nápisu na jeho boku „Král králů a Pán pánů“ (Zj 19, 16), takže je ztotožňován s Ježíšem. V rámci boje byla šelma a její prorok „zaživa uvrženi do ohnivého jezera hořícího sírou“ (Zj 19, 20) a ostatní nepřátele pobil meč vycházející z úst jezdce (Zj 19, 21).

Naštěstí ani po takovém masakru nechybí v knize Zjevení happy end, kterým je vidění „nového nebe a nové země“ (Zj 21, 1) a především vyjádření budoucího blízkého společenství mezi lidmi a Bohem: „On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly.“ (Zj 21, 4). Když se mě kdysi starší syn ptal, co by v nebi dělali s jeho zlomenou rukou, tak jsem mu přečetl právě tento verš s tím, že v nebi by se už lámat ruce neměly a pokud náhodou ano, nebude to bolet a Bůh to „opraví“.

Myslím si, že ani poslech knihy Zjevení kluky příliš nevyděsil. Ostatně po dušičkové návštěvě hřbitovů mi mladší syn s radostí sdělil svojí představu o „posledních věcech“. Prý až zemře, ozve se v nebi místní rozhlas a vyhlásí: „Paní Vaňáčová, dostavte se na nebeskou vrátnici, čeká na vás syn, který už taky zemřel.“ Zní to hodně morbidně, ale on se u toho usmíval a bylo znát, že se na setkání s maminkou docela těší.

Možná je škoda, že se s textem knihy Zjevení během tříletého cyklu nedělních biblických čtení setkáváme tak málo. Každoročně se čte ze 7. kapitoly (Zj 7, 2-4.9-14) o slavnosti Všech svatých (1. listopadu) a hned několik pasáží se čte o velikonočních nedělích v cyklu C (byl v roce 2013). Pokud nechceme četbu a výklady tohoto textu ponechat jen v rukách všelijakých fantastů, tak bychom se s ním měli seznamovat sami. Třeba tato naše zkušenost může posloužit jako inspirace.

Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘

Pro zajímavost sem vkládám svůj text, který jsem napsal pro farní časopis.

Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘ (Mt 5, 22)

Když jsem si v zářijovém Kobylístku přečetl, že nový pastorační rok, který právě začíná, bude věnován tématu „Boží Slovo v našem životě“ hned mě napadlo, že bych se mohl s jeho čtenáři podělit o následující zkušenost:

O prázdninách jsem si doma trochu víc poslouchal Nový zákon. Ne, není to překlep, skutečně jsem napsal poslouchal. Nechodil nám ho recitovat nějaký farář nebo kazatel, ani jsme nenásledovali starobylou praxi v klášterech, kde vybraný lektor předčítal během jídla. Jen jsem si už kdysi dávno stáhl volně nabízenou audio nahrávku Nového zákona „Bible. Překlad 21. století“ (zkráceně Bible21 nebo B21). Takový poslech má doma různé využití. Především se hodí jako doprovod k méně náročným nebo mechanickým činnostem jako je třeba vaření, věšení prádla a třeba pokud někdo žehlí (já nežehlím). Poslech může ocenit také hodně unavený člověk, kterému by se při četbě jen rozbíhala písmenka na všechny strany. Takto může zavřít oči a zaposlouchat se do biblických příběhů nebo se dokonce cítit být jejich součástí. Takový poslech podle mne nemůže nahradit pravidelnou a pozornou četbu Písma. Ostatně i při poslechu si leckdy řeknu, že na nějaké místo se budu muset podívat důkladněji nebo nahlédnout do různých překladů, komentářů nebo biblických slovníků, abych textu lépe porozuměl. Na druhou stranu poslech umožňuje více si uvědomit kontext, tj. co jednotlivým pasážím předchází a co následuje. Určitě stojí za to si občas v celku poslechnout celé evangelium a vnímat ho jako Ježíšův příběh. K tomu se doporučuje především Markovo evangelium. Občas to dělám, pokud mám čas, když si chystám nějaké povídání a mám pocit, že se při přípravě příliš upínám na některá Ježíšova slova nebo činy. Když se obávám, aby mi při tomto zaujetí neunikly nějaké další události, které by bylo dobré ještě zmínit. I ty nejznámější biblické texty nás mohou stále znovu a nově oslovit. Kromě toho je dobré si uvědomit, že texty Nového zákona nebyly napsány k soukromému četbě. Tu umožnil až nárůst všeobecného vzdělání a laciná vydání biblických textů v 19. století. Texty byly určeny k předčítání a poslechu při bohoslužbě.

Když jsem si před časem při vaření pouštěl listy apoštola Pavla, zjistil jsem, že to zaujalo i mého staršího syna (8 let). Původně se dožadoval, abych mu pustil nějakou pohádku, což jsem odmítl, neboť jsem právě poslouchal něco jiného. Když se syn přidal k poslechu, usoudil jsem, že evangelijní příběh by pro něj byl srozumitelnější. Tak jsem pustil Matoušovo evangelium. Mimo jiné proto, že mojí nejoblíbenější četbou během prázdnin byl výborný výklad tohoto evangelia od Jiřího Mrázka, který vydala v roce 2011 Česká biblická společnost v rámci projektu Českých ekumenických komentářů k Novému zákonu. Vřele jej doporučuji, neboť je odborný a zároveň velmi čtivý. Po chvíli se k poslechu přidal i mladší syn (6 let). Text Bible21 je podle mne nahrán srozumitelně a velmi profesionálně. Na jeho vzniku se podíleli zkušení herci: Petr Forman, Josef Somr, Jan Potměšil, David Vávra a další. Místy se hlasy střídají nebo jsou proloženy hudbou, která však nenarušuje plynulost poslechu. S dětmi čtu biblické příběhy s různou intenzitou odmalička. I když biblický text není snadným čtením, dáváme mu přednost před všelijakými zjednodušeními pro děti, které podle mne často příliš otupují důležité důrazy. Myslím si, že větším přínosem je, když si o náročnějších pasážích s dětmi promluvím a podle možností jim vysvětlím, jak tomu rozumím já. Podobně jako u dospělých čtenářů i u dětí každého zaujme nebo pohorší něco jiného. Staršího syna třeba nepohoršil verš: „Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni je a zahoď pryč. Je pro tebe lepší, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.“ (Mt 5, 29, pozn. v tomto článku cituji podle textu Bible21, není-li uvedeno jinak) Naproti tomu o následujícím verši prohlásil, že tohle se mu teda vůbec nelíbí: „Kdo má rád otce nebo matku více než mě, není mě hoden. Kdo má rád syna nebo dceru více než mě, není mě hoden.“ (Mt 10, 37). Tak se rozvinul rozhovor, ve kterém jsem mu vysvětloval, že ani já, jeho táta, bych mu neměl přikazovat, aby dělal špatné věci. Chtěl jsem to trochu vyvážit a hlavou mi proběhla vzpomínka na propagandu totalitních režimů, v nichž byly děti naváděny proti svým rodičům a vedeny i k jejich udávání. Tak jsem doplnil, že kdybychom byli třeba loupežníci ve středověku – syn má rád historii – a byla by to naše obživa, tak by musel stát při mně a loupit se mnou. Takový rozhovor, v němž beru vážně námitky svých dětí, je přínosný i pro mne. Ostatně neříkal Ježíš svým učedníkům, že právě dětem patří království Boží? „Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ (Mk 10,15, podle Českého ekumenického překladu, zkratka ČEP)

Kromě vážných rozhovorů čekají rodiče mladších dětí při četbě nebo poslechu bible spíš zábavné chvíle. Jelikož se moji kluci poslední dobou často dohadují, zaujala staršího syna následující slova: „Já vám však říkám, že každý, kdo se bezdůvodně zlobí na svého bratra, bude vydán soudu. Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘ bude vydán veleradě, a kdokoli by mu řekl: ‚Blázne!‘ bude vydán pekelnému ohni.“ (Mt 5, 22). Petr Forman si dal záležet na tom, aby slova tupče a blázne zazněla důrazně. Ještě ten samý den o něco později, když si kluci spolu hráli v pokoji, za mnou starší syn přišel. S vážnou tváří prohlásil: „Tatí, já vím, že budu vydán veleradě, ale musel jsem svému bratrovi říct: Tupče!“ Jen stěží jsem zadržoval smích, takže jsem se ani neodvážil zeptat, co se stalo. Syn se na chvíli zamyslel a pokračoval: „Ale Ježíš říkal, že to platí, jen když se někdo na bratra zlobí bezdůvodně. Já jsem měl důvod, on mi totiž řekl, že jsem blbec.“ Nakonec nešlo o nic vážného a oba jsme se zasmáli nad názornou ukázku aplikace biblického textu do života.

