Martínkův orloj

Samozřejmě ani v dobách "marodění" neztrácíme dobrou náladu a kreativitu, ačkoliv si samozřejmě lezeme i na nervy. Líbí se mi, že si kluci spolu dokáží hrát, ačkoliv někdy musím zasahovat. Kolikrát však také slyším, že jeden vyhrožuje druhému, že to řekne a už to samo stačí k tomu, aby se mezi sebou dohodli. Když totiž náhodou přece jen jeden z nich za mnou přijde a chce žalovat, tak většinou pohrozím trestem nebo nějakým zákazem pro oba, pokud se spolu nedohodnou. Na druhou stranu se je snažím učit i to, že někdy prostě ten druhý nemá náladu nebo chuť na spoelčné hraní, takže je dobré to respektovat. Troufám si však říct, že spolu kluci vycházejí dobře a já jsme za to rád (a samozřejmě to podporuji).

Někdy je to až komické. Například u Ondry ve školce zavedli chvilku angličtiny pro všechny děti. V jednu chvíli se stalo, že Ondra znal více slov než Martínek, který taky chodí na angličtinu. Tak spolu soutěžili a oba dva se s chutí učili. Při jedné cestě k doktorce se spolu zkoušeli ze znalostí anglických názvů barev mezi sebou, ani mě k tomu nepotřebovali.

Jindy pro změnu trénovali počítání a už i malý Ondra celkem dokáže pochopit jednodušší matematické operace. Líbí se mi, že převede situaci na příklad a zpátky. Tak jsme si s klukama třeba říkali, že dva plus jedna je jako když jsou oni dva kluci a já jeden táta k tomu. Nebo můj oblíbený, že jsou dvě uši a když jedno utrhnu, kolik jich zbyde? Po chvíli přemýšlení Ondra vymyslel jiný příklad. Prý jsou tři hroby, z mrtvých vstanu já a Martínek, v tom třetím pak zůstane Ježíš (což je trochu paradox, že). Na jednu stranu jsem to ocenil jako zajímavou kombinaci matematiky a teologie, na druhou stranu jsem Ondru požádal, aby si vymyslel jiné a vhodnější přirovnání.

I když se to třeba někdy nezdá, jsou to celkem normální kluci, kteří spolu rádi staví ze stavebnice a hrají si s auty atd.

Minulý týden mě Martínek zavolal, ať se jdu podívat na jeho stavbu. Prý je to orloj. Zřejmě si o něm povídali i ve škole s paní učitelkou. Takže prý je tam kostra, která na konci zazvoní - to je ten panáček v popředí, v růžové košili s černou kravatou. Apoštolové jsou nějací piráti.




Nahoře je navíc uložený poklad, prý nějaké diamanty.






A ta modrá ležící postavička je prý tělo sv. Jana Nepomuckého. Když jsem Martínkovi vysvětlil, že to je ale uloženo ve stříbrné rakvi v katedrále, tak ho dal pryč.




Šťastný tvůrce se svým dílem.




A veselý "marod" Ondra.






I přes nepřízeň, kterou jsme Ondrovi prokázali tím, že ho v úterý trápili na alergologii a dnes ráno odběrem krve, prokázal velkou pozornost. Byl jsem totiž trochu smutný z toho, že pro Martínka nemám k jeho zítřejšímu svátku nic připraveného a zřejmě vzhledem k jeho bolavému bříšku a dietě nebude ani dort. Tak mi Ondra řekl, že si nemám dělat starosti. Něco tam připravil a zabalil, takže mi hlásil, že už má pro Martínka nachystaný nějaký dárek. A pro mne prý vybere nějakou dětskou knížku, když už mám rád ty knihy.

Takže i když jsem ze všeho toho marodění a nevycházejících plánů už celkem unavený, nemůžu nemít radost z tak šikovných a pozorných kluků.

Co jsme si vykoledovali respektive vykašlali

Před týdnem jsem v minulém příspěvku napsal, že ten letošní podzim pro nás není jen o kašli. Je to sice pravda, ale i tak nás to naše kašlání ovlivňuje víc než bychom si přáli. Kvůli nastydnutí a kašli jsme odsunuli návštěvu hřbitova, nešli jsme na každoroční vzpomínkový podvečer domácího hospicu Cesta domů a ani jsem se nemohl zúčastnit zajímavého setkání s kolegy. O nemožnosti účasti na jedné konferenci a zajímavém semináři ani nemluvím.

Oba kluky jsem kvůli nastydnutí a silnému kašli nechal minulý týden od středy do pátku doma, což mimo jiné znamenalo, že bylo třeba se postarat o pravidelné jídlo a přiměřenou zábavu. Navíc ani já se necítil moc dobře. O víkendu jsme přivítali návštěvu z Moravy a navštívili jsme po delší době hřbitov maminky. Zdálo se, že klukům je už zase docela dobře. Jenže Ondra začal v neděli kašlat znovu. Noční kašel tentokrát vystřídal kašel přes celý den. Bylo mi jasné, že do školky opět nepůjde.

