Vánoce

Letošní Vánoce byly podle mne více než štědré. Mám z nich zvláštní pocit. Ten samozřejmě souvisí s tím, že vnímám, jak se vše zdražuje. Docela přemýšlím nad tím, jak vše zvládat i po finanční stránce. Jednak nedosahuji kvalit hospodáře ani mé manželky ani mé mámy. Jednak cítím tlak okolí, že bych měl klukům trochu víc dopřávat. Skutečně jsem před letošními Vánocemi pod tímto vlivem ještě vyrazil na nákupy a pořídil klukům něco nad plán. Po delším váhání jsme nakonec nadílku absolvovali mimo domov, takže jsem nechtěl, aby měli kluci pocit, že dostali méně než druzí. Stejně jsem nakonec sledoval známou věc, že kluci měli největší radost z několika drobností. Navíc mám pocit, že jsme v dětském pokoji dosáhli hranice, kdy se nám tam už nic víc nevejde, dokud něco nevyřadíme, k čemuž se však kluci moc nemají.

Ondra třeba s plastovým jídlem, které se dalo jakoby krájet. Když mi to v obchodě ukazoal, považoval jsem to za naprostou hloupost pro malé děti. Nakonec jsem to však (ve slevě) pořídil a byla to jedna z věcí, ze které měl Ondra největší radost.

Ovšem největší radost měl Ondra z plyšové stonožky, do které se vysloveně zamiloval na předvánočním veletrhu, který jsme navštívili jen proto, že na něm Martin vystupoval s koledou. Dlouhá plyšová stonožka stála stovku nebo dvě a mně to opět přišlo zcela absurdní a příliš velké. Jenže Ondru velmi zaujala. I když ví, že se mnou je těžká řeč a žadonění nebo smutnění mě příliš neobměkčí - takže je fajn, že to kluci neprovozují, protože to je lepší se mnou smlouvat. Stejně jsem pro Ondru tehdy ještě nic neměl a ani jsem nevěděl, tak jsem nakonec souhlasil. Vtipné bylo to, že jsme koupili stonožku společně, jinak to totiž ani nešlo, když jsem neměl možnost hlídání. Takže Ondra měl velkou radost, jenže pak se začal dožadovat, že by si jí chtěl rozbalit nejraději hned. To jsem odmítl a stonožku založil. Dokonce tak důkladně, že jsem těsně před Vánocemi měl pocit, že jí nenajdu. Nakonec se mi jí podařilo nachystat a přemístit tak nepozorovaně, což bylo při její velikosti obdivuhodné, že Ondra do poslední chvíle neměl jistotu, zda jí pod stromečkem skutečně najde. O to větší měl radost, když jí tam pak skutečně našel. Teď se sotva vejde do postele, kolik tam má plyšáků.

Martin si vybral svůj nejoblíbenější dárek na stejném veletrhu a na úplně stejném stánku jako Ondra svojí stonožku. Nad tímto darem jsem váhal ještě víc, neboť se jedná o maketu samopalu s reálným a dost hlasitým zvukem, což je asi postrach všech rodičů. Řekl jsem si, že pistolky dostali už vloni, taky plastové a dřevěné meče mají, jsou to holt kluci. Navíc Ondra už nějakou podobnou pistoli se zvukem od někoho v minulosti dostal, takže bylo třeba zohlednit ozbrojení obou. Martin měl radost, ale já stejně musel brzo zasáhnout, takže její používání bylo omezeno jen na několik okamžiků během dne.