Možná by někoho mohlo pohoršit, že katolický křesťan poslouchá text Bible21, ke kterému v dubnu roku 2009 vydala Česká biskupská konference velmi kritické stanovisko (v jeho závěru se naštěstí konstatuje, že „Katolickým křesťanům není čtení a studium jiných překladů zapovězeno."). Já jsem však zjistil, že pouze tento překlad uvedeného verše z Matoušova evangelia (5, 22), s důrazem na bezdůvodnost a tupce, mohl staršího syna oslovit tak, jak se to stalo. Český ekumenický překlad nezní tak výrazně: „Kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě“ a slova „bez příčiny“ uvádí pouze v poznámce jako textovou variantu. V tzv. liturgickém překladu, což je text předčítaný při mši z lekcionáře, rovněž chybí požadavek bezdůvodnosti, ale už můžeme zaslechnout náznak tupce: „Kdo svého bratra tupí, propadne veleradě.“ V Jeruzalémské bibli, což je český překlad díla vzniklého dlouholetou prací katolické biblické školy v Jeruzalémě, je to ještě o něco lepší. Opět chybí bezdůvodnost, ale další slova jsou jasná: „Řekne-li svému bratru „Hlupáku!“ bude se za to zodpovídat veleradě“. V bohatém poznámkovém aparátu se dočteme, že hlupák je překladem aramejského slova Rácha (v řeckém originálu je RAKA), což znamená „prázdná hlava“ nebo „dutá hlava“. Kdo by však zatoužil po důkladnějším výkladu, tomu doporučuji už výše uvedený komentář Jiřího Mrázka, z něhož si dovolím citovat: „Doslova v řeckém textu čteme: Kdo by řekl svému bratru „raka“. Ekumenický překlad to interpretuje jako: Kdo svého bratra snižuje. Má pravdu, protože raka je nadávka, která nemá v češtině přesný ekvivalent. Souvisí s prázdnotou (nicotou), znamená člověka prázdného, povrchního; člověka, kterého odepisujeme jako totálně nudného. Mohli bychom také říct: Kdo svým bratrem pohrdá, kdo ho ponižuje. Pohrdat někým (a zejména mu to dát najevo) je zde jako zločin, podobný vraždě... Jestliže v předchozí větě mluvil Ježíš o soudu, nyní člověk, který odepisuje svého bratra jako prázdného a povrchního, zaslouží seznámení se synedriem. Je to stupňování: synedrium je vyšší instance než obyčejný soud. Ale téměř bych věřil, že je v tom i kousek ironie: tak soused vám přijde jako prázdný tlučhuba? To bych vám přál bližší seznámení se synedriem.“

Snad se mi podařilo, aby si v textu přišli na své jak rodiče dětí tak také třeba bibličtí koumáci nebo zvídaví šťouralové. Schválně jestli si vzpomenete na „tupce“ až tento text uslyšíte číst při nedělní bohoslužbě. V tříletém cyklu nedělních čtení přichází na řadu 6. neděli v mezidobí cyklu A, což by mělo být 16. února 2014.

Kluci pozorně poslouchají

Jak Elijáš porazil Napoleona aneb Školní starosti a domácí radosti

Tak stále nejenom žijeme a fungujeme, ale docela se i nasmějeme. S dětmi jsou nejen starosti, ale taky hodně legrace. Situace není zrovna jednoduchá. Na jedné straně poměrně dobře funguje Ondra, kterého ochotná známá ze školky vodí jednou týdně spolu se svým synem na přípravku do školy. Klape to dobře a Ondru to baví, stejně jako úkoly pro předškoláky, které dělá ve školce. Tím, že má staršího sourozence, tak od něj mnoho okouká. Před pár dny jsem zjistil, že něco pochytil i z násobilky, kterou se Martin učí. Je to fajn, protože pak mohli trénovat spolu s bráchou, resp. mladší Ondra s tahákem v ruce zkoušel z násobilky staršího Martina. Už se těším, až se kluci budou spolu učit. Na straně druhé nosí Martin v závěru školy rozmanité známky a už mi i volala paní učitelka ze školy, že patřil asi ke třem či čtyřem žákům, kteří nevyplnili celou stránku prověrkové písemky z matematiky, takže mu za ní hrozila čtyřka. Prý abych se to s ním do druhého dne naučil. Bylo to zrovna v den, kdy jsem ho jen po odpoledním kroužku vyzvednul a po chvíli muse vyrazit na večerní učení. Přesto se s ochotnou hlídačkou učil celý večer. Jenže pak jsem u paní učitelky zjistil, že úkoly stejně nevyplnil, i když za snahu dostal alespoň trojku. Písemku jsem si na schůzce vyfotil alespoň mobilem a doma jsme to s Martinem probrali. V pátek však přinesl opět čtyřku a znovu z matematiky. Prý nestíhal. Z češtiny naopak opět chodí do doučovacího kroužku, opět je tam prý nejlepší. Moc tomu nerozumím a možná se tím jen zbytečně stresuji a ten můj stres jen zvyšuje Martinův stres. Už jsem psal, že nejsem vždy takový kliďas, jak by se z některých zdejších příspěvků mohlo zdát. Když navíc sám nestíhám a poměrně často řeším své problémy s dutinami, tak o vypjaté situace není doma nouze.

Dobrou zkušenost jsme udělali s učením se na prověrku z prvouky. Já si nepamatuji, že bych se na 1. stupni musel takhle učit. Když mi Martin říkal, že se na pátek do školy netěší, že píší prověrku, tak jsem mu nabídnul, že se na to spolu podíváme a zopakujeme si to. Takže jsme si spolu prošli učebnici z prvouky, zvířata, mláďata, rostliny, jejich využití, roční období a další věci, které jsem si myslel, že by mohla učitelka chtít. Proběhlo to v klidu a druhý den byl Martin rád, že mu to prý pomohlo. Sice mi později oznámil, že stejně dostal dvojku - a já si říkám, že už nevím, co bychom měli dělat, aby měl vše v pořádku - ale shodli jsme se, že to bohatě stačí a že je dobře, jak to pěkně zvládnul.


To bylo spíš o těch starostech, ale teď ke slíbeným radostem a legraci.

Nedávno Martin zaslechl, že jsem s někým v rozhovoru zmínil luterány. Reagoval na to slov: "Luterány? ... Ty neznám, já znám jen veterány."

Tak jsem si říkal, že je vidět, jak moji kluci zatím nejsou tolik "nakaženi" mojí prací. Mnohem víc jim v hlavě utkvěla debata kolem filmu Tmavomodrý svět a můj pokus jim vysvětlit, proč váleční hrdinové z britského letectva skončili později v době nesvobody ve vězení. Kdyby šlo alespoň o veterány husitských válek, tak na ty by si Martin jistě vzpomněl. O chvilku později ještě doplnil, že zná taky veterány auta, tj. stará auta.

Malý Ondra se předvedl zase jindy. To když jsem klukům slíbil, že spolu zajdeme na Den dětí do kina. Letos to bylo už asi potřetí. Já sice kino moc rád nemá, kvůli ceně a tak, ale s ohledem na letošní počasí to je pro kluky vítaná změna. Tak jsme si byli zamluvit lístky na druhý den odpoledne. Klukům jsem opakoval, že budeme muset druhý den udělat kus práce, zbytečně se nezdržovat a včas se naobědvat, abychom si stihli lístky včas vyzvednout.

Ondra to pojal vskutku zodpovědně. Už před šestou v sobotu ráno stál u mé postele a budil mě naléhavým voláním: "Tatííí, vstááávéééj, vstááávéééj, už musíme vyrazit do kina... už je X /nevím kolik to říkal/ hodin, už je čas... Musíme se naobědvat a vyrazit!"


Asi nemusím moc vysvětlovat, že mě takové vzbuzení nepotěšilo, takže jsem ho poměrně nekompromisně poslal zpátky do postele. Každopádně jsme i po pozdějším vstávání všechno stihli včas a užili si kino a dětský den, i když venku lilo jako z konve.

Legraci jsme si užili i večer, když jsem se klukům chystal přečíst nedělní biblické čtení, které bylo o zajímavém souboji proroka Elijáše se 450 Baalovými proroky (První kniha královská, 18. kapitola, verše 20-39 - viz ZDE). Předtím jsem se jich zeptal, zda si pamatují, kdo byl prorok Elijáš. Zjistil jsem, že v tom mají pěkný galimatyáš (s oblibou jsem kdysi dával do přijímacích testů otázku na údajného proroka Galimatyáše). Martin spustil: "Jó, to byl ten... jak bojoval s tím.. s tím malym... /evidentně narážel na souboj Davida s Golijášem/ ... on porazil toho..." A nemohl si víc vzpomenout. Mladší Ondra pohotově doplnil: "Porazil Napoleona." To už jsem se samozřejmě smál a pak jim připomněl, že Elijáš byl prorok, kterého vzal Hospodin na nebesa v ohnivém voze, na což si kluci vzpomněli a hned se chtěli podívat na obrázek. Souboj s Baalovými proroky se jim samozřejmě taky líbil.

