Mistři v zapomínání

Už jsem tu několikrát zmiňoval, že jsme prožíval jakousi "novoroční krizi". Jedním z projevů bylo to, že jsem nemohl spát. Sice jsem byl hodně unavený, ale když jsem ulehl, tak se mi hlavou honilo mnohé a spát nešlo a nešlo. Samozřejmě v kombinaci s ranním vstáváním s klukama do školy a školky to bylo stále náročnější. Takže po pár dnech při spánku 4-5 hodin jsem měl docela dost.

Kromě jiného jsem byl nesoustředěný a zapomínal jsem, co jsem chtěl nebo dělal před malou chvílí. Například jsem si namazal rohlík s paštikou a zakousl jsme se do něj. Přitom jsem klukům udělal svačinu a chystal jsem se na nákup. Do toho zazvonil telefon. Já si během hovoru uvědomil, že nevím, zda jsem rohlík s paštikou snědl nebo jen někam odložil. Rozhlížel jsem se a nic. Pro jistotu jsem vyzval kluky, aby se porozhlédli po bytě, zda jsem rohlík s paštikou náhodou někam neodložil. Jelikož nikdo nic nenašel, došel jsem k závěru, že jsem jej asi už snědl. To byla zřejmě pravda, protože dodnes nikdo nikde rohlík s paštikou nenašel. Domnívám se, že po týdnu by už o sobě dal vědět :-).

Pro změnu zase jednou Martínek zapomněl u třídy boty. Ráno jsme totiž nestihli družinu, takže si boty nechal v malých šatnách, co mají u třídy. Jenže pak si je zapomněl vzít při přesunu do družiny. Všiml jsem si toho hned a ptám se ho, zda má jinak všechno, třeba čepici. Ano, prý všechno má, přitakává nejenom Martínek ale i paní družinářka, jen pro boty se musíme vrátit. Nejde to však průchodem z družiny. Takže jej beru do nároče v bačkorách a přenáším před vchod do školy. Tam se dozvoníme na vrátnou a Martínek si zaběhne pro boty. Trvá to jen chvilku. Obouvá se a obléká. Připomínám mu, aby si nezapomněl vzít čepici, protože je ostříhaný. Tak hledá a hledá. Po chvíli si uvědomuje, že jí opět nechal v šatně u třídy. Takže se musí opět zout a vzít si bačkory. Opět zvoníme na vrátnou, které se už omlouvám. A Martínek odběhl pro čepici. Za chvíli je zpět a já doufám, že už konečně má vše. Po kom jen to ten kluk je? :-)

Tak jsme si to zapomínání pěkně užili. Na druhou stranu musím Martínka pochválit, že snad dosud ve škole neztratil. Jen mám pocit, že oběma klukům nějak mizí rukavice, které jsem jim na podzim koupil. To by nemělo být školkou ani školou, protože tam to většinou kontrolujeme a jak je zima, tak by jejich ztrátu poznali hned.

A já jsem se rovněž poučil. Rád pracuji nebo něco dělám po večerech, protože to mám klid a čas jen pro sebe. Po době špatného spaní a ceodenní únavy jsem však začal být důsledný a chodit dřív spát. Myslím si, že jedním ze zlomů bylo minulé úterý. Přišel jsem domů večer z učení a měl jsem radost, že teta měla kluky už uložené v postelích. Měl jsem toho sám docela dost a usoudil jsem, že nejlepší příprava na středeční večerní výuku bude spánek. Takže jsem už kolem 22. hodiny zalehl do postele, nic jsem nestudoval, o ničem náročném jsem nepřemýšlel a rychle jsem usnul. Sice takhle brzy to byla výjimka, ale stejně jako kluci se snaží uléhat kolem 20. hodiny, tak já se snažím uléhat alespoň před půlnocí.