Martínka jsem v pondělí odvedl do školy a Ondra zatím doma sledoval pohádku. Opět žádná teplota, žádné jiné příznaky, jen rýma a kašel. Poměrně nešťastný jsem se telefonicky domluvil s naší dětskou doktorkou, že uvidíme, jak dopadneme druhý den na dlouho plánované návštěvě na alergologii a imunologii. I do mne se v neděli večer pustil silný kašel, který byl tak nepříjemný, že jsem si i já hned v pondělí zašel ke své doktorce, samozřejmě Ondra musel se mnou. Pálilo mne na hrudníku a chvílemi to ve mne chrčelo a chrastilo, tak abych třeba něco nezanedbal a nepřchodil. Jenže doktorka prý nic neslyší, tak mi jen dává silný tišící lék na noc, abych tolik nekašlal. Zároveň rovněž dostávám žádanky na alergologii a plicní vyšetření, o kterých jsem se již dříve domluvil se svojí doktorkou na ORL.

Martínka raději vyzvedáváme hned po obědě a rychle jdeme domů uložit Ondru, abychom stihli odpoledne hudebku. Jen cestou jsme zaběhli pro čerstvé maso, abychom měli jídlo na večer i na druhý den. Ondra spal dlouho, zatímco Martínek doháněl zameškané psaní a počítání, mimochodem stejně stihnul ve škole získat jedničku s hvězdičkou. Jenže spánek Ondrovi nepomohl a evidentně mu není dobře, takže nakonec jsme do hudebky nešli. Asi to bylo správné rozhodnutí, i když zhruba za hodinku mě kluci rozzlobili, protože je musím chodit do pokoje opakovaně napomínat, neboť tam řádí jako zcela zdraví lumpíci.

V úterý vyrážíme na alergologii a imunologii. Vyšetření je důkladné, zvlášť vypisování karet. Celou anamnézu diktuji dvakrát, protože doktorka prý neumí kopírovat záznamy z jedné karty do druhé. Nakonec vlastně s mírnou obměnou třikrát, protože se slitovala a vyšetřila i mne. Po delší době jsou kluci na kůži testováni na alergii. Zatímco Martínek vše zvládá statečně, Ondra pláče a naříká. Ani jeden však po stanovené době nemá žádnou reakci, což je dobře. Ondru však doktorka shledává jako nemocného a dává mu další léky. Nejvíc se jí však nakonec nelíbím já, resp. můj zdravotní stav. Na rozdíl od praktické doktorky z předchozího dne mi tato tvrdí, že na průduškách nález slyší zcela jasně. Dokonce mi i částečně vysvětlila, jak je třeba vyšetřovat, protože při běžném mělkém dýchání to samozřejmě slyšet není. Nejde o to, že bych byl rád, ale opravdu mi týden nebylo dobře a sám jsem cítil, že si s tím asi neporadím. Podstupuju též spirometrii, kde i přes svůj nález údajně dobře procházím, přesto je doktorka přesvědčena, že mám zřejmě mírné astma nebo alespoň náběh k němu (nepochybně k tomu mám i rodinné dispozice v mužské linii a samozřejmě i psychická zátěž je určitým faktorem). Na druhou stranu prý zřejmě sport pozitivně ovlivňuje mojí plicní kapacitu. Moc tomu nerozumím, ale ochotně přijímám léky. Teprve později večer jsem opět zneklidněn, když mě naše hlídací babička upozorňuje, že léky (kortikoidy) jsou hodně silné a proto mi doporučuje ještě další konzultaci. Takže druhý den se telefonicky ptám známé a v ordinaci se ještě jednou ujišťuji, zda jsem dostal správnou sílu. Doktorka jen neochotně přes sestru sděluje, že mi chce prostě pomoct.

Každopádně ještě v úterý se vyskytl jeden zádrhel. Hlídací babička má pracovní povinnosti, takže nestíhá přijít včas. Proto musím kluky vypravit a vzít s sebou na fakultu, kde je teprve před přednáškou předám. Zcela náhodou mi den předtím kamarádka říkala o skvělém zážitku v novém muzeu Lega v centru. Teď se mi ta informace hodila a instruuji Ivanu, ať to zkusí najít a zajdou tam. Muzeum našli, strávili tam poměrně dlouhou dobu a kluci prý byli naprosto nadšení. Nakonec i tento zádrhel, že jsem musel vzít kluky s sebou, se nakonec v dobré obrátil, jak jsem si alespoň myslel.

Přicházím večer domů, kluci jsou už vzorně obstaraní a uložení v postýlkách. To je dobře, protože jsem hodně unavený. Po chvíli se však ještě donutím k přebírání papíru. Druhý den má Martínek ve škole sběr papíru a údajně by rád vyhrál nějakou cenu. Už předem jsem mu však vysvětloval, že mu radši něco koupím a nebo z komory vyhrabu nějaký pohár (co já všechno nemám), než abychom se táhli s velkým množstvím balíku. Stejně se druhý den dozvídám, že ani jeho spolužák s 50 kg papíru ve své třídě nevyhrál. Někteří rodiče prý šíleli a najížděli auty plnými papíru až před školu.

To jsem ale předběhl. Zatím s velkým sebezapřením přemáhám svojí únavu, procházím staré časopisy a vyřazuji je. Uznávám, že je to moje úchylka, když nedokážu něco takového vyhodit bez toho, abych si to prošel. Taky proto to u nás podle toho tak vypadá.

