Ondrovi vypadl první zoubek

Když jsem se v týdnu náhodou díval, jaká je čtenost mého příspěvku o tom, jak kluci zakopali dědu, s překvapením jsem zjistil, že výrazně větší čtenost byla více než dva roky staré příhody s Martinovým prvním zubem. Zjistil jsem, že to způsobil odkaz z mimibazaru na obrázek krabičky na dětské zoubky. Samozřejmě hlavní vtip celé příhody s Martinovým prvním zoubkem tkví v tom, že tato krabička zůstala prázdná, protože Martin se se zoubkem neustále chlubil, takže ho zřejmě někde ztratil. Nikdo jsme však kvůli tomu nesmutnili, byl to jen zoubek. Připomenout si těch pár okolností i ohledně "zoubkové víly" bylo užitečné, tak jsem pro přehled přidal štítek zoubková víla.

Shodou okolností se i Ondrovi už pár dní kýval první zoubek. V úterý jsem na to při ranním shonu zapomněl, takže jsem při dočišťování jeho zoubků nebyl opatrný. Zoubek jsem nalomil, ale i přes opakované pokusy se mi jej pak nepodařilo vytrhnout. Ondru to bolelo a já to nechtěl v tom spěchu příliš lámat přes koleno. Tak jsem při předávání Ondry do školky na zoubek upozornil.

Odpoledne mi Ondra hned hlásil, že už má zoubek venku. Prý jsem určitě rád, že jsem mu zoubek nemusel trhat já, ale že to za mne udělal banán. Kousl do něj a zoubek v něm zůstal. Paní učitelka mu jej pomohla vyndat a schovat.

Zoubek Ondra schoval pro "zoubkovou vílu" a zdůraznil, že ví, že zoubková víla jsem já. Doufá, že mu dám pod polštář "korníčko". Měl na mysli Corny, což byla asi nejčastější odměna, kterou tehdy Martin dostával a oběma klukům to utkvělo v hlavě.

Říkal jsem si, že bych alespoň v něčem chtěl udělat trochu překvapení a dát Ondrovi něco jiného, jen jsem nevěděl co. Nechal jsem to na ráno, kdy vstávám dřív než kluci. Ostatně i kvůli tomu, aby se případná sladkost pod polštářem nerozehřála. Já bych si klidně sladkost odpustil, ale když jsem Ondrovi nabízel, že by mu tam zoubková víla dala třeba nový kartáček nebo novou zubní pastu, tak se na to zrovna dvakrát šťastně netvářil.

Večer jsem se zabral do práce a na dilema se zoubkem jsem úplně zapomněl. Někdy kolem 4. hodiny v noci mě vzbudil Ondra, který se šel napít. Cestou si postěžoval, že má pod polštářem pořád jen zoubek a sladkost nikde. Dokonale mě probudil, což mě nepotěšilo, tak mi začalo šrotovat v hlavě, co bych mu tam dal. Z ledničky jsem nakonec vytáhl Kinder-vajíčko, které před časem kluci dostali, ale skoro jako každou sladkost jsme ho uložil na "později". Samozřejmě jsem ho nedal pod polštář, ale postavil jsem ho a opřel o kraj postele.

Ondra měl ráno velkou radost. Martina čekalo jeho Kinder-vajíčko u talíře se snídaní.

Zaujalo mě, že Ondrovi vypadl jako první přesně stejný zoubek jako Martinovi jen zhruba o tři měsíce později.

Tady je pár fotek:

Ondra ochotně zapózoval...

...i se svojí momentálně nejoblíbenější plyšovou hračkou, "brokolicí" (z IKEA).

Trampoty se zoubkovou vílou

Tak zhruba po půl roce do naší domácnosti opět zavítala "zoubková víla", resp. jsme se alespoň tak tvářili. Před půl rokem jsem psal příběh Martínkova druhého zoubku i s odkazem na ten první.

Už delší době mě Martínek upozorňoval na skutečnost, že se mu hýbají oba horní přední zuby. Ve čtvrtek jsme se dohodli, že zajdeme za zubařkou. V pátek ráno mu však zřejmě došla trpělivost. Když jsem ho informoval, že zubařka má čas nejdřív příští týden, tak prohlásil, že mu je tedy budu muset vytrhnout já.