P.S.: Sice říkám, že si žádná předsevzetí nedávám, ale teď si uvědomuji, jak jsme s klukama v některých ohledech zapracovali. Nevnímám to jako nějaká předsevzetí, ale spíš jako snahu o pokračování v cestě či zápase. Mít pravidelnější režim, dostatečně spát, víc se zapojit do činností, víc s klukama blbnout, na druhou stranu se s nimi víc něčemu věnovat atd. To všechno nevnímám jako nějaký prozatímní vrtoch na počátku nového roku, ale spíš jako směr, kterým se chceme ubírat. Samozřejmě pomalu a s jistou dávkou trpělivosti.

Třeba u sebe jsem nyní velmi omezil jeden ze zlozvyků, kterým bylo nadměrné pití nápojů typu Cola či Pepsi. Ostatně s tím občas mohla v minulosti souviset i má nespavost, když je člověk takto nadopován. Každopádně je to zcela nezdravé. Stačilo však zdražení zhruba o 10,- Kč a já se zařekl, že za takovou cenu to kupovat nebudu. Jindy bych asi podlehl, ale s letošním novoročním pocitem, že je třeba něco dělat a měnit, abych se už z těch mnoha věcí nezbláznil, že na to člověk má, to byla zatím celkem hračka. Více než týden jsem nic neměl. Teď jsem si dovolil v akci koupit Colu a zatím si úspěšně hlídám, že si dám maximálně 2 dcl denně a jen dopoledne. Tak uvidím. Není to nic, co bych chtěl křečovitě dodržovat, ale myslím si, že mi to prospěje.

Školní trampoty

Martínek má po měsíční absenci ve škole skluz, přestože jsme doma dělali úkoly a postupovali s učivem. Paní učitelka je stará a zkušená praktička, takže má své metody a postupy. Je zřejmé, že nestačí jen sledovat učivo, ale je třeba být přítomen a sledovat její cvičení, protože pak se žák tolik neorientuje a nestíhá.

Tento týden jsme spolu dvakrát mluvili. Její reakce, že je Martínek nejhorší a že byl už od začátku nezralý, mi nepřišla pravdivá. Bylo rovněž nešikovné, že mi to říkala před ním, když mi ho v pondělí předávala. Výjimečně jsem totiž požádal, aby šel domů před oběděm, protože jsem si nebyl jistý, zda je jeho bříško zcela v pořádku a chtěl jsem mu raději udělat jídlo doma. Po chvíli cesty ze školy mi Martínek říkal, že to není pravda, že by byl nejhorší a nejpomalejší. Ilustroval mi to několik příhodami o svých spolužácích.

S paní učitelkou jsem se nepřel, jen jsem se Martínka zastal a slíbil jsem, že budeme ještě víc trénovat. Nechtěl jsem to tolik rozebírat mezi dveřmi školy, navíc mě taková reakce poměrně překvapila. Vím, že Martínek je trochu škrabal, že čtení mu jde pomalu a vůbec bývá někdy pomalejší. To je dané mimo jiné tím, že je takový pečlivka. Na druhou stranu tu školu zase až tolik neprožívá a leckdy prohlašuje, že je to nuda.

Ve středu byla ukázková hodina pro rodiče. Viděl jsem, že Martínek sice udělal nějaké chyby (nevím, zd aje to jen můj pocit, ale zaujalo mě, že oproti jiným dětem byl vyvoláván poměrně často), ale rozhodně nepatřil k nejhorším. Paní učitelka mi přišla docela přísná a poměrně rychlá. Nemám však srovnání a jsem ochoten uznat, že patří k těm nejlepším, co na škole jsou. Ostatně my jsme si jí sami zvolili na základě několika doporučení.

