Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)
Zobrazují se příspěvky se štítkemmédia. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmédia. Zobrazit všechny příspěvky

středa 8. srpna 2012

Trochu statistiky ohledně blogu

"Statistika nuda je, má však cenné údaje," zpívá se v pohádce Princové jsou na draka. Už více než dva roky píšu na blog o různých tématech a s různou intenzitou. Píšu jej především pro sebe, ale dělám to veřejně s tím, že umožňuji druhým virtuálně s námi sdílet některé naše zážitky, myšlenky nebo momentky. Samozřejmě jde o určitý výběr, který prošel autocenzurou. Přesto takový způsob sdílení nese jistá rizika. Na druhou stranu je neuvěřitelné, co všechno je možné si v dnešní době o druhých zjistit, při troše šikovnosti i bez jejich vědomí. Veřejné nebo soukromé ohlasy a průměrnou návštěvnost zhruba kolem 200 denně beru jako určité povzbuzení, že přes různá rizika má takové sdílení smysl nejenom pro mne a moje nejbližší.

Nevěnuji příliš času sledování čtenosti svých příspěvků. To spíš se sám někdy k některým vracím, abych si něco připomněl a při té příležitosti opravuji chyby, kterých i tak zůstává více než dost.

Co mne však nejvíce překvapilo, je skutečnost, že bezkonkurenčně nejčtenějším příspěvkem mého blogu je článek Pavouci a volby z 25. října 2010. Nepovažuji jej za nějak zvlášť významný a přemýšlím, čím přilákal takovou pozornost. Zřejmě je to volbou celkem univerzálního názvu. Potvrzoval by tak skutečnost, že čtenost článků mnohem víc než obsah ovlivňují vhodně zvolená slova, v textu a především v názvu.

Naopak druhý zcela jasně nejčtenější příspěvek na mém blogu Syndrom zavrženého rodiče? z 23. února 2010 je i pro mne zřejmě nejdůležitějším textem, který jsem tu napsal. Je velmi osobní a nedivím se, že vzbudil kontroverze. Otevřel jsem v něm svojí 13. komnatu a psal jsem o věcech, které byly i pro lidi z mého okolí téměř neznámé, na rozdíl od mého příběhu se ženou a s klukama. Jsem rád, že jsem ho napsal.

Tyto dva zmíněné příspěvky jsou jasně nejčtenější.

Teprve s výrazným odstupem následují další, které patří k těm hodně čteným. Mezi ně se vyhoupla i letošní fotoreportáž ze křtu knihy Devátý dotek, jejíž autorkou je kamarádka a blogerka Diny. To je pro můj blog typické. Ona mne nejenom povzbudila při nápadu psát si blog (i když původně jsem ho chtěl mít zaměřený jinak, spíš odborněji, což jsem si později alespoň částečně splnil svým druhým blogem), ale díky jejímu blogu a odkazu na něm mám většinu čtenářek a možná i pár čtenářů. To ostatně potvrzuje i statistika, takže Diny blog figuruje jako jednoznačně nejčastější "zdroj provozu", jak jsou označené stránky, odkud přicházejí návštěvníci blogu. Ale i odkazům u dalších blogerek vděčím za své čtenářky/čtenáře, především blogu Amelie o životě s autismem jejího syna, Zuzčině blogu nebo třeba blogu, který si píše šikovná fotografka Gabro. Těch odkazujících blogů je mnohem víc a já se omlouvám, že tady neuvedu všechny. Víc než těch odkazů si však vážím skutečnosti, že můžu být alespoň virtuálně součástí tohoto společneství maminek, které se buď tak sdílí či chlubí svým fotografickým uměním nebo mnohdy obdivuhodně zápasí se svým nelehkým životním osudem.

Tolik dnešní pohled na statistiky blogu.

Děkuji za přízeň a podporu.

sobota 17. září 2011

Ondra a Activia aneb Má reklama jen negativní vliv?

Přestože to není zrovna jednoduché, Ondra zvládnul už horečku a neklidnou noc, Martínek prochrchlal dva dni, tak s klukama stále není nouze o úsměvné chvíle.