Takže na nedostatek legrace si stěžovat opravdu nemůžu.

Farmářský list

V neděli večer jsem se kluků ptal, zda si ještě pamatují, co se četlo dopoledne v kostele. Martina jsem poprosil, aby nejdřív nechal mluvit mladšího Ondru. Z minulosti mám sice zkušenost, že si toho Ondra mnohdy pamatuje víc než starší Martin, ale o to víc mě zajímalo, co odpoví.

Ondra si vzpomněl, že se četlo o tom, jak se Hospodin zjevil v hořícím keři. I když si ani jeden z kluků nemohl vzpomenout, že tak promlouval k Mojžíšovi, věděli některé detaily. Například, že si měl Mojžíš zout své boty, protože vstoupil na posvátné místo.

Po chvíli si i Ondra vzpomněl na text, který ho zaujal už při bohoslužbě. Volně parafrázoval citát z druhého čtení (čtlo se z 1. listu Korinstkým), že pokud si někdo myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nespadnul. Ondra hned kreativně dodal, prý aby ho někdo nesrazil.

Největší legrací však bylo, když si úplně nakonec vzpomněl, že se prý v kostele ještě četl "farmářský list". Přiznám se, že mi chvilku trvalo, než jsem pochopil, že myslel "pastýřský list". Už při bohoslužbě jsem mu totiž vysvětloval, kdo je to pastýř, tak si to tak nějak spojil se zvířátky a svojí oblíbenou "farmou". Skutečně se totiž na závěr už tak dlouhé bohoslužby (spojené s křtem dítěte) četl pastýřský list biskupů k tzv. majetkovému vyrovnání.

Jak se nakonec ukázalo, délka bohoslužby spolu s horší náladou a mírným zlobením kluků, které mě vedlo k tomu, abych je víc upozorňoval na dění v kostele, se ukázalo jako užitečné. Tentokrát to totiž bylo dlouhé nejenom proto, že jsme neobvykle přišli na bohoslužbu s výrazným předstihem, ale konal se křest dítěte a v závěru se ještě četl onen list. Což byla skutečně zrada, neboť nejčastěji během přijímání se kluci ptají, kdy už bude konec (tentokrát přišla tato otázka od Ondry skutečně brzo, snad ještě před dlouhým kázáním, už někde při čtení z bible). Takže konec bohoslužby mají už dobře zvládnutý: modlitba po přijímání - ohlášky - závěrečné požehnání - píseň na konec. Jenže do toho přišel ještě ten nudný pastýřský list po vždy důkladných ohláškách.

Ještě jsem kluky nabádal, ať pozorně poslouchají, co pan farář řekne v eucharistické modlitbě o papežovi, když ho teď nemáme. Pan farář to nakonec popletl a místo vynechání zmíky o papežovi, jak je zvykem v době uprázdněného papežského stolce, zmínil papeže Benedikta a vzápětí dodal "emeritního". Tak jsem kluky alespoň navedl, že poté, co faráři a ministrantům pomohli v sakristii, šel malý Ondra faráři říct, že to popletl, protože papeže nemáme a že sledovali, jak odlétal helikoptérou na svoje letní sídlo v Castel Gandolfu. Faráře samozřejmě potěšilo, že má tak pozorné posluchače, i když ho to ani moc nepřekvapilo, neboť nás zná.



Jen pro zajímavost vkládám obě biblická čtení, o kterých se v textu zmiňuji:

Ex 3,1-8a.13-15:

Mojžíš pásl stádo svého tchána Jitra, midjanského kněze. Když jednou vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. Díval se, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel. Mojžíš si řekl: „Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří.“ Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ A on odpověděl: „Tady jsem!“ Bůh řekl: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“ Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha. Hospodin pravil: „Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem.“ Mojžíš pravil Bohu: „Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: ‘Posílá mě k vám Bůh vašich otců.’ Když se zeptají: ‘Jaké je jeho jméno?’ – co jim mám říci?“ Bůh pravil Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem!“ A dodal: „Tak řekneš synům Izraele: ‘Ten, který jest, posílá mě k vám.’“ A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: „Tak řekneš synům Izraele: ‘Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, posílá mě k vám!’ To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení.“

1 Kor 10,1-6.10-12

Chtěl bych vám, bratři, připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a v moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na poušti. Tyto věci se staly nám pro výstrahu, abychom netoužili po špatnostech, jako toužili oni. Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a za to byli pobiti od anděla Zhoubce. To se jim přihodilo jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední. Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.

Jak Martin poznal Filadelfii

S klukama jsme byli přítomni na večerní modlitbě, kde se četla první kapitola ze závěrečné biblické knihy, z knihy Zjevení Janova. Mimo jiné se četlo: "...V den Páně jsem se ocitl v Duchu a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice, který říkal: 'Co vidíš, napiš do svitku a pošli sedmi sborům: Do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodiceje.'..." (Zj 1, 10-11).

V tu chvíli se Martinův unavený obličej rozzářil, usmál se, naklonil se ke mně a zašeptal: "Filadelfie, to znám, tam je Jágr!"

Taky jsem se usmál a pošeptal mu, že je šikovný, když takhle pozorně poslouchá, ale že se jedná o jiné město.

Střípky z Velikonoc

Po delší odmlce zase nějaké zprávy od nás. nejprve ohlédnutí za letošními Velikonocemi. Původně jsme plánovali, že je strávíme mimo Prahu, ale nakonec jsme plány změnili, i s ohledem na počasí.

Zelený čtvrtek

Na Zelený čtvrtek jsme si s klukama připomněli velikonoční příběh. Nejprve jsem jim pouštěl Janovy pašije, tedy nahrávku biblického příběhu o Ježíšově umučení a smrti podle Janova evangelia. Nakonec jsem zvolil tuto variantu místo vlastního čtení, protože tak mohli kluci poslouchat u stolu, zatímco jsem chystal jídlo. Poté jsem jim pro názornost pouštěl části z některých filmů o Ježíšovi, především z Umučení Krista od Mela Gibsona (2004). Ano, to je ten krvák, vůči němuž mají mnozí výhrady. Je tam hodně krve a určitě bych jeho souvislé sledování nedoporučoval ani dětem a zřjemě ani některým dospělým. Na druhou stranu je poměrně dost "akční" a názorný. Už vloni (viz mé ohlédnutí za loňskými Velikonocemi) jsem udělal s klukama s tímto filmem poměrně dobrou zkušenost. Samozřejmě jsem u toho, připravený cokoliv vysvětlit. Ve čtvrtek jsme se soustředili především na scény z Getsemanské zahrady, kde se Ježíš před vou smrtí modlil a hlavně z poslední večeře.

Vrcholem (možná celých Velikonoc) byla pro kluky večerní bohoslužba, při které se oba aktivně zapojili a pomáhali při mytí nohou, což byl pro ně samozřejmě silný zážitek. Domů jsme dorazili pozdě a unavení. Martin v tom však neviděl problém, protože dospěl k tomu, že se s Ondrou už nemusí koupat. Řekl mi: "Tatíí, dneska se koupat nemusíme. Nikdo z nás nekadil... a navíc nohy máme už umyté." Já jsem proti takovému řešení nic nenamítal, takže za chvilku jsem je už ukládal a oni spokojení ulehli s myšlenkou, že byli "jako Ježíš", když pomáhali umývat nohy.

Velký pátek

Na Velký pátek jsme měli pozdní oběd bez masa, což však nebyl postní úmysl jako spíš nedostatek zásob, protože jsme neplánovali zůstat na Velikonoce doma. Nevadilo to. Den to byl poměrně jako každý jiný, jen párkrát jsme se věnovali sledování některých scén z vybraných filmů, tentokrát se zaměřením na ukřižování a vzkříšení. Opět u kluků sklidil větší úspěch Gibson než např. Passoliniho Matoušovo evangelium (1964), kdysi můj nejoblíbenější. Naopak jsem jim nepouštěl provokativní Scorseseho Poslední pokušení Krista (1988) ani rozverný Život Briana (1979, T. Jones).