Zhruba kolem 11 hodiny přicházý ukňouraný Ondra, prý mu není dobře. Teplotu má sice jen mírnou, ale nevypadá dobře. No jo, tak opět do školky nepůjde. Zhruba kolem půlnoci přichází pro změnu Martínek. Prý je mu špatně, bolí ho bříško a chce se mu blinkat. Ivana mě upozorňovala, že už večer málo jedl a stěžoval si na bolest bříška. Na rozdíl od Ondry Martínek celkem hořel, naměřil jsem mu téměř 38,5 (po odečtení). Do prčic, říkám si. Takže i Martínek zůstane doma, to tu už dlouho nebylo. Okamžitě zanechávám přebírání papíru a lituji, že jsem čas nevyužil líp, i když zase něco málo ubylo, takže to tak marné nebylo. Mohl jsem se však věnovat nové knize, kterou jsme si ten den koupil. Měl jsem radost, že jsem novou knihu, o které jsem se dozvěděl v neděli, sehnal téměř za poloviční cenu. Stejně mi však druhý den zkazí radost skutečnost, že se sice jedná o velmi dobrou knihu, ale její český překlad je zcela nekvalitní a špatný.

Navíc mě zmáhá stres a psychická nepohoda z toho, že se zase nemůžeme vyhrabat z nějakých nemocí a že kluci jsou zase víc doma než ve škole nebo školce. A to samozřejmě dávám oběma klukům vitamíny v nejrozmanitějších podobách. Jen trochu mě uklïdňuje skutečnost, že řada lidí kolem je taky nastydlých nebo nemocných. Až začne mrznout, bude líp.

Ceký nešťastný jsme zavolal ve středu dětské doktorce, které už taky vadí vleklé marodění Ondry. Domluvili jsme se na kontrole a odběrech na důkladné vyšetření na čtvrteční ráno. Středu jsme tedy strávili doma, klukům bylo dopoledne ještě stále špatně. Takže jsme nemohli ani zajít nakoupit, ale vystačil jsem s dosavadními zásobami. Naštěstí večer přišlo spolehlivé hlídání, takže měli kluci rozptýlení a já mohl zajít do knihovny, na poštu a hlavně na nákup.

Dnes jsme museli vyrazit k doktorce téměř tak brzo jako bychom šli do školy. Trochu jsem se toho obával, protože Martínek nemohl celý večer usnout, jen se převaloval a chodil mi říkat, že mě má rád. Nakonec jsme to zvládli, jen Ondra opět odběry oplakal. Mám pocit, že poslední dobou křičí víc a víc. Každopádně si vykoledoval resp. vykašlal antibiotika, která se doktorka rozhodla nasadit právě kvůli tomu, že ho kašel zcela neopouští už skoro čtyři týdny. Pro mne to však znamená, že nejenom tento, ale i příští (zkrácený) týden ho budu muset mít doma. Pro Martínka jsem právě dostal úkoly, takže ten snad už příští týden bude zcela zdráv. Dokonce jsem uvažoval, že bych ho poslal do školy už zítra, ale jeho učitelka mi to spíš vymlouvala, aby se mu to opět nevrátilo. Prozatím se tedy bude učit v mojí domácí škole.

Já doufám, že se brzo náš zdravotní stav zlepší a budeme moct zase trochu normálněji fungovat.

Podzimní motivy

I když se z mého blogu může zdát, že ten letošní podzim je pro nás hlavně o kašli, tak to není tak úplně pravda. Uznávám, že na mne doléhá řada starostí a i díky vlastnímu nachlazení si zase o něco víc uvědomuji své limity a svojí omezenost. Mám však pocit, že si na druhou stranu o to víc užívám podzimu a všeho, co přináší. Každéhoslunečního svitu a hlavně těch barev.

Nejsem žádný umělecký fotograf a fotím na automat, přesto jsem si pár podzimních motivů zaznamenal a pro určité odlehčení je vkládám i sem na blog.

Nejenom každé roční období ale i každá životní událost a situace není jednostranná. I když nám třeba přináší starosti, bolest či jiné nepříjemné pocity a nálady, tak je dobré jim zcela nepodléhat. Zbyde-li nám jen trochu sil, tak je fajn v nich objevit i to dobré. Něco, co nás může obohatit, rozšířit náš pohled a naše obzory, povzbudit...

Já vím, lehce se to napíše, ale ta realita bývá leckdy složitější...

Alespoň ten roční koloběh nám může dodávat naděje. I když je sychravo, ochlazuje se a světla i tepla ubývá, můžeme se nejenom těšit z podzimních barev přírody, ale můžeme mít i naději, že zase přijde jaro a léto. Teď však sbírejme síly na zimu.

Mimochodem nedávno jsem v jedné přednášce slyšel, jaký je rozdíl mezi jarem a pozimem. I když panují podobné teploty a podobné počasí, tak to jarní počasí je snesitelnější, protože ta nadějě na teplo a světlo je mnohem reálnější než na podzim.

Letos to vše vnímám o to intenzivněji, neboť s pravidelným rytmem, který nám přinesl Martínkův nástup do školy, bedlivěji sleduji počasí a sluníčko. Smlouvám o každý okamžik jeho světla.

Ještěže máme i jiná Sluníčka, která často dokáží projasnit den i když to "naše" je zalezlé za mraky...

Držte se, držme se!

Žijme přítomností, s nadějí do budoucnosti...

Týden s kašlajícím Ondrou

Když se zhruba před třemi týdny v neděli k večeru Ondra rozkašlal, tak jsem si říkal, že následující týden se mi to teda opravdu nehodí. Upřímně řečeno, kdy by se to hodilo? Každopádně z toho byl nakonec celkem zajímavý týden, který stojí za zaznamenání.