V televizi zrovna běží kampaň, která upozorňuje rodiče na sledování televize dětmi. Už jsem tu psal o tom, jak se Martínkovi snažím vysvětlovat záludnosti reklamy a to, že jim není možné věřit (viz štítek média). Nedávný zážitek mě však utvrzuje v tom, že není možné vidět věci zcela černobíle, tj. vnímat jen negativní vliv reklamy na děti.

Ondra zahlédnul v ledičce jogurty Activie, které jsem si nedávno koupil, mimo jiné kvůli zřejmě neurotickým bolestem břicha. Sice tomu moc nevěřím, ale v tom stresu si člověk říkal, že vyzkouší cokoliv neškodného. Jak Ondra zahlédl Activii, tak mi hned říká: "Tatíí, mám nafouklé bříško, chtěl bych si dát Activii, aby mi splasklo." Jelikož reklamy příliš nevnímám, tak jsem hned nevěděl, co má na mysli. Ondra si však stál na svém: "Tatíí, podívej na moje nafouklé bříško, potřebuju Activii."

Jelikož byl čas odpolední svačiny a já si říkal, že mu bílý jogurt určitě neuškodí, dál jsem nepátral a Activii jsem mu dal. Ondra se dal s chutí do jídla a po chvíli mi hlásí: "Tatíí, podívej, už mi to bříško splaskává." Nic moc jsem neviděl, ale byl jsem rád, že Ondrovi chutná.

Po dojedení Ondra odešel na záchod, vykadil se a hlásil mi: "Tatíí, teď jsem vykadil Activii a bříško mi úplně splasklo." Automaticky jsem odpověděl, že to asi nebyla ta Activie, že jí to chvilku potrvá, ale když jsem viděl Ondrův spokojený výraz (protože jindy na záchodě válčí mnohem víc), tak jsem jej pochválil, že mu chutnalo a že se dobře vykadil.

Pak jsem uvažoval o tom, že napíšu text s názvem "Dítě zblblé reklamou". Uvědomil jsme si však, že jsem vlastně rád, že Ondra byl spokojený a tudíž nemohu tvrdit, že vliv reklamy na něj byl pouze negativní. Sice jsme mu jako Martínkovi vysvětloval, že reklamě prostě nemůže věřit, ale Ondra mě odbyl pouhým: "Já jí věřím."

úterý 18. ledna 2011

S Martínkem u zápisu

Tak jsem dnes snad konečně uzavřel dilema, které mne trápilo zhruba poslední měsíc. Týkalo se výběru vhodné školy pro Martínka. Dřív jsem se usmíval nad tím, jak to někteří rodiče složitě řeší. Když jsem se však byl s klukama podívat ve "velké škole" a začal se trochu zabývat problematikou školy, zvlášť pro přvňáčky, tak to na mne dolehlo.

V podstatě šlo o výběr mezi bližší soukromou nebo jen o kousek vzdálenější státní základní školou. Výhodou soukromé byla nejenom blízkost a pozdější ranní začátek, ale i rozšířená výuka jazyků, menší počet žáků a především slibovaný individuální přístup. Nevýhodou bylo vysoké školné, ale i pozdější oběd a docházka na něj do nedaleké budovy. U státní jsem se obával velikosti školy (nejenom počet dětí ve třídě ale i počet tříd atd.) a zda v takovém množství nehrozí větší riziko nějaké šikany atd.

Možná nejvíc na mne zapůsobil ten fakt, že tu dělám poměrně dlouhodobé rozhodnutí, které je pro Martínka důležité a že ho vlastně musím udělat sám. Různě jsem se ptal, zjišťoval jsem si informace atd. Nemám strach ohledně Martínkových vědomostí a znalostí, stejně jako o schopnostech nasávat další. Spíš mám starosti o jeho povahu a možná taky o jeho trochu krehčí dušičku. Opravdu nevím, jak bude jeho okolí vnímat a respektovat skutečnost, že mu zemřela maminka. Jak se s tím sám bude prát. Někdy to dětské prostředí umí být hodně kruté...