Stejně jako vloni se klukům líbil moment, kdy se ďábel vztekal nad smrtí Ježíše na kříži. Martin to vše sledoval s vnímavostí školáka a na plno věcí, nejenom ohledně smrti na kříži, se mě ptal. Co jsem mohl a uměl, to jsme mu vysvětlil. Velmi mě potěšil jeho postřeh, který podle mne ukazoval, že příběhu porozuměl velmi dobře. Když je v závěru Umučení Krista stručně zobrazeno Ježíšovo vzkříšení, když vychází z hrobu, tak to Martin bezprostředně komentoval slovy: "Přece ho Bůh neopustil!" Tím měl na mysli reakci na Ježíšovo zvolání na kříži: "Eli, Eli, lema sabachthani?" /tj. Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? - jedná se o slova 22. žalmu/, která jsem mu předtím z filmu tlumočil (Gibsonův film se snažil o autentičnost, takže aktéři mluví aramejsky nebo latinsky - v případě Římanů).

Kluci, zvlášť Martin, pozorně sledovali rovněž různé události kolem vzkříšení. Líbilo se jim zemětřesení a roztržení chrámové opony. Martin si všimnul, že se některé zprávy o okolnostech vzkříšení liší. Když je ženám u prázdného hrobu oznámeno, že tam Ježíš není, protože vstal z mrtvých, tak někdy se mluví o dvou andělech jindy jen o jednom.

Bílá sobota

Podobně jako je bílá sobota dnem aliturgickým, tj. až do večera se nekonají žádné bohoslužby na znamení Ježíšova "odpočinutí v hrobě", tak i my jsme si od biblických příběhu, slovem i obrazem, odpočinuli.

Přemýšlel jsem, zda bychom někdy nevyrazili alespoň na začátek velikonoční večerní liturgie, ale ta jednak začíná poměrně pozdě a jednak je velmi dlouhá. Letos navíc bylo nepříznivé počasí a ani naše kondice nebyla nejlepší. Jak jsem však psal, hlavním důvodem pro mne je pozdní hodina a délka, přestože vím, že mnozí lidé toto s užitkem absolvují i s dětmi. Já jsem s klukama alespoň sledoval úvodní část velikonoční vigílie přenášené z Vatikánu, abych jm hlavně ukázal symboliku světla, tj. přinesení velikonoční svíce (tzv. paškálu) do setmělého chrámu a šíření světla prostřednictvím svíček, pokud možno křestních. Pak jsme si ještě poslechli zpěv Velikonočního chvalozpěvu (tzv. Exultet - podle latinského začátku chvalozpěvu "Zajásejte již, zástupy andělů v nebi!..." - český text chvalozpěvu viz např. ZDE) a zahnal jsem je do postýlek, u kterých jsem jim ještě vyprávěl o tom, že dnes je pro nás pro křesťany ta "největší noc", odtud i název Velikonoce, kdy Ježíš vstal z mrtvých. Díky tomu i my můžeme mít naději, že smrt nemá poslední slovo a že i my a naší blízcí jednou vstanou z mrtvých. Protože tam, na pomyslném "druhém břehu", máme už poměrně dost blízkých, tak to i pro kluky nejsou jen prázdná slova, ale něco konkrétního, především setkání, na které se těší.

Velikonoční neděle

Nedělní ráno bylo velmi chladné, takže jsme na bohoslužbu vyrazili důkladně vybavení (teplé bundy, čepice i rukavice). A nejenom vybavení oblečením. Oba kluci si totiž každý vybrali jednu ze svých biblí, aby si mohli velikonoční příběh názorně připomenout.

Kluci sice neministrují - a bude záležet na nich, zda budou nebo nebudou chtít - ale jak v malém společenství se zapojují do přinášení darů, tak při bohoslužbě v kostele už jsou známí tím, že se v úplném závěru připojí k průvodu a zajdou do sakristie, kde pak pomahají, s čím je třeba. Oba je to baví. Ostatně koho by nebavilo sfoukávat svíčky, uklízet konvičky a liturgické knihy nebo zhasínat světla v kostele a plno jiných činností, které jim tam svěří. Navíc díky tomu tam mají kamarády, i když spíš mezi staršími nebo dospělými. A hlavně pro ně kostel není jen místem, kde musí být tiše a poslouchat.

Cestou z kostela jsme se po dlouhé době zastavili u maminky na hřbitově, přestože byla velká zima - zrovna v tu chvíli ukazoval teploměr nulu a vzduchem poletávaly sněhové vločky. Jen trochu jsme tam poklidili a kromě svíček jsme tam dali jen tři umělé kytičky, které vybral Martin. Ondra totiž nejprve trval na nějaké velikonoční výzdobě, která mi však přišla nevkusná a zbytečně drahá, což jsem odmítnul, takže chvilku trucoval, ale jen malou chvilku. Pak kluci stáli o to, abych oba něčím zaúkoloval, šlo jen o odnesení starých věnečků a vyhořelých svíček do nedalekého odpadu. Pohledem na fotku jsme si připomněli, jak byla maminka pěkná a potom jsme se ještě byli podívat na množství nových hrobů, které od naší poslední návštěvy přibyly ve vedlejší řadě (mnohé dosud neoznačené). Kluci jsou samozřejmě zvědaví, zvlášť Martin se ptá, kdo je kde pohřbený (přestože už umí číst). Mimo jiné si i díky tomu uvědomují, že smrt prostě k životu patří.

Velikonoční pondělí

Kluci trvali na pomlázce a vzpomínali na minulé roky. Letos jsem pomlázky opět nepletl, ale jen jsem oprášil ty z minulosti. Zatímco Ondra se rovněž spokojil se starší, mnou upletenou, Martin si vytáhl novou, kupovanou, kterou si přivezl od babičky.

Přestože to byl poměrně spontánní nápad, nakonec jsme zvládli několiv návštěv, v různých částech Prahy a kluci si to večer opravdu pochvalovali, ačkoliv Martinovi se udělalo špatně.

Pár obrázků koledníků

Kluky jsem vyzýval, aby mávali /samozřejmě jsem myslel pomlázkou/. Ondra to vzal natolik vážně, že kromě usilovného mávání pomlázkou zvládnul mávat i rukou :-).

Byli to pěkné Velikonoce, které jsme si dobře užili.

Ondra v roli Ježíše

Malý Ondra má rád gesta i silná slova. "Jestli mi nekoupíš pohár /zmrzlinový/, tak Tě opustím," zkoušel mě třeba nedávno na dovolené vydírat a pomalu se vydal k východu. /Na takové vydírání jsem samozřejmě nepřistoupil./

Poslední červencovou neděli jsme trávili s milým společenstvím pár dní mimo Prahu. Bylo to fajn. Teprve po nedělní bohoslužbě jsem se dozvěděl, že při dramatizaci biblického příběhu (o zázračném nasycení zástupů pouze pěti chleby a dvěma rybami, Matoušovo evangelium 14. kapitola, verše 13-21) připadla nejmenšímu Ondrovi role Ježíše.

Musel jsem se smát, když jsem viděl, jak si tuto (autoritativní) roli užíval.

Ondra v roli Ježíše dává příkaz svým učedníkům, kteří jej žádají, aby propustil zástupy, ať si mohou nakoupit jídlo: "Vy jim dejte najíst!"

Na procházce v přírodě a v dešti

O víkendu jsme s klukama přijali pozvání přátel a vyrazili jsme z Prahy. V sobotu si kluci užili společnost dalších dětí i dospělých a mimo jiné jsme společně hráli fotbal.

V neděli ráno jsme bohoslužbou oslavili "narozeniny církve", tj. Slavnost seslání Ducha svatého. Dokonce si děti mohli ozdobit malý narozeninový dort, na kterém si po obědě pochutnali. Sice jsem zrovna před chvílí četl mírně kritickou úvahu nad tímto obrazem, tj. nad touto metaforou letnic coby "narozenin církve" (zde), ale klukům se to líbilo a myslím si, že jim to tuto událost více přiblížilo. Když jsme si tento text ze Skutků apoštolských (tj. z 2. kapitoly 1.-11. verš více viz zde) četli předtím doma, tak jsem tento aspekt nezdůrazňoval a spíš kluky zajimaly "jakoby ohnivé jazyky" nad hlavami apoštolů a jejich schopnost mluvit "jinými jazyky".

Venku pršelo, takže se nedal hrát fotbal - i když kluci to zvládli i uvnitř na chodbě. Přesto jsme po chvíli vzali pláštěnky a vyrazili na procházku k rybníku.

Dobře jsme udělali, protože to stálo za to.







Ondra měl holínky, tak si nenechal ujít příležitost, aby opatrně vyzkoušel hloubku louží.




Vyzbrojeni starým pečivem jsme dorazili k cíli, k nedalekému rybníčku.






Příliš úspěšní jsme při krmení nebyli, obyvatelé rybníčka buď neměli hlad nebo jim ta naše nabídka moc nechutnala, alespoň bylo co pozorovat.

Jednak hnízdo lysky černé, už z minulosti nám dobře známého obyvatele tohoto rybníčku.




Mnohem zajímavější však bylo pozorování žab.