Večer jsem mu tedy vytrhl jeden horní zub. Druhý držel silněji, tak jsme to odložili na druhý den.




A znovu nastal "problém" se zoubkovou vílou. Martínek trval na tom, že dáme zoubek pod polštář pro zoubkovou vílu. Já jsem sice něco namítal, ale v zásadě jsem nebyl proti. Zoubek jsem co nejvíc očistil, zabalil do papíru, přelepil lepenkou a v podobě malého balíčku jsem jej vložil pod polštář. Klukům nechávám na noc nebo alespoň na večer otevřenou ventilačku u okna, takže přístupová cesta pro vílu byla zajištěná.

Na "zoubkovou vílu" jsem však dočista zapomněl. To jsem si uvědomil ve chvíli, kdy ráno v polospánku slyším Martínka, který si stěžoval, že víla nepřišla. Těžko říct, co způsobilo zdržení víly, chvíli nahlas s Martínkem přemýšlíme. Možná toho měla v noci moc nebo ta zima a náledí? Každopádně to ani jeden nevnímáme jako zásadní problém a brzo řešíme jiné věci. Po odvedení pozornosti a vrácení zoubku pod polštář jsem využil nějaké vhodné chvíle a místo zoubku dávám pod polštář tyčinku Corny. Myslím si, že mě rozespalý Ondra zahlédl, ale mojí lest buď neprokouknul nebo byl se mnou solidární.

Při zavírání okna volám Martínka, jestli náhodou ta víla nepřišla později. Viditelně byl Martínek naladěn skepticky a nečekal, že by si víla mohla spravit reputaci. Přesto ho nabádám, aby to šel zkontrolovat. Nález tyčinky ho pobavil a potěšil. Zjištění, že přece jenom některé věci tady na světě fungují, ho potěšilo. Nás s Ondrou taky. S bráchou se samozřejmě o tyčinku rozdělil.

Jen pro jistotu Martínek vzápětí kontroloval koš, kde však zoubek nebyl. Ptal se mě, kam jsem ho dal. Já na to, proč se ptá mne, vždyť přece ty zoubky si odnáší zoubková víla a dává za ně odměnu.

V sobotu večer se Martínek dožadoval vytržení druhého zoubku. Každou chvíli za mnou přišel a řekl mi, jestli vím, na co jsme to ještě zapomněli. Jenže zoubek držel přece jen trochu silněji a bylo těžké ho vytáhnout rukou. Navíc jsme jej nechtěl nijak moc páčit, aby to Martínka zbytečně nebolelo a abych něco nepochroumal. Když říkám, že to ncháme na doktorku nabo alespoň na zítřek, Martínk nesouhlasil. I když jeden pokus i oplakal, že ho to bolelo, tak po chvíli znovu přišel, abych to zkusil znovu. Nakonec se mi jej podařilo vytáhnout, takže Martínek byl spokojený.






Zoubek jsem tentokrát nijak nečistil. Jak jsem ho držel v papíru při vytahování, tak jsem ho hned zabalil a zalepil. Tentokrát ho pod polštář dával Ondra. Jen jsem kontroloval, kam ho uložil, abych ho v noci nemusel nějak složitě hledat.

Když už oba kluci leželi v posteli a já jim přál dobrou noc, Martínek se na mne významně podíval a řekl mi, abych tentokrát nezapomněl. Zeptal jsem se ho, na co nemám zapomenout? No prý abych o půlnoci přišel. Už tuším, ale dělám hloupého a ptám se proč. No abych mu mohl dát pod polštář zase nějakou sladkost. Já na to, že to je přece práce pro zoubkovou vílu, že přece nemusím všechno dělat já. Martínek se usmál a říká mi, že přece ví, že žádná zoubková víla neexistuje.

Díky Martínkovu upozornění jsem o půlnoci nezapomněl a tyčinku Corny jsem za zoubek vyměnil. Ráno pak v polospánku slyším spokojeného Martínka, který se chlubí tyčinkou. Vzápětí se o ní opět rozdělil s Ondrou.

Tak si myslím, že jsme si nakonec všichni na návštěvy zoubkové víly docela zvykli.

