Martínkův první houslový klíč

I dnes pokračujeme ve snahách o úklid našeho doupěte, především dětského pokoje. Kluci vyklidili dětský pokoj a Martínek tam vysál. Než jsem se pustil do vytírání, bylo třeba připravit oběd. Ondra si maloval a s Martínkem jsme se rozhodli, že vyzkouší psaní houslových klíčů. Měl jsem z toho trochu obavy, neboť to dělá problém i mnoha dospělým.

Už se to učili v hudebce a dostali za úkol to trénovat. Napsal jsem mu do sešitu pár vzorů a šel jsem vařit. Za chvilku přišel Martínek a ukázal mi svůj výtvor (viz foto).




Čtyři klíče jsou ode mne, pátý je od Martínka. Je skoro lepší než ty moje. Udělalo mi to radost a moc jsem ho pochválil. Martínek byl rád a po chvíli mi hrdě řekl: "Klidně to můžeš napsat na blog, jak jsem šikovný!"

Rád mu toto přání plním. Ještě si přál, abych napsal, že mu to jde "jako když plete šálu".

A na závěr Martínkova rada, jak dobře napsat hezký houslový klíč: "Začnu na druhé lince. Točím k první. Pak klička nahoru. Cestou dolů se musíš trefit doprostřed a pak už stačí jen klička."

Hádanka: Co jsme měli k jídlu?

Se začátkem školního roku dětí a akademického roku studentů i učitelů je vhodné trochu protrénovat mozek. Při jedné hlášce Martínka jsem si vzpomněl na moji zdejší dávnou a krátkou tradici hádanek, které jsem zde párkrát dal (viz štítek hádanky). Možná i to, že čtenářky a čtenáři byli moc chytří, mě nakonec trochu odradilo :-).

Tentokrát mi to přijde docela zajímavé a náročné, navíc to rozhodně na googlu nenajdete.

Martínek mi řekl: "Děkuju, tatínku, že jsi dnes udělal tak dobrého pavouka!"

Tak schválně! Kdo si troufne hádat, co jsme měli k jídlu?

Z koho si neděláme srandu

Nedávno mi Ondra při jídle vážným hlasem řekl: "Tatíí, my si z policajtů a Pána Boha neděláme srandu."

Podíval jsem se na něj a ptám se, proč.

"Protože policajti nás chrání a Pán Bůh nám věří," odpověděl Ondra bez váhání a pokračoval v jídle.


Na to se nedá v podstatě nic říct. Hlavně že v tom má jasno. Ondra je vůbec takový mudrlant. Často mě překvapí, jaká moudra pronáší. Musím uznat, že oproti Martínkovi v jeho věku jen neopakuje to, co předtím slyšel, ale nějak o tom ve své hlavičce přemýšlí a dává do souvislostí. Samozřejmě mnohdy humorných souvislostí. Každopádně nám roste další osobnost.

Jednička s hvězdičkou za počítání

Nedá mi to, abych se nepochlubil. Nejprve jsem zažíval dramatické chvíle a přepadala mě deprese. To když se v noci na středu Martínek v noci budil, stěžoval si na bolest hlavy a na nevolnost. Přitom úterý probíhalo celkem v pohodě. Já jsem začal s výukou a kluky poprvé vyzvedávala naše "hlídací babička". Pomohla mi nejenom s hlídáním, kluci byli večer už obstaraní, takže jsem je mohl uložit do postýlek brzo po osmé a ještě zbyl čas na přečtení krátké bajky. Pomohla mi rovněž s mými úvahami nad pokud možno ideálním rozvrhem týdne, aby toho na nás nebylo moc. Došli jsme k tomu, že středa bude naším odpočinkovým dnem, kdy kluky vyzvednu už po obědě.

A jak si tak říkám, že by to třeba mohlo klapat, tak mě ta Martínkova nevolnost trochu rozhodila. Ona ta rovnováha a síly jsou rozvržené jen tak tak, takže asi stačí málo. Už jsme přemýšlel, jak budu muset změnit plány a hlavně, jak kluci nevydrží ani týden, a to ještě nezačal ten "správný" sychravý podzim. Naštěstí pomohl sirup a zhruba od půl druhé už Martínek v klidu oddychoval. Ráno jsem byl docela nervózní a s napětím jsem očekával, s jakou se Martínek vzbudí. K mému překvapení bylo vše v pořádku a Martínek se nejenom cítil dobře, ale přál si jít do školy. Navíc poprvé měli kroužek angličtiny.