Poslední dobou však postupně převládla víra v Martínka, ale i v sebe, že to prostě nějak zvládneme (samozřejmě s pomocí přátel a hlavně s pomocí Boží). Okolí, včetně učitelek ze školky a paní psycholožky, mi jen potvrdilo Martínkovu bystrost, přestože ta jeho grafomotorika není zrovna nejlepší. Navíc paní psycholožka mi potvrdila kvality zdejší státní školy a ohledně té soukromé (se kterou však nemá osobní zkušenost, protože tam mají svého psychologa) vyslovila určité obavy, třeba ohledně dětí z rodin, kde by mohli mít tendenci, nahrazovat city financemi. Nechtěla školu pomlouvat, spíš mě upozornila, že ani poměrně vysoká finanční částka nemusí být zárukou kvality. Navíc mě upozornila i na to, že když Martínek nemá problém navazovat kontakty a je poměrně hodně komunikativní, tak zrovna není prototypem oběti šikany.

No a korunu tomu dal Martínek, když byli se školkou ve státní škole a jemu se tam líbilo a navíc tam prý potkal starší spolužáky ze školky (i když ti se k němu prý ani moc nehlásili). Taky jsem si uvědomil, že velká škola nemusí být jen negativem, ale naopak může poskytnout rozmanitější možnosti sociálních kontaktů. No uvidíme.


Takže jsme se vydali hned první den na zápis prvňáčků. Byl poměrně velký nával. Doprovázel nás Ondra s Ivanou, kteří však nakonec čekali venku. My jsme dostali číslo 40 a čekali jsme. Bylo to odpoledne. Martínek byl chvílemi celkem unavený a chvílemi zase rozjívený. Takže už cestou sebou venku švihnul na zem a byl docela zašpiněný od bláta, což jsme podle možností očistili. Chtěl jsem ho povzbudit, ale nechtěl jsem ho nijak stresovat. Tak jsem ho střídavě povzbuzoval, že je šikovný a vše určitě dobře zvládne nebo naopak jsem mu říkal, že nevadí, když něco nebude vědět. Kvůli tomu jde přece do školy. Navíc už delší dobu si říkáme, že jsem ten učitel a rád ho naučím, co si bude přát a já to budu znát.

V potemnělé třídě plné rodičů a dětí nám pouštěli nějaké stupidní pohádky. Viděl jsem, jak to Martínka poměrně spolehlivě ještě více otupuje. Tak jsem po nějaké chvíli navrhnul, že počkáme ve světlé chodbě. Raději jsme si tam povídali, chvílemi mě pozoroval, jak hraju na mobilu šachy a nebo jsem ho cvičně posílal, aby se organizátorky zeptal, kolikáté číslo je právě na řadě.

Rovněž jsme využili podobnost barvy nové mikiny od babičky s broučkem na stěně. Takže napodobením broučka s trumpetou vlastně vznikly jediné dvě fotky ze zápisu (při zkoušení jsem si fotit netroufnul).

Nejdřív zkouška napodobení trumpety...




...poté i vypoulených tváří a očí.




Snad je vidět, že jsme to brali celkem sportovně. Šlo o formalitu, protože jsem nepochyboval o tom, že by Martínek nějak neprošel. Stejně jsem byl trochu nervózní, určitě víc než Martínek.

Konečně na nás přišla řada a ujala se nás jedna učitelka. Martínek předal číslo i připravený rodný list (aby prokázal svojí samostatnost), abych jej vzápětí dostal zpátky, že teď ještě není čas. Posadili jsme se a první otázka na Martínka byla, zda umí napsat svoje jméno. Pravdivě řekl, že neumí. Další otázka byla, jak se tedy jmenuje. Martínek odpověděl: "Martin, stejně jako táta". Paní učitelka s úsměvem reaguje: "To je pěkné! A kdopak přiběhne, když maminka zavolá Martine?" Martínek, který se usadil poměrně ležérně a tvářil se celkem znuděně s hlavou opřenou o ruku (ale nechtěl jsem ho peskovat), jen pozdvihl oči k paní učitelce a druhou volnou rukou ukázal ke stropu: "My máme maminku tam." Já sice někdy v těchto chvílích zažertuju, že přece nemáme maminku na stropě nebo na střeše, ale tady jsem raději hned doplnil, že maminku nemáme, že jsem už skoro tři roky vdovcem.