Druhý zoubek a zoubková víla

Před časem jsem tu popsal příběh s Martínkovým prvním vytrženým zoubkem. Taky druhý přední zoubek se už dlouho hýbal. V sobotu večer se proto Martínek rozhodl, že mu ho mám vytrhnout. Sice jsem se bránil s tím, že paní zubařka by to jistě zvládla líp, ale pak jsem souhlasil. No, zkoušel jsem to všelijak, což nebudu detailně popisovat (nic drastického). Každopádně za chvíli byl venku. Martínek mě odměnil pochvalou, když prohlásil, že jsem se předtím obával zbytečně, vždyť si přece se vším umím poradit. Tohle si prostě musím užít, než ho to přejde...

Bylo to večer a Martínek opět přišel s nápadem, že by se měla vyzkoušet ta zoubková víla. Sice jsem chvilku něco namítal, ale o den dříve jsem si v jedné knižce četl, že děti se mají nechat věřit v zázraky (jednalo se o knížku Galiny Šeremetěvové: Aby dítě bylo šťastné z nakladatelství Zvonící cedry z roku 2008, listoval jsem si v ní v antikvariátu, ale nekoupil jsem si jí, neboť mě z ní zaujalo jen pár stran, bohužel běžně v knihovnách není). Takže jsem s pokusem souhlasil. Zoubek jsme dali do krabičky a pod polštář. Ještě večer jsem krabičku vyměnil za sáček kyselých rybiček, kterých mám snad ještě z Velikonoc docela zásobu a klukům je dávkuju téměř s lékarnickou opatrností ;-).

Poměrně brzo ráno mě budí nějaký pohyb. Po chvíli rozespalý zjišťuju, že co chvíli chodí po bytě nespokojený Martínek a opakuje, že "ta víla teda nic". Slovně ho zaháním do postele. Když se scéna několikrát opakuje, tak na něj volám, zda se pořádně podíval pod polštář. Rozmrzelost po chvíli vystřídalo nadšení. To vydrželo nějakou dobu. Mezitím sáček s kyselými rybičkami putoval na své místo, takže tohle kouzlo by se bez újmy mohlo opakovat tak dlouho, dokud bude dostatek zubů (protože rybičky moc neubývají :-).

Ono totiž o kyselé rybičky ani nešlo. Martínek měl radost, že "to funguje". Při snídani se mě pak ptal: "Tati, máš taky radost, že to s tou zoubkovou vílou funguje a že to není KRAVINA, jak jsi říkal?"


Vím, že se mám pořád co učit a jsem za to rád. Zvlášť když mám tak zdatné malé učitele a při tom všem shonu si zachovávám ještě trochu vnímavosti na podněty z okolí (knihy, myšlenky, inspirace či napomenutí od druhých atd.)...

PS: Poměrně dost lidí kolem si o mně myslí, že mám vlastní hlavu a nenechám si poradit. Ano, vlastní hlavu mám a není to se mnou jednoduché. Na druhou stranu vnímám to, co mi lidé kolem říkají, leckdy o radu žádám atd., ale hlavně mi to chvíli trvá, než něco přijmu za své... Podle mne všechno má svůj čas a každý to třeba jen vnímáme jinak...

První zoubek venku... a ztracen

Když se dnes při ranním čištění zubů objevilo u Martínka trochu krve a díval jsem se mu do pusy, zjistil jsem, že se mu za dlouho hýbajícím se zoubkem klube zoubek druhý.



Zatímco byl Martínek ve školce, domluvil jsem se s dětskou zubařkou, že můžeme hned přijít. Do školky jsme vzali kolo, na kterém jezdí rád a správně jsem odhadnul, že to vše bude s kolem zvládat líp.

A skutečně. Přestože z ordinace se ozýval zvuk zubní vrtačky a kvílení malého dítětě, utěšoval Martínek ještě nějakého menšího kluka, ať se nebojí. Jeho mamince pak vykládal, jak je statečný a nebojí se ani injekce. Že však často kňourá kvůli kdejaké blbosti, tím se už nepochlubil. V čekárně jsme s Martínkem ještě stačili probrat, co je to kartička zdravotní pojišťovny, byrokracie a proč jsme všichni evidovaní. Tohle téma unaveného Ondru v kočárku spolehlivě uspalo.

V ordinaci se ukázalo, že jsme už známá firma. Sotva se Martínek usadil do křesla, sestřička hlásila, že to jsem my s tou Lady Gaga (tím narážela na příhodu, jak její písničku při minulé kontrole Martínek poznal v rádiu, jak jsem to zmínil zde).