Po hodině byla chvíle pro rodiče, takže jsem ještě s paní učitelkou mluvil, tentokrát už trochu připraven. Když paní učitelka opakovala svojí tezi o původní nezralosti, tak jsem oponoval, že jsem to několikrát konzultoval s různými lidmi. Takže paní učitelka to trochu změnila a mluvila jen o pomalosti, naopak uznala, že Martínek je velmi komunikativní. Zmínila, že sedí se svým nejlepším kamarádem a občas tam něco spolu probírají. To jsem potom zjišťoval a nejsem si jist, zda je i tato výtka fér. Kluci se skutečně znají už od školky a mnohdy si mezi sebou půjčují tužky, gumy či nůžky atd., když je potřeba. Sice vím, že Martínek se leckdy nesoustředí a neposlouchá, když někdo nemluví přímo na něj (to znám ze situace, když v kostele slyší kázání), ale že by až tak s kamarádem vyrušovali, to mi připadá nepravděpodobné. navíc kdyby to nebylo k jejich prospěchu, tak je může klidně rozsadit atd. Nechci obviňovat paní učitelku. Nepochybuji o jejích zásluhách a zkušeostech. Sama však přiznala, že tolik prvňáčků, jako je letos, už dlouho neměla.

Byl jsem rád, že jsem viděl, co ve škole dělají. Takže jsem doma hned mohl udělat některá cvičení podle vzoru paní učitelky. Navíc jsem viděl, že už preferuje čtení po slovech a už ne po slabikách. Martínkovi dávám číst z různých knih, nikoliv ze slabikáře, věci, které ho zajímají (např. kolik mají pavouci očí, jména ptáčků, nadpisy biblických příběhů atd.). Je super, že se tak můžou zabavit s bráchou. Zrovna teď Martínek něco Ondrovi předčítá z knihy o přírodě, i když to vyžaduje od Ondry velkou trpělivost. Myslím si, že je to pro něj zajímavější a vnímá smysluplnost učení se číst.

Mimo to jsme si i z jiných důvodů domluvili jasnější časový rozvrh. Já mám za úkol kolem 18:00 začít dělat večeři, kolem 18:45 bychom měli jíst a nejpozději ve 20:00 uléhat. Martínek si to vzal za vlastní, takže už od 17:00 mi několikrít hlásí, za kolik minut už bych měl začít dělat večeři. Při uléhání, které s ne vždy zvládne do 20:00, pak zase hlásí např.: "Dvacet nula devět, to je slušný čas, ne tatíí?" Jednou v týdnu pro změnu naskočil do postele v 19:59 a byl celý nadšený. Každopádně to nejenom přispělo k větší důslednosti při ukládání, ale především Martínek na sebe převzal část zodpovědnosti, což je dobře. Ondra je ještě malý, ale rád se přidá k většině.

A největším úspěchem byla skutečnost, že Martínek si z češtiny, která mu zatím nejvíc dělá problém, přinesl v pátek jedničku. Chlubil se, že si to s paní učitelkou domluvil. Ta mu jí dala prý jako uznání, že se snaží a za slib, že se bude snažit i nadále. Je to dobré proto, že zažil smysluplnost svého snažení. Byl na to pyšný. Vzápětí ho pak velmi potěšilo, že jsem ho za to náležitě pochválil a ocenil, že se nejenom snaží, ale že se umí s paní učitelkou domluvit.

Tak snad nám to vydrží. Hlavně je třeba, aby Martínek byl zdravý a nemusel být zase doma. Sice už má zase rýmu, ale snad se to přes víkend zlepší.

Ondra ve školce spal dvakrát a i když původně protestoval, byl nakonec rád. Přemýšlím o našem týdenním režimu. I s ohledem na ne zrovna vhodný termín hudebky (Martínek zkusí klavír a klávesy, paní učitelka to dělá v jedné hodině), zrušíme jeden kroužek. Taky zřejmě zrušíme angličtinu. Martínka může učit Ondra, který ze školky umí víc. Navíc mě naštvala opakovaná informace, že kvůli angličtině, kterou jim učitelka trochu posunula, aby skončili dřív, je nenechá ani v klidu naobědvat. Rovněž bych rád upřednostnil školu a nerad bych ho zatěžoval dalšími věcmi.