Nakonec jsem se rozhoupal i ke koupi autodráhy, která byla za výrazně sníženou cenu, i když mi i tak přišla drahá. Martin si jí hodně přál. Jenže jsme brzo zjistili, že její sestavení je celkem věda, takže vyžaduje mojí pomoc. Navíc je dost křehká (oproti těm, co pamatuji z mládí, i když já snad tehdy ani žádnou neměl) a autíčka se rozpadaly už během první jízdy. Oproti tomu je samopal mnohem levnější a spolehlivější hračka

Rozhodně nepatřím k lidem, kteří by si mysleli, že se musí kupovat plno darů. Naopak mě spíš okolí nabádá, abych klukům něco dopřál. Já si myslím, že kluci materiálně nestrádají, i když je fakt, že já pro to nemám moc smysl. Jako dítě jsem plno věcí neměl a ani jsem po nich extra netoužil nebo dnes necítím potřebu si to nějak vynahrazovat, což jsem viděl u některých vrstevníků. Na druhou stranu je fakt, že mojí "chorobou" jsou v tomto ohledu knihy, ale to je až pozdějšího data. I když se už musím mnohem víc krotit, tak to u nás doma podle toho vypadá.

Tak si myslím, že jsme si Vánoce pěkně užili. I když takový zvláštní pocit ve mně zůstává, včetně ne zcela jasných představ o budoucnosti. Nepochybně je to i důsledek obecných obav ve společnosti a všeobecně rozšířené nejistoty. A samozřejmě i mé osobní situace. I když v dobách nemocí, kluků nebo především mých, to omezení snáším dost těžce, přesto bychom měli mít naději a nepropadat pesimismu.

Pozn.: Text jsem napsal až koncem dubna, ale zařadil ho zpětně sem.

Ondra v "anatomickém" pyžamu jako kostra

Už jsem tu několikrát psal o Ondrově zálibě v kostrách. Když jsme byli s klukama vybírat nějaký dárek pro Martina, tak se Ondra dožadoval zavedené praxe, že se koupí "něco malého" i pro druhého, prý "aby mu to nebylo líto". Návštěva hračkářství byla dlouhá a téměř bez úspěchu. Nad množstvím hraček jsme se většinou shodli na tom, že jsou buď zbytečně drahé nebo hloupé a že není nutné koupit nějakou blbost jen kvůli tomu, aby se něco koupilo. Hůře to nesl Ondra, ale nakonec jsme uspěli až ve druhém obchodě, kde jsme vybrali pro Martina malé letadlo a Ondra si vybral malý model raketoplánu. 

Když jsme však zašli do obchodu s oblečením, uspěli jsme mnohem dřív a radost kluků byla viditelně větší. Martin si přál triko s motivem hry "angry birds", to jsme však už v jeho velikosti nesehnali (pomalu se nachází na přelomu velikostí, kde se mění kategorie oblečení a tudíž i jejich motivy). Nakonec ho potěšila čepice, rukavice a šála s výše uvedeným motivem.

Zato s Ondrou jsme byli hotoví hned, protože jakmile zahlédl pyžamo s motivem kostry, tak už nechtěl nic jiného. Takže nakonec místo něčeho malého, dostal celé pyžamo. Oblíbil si ho natolik, že by v něm nejradši chodil úplně pořád, nejenom v noci, ale i přes den, doma i ve školce.

Vždyť mu sluší a vypadá spokojeně. Posuďte sami:

Ohlednutí za Vánocemi

Zdravím všechny čtenářky/čtenáře mého blogu v novém roce!

Nevím, jak to dělám/e/, ale ten začátek nového roku je vždy nějak náročný. O tom třeba někdy jindy. V neděli Křtu Páně (8.1.) sice skončilo liturgické období vánoční, ale přesto bych se rád ještě poohlédl za Vánocemi.

Už z příspěvku, vloženého na Štědrý den, je zřejmé, že jsme veškeré přípravy zvládli neočekávaně dobře, přestože advent nebyl zrovna jednoduchý (střídavě všichni tři nemocní, řada starostí atd.). Zatímco jsem byl před Vánocemi v jednom shonu a na klukách to bylo rovněž znát, tak si myslím, že Vánoce jsme si užili pěkně. To byl také můj cíl a jsem moc rád, že se vydařil.