Vše proběhlo v klidu a rychle. Martínek byl opravdu statečný a nevydal ani hlásku. Na zoubek dostal takové pěkné pouzdro na krk. Jenže tam to začalo. Mám na mysli povídání o nějaké "zoubkové" nebo "zubní" víle. Já na takovéhle věci prostě nejsem. Myslím si, že děti nijak neochuzuju tím, když jím říkám, že i o Vánocích si lidé dávají dárky mezi sebou a s odkazem na Ježíše, kterého my křesťané vnímáme jako dar největší, pak říkáme, že jsou od Ježíška. Každopádně Martínek zpozorněl, asi jako každé dítě, které se právě dozvídá o nějakém způsobu, jak něco dostat. Opět jsem ho upozornil, že skoro každý den něco dostává, takže je skoro jedno od koho. Ale ten příběh ho zaujal, takže trval na tom, že to zkusí (tj. dát si zoubek pod polštář a čekat, co se bude dít).

Pro splnění reportérské povinnosti pro ty, co u toho "vzácného okamžiku" nemohli být, přidávám fotky.







To já jsem si spíš po nějaké chvíli vzpomínání (přiznávám, že mi to chvilku trvalo) vzpomněl na to, když jsme u Martínka první zoubek objevili. Jestli se nepletu, stalo se to mimo domov na soustředění se studenty, kam za mnou žena s půlročním Martínkem asi po dvou týdnech odloučení přijela na závěrečný víkend. Vzpomínám si, jak byla trochu zklamaná, že jsem si zoubku všimnul první já, když ona s ním byla pořád ;-). Rádoby humornou dokumentaci Martínkova prvního zoubku najdete v naší staré fotogalerii na rodina.cz.

Kluci mě pak doprovodili pro změnu k mojí praktické doktorce. Mezitím se Ondra vzbudil, tak se mu Martínek chlubil tím, co Ondra prospal.



Martínek se nechlubil jenom Ondrovi, ale opět skoro každému. Navíc sestřička u mojí doktorky opět spustila o "zoubkové víle". Martínek přes moje napomínání stále otevíral krabičku se zoubkem, aby se pochlubil.

Doma mě pak Martínek pobavil. Opět spekuloval o "zoubkové víle" a já mu říkal, že to se jenom tak říká. Uzemnil mě však tím, že to říkala doktorka a on že doktorkám prostě věří :-).

Jenže vrcholem všeho bylo, když jsem chtěl krabičku se zoubkem i pro tento blog vyfotit. Zjistil jsem totiž, že krabička je prázdná. Martínek se se zoubkem tolik chlubil, až ho někde prostě ztratil. Naštěstí jeho reakce nebyla tak dramatická, jako jsem se obával. Jak už jsem psal, poslední dobou fňuká kvůli každé hlouposti, často opakuje, jak je k ničemu atd. Tak jsem sice prohlásil, že jsem mu říkal, aby si s krabičkou tolik nehrál a pořád jí neotevíral, ale taky jsem hned řekl, že je to přece jedno, že to byl jen zoubek, který navíc ani nepotřebuje, protože mu roste nový. Martínek celkem klidně přitakal. Já jsem sice ještě projevil účast tím, že jsem se byl podívat na chodbě, zda-li tam malinký zoubek někde neleží, ale samozřejmě to bylo marné. Nakonec bylo štěstí, že jsem ho nepodporoval v nějaké velkoleposti této události a nestavěl jsem vše na této "zoubkové relikvii".

Zde je alespoň ta krabička :-)



Každopádně to není poslední zub, co mu vypadl. Takže uvidíme, jestli jej nakonec na nějakou vílu nenastražíme. Mimochodem já si matně vzpomínám, že mi zuby rostly nějak křivě. Jestli se nepletu, tak ty první mi jedním vrzem vytrhala paní doktorka. Žádná pieta to nedoprovázela a já jsem určitě o nic nepřišel (teda kromě prvních zubů a iluzí o zubařích).


Poznámka (říjen 2012): Protože jsme si se zoubkami a "zoubkovou vílou" užili ještě docela legraci /a další nás v brzké době čeká, protože nyní přišel na řadu mladší Ondra, kterému se kýve první zoubek/ přidal jsem pro lepší orientaci štítek zoubková víla.