V pondělí jsme vyzkoušeli další věc. Martínka jsem si vyzvednul dřív (kvůli obědu doma) a pak jsme měli čas na společné učení. Ondra zůstal ve školce, kde se vyspal i nasvačil, takže pak jsme ho vyzvedl zatímco byl Martínek v hudebce. Bylo to náročnější běhání sem a tam, ale možná ten model, že Ondra bude ve školce a já se budu věnovat Martínkovi, má něco do sebe. Samozřejmě někdy to můžeme vyměnit.

Základem však je, aby kluci byli nějakou dobu fit.

Na prahu nového roku

Troufám si říct, že zhruba po deseti dnech jsem překonal určitou "novoroční krizi". Samozřejmě vím, že život je jako houpačka, "jednou jsi dole, jednou nahoře". Zaujalo mě však, jak to bylo silnější než já. Myslím si, že jsem člověk poměrně hodně racionální. Existenci emocí však nepopírám. Naopak, po všech svých zkušenostech, uznávám, že emoce nejenom pociťuji, ale že jsou mnohdy silnější než já. Tedy že leckdy mne přepadnou emoce, které mi hlava moc "nebere", ale já je přes veškerou snahu nedovedu potlačit. Navíc se už dávno o nějaké potlačování nesnažím. Moje reakce jsou různé a samozřejmě závislé na okolnostech. Většinou se snaží emoce vnímat a přemýšlet o jejich příčinách (např. když vám umírá někdo blízký, je kolem toho dost stresu, jste unavení, nevrlí a bolí vás břicho, tak člověk nemusí být velký myslitel, aby poznal příčinu). Místo nějakého potlačování nebo odmítání je vnímám a třeba se snažím o cílené vzbuzení či aktivování emocí pozitivních. Mnohy to chce především trpělivost a smíření s tím, že to nejde hned teď.

Myslím si, že moje práce s pocity a emocemi, kterou jsem tak kostrbatě a ve stručnosti popsal, obas nese své plody. Vědomě se k pocitům z počátku roku vracím ve chvíli, kdy je to trochu za mnou. Jasně, vím, že bude líp, pak třeba zase trochu hůř atd.

Dokonce sem o tom píšu s vědomím, že mi letos můj blog trochu pomohl. Když jsem se chvíli nad svými "novoročními pocity" podivoval a jen matně si vzpomínal, že na začátku loňského roku to taky nebyla žádná sláva, pomohly mi některé příspěvky z tehdejší doby, že to vlastně není nic nového (mam na mysli třeba tento nebo tento příspěvek).

Myslím si, že ani tak nejde o nějaké deprese ohledně bilancování vlastního života. Silvestr i Nový rok jsou prostě jen data. Nepochybně je to vhodná doba pro určité zamyšlení, zvlášť když nedlouho předtím slavím narozeniny, ale taková zamyšlení dělám poměrně často bez ohledu na data. Nepochybně mám však kdesi v sobě uloženo, že poslední roky byly celkem náročné, což jsem si na jejich začátku mnohdy uvědomoval. Zvlášť když výrazné zhoršení zdravotního stavu mých blízkých bylo spojeno se začátky jednotlivých roků (ve kterých nakonec zemřeli). V loňském roce jsem se v té době dozvěděl o závažném onemocnění otce a letos už rovněž není mezi živými.

Tak snad je trochu pochopitelné, že i když v sobě živím a podporuji naději a radostný přístup k životu, vstupuji do nového roku s jistými obavami, co nás zase čeká. I když doufám, že nám i našim blízkým bude zdraví sloužit, jsou před námi určité starosti a povinnosti, které budeme muset zvládnout.