Když jsem si jej pak po kroužku s Ondrou vyzvednul, tak mi s radostí oznamoval, že dostal "hvězdičku s jedničkou". Prý hráli nějakou soutěž a postupovali v lavicích. Prý byl první, kdo postoupil až k tabuli a vysloužil si jedničku s hvězdičkou. Teprve po několikerém vyprávění jsme pochopil, že to byla asi nějaká forma zkoušení počítání, což potvrdil zápis v žákovské. O to větší radost jsem měl, protože jsem s tím o víkendu hodně zápasili. Jak jsem si tady nedávno stěžoval a pochyboval jsem o svých "učitelských schopnostech" (konkrétně zde), tak najednou jsem byl rád.

Jednak že jsem svým přístupem a rozčilováním Martínkovi počítání neznechutil. Když Martínkovi pani učitelka gratulovala, že je moc šikovný a jde mu počítání, tak prý řekl, že to doma s tatínkem trénoval. S rostoucí zvědavostí jsem se Martínka vyptával, co na to paní učitelka a z jejího údajného "to je dobře" jsem se radoval jako malý kluk. Martínkovi jsme říkal, že to je pro mne stejná odměna jako pro něj jednička s hvězdičkou.

Vím, že to byla jen taková malá epizoda, ale je třeba využít každou příležitost k chválení a společné radosti. Navíc neberu to jako potvrzení správnosti našich víkendových dohadů ohledně učení počtů. Naopak jsem se ještě víc uklidnil a uvrdil v tom, že Martínek je šikovný kluk a není třeba se o něj tolik bát nebo se stresovat, když mu zrovna něco nejde.

Navíc čtení mu celkem jde, i když si plete písmenka. Za něj dostal pochvalu nedvno, ale to zase tak neprožíval, protože tu dostaly skoro všechny děti. Nijak mu nevadí, že prvním slovem je samozřejmě MÁMA. Já se snažím jej povzbudit, takže spolu sem tam koukáme buď do vzdálených stránek slabikáře nebo i do mých knih. Podařilo se mi mu ukázat, že trápení s učením čtení má svůj smysl. Je radost vidět, jak louská jedno slovíčko. Nejprve po písmenech, pak po slabikách, až na několikáty pokus slovo řekne správně. Pak nastane chvilka a až mu dojde, že vlastně přečetl něco, co zná (např. guma, naše, Praha atd.), tak se zeširoka usměje a oba se z toho radujeme.

Je fakt, že v euforii jsme mu málem koupil nové LEGO. Jenže nenašel jsem adekvátní dárek pro Ondru, který si zamiloval nějaké LEGO pro velké jen proto, že tam byla na obrázku kostra. A taky jsem si říkal, že s tím chvilku počkáme.


Mimochodem i Ondra je velký šikulka. S Martínkem si z roličky a kousku molitanu vyrobili v obchodě jakoby ptáky, se kterými lítali. Tvrdili, že jsou to orlové, šlo tedy nepochybně o dozvuk víkendových zážitků. Cestou domů jsem na orla Ondry nalepil cedulku z banánů s písmenem K. Řekl jsme mu, že teď, když tam má to K, tak to už není orel ale "korel". Ondra se na chvíli zamyslel a pak mi řekl: "Tak to není orel, ale káně, protože to začíná na K." Vím, že je šikovný, ale i tak mi tím mile překvapil.

A pak ještě jednou. To když mu K nedrželo, tak ho cestou nalepil na stěnu. Vzpomněli jsme si, jak před časem někde nalepil obrázek jablíčka, který jsme na tomtéž místě našli po několika dnech a radovali jsme se z toho (viz fotky níže). Ondra však prohládil, že tohle K nenalepil pro radost svou, ale mně pro radost, abych nebyl smutný, že mi umřela maminka i tatínek. Tak to mě opět dostal, šikulka.

Nemůžu se z kluků neradovat, i když je toho na mne chvílemi příliš mnoho...






Před časem Ondra nalepil někde na stěnu nálepku s jablíčkem. Po čase jsme šli kolem a on sám si na to vzpomněl. Jako "správný dospělák" jsem ho chtěl uchránit zklamání a říkal jsem, že to tam určitě už nebude. Nakonec o to větší byla radost Ondry, když jablíčko našel "na svém místě": "Vidíš, tatííí, je tady!"