Třeba se to do rána nějak zlepší, říkal jsem si. V takových chvílích je opravdu "ráno moudřejší večera". Většinou však ukáže už noc. Právě hodinu či dvě po půlnoci se Ondra rozkašlal a jeho kašel se mi vůbec nelíbil. Byl takový jiný. Klasickou laryngitidu jsme ještě neměli, ale raději jsme udělal v pokoji větší zimu, což kromě nějakých léků po čase zabralo. Samozřejmě se mi hlavou honily různé myšlenky. Přišlo to zhruba po měsíci, co byl Ondra doma. Chválil jsem si, jak to oba kluci zvládají, Ondra i to spaní ve školce a teď bude muset být opět doma. Nenakazí i Martínka? Jak zvládnu celý týden, který byl nabitý. Vyspím se někdy? Atd.

Protože se mi jeho kašel nelíbil, hned v pondělí jsem se objednali k doktorce, která nás hned vzala. Většinou hned první den k doktorce nechodím, protože ta mi stejně řekne, že takhle brzo ještě není nic poznat a uvidí se, zda se to rozběhne nebo ne. Navíc Ondra byl přes den zcela v pohodě, plný energie a ani v noci neměl teplotu.

Takže standardní návštěva, doktorka nic neviděla, domluvili jsme léky a uvidí se. Navíc chrchlající Ondra jako naschvál předvedl jen nesmělé "ehm, ehm". Docela mě to namíchlo, protože ještě ráno chrchlal jak starý tuberák. S doktorkou jsme se však shodli na tom, že mi věří a že zklidnění mohl klidně způsobit studený venkovní vzduch. Pondělí byl jako vždy poměrně náročný den, ale shodou okolností jsme měli po delší době milou návštěvu, která přišla dřív a Ondru ochotně pohlídala, takže s námi nemusel na Martínkovu hudebku. Výhodou bylo také to, že jsem konečně mohl i s Martínkem zajít po hudebce na chvíli na bobovou dráhu. Dosud mu totiž bylo líto, že tam s Ondrou někdy chodíme, když je on v hudebce. A oba najednou tam vzít nemůžu. Takže nakonec se pondělí pěkně zvládlo a nakonec jsme to s Martínkem využili.

V noci na úterý však Ondra opět kašlal, snad ještě o něco víc. Nijak jsem nepanikařil. Vím, že to vždy trvá pár dní než se situace začne lepšit. Sice jsem se chtěl v úterý dopoledne zúčastnit zajímavé akce, ale to jsem musel oželet. Přestože byl Ondra přes den fit, tak mi doktorka říkala, že by neměl pár dní do dětského kolektivu. Na odpolední výuku mám stabilně hlídání, takže to problém taky nebyl. Snad jen že jsem musel myslet na oběd i pro Ondru. Když jsem bez kluků, tak oběd mnohdy oželím nebo něco jen dojídám. Odpoledne byli oba kluci venku, protože oba vypadali "jako zdraví".

V noci však Ondra opět kašlal, ještě silněji a ráno znovu. To byl trochu problém, protože na středeční dopoledne jsem měl výjimečně naplánovaný seminář. V úterý jsem plánoval, že vezmu Ondru s sebou a celkem jsme se na to už začínal těšit. Jenže ten Ondrův kašel a velmi ošklivé počasí (chladno a déšť) to komplikovaly. Naštěstí jsem ještě ráno zastihnul jednu dobrou duši (samozřejmě i s tělem), která měla zrovna odpolední a byla ochotna pohlídat Ondru. Sice se to stíhalo jen tak tak, ale Ondra nemusel do toho nečasu hned po ránu.

Ještě si uvědomuju, že jsem nenapsal, jak jsem to řešil ráno s Martínkem a jeho odvodem do školy. V pondělí ráno se sice Ondra vzbudil s námi, ale nechtělo se mi ho brát ven a hnát ho s Martínkem do školy a zpět. Po úvaze a zhodnocení situace jsem se rozhodl, že Ondru stručně instruuju, nechám ho v posteli a pustím mu pohádku. Byl jsme sice dost nervózní, ale Ondrův spokojený výraz a hlavně nastalá složitá situace mi příliš na vybranou nedávala. Ze školy jsem rychle spěchal zpět a našel jsem Ondru zcela spokojeného, sledujícího pohádku z postele tak, jak jsme ho zanechal. Zopakovali jsme to i v úterý ráno, ale pak jsme byl rád, že od středečního rána mi maminka Martínkova spolužáka navrhla, že jej vyzvedne před naším domem. Takže Ondra nemusel být doma sám, tedy byl jen chvilku, zatímco jsem seběhl s Martínkem dolů před dům. Ve středu odpoledne mi navíc Martínka i přivedla, protože to nebyl v družině, kam jeho kamarád nechodí. Jinak jsme pro něj zvládali chodit s Ondrou sami. Odpoledne to bylo vždy přijatelnější než po ránu, navíc oba jsme potřebovali se alespoň trochu provětrat.

Takže středeční dopoledne se vyřešilo díky ochotě dobré duše. Pro mne to byl trochu běh, ráno tam a pak hned zpět. Legrační bylo to, že jedna ze studentek brblala, že tímto tempem to nestihneme. Tak jsem hned reagoval, že smyslem semináře není projít celý text, ale vystihnout to podstatné a navíc ať se nebojí, že já tentokrát nepřetáhnu ani minutu, protože taky spěchám. Sprintoval jsem domů, aby dobrá duše stíhala odpolední.