Těch vlivů na mne bylo přece jen víc. Náročný prosinec, kdy oba kluci byli téměř měsíc doma, přinesl mírné rozčarování. Zatímco září či říjen naznačovaly, že by kluci mohli být ve škole i školce déle a spokojení, takže bych měl víc času na práci, domácnost a i na sebe, tohle byl přesný opak. Já vím, zažíváme to každý rok a vždy doufám, že časem to bude lepší, tak jdou věci stále pomaleji než bych si přál.

Rovněž nemluvím o tom, že smrtí otce mi připadly ještě určité role či starosti, se kterými jsem tolik nepočítal a ještě nevím, jak s nimi naložím. Každopádně alespoň jedna věc mi přijde jako těžká ironie. Otec mi vyčítal, že doma mám hrozné skladiště a plno věcí. Nabízel mi pomoc při jeho uklízení, což samozřejmě nebylo možné. Jenže on byl "sběratel" větší než já (pouze v knihách jsem ho předčil) a i když stačil mnohé vyřídit, srovnat a vše cennější rozprodat, tak toho zbylo poměrně dost, čím je třeba se prohrabat a rozmyset, co s tím. Ne, rozhodně nechci na něj svádět svůj domácí nepořádek a množství věcí, to by nebylo spravedlivé. Prostě mi to přišlo jako celkem dobrá ironie.

Drobností je to, že Martínek má po měsíční absenci ve škole skluz, přestože jsme doma dělali úkoly a postupovali s učivem, ale o tom se zmíním později.

Už jsem dost starý na to, abych věděl, že život kromě radostí přináší řadu starostí. Mnohdy se zdá, že těch starostí bývá mnohem víc. Nečekané věci mnohdy neovlivníme, ale o to víc je třeba udržovat "životní rovnováhu" tím, že nebudeme žít pouze starostmi, ale budeme se snažit je vyvažovat radostmi. S odstupem několika dní si troufám říct, že ta "novoroční krize" nás, především mne, zase o kousek posunula a ve výsledku povzbudila. Zdaleka ne vše v našich životch a životech našich nejbližších je v naší moci, ale mám pocit, že můžeme ovlivnit víc, než si mnohdy myslíme. Ostatně je známou pravdou, že když nemůžeme změnit nějaké věci, tak leckdy můžeme změnit alespoň náš přístup k nim. Snad nám to zase chvíli vydrží.

Takže vzhůru do nového roku s chutí a s úsměvem!

S hadem v posteli

Pravidelní čtenáři mého blogu asi ví, že kluci mají zvláštní zálibu v poněkud prapodivných hračkách, zvlášť Ondra (např. pavouci nebo kostry).

V úterý večer, poté co jsem přišel z výuky, mě kluci překvapili. Hlídala je teta a koupila jim zvířátka. Ondra si vybral hada a od té doby je to jeho nejoblíbenější hračka, kterou bere sebou ke stolu (i když hračky u stolu já moc netrpím, takže většinou sleduje zpovzdálí) a hlavně do postele. Nakonec jsem to i využil, takže třeba ráno při buzení Ondru budí jeho had, kterým ho pošťuchuji tak dlouho, dokud přestane předstírat spánek a začne se chechtat.

Každopádně ten první pohled na hada v posteli (ještě v kombinaci s krtkem) vypadá skutečně zvláštně.

I když já si třeba vzpomněl na vizi Mesiášské doby v biblické knize proroka Izajáše:

Martínek si vybral sovu, ale ten si jí vzal do postele jen když viděl, že Ondru s hadem fotím. Jinak s ní nespí a ani si moc nehraje, ale je rád, že jí má. To spíš náš malý bojovník Ondra už několikrát zkoušel jejich vzájemný souboj.

Ondra už svého hada pojmenoval snad Syčák (?), ale možná to změní nebo už změnil. Navíc je to had, který prý umí mluvit a párkrát už taky letěl, když nesl sovu. Ondra má prostě velkou fantazii, takže vymýšlí všechno možné.

"Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije /některé texty mluví dokonce o kobře - moje pozn./, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře." (Iz 11,6-9)

Pátek třináctého: dočkali jsme se sněhu a nejenom to...