Naopak jsme tentokrát nezahlédli nejběžnější kachnu divokou. Zato jsme viděli jiný druh kachny, kterou je podle mého letmého zkoumání Polák chocholačka, ale můžu se mýlit.




Cestou od rybníčku déšť ustal, takže jsme si mohli užívat čerstvý vzduch a pozorovat všudepřítomné kapičky vody.

Ohlédnutí za Velikonocemi

Myslím si, že jsme s klukama prožili pěkné Velikonoce. Byly pro nás prodchnuty i vzpomínkou na maminku kluků. Pěkně se to sešlo. Na Velký pátek tři roky od její smrti a na velikonoční neděli sedm let od naší svatby. O tom jsem tu však už psal docela dost v předchozích příspěvcích.

Pro křesťany jsou Velikonoce největšími svátky v roce. Vždy si říkám, že zatímco naladit malé děti na vánoční atmosféru bývá celkem snadné, tak s Velikonocemi to může být složitější. Troufám si říct, že nám se to docela povedlo.

Už od pašijové či květné neděle jsme se víc soustředili na závěr Ježíšova života. Ratolestmi na začátku liturgie jsme si připomněli Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma, kdy byl lidmi vítán a oslavován. Jelikož kluci v době pašijí (tj. dialogického čtení o umučení Ježíše, konkrétně z Matoušova evangelia 26,14 - 27,66) s dalšími dětmi lepili a vytvářeli obrázky Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma, tak jsem jim ten příběh později doma četl já. Musel jsem to rozdělit na pokračování. Martínkovi jsem navíc text pustil nahraný (mám staženou audio nahrávku Nového zákona - text Bible pro 21. století). Pak mě o to několikrát požádal on sám, třeba když Ondra po obědě odpočíval.

Ve středu a ve čtvrtek jsme takto poslouchali především o Ježíšově poslední večeři s učedníky, zvlášť v podání Janova evangelia, které zaznamenává, jak Ježíš umyl učedníkům nohy. Také jsme četli o Ježíšově modlitbě v Getsemanské zahradě, o únavě učedníků i o Jidášově zradě.

Dobré bylo, že si to mohli kluci připomenout názorně při čtvrteční liturgii. Milé bylo, že i malý Ondra si toho všimnul, když se četlo o Ježíšovi, který umyl učedníkům nohy. Významně se na mne podíval a říkal, že to jsme si přece doma četli. Jelikož se jednalo o oslavu v úzkém kruhu, kde nás bylo jen o něco víc než dvojnásobek učedníků, účastnili jsme se všichni. Martínka jsem pobídl, aby se jako vloni do umývání nohou zapojil aktivně. Po krátkém nedorozumění s asistujícím došlo rychle k dohodě a ke kompromisu, že asistující utíral jednu nohu a Martínek druhou. Aby to Ondrovi nebylo líto, tak se taky na chvíli s mojí pomocí v závěru zapojil. Zároveň byly umyty nohy také jim. Ondra se u toho pořád pochichtával, protože ho to prý hodně lechtalo. I díky tomu delší liturgii Zeleného čtvrtku nejenom zvládli, ale aktivním zapojením do dění se možná víc přiblížili připomínaným událostem. Navíc liturgie končila za tmy a v tichosti, což byl pro ně taky zážitek. Ona vlastně liturgie nekončila, protože slavení v jednotlivých dnech Velikonoc na sebe navazuje a vlastně vytváří jakýsi pomyslný celek. Domů a do postýlek jsme se dostali docela pozdě.

Přemýšlel jsem nad Velkým pátkem. Sice jsem uvažoval o návštěvě křížové cesty pro děti, kde jsem byli i v předchozích letech (zde jsem psal o loňských Velikonocích), ale nakonec jsme to zavrhli. Vloni byly vybrané texty, které starší školní děti sotva přečetli a domnívám se, že bylo obtížné jejich smyslu porozumět. Navíc mladší děti se spíš jen přetahovali o to, kdo bude mít helmu, meč nebo koně. Rozhodli jsme se pro jiný program a události Velkého pátku jsem klukům připomněl několika vybranými scénami z filmů, především Pasoliniho Evangelia podle Matouše (kdysi mého hodně oblíbeného) a Gibsonova Umučení Krista. Když jsem to později několika lidem říkal, tak se většinou podivovali, že jsem zvolil i Gibsonův "krvák". Samozřejmě jsem vybral jen pár úryvků a sledovali jsme to společně, takže jsem to případně komentoval. Myslím si, že to není špatně udělaný film, i když té krve a utrpení je tam docela dost, takže já bych takový film asi taky nesledoval celý. Společně nás zaujaly hlavně dvě scény z filmu: okamžik Ježíšovy smrti a vzkříšení na samém konci filmu.

V okamžiku Ježíšovy smrti je totiž v Gibsonově filmu okamžik, záběr na ďábla na pouští, který se vzteká, protože byl Ježíšovou smrtí na kříži přemožen. Ondrovi se to zalíbilo natolik, že to chtěl vidět několikrát. Za chvíli mi řekl, ať už mu to pustím jen dvakrát, protože už se trochu začíná bát. Je to taková drobnost, ale kluci si z toho dobře zapamatovali, že Ježíš ďábla přemohl (pro zajímavost odkazuji na naše dřívější hovory o ďáblovi). Jak jsme si mezi sebou řekli, Ježíš dal ďáblovi "na prdel". Navíc, jak jsme si pak připomněli i díky záběrům z obou zmíněných filmů (hlavně odvalení velkého kamene), nezůstalo u smrti, ale Ježíš vstal z mrtvých. Klukům se to zalíbilo natolik, že chvílemi převzali role a zatímco Martínek jakoby umíral na kříži, tak se malý Ondra coby ďábel vztekal. Jelikož jde Ondrovi vztekání dobře, tak mu ta role opravdu seděla. Bylo to jen chvíli a když začal Martínek vylézat zpod postele, jako že vstává z mrtvých, tak jsem podobné hry už zastavil.

Samozřejmě každý máme svůj způsob, jak dětem přibližujeme náš svět a věci, které považujeme za důležité. Jen pro zajímavost jsem proto vložil naši letošní velikonoční zkušenost.

V pátek večer před spaním jsme si s klukama povídali. Připomněl jsem jim, co si ten den připomínáme a na co myslíme. Martínek řekl, že když si připomínáme smrt maminky a smrt Ježíše, tak je vlastně "dvakrát smutný". Vzápětí však sám dodal, že to se prostě stává a že jako Ježíš byl vzkříšen a je v nebi, tak taky maminka je v nebíčku a jednou se s ní zase setkáme. Troufám si říct, že vědomí vítězství dobra nad zlem i tentokrát převážilo nad smutkem.

V sobotu jsme podnikli s milou společností celodenní výlet na zámek Loučeň, kde se konaly velikonoční slavnosti.




Večer jsme uléhali unavení a s vědomím, že je ta veliká noc, podle které se Velikonoce jmenují a křesťané po celém světě si připomínají Ježíšovo zmrtvýchvstání. V neděli jsme to byli také oslavit v kostele a v pondělí jsme si pro změnu užili svátků jara, včetně koledování.

Ještě si vzpomínám, že jsem klukům v neděli cestou do kostela říkal, že máme vlastně výročí svatby s maminkou. Tak oba chtěli vyprávět, jak jsme se seznámili, jak jsme se vzali a jak jsme se radovali z jejich narození. Rád jsme jim to vyprávěl a místo smutku jsme se spolu opět radovali, že jsme se s maminkou poznali, že jsme se vzali a že se kluci narodili. Bylo to milé.

Myslím si, že jsme si to všichni pěkně užili a že jsme zvládli dobře prožít ta naše výročí, jak osobní tak křesťanská.

Rozhovor dvou malých přírodovědců při večeři

Martínek: "Ondro, víš, kdo je králem zvířat?"
Ondra chvíli přemýšlí a pak vítězoslavně zvolá: "Maltííínééék!"
Martínek se po chvíli přestane smát a říká: "Néé"
Ondra se opět zamyslí a tipne: "Vlk?"
Martínek: "Néé"
Ondra opět zkouší štěstí: "Žilafa?"
"Nééé"
Ondra reaguje rychle a rozhodně: "Tak je to lev!"
Martínek radostně zvolá: "Anóóó"


Je fakt, že v předvánočním období jsme zvířátka tolik netrénovali. Naopak jsme večer četli víc z bible, takže Ondra suverénně vysekne jména rodičů Jana Křtitele (Alžběta a Zachariáš) stejně jako všechny čtyři evangelisty (a to "v kanonickém pořadí", tj. tak, jak jdou za sebou v bibli: Matouš, Marek, Lukáš a Jan). A když jsem se ho před chvilkou ptal, jestli si vzpomene na nějakého proroka, tak si vzpomněl. Řekl, že si pamatuje Izajáše, jak se mu "Serafín" dotknul žhavým uhlíkem jazyka (scéna z 6. kapitoly knihy proroka Izajáše, kterou jsme si četli v rámci předvánočního čtení ze 7. kapitoly, kde je ono slavné "Hle, dívka/panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel, to je S námi Bůh", které křesťané vztáhli na početí Ježíše)...