Byl to pro nás skutečný svátek, skutečné vytržení z běžných dní a každodenních povinností. Hodně to bylo ovlivněno tím, že jsme nakonc nebyli doma a nebyli jsme sami.

Mám pocit, že kluci vnímají Vánoce především jako dobu, kdy se dostávají dárky. Nepovažuji to za nic špatného, ale jsem rád, že jsem jim snad mohl nabídnout i něco víc. Tátu, který snad byl po delší době zase trochu víc v pohodě, mohl se jim věnovat a nebyl zatížen tolika běžnými starostmi. Navíc mám pocit, že atmosféra Vánoc byla pro některé lidi ovlivněna úmrtím a pohřbem Václava Havla. Jakoby tyto události zintenzívnily závěr adventu a také následnou vánoční radost nad narozením Spasitele, díky němuž smíme věřit, že smrt v našich životech nemá poslední slovo.

Zmrtvýchvstání je sice velikonočním motivem, ale už Vánoce oznamují tuto naději. Kromě toho je tato symbolika silně spojena se světlem. Toho je před Vánocemi méně a méně, ale po Vánocích máme jistotu, že tma zcela nezíská nadvládu a že denního světla bude pomalu ale jistě zase přibývat. Ostatně my si to s klukama uvědomujeme intenzivněji od doby, kdy Martínkovi začala povinná školní docházka. Nyní vstáváme do tmy, ale těšíme se, až tomu tak nebude. Díky tomu, že máme stolní kalendáře s časem východu a západu Slunce (kluci tam mají i údaje o měsíci), tak se můžeme těšit docela konkrétně.

Mám pocit, že je pro mne čím dál tím těžší vybrat nějaký dárek pro kluky, který by je potěšil a zároveň by to nebyla vyslovená hloupost, drahá k tomu. Letos jsem opravdu dlouho nevěděl, co vybrat. Naopak řešíme problém, že jsme doma spíš zavaleni věcmi, takže bychom měli spíš probírat a vyřazovat. O to víc jsem byl rád, že se mi podařilo pořídit docela pěkné věci. Navíc kluci dostali ještě hodně dárků od příbuzných nebo známých. Až jsem byl překvapen, kolik toho bylo.


Samozřejmě jsem byl rád, že kluci měli radost. Zvlášť malý Ondra se téměř s každým dárkem pomazlil a v podstatě nad každým rozbaleným balíčkem volal: "Jééé, mikina /pyžamo, vojáčci, lego atd./, to jsem si přál!"

Po loňské dobré zkušenosti jsem kluky nechal, aby si něco konkrétního vybrali sami. Kvůli nedostatku volného času jsem něco dokonce s klukama koupil s tím, že to dostanou až pod stromeček. To byl třeba příklad velkého LEGA pro Martínka, které bylo výrazně zlevněné a já se obával, zda by bylo k dispozici i v době, kdy bych ho mohl koupit bez kluků. Naopak se na něj Martínek cíleně těšil a měl z něj asi největší radost. Ondra se tehdy při koupi dlouho domáhal toho, že chce LEGO hned. Pobavil mě však tím, když si vybrané LEGO pod stromečkem rozbalil. Byl to nakonec skoro jediný dárek, nad kterým nejásal a jen řekl "jééé, to už mám!" a hned ho předával Martínkovi. Tak jsem mu musel vysvětlit, že ho ještě nemá, že tohle je to koupené. Jak jsem napsal, u Ondry bodovalo téměř vše, ale asi největší radost měl z malých vojáčků. To byla pro mne zvláštní věc, protože o ně si řekl jen pár dní před Vánocemi. Už před časem jsem klukům dal plno svých vojáčků, indiánů, rytířů atd., takže jsem měl pocit, že jich mají dost. Cestou do školky mi jednou Ondra vysvětlil, že ti patří Martínkovi a že on by chtěl mít taky takové. Štěstí bylo, že jsme je asi den předtím viděli v nedaleké hrčkárně, takže jsem je mohl hned pořídit.