Tak jsme se dočkali první sněhové nadílky letošní zimy i u nás! Bylo to dnes, v pátek třináctého, kolem 17. hodiny. My měli to štěstí, že jsme byli na poště, zatímco venku nasněžilo. Vyšli jsme celí nadšení, zvlášť kluci. Byla už skoro tma a já stejně neměl foťák, takže se musíte spokojit s mým popisem. Skvělé bylo především to, že sníh napadl rychle, takže jsme mohli být první, kdo dělá stopy. Před poštou to samozřejmě moc dlouho nešlo, neboť tam byl provoz. Dostal jsem však dobrý nápad a hned jsme zamířili k nedalekému parku, kde zrovna nikdo nebyl.

Nejdřív jsem napsal klukům do sněhu TÁTA, ale pak jsme začali běhat po čerstvě zasněžených cestičkách a klouzat se. Na rozcestí jsme se na chvilku rozdělili, aby každý dostal svůj díl nepošlapaného chodníku. Poté, co každý splnil svůj úkol, tedy pošlapal různým způsobem "svojí" cestičku, jsme se zase sešli. Samozřejmě to vše se odehrávalo jen v malém okruhu několika málo metrů a kluky jsem měl stále na dohled.

Pak se kluci chvíli koulovali nebo jen tak házeli sněhové koule. Šlo to velmi dobře, protože sníh byl mokrý. Brzy jsem kluky mírnil, neboť nás ještě čekal nákup a kluci měli jen tenké pletené rukavice.

Každopádně nám ta chvilka stačila, abychom se vyřádili a pěkně si užili čerstvé sněhové nabídky. V obchodě pak Martínek několika prodavačkám onamoval, že venku napadl sníh. Cestou domů už byla na chodníku jen ošklivá čvachtanda. Nám to však nevadilo, protože jsme si to předtím užili.

Je dobře, že nám ke skutečné radosti leckdy stačí velmi málo.

Navíc já jsem rád, že se mi snad podařilo alespoň dočasně překonat "novoroční krizi, o které se možná ještě někdy zmíním. Ostatně dnešní den, ačkoliv je pátek 13., se podařilo několik věcí. Třeba Martínek si ve škole "vyjednal" jedničku z češtiny za slib, že se bude snažit. Skvělé je to nejenom kvůli problémům, které nás tento týden se školou provázeli. Martínek po měsíční absenci podle učitelky hodně zaostával a já ho doma povzbuzoval, že to jistě dožene a že určitě pomůže, když se bude snažit a paní učitelka tu snahu uvidí. Díky této zkušenosti zažil, že to tak skutečně může fungovat.

Rovněž se nám celkem daří zacházet s časem a domlouvat se. Třeba dnes jsem se cestou ze školy s klukama domluvil, že když si odpočinou (do 15:00), pak nasvačí, zajdou se mnou na poštu a nakoupit (ještě jsme chtěli procházkou zajít na hřbitov, ale to byl už nereálný plán), tak pak si budou moct večer zahrát hry. Kluci to pochopili a přijali. Zvlášť Martínek nás oba s Ondrou povzbuzoval, aby se to stihlo. Skutečně se to stihlo, takže si kluci zahráli. Opět vím, že taková motivace a zkušenost, že to funguje, je mnohem lepší než zlobení se a nějaké hrozby.

Kromě toho se kluci víc zapojují, nenechávají všechno na mne, i když samozřejmě v rámci svých možností. Každopádně oproti předvánočnímu období je to přece jen změna, tak doufám, že nám to "společné táhnutí za jeden provaz" vydrží.

S Martínkem vánoční Prahou

Byl jsem rád, že jsme s Martínkem měli možnost vyrazit na procházku vánoční Prahou. Ondrovi se nechtělo a když jsme měli možnost vyrazit bez něho, tak jsme toho mohli zvládnout přece jen trochu víc.