Samozřejmě Ondra zná i plno jiných věcí, např. ani nemluvím o tom, kolik zpěvaček bezpečně pozná, ať už podle melodie nebo klipu písničky (Rihanna, Kesha, Lady Gaga atd.)...

Fascinuje mě, co všechno se v těch dětských hlavičkách zachytí. Tu paměť by malým dětem mohli závidět nejenom všichni studenti. A ještě mají dost místa a energie na vymýšlení lumpáren. Navíc se kluci už naučili využívat početní převahu, takže se na mne čas od času domlouvají, jindy naopak na sebe žalují. No prostě kluci.

Líbí se mi jejich zvídavost a občas si vzpomenu na ženu, jak s ohledem na mojí "ukecanost" vždy říkala, že na všetečné otázky tady budu odpovídat především já. Snažím se o to téměř vždy, i když někdy je to opravdu náročné, zvlášť když zrovna musím stíhat řadu jiných věcí. Takže se především u Martínka snažím, aby se někdy nad otázkou zkusil zamyslet on sám a říct mi, co si o tom myslí on. Leckdy zcela upřímně konstatuju, že se ptá na hlouposti a že mu sice odpovím, ale tímhle by se zabývat neměl. Například nedávno mne pozoroval při přípravě krůtího masa a ptal se, proč se nejí maso mrtvých lidí. Jen tak pro zajímavost uvedu, co jsem mu odpověděl. Mimo jiné jsem řekl, že lidé maso lidí nejí, že se to prostě nedělá. A taky si myslím, že ani to maso není dobré a vlastně maso dříve zemřelých živočichů bychom neměli jíst vůbec, tedy jen ze zabitých (tady jsem odkázal na to, jak jsem před časem odmítl nápad, že bychom nechali kapra umřít přirozenou cestou a teprve pak bychom ho snědli)...

Jak je vidět, nemáme v těch našich hovorech skoro žádné tabu. Vždy se snažím brát ohled na jejich věk a chápaní. A především na to, že jim říkám to, co si skutečně myslím (i když třeba přiměřeným výrazivem). A mnohdy taky přiznám, že přesně nevím, takže pak spolu hledáme odpověď v knihách nebo "na internetu"...

Je kadidlo nočník? aneb S dětmi a s biblí je legrace

Včera jsem se se čtenáři blogu podělil o trochu morbidní večerní rozhovor s klukama, ale psal jsem, že mluvíme o mnoha jiných věcech a často je to legrace. Proto si nemůžu pomoct a těším se, až se podělím o dnešní Martínkovu hlášku, která byla opravdu povedená.

Při dnešní večerní četbě Matoušova evangelia, konkrétně příběhu o klanění mudrců malému Ježíšovi (ze kterých pozdější tradice stvořila "tři krále" - podle tří darů, které přinesli), se Martínek zcela vážně zeptal:

"Tati, to kadidlo byl nočník?"

Po chvilce smíchu jsem uznal, že jeho úvaha byla zcela logická. Za prvé ten název zcela zřejmě odkazuje na určitou potřebu. Za druhé co mohli mudrci (tj. moudří a učení lidé) přinést malému dítěti?

Ta dětská logika mne často velmi pobaví a jsem vděčný, že díky tomu mohu mnoho věcí vidět zase v trochu jiném světle.

Jen pro úplnost dodávám, že jsem mu kadidlo vysvětlil s odkazem na smůlu, kterou jsme si kdysi v lese ukazovali, jak tekla ze stromů. A vysvětlil jsem mu, že se používá jako vůně.

Po původu názvu kadidla jsem potom pátral později, ale jen chvilku. Z různých výkladů mi přijde zajímavý ten, který sloveso "kadit" staví jako paralelu k "čadit" (tj. vytvářet kouř, dým).

Pro zajímavost jeden z výkladů, ze stránky http://kruhy.blogspot.com/2010/02/etymologicky-slovnik-kac-kad.html :

Kad, kadiť: Dym, čmuď (Hviezdoslav); vypúšťať dym, dymiť... avšak nárečove, na Dolnej zemi je kediť (klobásy...) = dymiť, údiť, kediť z fajky, lokomotíva kedí... kedí sa z kochu... Všeslovanské. Pôvodne znamenalo dymiť, údiť. Čes. kaditi, poľ. kadzić, hl. kadźić, dl. kaźiś, rus. kadíť, ukr. kadýty, srbch. slovín. kaditi, v chráme sa používa kandilo = kadidlo, ktoré sa nejak zanáša na lat. candel(l)a, avšak tam je význam jagania sa, biele, svetlo, kým v srbch. to má význam kadenia... atď. staroslov. kaditi, každú. Súvisí s čad, čadiť. Chýba nám však primárne sloveso a preto môžeme povedať len toľko, že ako domnelý koreň považuje sa hypotetické *ked-, ktoré vzniklo spôsobom čadъ < ked-o.

Každopádně jsem se opravdu pobavil.

V naší domácnosti to sice podle nějakých vnějších ozdob nevypadá, že by se blížily Vánoce, ale kluci na to nezapomínají. Stále mi připomínají, jak se těší. Byli jsme se i podívat na nějaké (před)vánoční ozdoby v obchodě, ale nic nás nezaujalo. Nakonec i to pozlacené jmelí jsme koupili jen na hrobeček maminky. Je fakt, že já na ty předvánoční ozdoby moc nejsem...

Tak si předvánoční náladu přibližujeme alespoň intenzívnější večerní četbou bible, především příběhů kolem Ježíšova narození. Kluky to baví a zvlášť Martínek se dožaduje dalších informací. Je pravdou, že pro náš subtilnější zájem už delší dobu nedostačuje dětská bible a raději čtu z běžného textu bible (tzv. český ekumenický přklad), který podle potřeby a pro lepší pochopení mírně upravuju. Např. nahrazuju zájmena vlastními jmény, občas vložím vysvětlující poznámku atd.

Nevyhýbáme se ani náročným textům, takže jsem dnes četli i o vraždění malých chlapců v Betlémě (do věku dvou let), kterým se chtěl král herodes zbavit svého konkurenta, malého Ježíše. Ondra na to reagoval, že by tomu Herodovi dal (teď už si nepamatuju, zda by mu dal jen "přes držku" nebo by ho "zabil"). Martínek se zase ptal, proč se ta mimina nevrhla na Heroda a nepřeprala ho. Nedávno jsem pro změnu klukům vysvětloval, co je to obřízka. To jsme četli o narození Jana Křtitele pro změnu z Lukášova evangelia. Nevynechal jsem ani Ježíšův rodokmen, kterým začíná Matoušovo evangelium. Kluci chvíli netušili, co to má znamenat, ale pak se bavili nad, podle nich legračními, jmény. Samozřejmě smysl rodokmenu je především odkaz na to, že Ježíš pocházel z rodu krále Davida (to byl ten, co oblázkem zabil mohutného Goliáše).

Když kluci něčemu nerozumí a zeptají se, snažím se o věcné a věku přiměřené vysvětlení. Kluci mají radost, když poznávají souvislosti a setkávají se třeba s něčím, co už znají. Např. věčer se modlíme modlitbu Zdrávas Maria. Teď jsem klukům četl, že se modlitba mimo jiné skládá ze slov, kterými anděl Gabriel oslovil Marii ("Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou.") a ze slov, kterými Marii přivítala Alžběta, matka Jana Křtitele ("Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého.").

Samozřejmě je baví, když si něco opakujeme a oni zjistí, že si to pamatují. Naučit se jména čtyř evangelistů, pod jejichž jmény máme zachovaná čtyři evangelia, jsou ještě nad jejich síly, vždy jim tam alespoň jeden chybí (Matouš, Marek, Lukáš a Jan). Ale baví je to zkoušet a ptají se na to. Naopak jsme byli s Martínkem překvapen, když si Ondra zapamatoval jména rodičů Jana Křtitele (Alžběta a Zachariáš).