Paní učitelka se na chvíli zarazila a reagovala omluvou, ale já hned dodal, že to přece nemohla vědět. Já se k tomuto momentu možná ještě někdy vrátím. Jen jsem chtěl prostě reagovat na to, že někdy slyším jako určitou výtku, že s klukama o mamince moc mluvím nebo že to moc často připomínám. Jednak se bráním, že to není pravda. Jednak ta realita je prostě taková, že na to skoro všude narážíme. Školka, škola, různé texty pro děti a tak. Všude je hlavně maminka. Ačkoliv mužů s dětmi přibývá, tak stále je tu prostě předpoklad, že maminka je ta nejdůležitější (a já s tím vůbec nepolemizuju). Např. před pár dny jsem v obchodě u kasy vyslechl komentář, že tatínek má zrovna hlídání. Zřejmě nová pokladní, protože jinak jsme k mému údivu celkem známá grupa a spíš se mě prodavačky ptají, kde mám kluky, když s nimi nejsem. Tak jsem v klidu paní pokladní řekl, že jsem vdovec a mám hlídání už přes tři roky a nestěžuju si.

Zpět k zápisu, který však už dál probíhal celkem klidně. Martínek se tvářil hodně znuděně, protože učitelka ho zkoušela z jednoduchých obrázků a barev, což mu zřejmě přišlo pod jeho úroveň. Dobře si poradil i s logickým úkolem, co dělat, když má každý (tj. učitelka a on) pět tužek a zbývá jen jedna. Martínek přemýšlel jen chvilku a navrhnul, že je možné si přece vzít další ze stojánku. Pak nakreslil takovou podle mne dost příšernou postavu, o které tvrdil, že je to Ondra. Každopádně si pamatoval na mojí poučku, aby hlavně namalovat pět prstů. No, malíř z něj asi nebude. Sledoval jsem ho tak bedlivě (ale nenapovídal jsem ani jinak nezasahoval), že jsem do přihlášky napsal datum narození Ondry a nikoliv Martínka. Takže přihláška je mírně přepisovaná. Holt nikdo není dokonalý.

Nevím proč Martínek nemusel říkat básničku ani nic dalšího. Bez problémů tedy prošel. Pozdravil jsem se s přítomnou psycholožkou a do přihlášky napsal jméno starší učitelky, kterou nám doporučila. Stejně tak jsem tam napsal jméno kamaráda ze školky.

Martínek dostal ještě takový kufřík, který byl však naplněný jen letáky a reklamou (kromě dvou sáčků s bonbóny). A když jsem Martínkovi asi podesáté řekl, že mu nic z věcí z katalogu zřejmě nekoupím, tak se zamračil a uražený odešel. Pro mne to byla další příležitost, abych pokračoval v základech "mediální výchovy". Zavolal jsem si ho a v klidu mu vysvětlil situaci. Dostal kufřík a měl radost. Těšil se, co v něm bude. Byly tam jen reklamy, které ho jen lákají, aby si koupil něco, co nepotřebuje. Takže nakonec je z toho obdarování smutný. Chvilku jsme o tom mluvili a myslím si, že to celkem pochopil. Navíc z nedávné doby mám dobré příklady, kdy jsem mu koupil nějaké věci, co si přál. Ovšem musel si na ně počkat, ať už k svátku nebo k Vánocům. Myslím si, že prostě není dobré, když se dětem koupí všechno a hned. Na druhou stranu zase nejsem nějaký Herodes a leckdy klukům něco koupím.