Už dopoledne jsem, zneklidněn Ondrovým kašlem, nás opět objednal k paní doktorce, kam jsme odpoledne i s Martínkem vyrazili. Ondra opět předvedl své nesmělé "ehm, ehm" a oba kluci akorát tak celou návštěvu v ordinaci zlobili a přetahovali se o hračky. Bylo mi celkem trapně, že tam jsme, ale domluvili jsme se na silnějších lécích. Navíc jsem si stěžoval na Ondrovo občasné počůrávání či spíš jen cvrknutí do kalhot, které je podle mne dáno spíš jeho zaujatostí hrou a nepozorností. Raději ná paní doktorka poslala na SONO vyšetření močového měchýře a ledvin, které jsme si, díky vstřícnosti personálu, ještě tentýž den domluvili na čtvrtek, tedy hned na druhý den.

Ondra v noci opět kašlal, vstával, chodil a byl nešťastný, léky dostal večer a pak opět v noci, zhruba po hodině zabrali. Ani snad nemusím psát, že jsem se moc nevyspal. Ráno jsem vychystal Martínka a později jsme vyrazili s Ondrou na vyšetření. Zároveň mě potěšila zpráva, že výsledky mého CT vyšetření dutin z minulého týdne dopadly dobře, mám jen drobně poškozenou sliznici, což by snad nemusel být velký problém.

Na vyšetření vyrazil Ondra s kostrou (ale už bez hlavy) a já nesl ručník a hlavně pití.






Domluvit se s Ondrou a načasovat vyšetření tak, aby měl plný měchýř těsně před čůráním, byl celkem oříšek. Vždyť právě to, že si Ondra leckdy ani na opakovaný dotaz neřekne a pak je najednou rychlá potřeba, kterou někdy zcela nestíhá, byl právě ten problém, proč jsme tam byli. Tak jsme to zkoušeli. Vyšetření ledvin bylo v pořádku, měchýř se však doktorce zdál málo plný. Tak Ondra popíjel, třesením s lahví si vyráběl pěnu, tj. "pivo" a šaškováním bavil čekárnu.




Já se ho jen pořád dokola ptal, zda se mu nechce už čůrat. Časem ho to přestávalo bavit. Zrovna když doktorka brala někoho dalšího na vyšetření, jsem se ho opět ptal. Nechtělo se mu, ale už ho to tam nebavilo. Tak jsem mu říkal, že tam budeme tak dlouho, dokud se mu nebude chtít čůrat. Což zabralo a hned mi říkal, že se mu teda čůrat chce. Tak jsem rychle zaběhli k doktorce, předběhli paní, která se krčila v přípravně za závěsem. Doktorce se to stále zdálo nedostatečné, ale změřila to. Odněkud vytáhla nočník, ať se vyčůráme hned. Ondra po chvíli přemlouvání něco vymáčknul. Byl jsem z toho trochu nešťastný, ale vyšetření ukázalo, že to bylo vše a že je tedy vše v pořádku. Takže jsem byl nakonec rád. Ondra tento "úspěch" oslavil po svém. Tento den se ani trochu nepočůral, pro změnu se pokadil (teda jen trochu)...

V noci na pátek Ondra opět kašlal, sice ne tak dlouho, ale o to intenzivněji. Dostal jsme radu, abych ten kašel nahrál, když ho Ondra neumí u doktorky předvést. Jak už zákony schválnosti fungují, tak když jsem si vše nachystal, tak Ondra ustal. Spíš však opět usnul únavou. Připadal jsem si jako blázen. Po chvíli jsem byl úspěšný a něco málo jsem nahrál. Na druhou stranu jsem byl rád, že ten záchvat kašle už netrval tak dlouho.

I ráno byl Ondra o poznání lepší. To jsem ostatně velmi uvítal, protože mě čekal poslední dopolední seminář v rámci určité výuky a Ondra prostě musel se mnou. Naštěstí i venku bylo pěkné počasí. S obsahem výuky jsme si hlavu příliš nelámal, dva semináře byly úspěšně za mnou a byl jsem s nimi celkem spokojený. Doprovod Ondry jsme bral jako zpestření a pro sebe jako určitou výzvu. Ostatně neměl jsem moc na vybranou. Působilo to celkem komicky a já občas výklad prokládal pochvalou Ondry, jak pěkně kreslí. Sice to byl seminář, takže měli mluvit spíš studenti, ale ne vždy to šlo. S postupem času byl Ondra nervóznější a zhruba poslední půlhodinu bedlivě sledoval hodiny, kde jsem mu vysvětlil, kdy skončím. Studenti se smáli, když mi Ondra oznamoval, každý posun velké ručičky, která se blížila k vytouženému cíli. Chvílemi jsem ho musel chovat nebo se s ním mazlit, jednou jsem dokonce odbíhali na záchod, ale nit mého výkladu a troufám si říct, že ani jeho kvalitu to výrazně nepoznamenalo. Naopak jsme měl pocit, že to výuku trochu zlidšťovalo. Málokdy po výuce slyším, že to bylo "roztomilé"...

Jen Ondra byl pak trochu otrávený a cestou domů se na mne náležitě mračil.