S Ondrou na bobové dráze

V pondělí bylo opět pěkné počasí, takže hned ten den byl veselejší. Kluci byli ve škole a školce a já vyrazili na zajímavý seminář, kam jsem byl pozván. Dopředu jsem avizoval, že má účast je nejistá, neboť nikdy nemohu slíbit, že třeba kluci neonemocní. Naštěstí vše bylo v pořádku a já si mohl poslechnout zajímavé příspěvky a setkat se s přáteli. Seminář svojí délkou převyšoval moje časové možnosti. Hlídání jsem nesehnal. Chvíli jsme uvažoval, jak by se to dalo udělat, ale i kdybychom obětovali hudebku, tak bych i tak musel odejít dřív. Mrzelo mě, že osazenstvo bude třeba ochuzeno o má "moudra", která by mohla zaznít v diskuzi. Nakonec jsem si to celkem vynahradil při obědě, kdy jsem odpovídal na pár zvídavých dotazů a mohl jsme tak alespoň soukromě vyjádřit svůj pohled na věc. Navíc mě odpoledne přepadla silná únava a já uznal, že rozvrhem kluků přidělený čas je pro mne tak akorát.

Vyrazil jsem pro kluky. Po škole a školce jsme zašli jen na skok domů, dali jsme si malou svačinku a vyrazili na hudebku. Díky počasí jsme mohli s Ondrou opět vyrazit na bobovou dráhu, kde jsem tentokrát udělal i pár fotek. Po hudebce jsme jako vždy zašli na nákup a pak domů. Pondělí je vždy dlouhý den a já doufám, že to budeme zvládat. Ještě jsme byli pozváni na slavnostní zahájení výuky na fakultě, konkrétně na bakalářském programu Teologie křesťanských tradic / Institutu ekumenických studií. Kluci i já bychom tam moc rádi zašli, ale nakonec jsme to museli odříct. Ještě vloni jsme mohli podobné večerní akce absolvovat (i když zrovna v době zahájení jsme tehdy bojovali s nemocemi), ale letos to už možné asi nebude. Vidím, že kluci toho mají dost a je třeba je kolem osmé ukládat do postele.

Tak tady pár fotek, jak jsme si s Ondrou užívali pěkné pondělí.

Víkendové zážitky

Konečně! Říkal jsem si skoro celou neděli a poté i v pondělí. Konečně se nám podařilo vytvořit si o víkendu takové zážitky, že je Martínek s chutí a rád vyprávěl ve škole a svým způsobem na ně byl pyšný. Před časem jsem si tady postesknul, že i přes poměrně zábavný víkend měl Martínek pocit, že nezažil nic, co by stálo za vyprávění ve škole.

Tentokrát se nám nejenom podařilo plno věcí zažít, ale také jsme si je spolu několikrát připomínali, radovali se z nich a nakonec jsme byli všichni spokojení, když Martínek vyprávěl, jak o nich mluvil ve škole. Sám se přihlásil a prý se i děti usmívaly. Na jednu stranu drobnost, na druhou stranu podle mne zároveň důležitá věc pro našeho školáka.

A že bylo o čem vyprávět, to se pokusím alespoň ve stručnosti a s fotodokumentací ukázat.

Byla pěkná sobota a já se díval, co bychom mohli zažít. Jako téměř vždy jsem k tomu použil oblíbený server Ententyky.cz. Z několika akcí mě zaujala ta, která se konala na Střeleckém ostrově. Tedy šestý ročník Orvis Cupu neboli Fish festival. Tak jsme tam po krátkém váhání a Ondrově odpočinku odpoledne vyrazili.


Jednou z atrakcí byla ukázka dravých ptáků, což kluky velmi zaujalo. Zvlášť když součástí programu byla ukázka výcviku dravců, např. simulovaný lov lišky, při kterém velký orel lovil plyšovou lišku v podstatě pár centimetrů před klukama. Martínek pak vyprávěl, že o něj orel zavadil křídlem. Ještě větším zážitkem byl přelet orla nad hlavami účastníků. Při jednom letěl orel tak nízko a já se neskrčil, takže mi vlastně dal křídlem facku. To jsme si pak opakovaně vyprávěli a bavili se tím, takže první "velký zážitek" byl na světě. Jak táta dostal facku od orla.








Martínek si taky zkusil lovení rybiček, ale nebylo to nic jednoduchého. Neuspěl. Zkusil jsme to i já a podařilo se mi to, ale tento zážitek jsme vypustili a vědomě si jej nepřipomínali, ačkoliv jsem se radoval jako malé děcko.






Naopak i pro mne byla velkým zážitkem cesta na lodičce. Myslím si, že jsem byl na Vltavě na lodičce vůbec poprvé. Nejprve mi to připadlo jako bláznivý nápad, ale když děti viděly plnou Vltavu lodiček, tak jim bylo jasné, co chtějí. Takže jsem nakonec souhlasil.

Hned ze začátku jsme se srazili se dvěma rybářskými loděmi, které se účastnily závodu. Myslím si, že to nebylo ani tak mojí neobratností, ani navigátorkou, ale spíš veselou náladou rybářů. Kluci to pak pojali tak, že naším úkolem je srazit se s co nejvíce loďkami a stále mě navigovali k dalším, člun Městské policie nevyjímaje.