Jedním z impulzů pro takovéto intenzívnější čtení byla minulá neděle, kterou jsme strávili v kruhu přátel. Během liturgie měli kluci zvlášť "nedělní školičku" a ani jsem netušil, co tam dělali. Z bible se četlo o Janu Křtiteli. Teprve další den večer mě kluci překvapili, když mi říkali svoje znalosti o Janu Křtiteli. Jak žil na poušti, oblečený ve velbloudí kůži a jedl sušené kobylky a med divokých včel. Ondra sice nejdřív tvrdil, že jedl "divoký med", ale to jsme si brzy vysvětlili. Každopádně jsem si opět ověřil, jak si děti z bohoslužby odnesou mnohem víc, když se jim někdo stranou (během biblických čtení a kázání) někdo věnuje, jak to bývá běžné při prostestantských bohoslužbách. Kluci si totiž uvedené věci pamatovali proto, že prý sušené kobylky ochutnávali (to by mě zajmalo, co to bylo, i když já jsem kdysi sušené kobylky jedl, upravené snad na sladko) a i ten med "divokých včel".

Rozdíl jsem si uvědomil opět dnes při běžné bohoslužbě v kostele, kde kluci nerozuměli v podstatě ničemu, takže jsem si je vzal stranou a s dětskou biblí jsem si alespoň pár věcí řekli, resp. spíš jen zopakovali.

Samozřejmě čím jsou pomůcky názornější, tím je to lepší. Proto jsem k večerním čtením přibral i obrazovou knížku. Tentokrát to však nejsou dětské kresby, ale prohlížíme si spolu pěknou knihu fotografa Bruce Bernarda The Bible and its Painters, která zachycuje různá vyobrazení příběhů z bible z let 1300-1900. Jelikož nám jde o obrázky, tak nám ani nevadí, že jí máme pouze ve švédské jazykové mutaci (Bibeln i konsten).


Pokud by měl někdo pocit, že mi jde jen o nějakou "náboženskou nalejvárnu", tak bych ho rád vyvedl z omylu. Mám pocit, že to děláme hlavně proto, že nás to baví. Kluci mají většinou sami zájem a já vím, že tohle intenzivnější "biblické období" zase vystřídá třeba jiné. Ostatně s podobným zaujetím občas sledujeme dokumentární filmy z různých oblastí. Ať už jsou to fascinující záběry z moře nebo příběhy ze života pravěkých zvířat nebo nyní celkem populární pořady o vesmíru a o planetách (takže kluci si ze stavebnice staví rakety). Martínek si velmi oblíbil "Stíhače v boji", tj. dokumentární sérii z dějin stíhaček s počítačově simulovanými leteckými souboji (nyní to vychází na DVD, ale koupil jsem mu asi jen dva díly). A teď v pátek jsme se pro změnu bavili nad dokumentem o zvířatech, kteří objevili, že v jednotě mnohých je síla. Opět bylo zajímavé, když kluci viděli "pakoně", což do té doby zřejmě vnímali jen jako nadávku. Takže se nejdřív smáli. Pak ale viděli, teda hlavně Martínek si toho všimnul a později mi to říkal, jak stádnost "hloupých" pakoňů zvítězila nad individuálností inteligentnějších zeber, takže při procházení řekou plnou krokodýlů prošli bez úhony (na rozdíl od zeber).

Mám radost, že kluci rádi poznávají svět a jeho různé oblasti. Takže s klidnějším srdcem snesu, když sledují nějaké ty přihlouplé pohádky, třeba nyní oblíbené šmouly, které teda fakt nemusím. Koupil jsme jim však i DVD Šmoulů, když je mají rádi.

Rozhodně však nesedíme jen u televize...


Každopádně kadidlo coby nočník mne dnes opravdu pobavilo!

Neděle o marnotratném synu

Je pátek večer a já na blogu píšu o minulé neděli. Myslím na to celý týden, chtěl bych si to zaznamenat, ale dřív na to prostě nebyl čas a potřebný klid.

Ona ta 4. neděle postní je sama o sobě docela zajímavá. Nazývá se např. "Laetare" podle prvního slova latinského znění vstupního zpěvu (tzv. introitu) bohoslužby této neděle: "Vesel se (lat. Laetare), Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se promění v radost a budete nasyceni ze zrdoje útěchy." Je to upravený citát ze závěru biblické knihy Izajáš (66. kapitola, verše 10-11). Stejně tyto verše asi už dnes v kostele většinou neuslyšíte, protože jsou nahrazeny nějakou písní na úvod. Přitom by zřejmě mnohé překvapilo, kdyby v kostele zazněl druhý biblický verš z Izajáše o "nasycení" v úplnosti: "Budete sát do sytosti potěšení z jejích prsů, budete s rozkoší pít plnými doušky z prsů její slávy." (Iz 66,11)

Tato neděle se svým radostným charakterem poněkud vymyká ve srovnání s ostatními nedělemi postní doby. To je zřejmé nejenom z liturgického slavení církve, ale i z různých lidových zvyklostí. Ostatně provázanost lidových slavností (často pohanského původu) a liturgického slavení je zřejmá i z některých zvyků této neděle. Např. v Římě se někdy kolem 10. století oslavovalo vítězství jara nad zimou a při této příležitosti se v průvodech nosívaly květiny. Asi od 11. století začal papež (tj. římský biskup) používat místo přírodních květů umělou drahocennou růži. Časem se z toho zřejmě vyvinul zvyk, že tuto zlatou růži papež po obřadech 4. neděle postní někomu daroval, nejprve některým svým úředníkům, časem významným osobám z vyšších společenských kruhů. Tento zvyk byl zčásti zachován dodnes. Pouze s tím rozdílem, že tato zlatá růže již není věnována osobám, ale od pontifikátu papeže Pavla VI. (1963-1978) je věnována významným poutním místům. Obrázek, jak taková zlatá růže vypadala, je např. v heslu na anglické wikipedii. Tam je možné si o ní i něco přečíst, i když bych údaje bral trochu s rezervou (
zde je částečný překlad wiki textu do češtiny a taky obrázek). Zlatou růži dostalo i jedno poutní místo u nás: Velehrad v roce 1985 (její obrázek a list Jana Pavla II. najdete zde). Mimochodem zájemce o nedávnou historii můžu odkázat na jeden zajímavý článek k okolnostem Velehradské slavnosti v roce 1985 (v časopise Getsemany). Podle některých autorů mohl mít zvyk světit zlatou růži právě tuto neděli vliv na barvu mešního roucha pro tento den. Zhruba od 16. století se objevují zprávy, že místo typické postní fialové barvy se může použít roucho barvy růžové.

Možná ještě zajímavější jsou lidové zvyky, které provázely 4. neděli postní. Nazývala se nedělí družebnou. Tuto neděli se přece jen povolovalo trochu víc veselí, takže se mládež mohla sejít a "družit". Název může souviset také se zvykem, že tuto neděli docházelo k předběžným námluvám, kdy ženich se svým pomocníkem ("družbou") navštívil dům budoucí něvesty, aby domluvil vše potřebné k chystaným námluvám. Při té příležitosti se ten den pekly koláče, které se nazývaly družbance. Více o lidových zvycích je jinde na internetu, např. galerie kraslic, české tradice nebo i u rejcky.


Tohle vše však vnímám jako zajímavosti, které neprožívám. Přesto i pro nás byla tato neděle celkem radostná. Nejenom tím, že jsme přišli do kostela poměrně včas, což se nám už delší dobu nestává příliš často (navíc s ohledem na častější nemoci jsme někdy návštěvu vynechali zcela). Jak už to tak bývá - omluvte mě za tu drzost, ale já to prostě tak cítím - prostředí bylo milé, ale kázání poměrně slabé. Tak jsem se nakonec sklonil ke klukům a v rámci možností jsem s nimi mluvil o textu, případně je nějak jinak zabavil. Zajímavé bylo, že se k nám přidali ještě dva další kluci. Několikrát jsem byl u diskusí ohledně toho, co s dětmi při bohoslužbě. Líbí se mi model běžnější v evangelickém prostředí, kdy pro děti je během četby textu a kázání samostatný program, v jehož ráci se seznamují s biblickým textem způsobem přiměřeným věku. Oni potřebují nejenom poslouchat, ale být vtaženi do děni, aktivně se zapojovat. Když mi zvlášť starší Martínek někdy říká, že ho to v kostele nebaví, tak se mu ani nedivím. Nechci mu to vnucovat jako povinnost a ani nechci, aby bohoslužbu strávil hraním v přilehlé hrací místnosti. Raději jsem s klukama, ukazuju jim a vysvětluju, co se děje. Některé texty, které pronáší jen kněz, jim souběžně říkám, aby byli schopni je líp vnímat. Když jsem takhle s nimi, tak jejich dojem z bohoslužby je většinou mnohem lepší. Navíc se těší na konec, protože potom jdou hned za knězem a ministranty do sakristie. Co tam dělají, to nevím. Spolu si říkáme, že to tam chodí "zkontrolovat". Leckdy si tam pro ně musím dojít, abychom vůbec mohli odejít.