Nejprve jsme byli na Václavském náměstí, kde nás fascinovalo množství svíček kolem sochy svatého Václava na památku Václava Havla.

I když teď si vzpomínám, že úplně na začátku jsme se stavili v jednom obchodním domě na záchodě a pak jsme jen nakoukli do oddělení elektroniky. Tam nakonec Martínek strávil notnou chvíli při hře Angry Birds na vystaveném iPodu.

Z Václavského náměstí jsme zamířili na Staroměstské náměstí, protože Martínek si přál vidět orloj. Cestou jsme se podívali do kostela sv. Havla na vystavený betlém. Martínek si sice nejdřív myslel, že ten kostel má co dělat s Václavem Havlem, ale to jsem mu vysvětlil. Naopak ho zaujalo, že ve zdejším kostele byl ve 14. století farářem jeho oblíbený svatý Jan Nepomucký.

Orloj jsme stihli vidět v akci. Navíc jsme si prohlédli vánoční trhy a vánoční výzdobu Staroměstského náměstí.

Pak si ještě Martínek přál vidět Karlův most. To jsem mu splnil, ale na most jsme nešli. Bylo pozdě a navíc nám začínala být trochu zima.

Tak jsme alespoň nakoukli do kostela sv. Františka na Křížovnickém náměstí, kde zrovna začínal koncert. Je tam totiž socha sv. Martina. Martin na koni mečem odděluje část pláště, aby oděl chudáka, který je zobrazen pod ním. Sousoší však vypadá tak, jako by se Martin chystal dotyčného spíš zamordovat.

Cestou jsme se ještě stavili na nákupu a obdivovali jsme, především Martínek, vánoční výzdobu v jednom obchodním domě.

Byl to pěkně strávený společný čas a těším se, až zase s klukama někam vyrazíme. Já jsem vždy rád obcházel kostely a prohlížel si o Vánocích vystavené betlémy.

Ještě k Ježíškovi

Vím, že se opakuji, že jsem to tu psal už několikrát. U nás dárky nenosí Ježíšek. Trochu závidíme těm rodinám, ve kterých Ježíšek všechno zařídí a ostatní si to mohou jen užívat. U nás je Ježíškem především tatínek, jak říkají kluci. Také proto jsem psal více o dárcích a měl jsem radost, když byli kluci s nadílkou spokojeni. U nás bychom to v případě nespokojenosti nemohli svést na Ježíška.

Vzpomínám si třeba, že u nás v rodině se děkovalo Ježíškovi i v době, kdy už všichni byli velcí a na nošení dárků od Ježíška dávno nevěřili. Připadalo mi to trochu jako šaškárna, zvlášť když jsem Ježíše vnímal jako někoho, kdo má na starosti důležitější věci než o Vánocích roznášet dárky. Svojí roli hrálo samozřejmě to, že ne vždy bylo zřejmé, od koho který dárek je. Přesto jsem se rozhodl, že to budu ve své rodině dělat jinak. Navíc když mám zkušenost, že to o nic nezkracuje dětskou radost. Dokonce si myslím, že bylo i pro kluky fajn, když věděli, kdo je obdaroval (samozřejmě nejenom já) a kdo se postaral o to, aby Vánoce byly pokud možno klidné a spokojené. Také jsem si uvědomil, že bych klukům měl příště trochu víc pomoct s tím, aby si užili radost nejenom z přijímání dárku, ale i s jejich rozdáváním. Ale tu chvilku, kdy je přepadl smutek, že mi vlastně nic nedali, jsem rychle zahnal tím, že jsem je objal a řekl jsem jim, ať nepovídají, protože oni jsou moje největší dárky, jaké jsem dostal.

Je zajímavé, jak jsem si o těchto Vánocích asi více než kdy jindy uvědomil, že potřebujeme trochu častěji prožívat zvláštní, sváteční dny, které budou přece jen trochu jiné než ty všední.