Do naší rodiny přibyl další dopravní prostředek. Koloběžky! Už jsem o nich uvažoval dlouho, ale zdálo se mi, že klukům zatím kola bohatě stačí. Nespornou výhodou koloběžek je však jejich skladnost. Minulý týden, při nákupu nějakého oblečení pro kluky, jsme se zašli podívat na jeden typ koloběžky, který byl v akci. Když jsem viděl, s jakou šikovností a chutí jezdil Martínek po obchodě mezi regály a když jsem navíc zjistil, že tento typ je do váhy 100 kg, tudíž i pro mne, tak bylo rozhodnuto. Naopak Ondrovi to moc nešlo. Při zkoušení zmizel mezi regály a za chvíli byl slyšet jen jeho křik. Stěžoval si, že na koloběžku už nevstoupí bez chráničů na ruce i nohy. Tak jsme koupili zatím jen jednu.
Jenže o víkendu bylo jasné, že s jednou prostě nevystačíme. Tak jsme včera zajeli pro druhou, kterou si Ondra sám vybral. Bylo na výběr jen ze dvou barev a obrázků. Ondra, velký milovník koster a lebek, dal před svými oblíbenými motivy nakonec přednost černozelené. Za chvíli sice trochu zlobil, protože chtěl koloběžku raději vrátit a koupit velkou figurku Gormita (tuhle havěť jsem po dlouhém odmítání a po opakovaných prosbách kluků nakonec za výhodnou cenu do bytu pustil - více viz
zde). Netrvalo dlouho a i on nakonec uznal, že to je blbost a že koloběžka je mnohem lepší a užitečnější věc.
Takže dnes mohli oba kluci vyrazit do školky na koloběžkách.
Ondrovi to moc nešlo, takže nakonec souhlasil s tím, že jsem na jeho koloběžce jel já a on s velkým nadšením vedle mne běžel a volal:
"Táta jede na mojí koloběžcééé!"
Kluky jsem odevzdal a koloběžky vzal domů. Ještě na chvíli jsem si sedl u kluků ve školce, abych natočil záběry Strakapoudů, kteří si udělali u kluků ve školce hnízdo jen asi metr nad zemí. Minule jsme je s klukama pozorovali, jak krmí mláďata a byl to pro nás velký zážitek. Moje záběry sice nejsou moc kvalitní, protože jsem to musel točit z větší dálky, ale jsem za ně rád (viz
zde a
zde).
Jinak jsme zdrávi, i když to nechci zakřiknout, máme se celkem dobře, jen je toho hodně, takže na psaní na blog moc času nezbývá.
Ondra má teď trochu problém s chozením do školky. Přestože nedávný výlet předškoláků, kdy byl ve školce bez bráchy, zvládl dobře, nějak se mu do školky nechce a prý by byl raději se mnou. Taky si stěžoval na nějakého chlapečka. Přestože to považuji spíš za zástupný problém, tak jsem včera s chlapečkem promluvil. Už od jiných maminek vím, že je přece jen trochu divočejší a stěžují si na něj i jiné děti. Nechal jsme si ho od kluků ukázat a klidně jsem ho požádal, aby byl na Ondru hodný, protože je ještě malý. Chápu, že se to učitelkám moc nelíbilo, hned se zajímaly, co se stalo. Vysvětlil jsem, že snad nic, jen že si Ondra trochu stěžoval. Slíbily, že na to dají větší pozor. Já jsem o tom přemýšlel a dobře vím, že si kluci musí takové problémy vyřešit sami a třeba využít i toho, že jsou dva. Nechci je navádět k účasti na nějakých konfliktech. Budu rád, když se budou umět bránit, ale ať nejsou agresivní a dokáží odhadnout svoje síly. Vím, že ten dětský svět je v tomhle složitý a někdy i celkem krutý. I doma je vedu k tomu, ať se spolu dovedou domluvit. Na druhou stranu jsem chtěl, aby cítili, že stojím za nimi a že se na mne v případě potřeby mohou spolehnout. Bylo veselé, když mi při vyzvedávání po obědě dotyčný chlapeček hlásil, že Ondra je v pořádku a tentokrát ani neplakal, za což jsem oba pochválil (tj. chlapečka i Ondru).