Jsem si vědom, že ta moje pozornost, věnovaná dárkům pro kluky, může na někoho působit hodně materiálně. Rozhodně nepatřím k těm, kteří si myslí, že dárky jsou pro děti to nejpodstatnější. Naopak mám pocit, že mnohé věci klukům odmítám jen tak koupit. Zvlášť když jsou nyní ve škole a školce, tak mají takových podnětů na různá přání poměrně hodně. Je to vždy celkem vhodná příležitost k rozhovorům na tato témata. Přestože zvlášť Ondra si občas zkouší něco vynutit "teď a hned", mám pocit, že to s klukama docela zvládáme a že kluci netrpí nějakou frustrací, že nemají vše, nač si ukáží nebo vzpomenou nebo co mají jejich kamarádi.

Vtipné bylo to, když mi Martínek vyprávěl, co děti dostávaly pod stromečkem. Jeho LEGO se prý umístilo až na druhém místě. Nejoblíbenějším dárkem byla prý "empétrojka". Po chvíli mi Martínek řekl: "Abych ti, tatí, pravdu řek, tak ani nevím, co to ta empétrojka vlastně je." Tak jsem mu to vysvětlil a ještě snad doplnil to, že si myslím, že si mnohem víc vyhraje s tím LEGEM než s "empétrojkou". Na tom jsme se spolu shodli.

Jsem zvědav, jak budou kluci podléhat tlaku okolí, třeba i v tomto ohledu (tj. vlastnictví určitých věci, co jsou IN), a nakolik zvládnou zůstat sami sebou. Podle informací rodičů starších dětí to dnes může být mezi dětmi docela vážný problém, vedoucí třeba i k šikaně těch, co nejsou IN. Já si na nic podobného nepamatuji a nevzpomínám si, na rozdíl od některým mých vrstevníků, že bych nějak prožíval frustrující nedostatek nějaké věci ze školních let.

Spíš jen pro zajímavost fotka Martínka a jeho dárků. Ta elektronická stavebnice Boffin mě zaujala. Dal jsem jí jako tip na dárek pro Martínka po dlouhém hledání v obchodě. Sám jsem na ní byl zvědavý a nakonec to byla klasická scénka, kdy si táta hraje s hračkou, kterou dostal jeho syn. Je to přece jen ještě trochu složitější, takže to zatím stavíme jen spolu. Na druhou stranu je to věc, nad kterou budeme moct trávit společné chvilky.

Byly to opravdu příjemné Vánoce a já jsem něco takového potřeboval. O to víc na to vzpomínám nyní, kdy jsme zase doma, v tom našem skladišti a musím se starat téměř o vše. K tomu všechny možné starosti, které jsem mohl na chvilku hodit za hlavu. Navíc jsem využil možnosti, že jsem mohl na chvíli vyrazit vždy jenom s jedním klukem a mohl se věnovat pouze jemu. Je to zajímavý fenomén, který pozoruji minimálně od září, kdy šel Martínek do školy a Ondra začal do školky chodit sám. Samozřejmě mnohem déle jsem vnímal, že jsou kluci rozdílní, ale přece jen zvlášť Ondra se nyní proměnil a tak nějak osamostatnil, takže čas s ním je zajímavější. I když je náročné, protože většinou pusu nezavře.

Nebyli bychom to my, kdyby nás i o Vánocích trochu nepotrápilo zdraví. Tentokrát to byl Martínek, který dvakrát v noci nečekaně blinkal. Myslel jsem, že má nyní poměrně rozšířenou střevní chřipku, ale naštěstí jsme se nikdo nenakazil a bylo to vždy jednorázové. Nakonec se ukázalo, že prostě s něčím bojoval. Po dvou dnech ve škole v novém roce si stěžoval na silné bolesti břicha, měl průjem a musel zůstat doma. Dnes jsme to tedy zkusili se školou znova, jen jsem si ho vyzvedl před obědem, abych mu uvařil dietnější jídlo sám. Tak uvidíme.