Uznávám, že ohledně kvality kázání jsem asi prostě jen "rozmazlen" z prostředí, ve kterém se pohybuju (tj. Evangelická teologická fakulta a Institut ekumenických studií). Vždy jsem obdivoval lidi, kteří dokáží z biblického textu nejenom vystihnout to podstatné, ale především tuto zvěst přenést do dnešního života, do situací, které prožívají běžní lidé. Taky mám takovou zkušenost, že čím více se textu předem člověk věnuje a přemýšlí nad ním, tím se pak trápí při kázání, když se textu příliš netýká. Samozřejmě respektuju, že jiní lidé to vnímají jinak a také že každý má nadání na něco. Ostatně opravdu to není jednoduchý úkol, každý se může zkusit zamyslet nad tím, o čem by tak sobě i druhým na základě textu kázal.

V letošním roce na 4. neděli postní připadl poměrně známý text z Lukášova evangelia, tzv. podobenství o marnotratném synu (texty neděle viz zde). Po pravdě řečeno by se toto podobenství mělo jmenovat spíš podobenství o milosrdném otci, protože jde v něm právě o otcovo velkorysé přijetí mladšího syna, který si původně vyžádal svůj podíl majetku, opustil dům a vše prohýřil, aby se pak pokorně vrátil zase domů jako chudák žádající otce o možnost být doma alespoň nádeníkem. Je to silný příběh o velkorysém přijetí a odpuštění, na kterém Ježíš chce ukázat, jak s lidmi jedná Bůh.

S klukama jsme text četli během dní několikrát, ostatně to děláme i s pohádkama, protože kluci rádi slyší znovu známý text (i když po několika opakováních se za pár dní dožadují zase něčeho nového). Navíc text někdy čtu, jindy převyprávím vlastními slovy, takže není identický. Text a samotný příběh se jim docela líbil také proto, že v něm byl táta a dva synové. Tedy situace, která je nám docela důvěrně známá (naštěstí se žádný ze synů zatím nedožaduje svého podílu ze společného majetku a odchodu z domova). Příběh má svojí vlastní dynamiku, takže je poměrně snadné ho vnímat. Viděl jsem to i u kluků, třeba když se líčí synova osamělost v cizí zemi a stesk po domově, tak to Ondra jen doprovázel povzdechem, že byl sám. Co mě však skutečně dostalo bylo to, že když se mluví o otci, který synovi velkoryse odpustil, tak se Martínek na mne s úsměvem podíval a říkal: "Jako táta." A to se několikrát opakovalo. Je fakt, že to je další z rysů našeho vztahu.

Jak už jsem psal dřív, je Martínek velmi silně přesvědčen o tom, že si se vším poradím. Leckdy mě to dostává do nelehké situce, kdy ode mne očekává téměř zázraky, ale snad se mi zatím daří tuto jeho víru příliš nezklamat. Ono to totiž neznamená, že udělám vše, co si vymyslí. Spíš to, že nenadálé a třeba nepříjemné situace nějakým způsobem vyřešíme nebo najdeme náhradu (za ztracenou rukavici koupíme novou, za odpojený oblíbený televizní kanál pustíme jinou pohádku, s něčím dalším se prostě smíříme, že to nebylo tak důležité atd.). No a ohledně odpuštění, je zřejmě Martínek přesvědčen, že mu vždy odpustím. Je fakt, že by to bylo asi na delší povídání, ale propracovávali jsme se k tomu poměrně složitě. Shrnul bych to asi v tom smyslu, že je a cítí se být na mne velmi závislý, že velmi těžce nese nějaký konflikt mezi námi. Já jsem navíc zdědil cholerickou povahu, takže se poměrně snadno a často rozčílím. Přestože se snažím, tak tohle už asi moc neovlivním, zvlášť když o náročné a vypjaté sitauce není nouze. Tak jsem to už dávno začal řešit tak, že jsme do naší komunikace zařadili odpouštění a usmiřování. Martínek pochopil podstatu velmi rychle, přestože ještě donedávna vždy prohlašoval, jak mi odpouští a přijímá mojí omluvu, ačkoliv to myslel obráceně, ale to nevadí. No a teď mě prostě překvapil, že to skutečně takhle vnímá.

Zvlášť v posledních měsících, které jsou z různých důvodů náročné, se prostě docela trápím s tím, že jsem na kluky nejenom dost přísný, ale často i rozmrzelý a bez potřebné trpělivosti. Samozřejmě vím, že se to vše bude měnit a teprve budoucnost ukáže, co v klukách je nebo není, ale to nevadí. Každopádně mě to potěšilo. A nejenom to. Stejně jako vědomí toho, že na mne Martínek spoléhá, že si poradím, tak i vědomí toho, že mu odpustím, mě povzbuzuje a posiluje, abych to skutečně dělal. Ostatně za pár dní jsem měl příležitost si to vyzkoušet. Přes opakované napomínání dělal u stolu neplechu, až shodil pěkný a oblíbený hrníček, který se samozřejmě rozbil. Zlobil jsem se, on byl smutný, ale brzo jsme si vzpomněli na odpuštění a usmířili jsme se.

Vím, že jsou to úsměvné historky. Na druhou stranu coby věřící člověk prožívám poměrně silně vědomí toho, že jsem pro takhle malé kluky nejenom prvním zprostředkovatelem jejich vnímání okolního světa, ale i tím, který svým jednáním má vliv i na jejich představu o světě a o Bohu. Kdo trochu zná něco z psychologie, tak snad ví, o čem mluvím. Mimo jiné jsem několikrát diskutoval o výuce náboženství pro předškolní děti. Já si myslím, že ta je plně na rodičích, protože pro tak malé děti není ani tak podstatné, aby do sebe vstřebávaly nějaké vědomosti (to dělají pořád a za pochodu), ale hlavně silně vnímají to, co se doma žije. A asi nemusím říkat, že děti mají velkou schopnost odhalovat a rozlišovat, čím člověk skutečně žije a na co si jen hraje.

Takže tolik o naší minulé neděli a o tom, co vše mě k tomu napadlo.

Večerní zábava nad čtením z bible

S dětmi opravdu není nouze o legraci.

Když nám to vyjde, čtu klukům v sobotu večer z bible něco z toho, co uslyší druhý den v kostele. Na 2. neděli postní v cyklu C (existují tři nedělní cykly čtení A, B, C, které se každé tři roky opakují) připadá mimo jiné čtení z Lukášova evangelia o proměnění Páně. Kompletní texty se stručným komentářem jsou k dispozici zde.

Čtení začíná větou: "Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se." Říkal jsem si, že by bylo fajn, kdyby si kluci zkusili zapamatovat jména těchto tří Ježíšových učedníků. Nepovažoval jsem to za nic složitého a ani náhodou jsem netušil, nad čím se rozvine debata. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že klukům není jasné, zda šlo o muže nebo o ženy. S Jakubem nebo Kubou problém nebyl, ale pak je tam zmíněna Petra a Jana. Tak jsem se klukům pokoušel vysvětlit, že to byl Petr a Jan a taky že Jan je vlastně Honza. A když jsem měl pocit, že jsem to klukům už docela srozumitelně vysvětlil, tak se ve své posteli posadil malý Ondra, zamyslel se, vážně se podíval a řekl: "Takže tam vzal s sebou Janu, Petru a Honzíka." To už jsem se neudržel a vyprsknul jsem smíchy. Martínek po chvilce pronesl: "Aha, oni to byli kluci." A začal se taky smát.

Chvilku mi trvalo, než jsem se přestal smát a mohl jsem klukům přečíst slíbenou večerní pohádku. Vždy opakujeme jednu několik večerů po sobě. Zvlášť malý Ondra to prožívá natolik, že když jsme třeba četli Otesánka, tak během dne z ničeho nic začal vypočítávat, co všechno Otesánek snědl. Nyní už druhý nebo třetí večer čteme Jak šlo vejce na vandr, takže Ondra občas začne vypočítávat, kteří kamarádi se k vajíčku připojili. Byl to vůl, kůň, kočka, kachna, krocan a rak (kluci jej většinou zaměňují za kraba) a dohromady jich bylo i s vajíčkem sedm.

Po pěkném dnu (o něm i s fotkami třeba někdy příště) to byl opravdu veselý večer!


Pro ty teologicky zvídavější snad jen uvedu, že jedním z argumentů, proč římskokatolická církev odmítá svěcení žen na kněze či kněžky je právě také to, že Ježíš si apoštoly vybral jen z mužů (ačkoliv v jeho okolí se pohybovalo nemálo žen). Papež Jan Pavel II. se k tomuto tématu vyjádřil poměrně příkře apoštolským listem Ordinatio sacerdotalis z roku 1994 (na webu jsem ho našel jen slovensky zde). Zajímavý komentář k tomuto listu od německého teologa Petera Hunermanna vyšel česky v Teologických textech 1994, č. 5 (téma: Žena).