Nicméně jsme pospíchali pro Martínka do školy, pak na skok domů (abychom s sebou nemuseli tahat školní tašku a mé materiály k výuce) a poté opět k doktorce, která se uvolila si Ondru znovu poslechnout, včetně mojí noční nahrávky. Říkala, že to má rysy černého kašle a vysvětlila mi, že zvlášť letos na podzim je mezi dětmi hodně rozšířený podpbný kašel, který se špatně poslouchá a pomalu léčí. Nakonec jsme dostali antibiotika, ale spíš jen pro jistotu. Doktorce se to stále nezdálo, protože Ondra kromě nočního kašle vypadal zdravě a ani teplotu neměl. Bylo před víkendem a bylo tedy na mne, zda je nasadit či ne, pokud by se kašel nelepšil. Ostatně i já měl pocit, že to v noci na pátek bylo zatím nejlepší a že je to snad už na dobré cestě. Naštěstí jsem se v lékárně domluvil, že mi antibiotika nerozmíchali, jak teď celkem bývá zvykem, takže bychom je v případě nepoužití mohli schovat na pozdější dobu.

A skutečně v noci na sobotu bylo možné pozorovat výrazné zlepšení. Možná však svojí roli sehrálo i to, že jsme byl z celého týdne už tak unavný a nevyspalý, že jsem už jeho kašel ani neslyšel. Každopádně v sobotu jsme museli vyrazit na výměnu pneumatik, byli jsme na návštěvě a na obědě. Ondrův noční kašel byl pak střídavě lepší a zase horší. Sice už nedosáhl takové intenzity ale zcela nevymizel. V dohledné době oba kluky čeká už dříve naplánované alergologické a imunologické vyšetření, tak uvidíme. Noční kašel pokračoval i v jiném prostředí než jen doma. Navíc tento týden kašleme všichni tři a momentálně s Martínkem Ondru v kašli předčíme.

Děkuji za různé rady, jak na kašel. Leccos jsme zkusili. Momentálně je to u nás asi klasické nastydnutí nebo nějaká viróza. Ostatně zdaleka nejsem jediní. Když byl Ondra v úterý ve školce, kde zrovna probíhalo fotografování, tak jen v poledne odsud odváděly dvě děti s horečkou. Holt podzim... Přesto si myslím, že jsou kluci přece jen o něco otužilejší a drží se víc, než v minulých letech.


Celé toto ohlédnutí za "prokašlaným týdnem" však nemělo být o kašli. Spíš o tom, jak takový kašel ovlivní moje fungování a mění mé plány. Na druhou stranu si říkám, jak se v různých složitých situacích objevily nečekané možnosti řešení. Takže jsem rád, že jsme to i s pomocí ochotných lidí kolem takhle pěkně zvládli. Děkujeme!

Obrazové ohlédnutí za prodlouženým víkendem

Vlastně jsme si užívali první Martínkovy prázdniny. A jak? Mnoha způsoby.

Kluci krmili kachničky, což je jejich oblíbená činnost.






Večer sledovali televizi.






A taky jsme trochu zahradničili.










Ondra měl za úkol stříhat odrostlé levandule, ale průběžně stříhal cokoliv. Byl šťastný, že může být nějak užitečný.






Martínek objevil hru z našeho mládí, Dostihy a sázky a byl tak nadšený do hry, že jsme jí hned museli hrát. Nadšení ho neopustilo ani poté, co naši první (a zatím poslední) hru rozdělenou do dvou dnů prohrál. Sice se neocitnul zcela na dně, ale já mu nabídnul konec hry, neboť by to bylo zřejmě jen pomalé směřování k bankrotu. Jelikož se už i v šachách naučil, že je někdy vhodný čas se vzdát, tak ani neprotestoval. Ondru to moc dlouho nebavilo, ačkoliv měl zřejmě největší kapitál. Tak jen házel kostkou a rozhodnutí o investicích nechal na mne. Já jsem pro změnu musel vše číst a počítat, navíc oběma radit, jak nejlépe postupovat. Přitom jsem zároveň vysvětloval, že hra je založena taky na štěstí, tedy co padne na kostce. Výhodou hry je skutečnost, že si mohl Martínek opět prakticky vyzkoušet, jak dobré a užitečné je čtení a počítání, i když si stále pletl 100 a 1000 nebo 200 a 2000. Tak to třeba zase někdy vyzkoušíme. Nevýhodou hry je to, že trvá dlouho a beze mne se asi ještě nějakou dobu neobejdou.

Byl to pěkný víkend, který jsme si užili, i když momentálně všichni tři chrchláme.

Svatební jabloň a dvě jablka

Leccos jsme zažili, ale nemám čas vše zaznamenávat. Mrzí mě to i kvůli sobě, protože co si nezaznamenám zde nebo jinak, tak taky časem zapomenu.

Jsem rád, že si s klukama užíváme života a celkem zvládáme starosti všední i ty nevšední. Jsem taky unavený, protože malý Ondra už dva týdny skoro každou noc kašle. Přes den je to normální zdravý rarášek, ale v noci, někdy i večer nebo ráno, spustí. Několikrát jsme byli u doktorky, promýšleli jsme alergické reakce (vyšetření oba kluky za pár dní čeká, ale to je plánované už dlouho), zvažovali jsme antibiotika (to však byli dvě noci klidu), nasazoval jsem různé léky (včetně přírodních), větral, mazal a měl ho dva týdny doma. Poslední dobou už většinou ani nemám sílu ke kašlajícímu Ondrovi vstát. Navíc je to přece jen výrazně lepší než první týden, kdy sám vstával, chodil a poplakával. I když mě to znervózňuje, tak jsem ho dnes odvedl do školky. Uvidíme. Stejně jsme dnes ráno chrchlali všichni tři. Taky si potřebuju vydechnout, i když pořád je co dělat.