Nevím, jaké jednání je dnes "in", ale v tomhle budu asi stejný jako byla
moje máma. Na jednu strana mě vedla k samostatnosti. Na druhou stranu se o mne zajímala a nad mnoha věcmi nemávala rukou jako jiní rodiče. Tehdy mi to nebylo vždy příjemné, ale později jsme to ocenil. Třeba to její odepisování na poznámky, když jsem doma vysvětloval, že jsem jí z mého pohledu nedostal spravedlivě a jiné. Vyprávěla mi třeba, že jsem si prý stěžoval, že nás asi v první třídě nějací starší kluci šikanovali na záchodcích. Vůbec si to nepamatuju, znám to jen z jejího vyprávění. Zašla do školy a řešila to s učitelkou. Ta jí tvrdila, že je bezmocná, když se to odehrává na klučičích záchodcích, že tam prý nemůže. Máma na to celkem zostra, že když ona nemůže, tak moje máma tam klidně vlítne a zjedná pořádek sama, že jí to nevadí. Tak pak na to prý víc učitelky dbaly. O pár let později se třeba sešla s učitelkou, která na mne byla zasedlá, aniž bych věděl proč. Po jejich rozhovoru se situace změnila a výrazně zklidnila. Já jsme za toto jednání svojí mámu odměňoval tím, že jsem se jí vždy snažil říkat pravdu, takže byla vždy dobře informovaná o dění ve škole (a nejenom tam). Mnohdy se pak na třídních schůzkách na rozdíl od jiných rodičů nedozvídala nic nového, co by už nevěděla. Leckdy se divila, jak na třídní schůzce může nějaká máma říct, ať učitelka dá klidně tomu jejímu "blbci" pohlavek, že ona sama to doma dělá stejně. Říkala, že když někdo o svém dítěti mluví jako o "blbci", tak vlastně mluví o sobě. I když to máma měla těžké, protože od 19 neměla rodiče a později zůstala sama se třemi malými dětmi, tak se nezříkala svojí rodičovské zodpovědnosti.
Kdyby se mi podařilo mít s klukama podobně dobrý vztah, jako jsme měl se svojí mámou, tak bych byl rád. Drželi jsme při sobě, mluvili jsme celkem otevřeně a důvěřovali jsme si. Na druhou stranu jsem nebyl nějaký mamánek. Vzpomínám si třeba, jak mi kdysi říkala, že ať si nemyslím, že až budu mít ženu a rodinu a chtěl bych je opustit, že bych mohl přijít za ní a ona to schvalovala. Nepochybně to byla i reakce na zkušenost, kterou udělala s mým otcem a jeho mámou, mojí babičkou, která jej pro mne až nepochopitelně omlouvala, ale to už je jiná věc.
Rozepsal jsme se o mámě, protože jsem na ní poslední dobou trochu víc vzpomínal. Chybí mi. Sice jsem už dávno žili každý svůj život, ale to její pochopení a vzájemný respekt mi asi chybí o to víc, když sem tam promluvím se svým nemocným otcem. Nejenom od něj slýchávám kritiku a určitou nespokojenost s tím, jaký jsem, co a jak jednám. Nebývá to sice nějak moc dramatické, ale za situace, kdy se snažím dělat to, co umím a co považuju za správné, sil a možností není vždy dostatek, tak chápající a láskyplné povzbuzení a podpora od někoho blízkého přece jen někdy chybí.
Na druhou stranu jsou tyto moje vzpomínky vždy spojené s vděčností. Potkal jsem a potkávám lidi, kteří v podobě lidí a vztahů nedostali tolik, co jsme dostal a zažil já. Ostatně i díky tomu, co jsem dostal v minulosti, můžu fungovat dál i v ne vždy lehkých situacích. Takže jsem vděčný za mámu, jakou jsem měl i za ženu, kterou jsem potkal...
A tu zkušenost s určitou kritikou a vzpomínku na svojí mámu se alespoň snažím využít ve vztahu ke klukům. Přestože stres a moje cholerická povaha leckdy vedou k prudším reakcím, tak se snažím hledat každou vhodnou příležitost, abych kluky pochválil, povzbudil a aby stále vnímali, že je mám moc rád a že jsem rád, že jsou tak šikovní. Ostatně oni mi to pak často vrací a to je fajn. Tak snad nám to dlouho vydrží.