Při focení následujícího snímku jsem si všimnul, že Ondra je celý neposedný a bylo mi to hned jasné. Přestože mi nejprve tvrdil, že se mu čůrat nechce, za chvíli mé tušení potvrdil. Loďku jsem tedy zavezl k pilíři pod Most Legií, kde jsem přidržel Ondru u kraje a on se vyčůral do Vltavy. Další zážitek, se kterým se však Martínek prý ve škole ani nepochlubil.




Půlhodinka na loďce nám bohatě stačila a začalo nám kručet v žaludku. Brumíci na svačinu v dětech zmizely jako nic. Měl jsem chuť na mořské speciality, ale ty už byly vyprodané, takže jsem vzal zavděk kuřecím špízem. Když jsem tak přemítal, co nabídnout klukům, tak nám obsluha nabídla, že si můžeme sami opéct nabízené špekáčky.

Pro kluky to moc velká zábava nebyla. Ptali se, kdy už to bude a Ondra kňoural, že je to těžký a že ho z ohně pálí oči. Nakonec si však pochutnali a já byl rád, že máme vyřešenou večeři.








Ještě jsme chvíli pozorovali projíždějící parníky a pak jsme se už za šera vydali osvětlenou Prahou k domovu. Cestou domů jsme ještě potkali ježka, který zrovna přecházel po chodníku. Přestože byli kluci už unavení, byl to pro ně další zážitek.




Jsem rád, že jsme si to pěkně užili. Navíc jsme měl radost, když mi Martínek v pondělí odpoledne vyprávěl, jak se se svými zážitky ve škole sám pochlubil. Co víc si přát?

Martínkovy originální šachy

Martínek rád hraje šachy a poslední dobou si taky rád hraje s rozmanitými postavičkami, které jsem vytáhl ze svých domácích zásob ještě z mého dětství. Takže má vojáčky, rytíře, indiány a řadu dalších.

Nedávno mi ukázal, jak skloubil obě své oblíbené činnosti dohromady, když si sestavil vlastní originální šachy. Postavičky tentokrát vedly svůj "boj" kultivovaně, na šachovnici.

Ostatně podívejte se sami, jaký je to šikulka a jak ho to bavilo.










Jen podotýkám, že opakovaně zjišťuji, jak platné je rčení, že doma není nikdo prorokem nebo i to, že kovářova kobyla chodí bosa. Sám jsem kdysi hrával šachy celkem na slušné úrovni, dokonce jsem vypomáhal s vedením šachového kroužku pro děti. Martínkův zájem o šachy sice podporuji, ale nijak systematicky se mu (zatím) v tomto ohledu něvěnuji. Myslím si, že je důležité, aby ho to bavilo. Každou chvíli mi hlásí, jak s někým hrál šachy. Nebo včera, když jsem si pro něj přišel do družiny a potkal je, jak se vraceli s procházky, mu jedna holčička říkala, že je to škoda, ale že už si teda šachy nezahrají.

Když se však někdy nechám přemluvit k partii, tak vidím, jak v zápalu boje si zapomíná chránit figurky, které mu pak nemilosrdně beru. Občas to uděláme tak, že v prohrané pozici si vyměníme strany. Nedávno však prokázal už praktické zkušenosti hráče, když se prostě v horší pozici vzdal. Přemýšlím, zda nemám jeho zájem nějak systematicky podpořit. Jenže nerad bych ho do něčeho nutil a hlavně sám bojuji s nedostatkem energie či trpělivosti. Tak jsme ho alespoň párkrát nechal, aby trénoval mat v situaci dvou věží a krále proti samotnému králi. Těším se, až se naučí číst, tak mu rád poskytnu poměrně bohatou sbírku šachové literatury. Už jsem tu kdysi psal, že jsem mu koupil pěkné výukové DVD Fritz a Šachlík. Na druhou stranu ho prostě nechci moc nechávat sedět u počítače samotného.

Nakonec si myslím, že podobné hraní, tj. s originlními figurkami, je asi to nejlepší.

Bedlivě sleduji a přemýšlím, jak máme nastavit týden, co vše zvládat nebo naopak co vypustit, aby to pro nás všechny tři bylo přínosné a zároveň únosné. Tento týden začínají kroužky, mně zase semestr, takže uvidíme. Povinností máme až nad hlavu a ještě dalších starstí taky není zrovna málo. Přesto bych rád, abychom si život pěkně užívali. Navíc zatím bylo nadprůměrně pěkné počasí, takže se vše zvládalo líp. Už teď vstáváme do tmy a je to o poznání náročnější. Tak uvidíme!