Prodloužený víkend byl plný zážitků a zvláštních pocitů. Nemůžu a nechci zde vše vypisovat, tak spíš jen nějaký ten střípek.

Myslím si, že jsem člověk hodně racionální, přesto jsem zároveň zřejmě dost citlivý. Taky asi dost přemýšlivý, podle řady lidí z okolí asi až moc. Někdy to dá práci nějak to skloubit a přijímat se takový, jaký jsem.

Tak jeden konrétní zážitek:

O víkendu jsem mimo jiné po dlouhé době viděl stromek. Jabloň, kterou jsme s manželkou dostali ke svatbě. Tehdy jsem jí předal otci, mimo jiné velkému zahradníkovi a příliš jsem se o ní dál nezajímal. Ostatně kdyby mi nebyla ukázána ani tentokrát, tak bych si jí ani nevšimnul. Prý celkem pravidelně nesla jedno jablko, ostatně i tentokrát také jedno měla.

Jak symbolické, pomyslel jsem si a jabloň si vyfotil.




Přišel jsem blíž, abych si udělal detail.




V tom jsem s překvapením zjistil, že na druhé straně bylo dalši jablko. Krčelo se dole v trávě, bylo celé zdeformované, s jednou velkou vadou.




Jak symbolické, pomyslel jsem si opět. A ani nevím, zda mi rychleji běhaly myšlenky s různými možnostmi výkladu nebo zda jsem se spíš usmíval nad tím, jak jsme spíš my lidé schopni si různé výklady vytvářet.

Na jednu stranu jsem si pomyslel. Jedno jablko zdravé a druhé "nemocné" už na "druhé straně". Jenže třeba já věřím, že na "druhé straně" nám už nic chybět nebude. Navíc si hned říkám, že naše krítké manželství přineslo především dva krásné a šikovné plody, oba kluky. To mi bohatě stačilo. Nespekuloval jsem dál nad tím, co všechno bych si mohl nad touto zřejmě nahodilou anomálií vymýšlet.

Víc jsem myslel taky na to, že se o tento strom a o řadu dalších věcí staral můj otec. Dělal to s obdivuhodnou péčí a nasazením, kterého ani já ani nikdo další nebude schopen. S trochou nadsázky si troufám tvrdit, že mu to s přírodou šlo leckdy líp než s lidmi. Škoda, že už tady není a nemůže dělat to, co měl opravdu rád a co ho těšilo...

S úsměvem jsem klukům vyprávěl, že už "tam nahoře" děda určitě dělá nové záhonky, sází a pěstuje květiny, ořezává stromky a vůbec to tam všechno předělává...

S klukama jsme si to snažili užít a já jsem se rovněž snažil, aby to bylo co možná nejpříjemnější, i když já v tom všem vidím předšvím kupu dalších starostí, kterých je už tak hodně.

A není se co divit, že my městští kluci po delším pobytu venku v chladnějším počasí pokašláváme. Zase bude líp, nejpozději snad na jaře :-)

Mamelot a tomito aneb Trampoty s T

Troufám si říct, že Martínek si vede ve škole velmi dobře. Samozřejmě o veselé příhody a hlášky není nouze.

Například jsem spolu mluvili o tom, jak se mu líbí v hudebce. Prý se mu tam líbí a hlavně je fajn, že to trvá jenom hodinu. Takže se to prý dá mnohem líp vydržet než ve škole, kde to trvá hned čtyři hodiny.

Taky mi konečně přinesl věci na tělocvik, abych je mohl vyprat. První pokus tento týden nevyšel, neboť to bylo den před tělocvikem a já to nestíhal. Takže jsem mu jen vyměnil triko a požádal ho, ať mi to přinese až koncem týdne po tělocviku. To udělal, takže jsem ho opět mohl chválit, jak je šikovný. Martínek je však občas trochu zmatený, takže jsem se divil, když se mi další den omlouval, že mi zase zapomněl přinést věci na tělocvik. V klidu jsme mu vysvětlil, že věci přinesl už včera a už se suší doma na věšáku.

Rovněž odchody ze školy musíme stále trochu pilovat. Asi jak tam celé dopoledne sedí, tak jsou nevyřádění a ani v družině to pak není to pravé. Takže většinou ze školy v klidu vyjde, předá mi tašku. Já zkontroluju, zda má vše, občas ho pošlu zpátky pro šálu, mikinu nebo bačkory, ale není to tak často. Pak se však rozběhne a trochu řádí. Zrovna tento týden se mu podařilo hned dva dni po sobě velmi brzo spadnout. Jeden den uklouznul na bahně, ale naštěstí se do něj zcela nerozplácnul, jen rukavice a kolena měl špinavé. Druhý den se pro změnu srazil s kamarádem, upadnul na cestě a natlouknul si koleno. Samozřejmě jsem se zlobil, i když nijak moc. Když se mi pak omlouval a naříkal, jaké je pako, tak jsem ho uklidňoval. Takové věci se prostě stávají. Řekl jsem mu, že je důležité, aby se z těchto nehod poučil a dával větší pozor. Je dostatečně šikovný a chytrý na to, aby věděl, že na blátě to klouže, takže může snadno spadnout. Ostatně i tehdy při tom pádu jsem ho pochválil, že dal pohotově ruce před sebe a zašpinil se jen trochu. Mám pocit, že Martínek na tohle slyší a s radostí sleduji, že se celkem umí poučit z určité zkušenosti. A nejenom v těchto věcech.