Tak tolik naše školní premiéra. Doufám, že výběr se ukáže jako dobrý a že to všichni společně zvládneme (nebude to jednoduché, ale už se těšíme).

pondělí 10. ledna 2011

Ne všechno se najde na internetu

Adventní období biblické večerní četby jsme po určité přestávce vystřídali jinou četbou. Momentálně jsem zvolil za četbu Obrázky z českých dějin a pověstí. Knížku jsem Martínkovi koupil už dávno, ale dostal jí až nyní k Vánocům. Chvíli jsem sice nad její vhodností přemýšlel, ale krutost některých pohádek a historických příběhů si nezadá s krutostí biblickou (spíš bych řekl, že biblická četba z toho všeho vychází nejlíp). Navíc si myslím, že důležitá je především ta společná večerní chvíle a poslouchání příběhů. A v neposlední řadě byl výběr motivován krátkostí příběhů, protože klasické pohádky mi připadají takhle večer dlouhé a pouhé říkanky třeba Martínkovi už nestačí. Taky by mohlo být fajn, až na jaře nebo v létě vyrazíme na místa, o kterých se v pověstech píše.

Dnes jsme četli (genderově nekorektní) příběh o Ctiradovi a Šárce, tj. o dívčí válce. Martínek se jen v závěru ujistil, jestli "muži to opravdu vyhráli?". Ale skutečně jsem příliš nerozebíral poslední větu: "Muži opět vládli a ženy se vrátily pokorně do svých domovů." Tu doprovází skutečně provokativní obrázek. Muž sedí na nějaké kůži a klimbá, zatímco krásná žena vaří na peci jídlo a je obklopená pěti dětmi. Ostatně já to vždy spíš převyprávím, takže jsem ani o "pokorném" vrácení domů nečetl. Stejně v tomto směru o kluky nemám obavy, protože kluci vidí, že doma vařím, peru i uklízím a sem tam vyjádří přání, že by chtěli taky toto všechno umět tak jako já, až budou velcí. Pro nás jsou holky a ženy spíš příjemným (a poměrně vzácným) rozptýlením a ozdobou, než levnou pracovní silou v domácnosti...

Pak jsme ještě četli o Křesomyslovi a Horymírovi. Samozřejmě příběh o koni Šemíkovi, který s Horymírem přeskočil vyšehradské hradby, přeplaval Vltavu a "cválal k Neumětelům", kluky zaujal. I když "statečný Šemík však svůj skok nepřežil". Kluky jsem pak uložil. Jak už to bývá pravidlem každý večer, tak se po chvíli připloužil Ondra, že mi chce něco "důležitého žíct", "že mě má lád". Pohladil jsem ho, ale trochu pokáral, že už má ležet. Pro jistotu jsem ho doprovodil do postýlky a znovu uložil. Taky Martínek měl něco "důležitého" na srdci. Požádal mě, abych do zítřka na internetu našel video, na kterém by byl zachycen ten Šemík, jak přeskočil hradby a cválal k Neumětelům. Pobavilo mě, jak jsem ho naučil, že se skoro vše najde na internetu. Tak jsem mu vysvětlil, že ne všecho se tam skutečně najde...


Ostatně už se Martínkovi snažím v rámci možností vštípit základy určité mediální výchovy. Třeba jsem ho snad už trochu naučil, že reklamy jsou většinou lživé a že není dobré jim věřit. Nedávno přišel ze školky s tím, že nějaká holka je hloupá, že věří reklamám. V takových případech ho na druhou stranu vedu k toleranci k odlišným názorům druhých. Sice jsem mu vysvětloval, že zatímco reklama a filmy zobrazují většinou vymyšlené věci, tak zprávy informují o událostech, které se skutečně staly. Ale když přišel a ptal se, zda reklamě nemá věřit a zprávám ano, tak jsme mu řekl, ať zatím věří hlavně mně, že i ve zprávách nemusí být přesné informace. A navíc je třeba svět vnímat více skrze vlastní život, smysly a své blízké než prostřednictvím zpráv, což podle mne platí jak pro malé tak i pro velké. Ale nemyslete si, že by moji kluci byli nějací televizní čumilové.

Jinak my jsme doma. Neděje se sice nic závažného, ale Martínkův kašel se mi nelíbil a dnes se mu během dnes udělaly v puse afty (přestože do hotových polívek pravidelně přidáváme sušené lahůdkové droždí, které si kluci oblíbili, ráno cucají Preventan, večer dostávají sirup Imunoglukan, samozřejmě jí zeleninu i ovoce). Tak doufám, že mu bude brzy líp. Mimo jiné nás čeká zápis do školy.