Ve škole pokračuje úspěšně. Jsem rád, že ho to baví. I když to nejde vždy snadno, tak jsem rád, že vidí, že škola a učení má smysl. I já jsem se poučil z prvních pokusů a dohadů ohledně učení, takže k tomu přistupuji s mnohem větším klidem a nadhledem. Troufám si říct, že obecně se atmosféra a nálada zlepšila.

Místo toho, abych Martínka do něčeho nutil, tak sám za mnou občas přichází a chce si trénovat psaní do cvičného sešitu, který jsme pořídili na doma. Má sice různé školní, ale máme i náš domácí. Nejprve to byl ten s velkými řádky. Brzo jsem však pochopil, že potřebuje úzké řádky, aby mohl psát přes dvě. Martínka psaní baví a oba se pak radujeme, jak se v psaní zlepšuje, i když vím, že žádný krasopisec z něj asi nebude. Taky čtení mu jde dobře. Hlavně se mi líbí jeho radost, když z těch písmenek a slabik sestaví srozumitelné slovo, což ho vždy potěší. Ostatně každou chvíli úpřinese ze čtení jedničku.

Když nám však tento týden přibylo T, tak s ním byly o něco větší trampoty.




Je fakt, že jsem se ani nedivil, protože zvolené věty v slabikáři (viz foto), připadaly obtížně srozumitelné i mně. Martínek mimo jiné četl MAMELOT. Protože jsem u toho vařil, neseděl jsem vedle něj. Přemýšlel jsem, co to tam čte. Brzo jsem však pochopil, že je to zkomolené "Má milá teto". Je jasné, že zbytek tréninku jsem ho pak několikrát častoval s úsměvem slovy: "Ty jeden, mamelote!" Po chvíli jsem se zase divil, když Martínek vyluštil záhadné slovo TOMITO. "Tatíí, co je to TOMITO?" volal na mne. Říkal jsem mu, že tam určitě čte zase nějaké blbosti. Martínek si však stál za tím, že tam je jasně napsáno TOMITO a pak dodal, že ten TOMITO lítá. Po chvíli se podívám do textu a se smíchem mu dávám za pravdu. Ve slabikáři je skutečně napsáno: "Tato! To mi to lítá!" Nedivím se, že takhle vyjádřená radost nad létajícím drakem byla Martínkovi nesrozumitelná.

Každopádně jsme si při čtení užili legrace bez rozčilování. Stránku jsem podepsal, že jsem jí četli. Za dva dni však Martínek přišel s tím, že mu to ani ve škole nešlo, takže učitelka můj podpis škrtla. Chvilku jsem přemýšlel, zda se proti tomu neohradím, protože text jsme skutečně četli. Pak jsme se rozhodli to vyřešit tak, že jsme to s Martínkem znovu trénovali, tentokrát už mu to šlo a já jsme mu stránku znovu podepsal.

Taky počítání Martínkovi docela jde, i když jsme s ním měli kdysi starosti a chvíli jsem měl pocit, že je to nad jeho síly (více viz zde). Už za něj nosí hvězdičky, pochvaly atd. Čas od času však má v matematice chyby a říká, že mu to nešlo. Nedávno mi taky nebyl schopen správně říct nějaký výsledek. Pochopil jsem, že nemá smysl se zlobit, protože opravdu to někdy nejde. Ostatně druhý den poté, co měl v Matematice chyby, opět přinesl jedničku s hvězdičkou za počítání. Hned mi vesele hlásil, že je rád, že se zase dostal zpátky na "svojí úroveň" a že mu to počítání zase jde. Jelikož ten den bylo za úkol právě počítání, tak jsem mohl Martínkovu "úroveň" vidět na vlastní oči. Skutečně si s počítáním poradil hravě a bez zaváhání. Když jsem ho chváli, tak mi s úsměvem povídá: "Tatí, to je tak lehké, že mě to ani nebaví." Úkol už byl hotový, tak nebylo třeba to dál trénovat. S klidem jsem Martínka posla, aby si hrál a byli jsme spokojení oba.


Takže i já se mám pořád co učit. Vidím, že to Martínkovi ve škole jde dobře, jak učení tak vztahy mezi spolužáky. Přimeřeně spolu trénujeme. Hlavně spolu mluvíme, i když ani tady ho nenutím, když se mu nechce. Třeba se pletu, ale mám pocit, že i díky velmi dobré paní učitelce v Martínkovi roste pocit, že škola je jeho věc, jeho starost i radost, že se neučí kvůli mne, ale kvůli sobě. Je mi jasné, že se jistě objeví nějaké starosti, ale jsem připraven je řešit a splečně je zvládnout. Hlavní však je, že Martínek chodí do školy rád. Zažívá pocit, že je šikovný a že si s plno věcmi umí poradit. Navíc zvládá i hudebku, angličtinu a kroužek pro šikovné ručičky.

Nejde tady o nějaké soutěžení nebo srovnávání, ale taky mi trochu pomohlo, když při čekání na Martínka poslouchám rodiče nebo se sem tam i dám s někým do řeči. Když slyším ty trampoty a různé zážitky, o kterých rodiče mluví. I díky tomu prostě vnímám, že si Martínek vede velmi dobře. Tak doufám, že nám to vydrží!

Mám z něj skutečně velkou radost!