Dětské díky a prosby

To jsem si dnes večer naběhnul, říkám si nyní.

V neděli, kterou jsme mohli strávit v milém domácím prostředí s přáteli, jsem si při bohoslužbě všimnul, že kluci se sice rádi hlasitě připojí k pronášeným modlitbám, ale neuvědomují si rozdíl mezi díkem a prosbou. Nikdo se snad nepohoršoval nad tím, že v rámci přímluv Martínek děkoval za to, že jsme se takhle společně sešli a říkal to hned čtyřikrát po sobě. Stejně tak byl snad shovívavě přijat Ondrův dík zakončený jeho nyní oblíbeným "AMEN a PRD", následovaný jeho hlasitým smíchem.

Nepovažuju to za tak zásadní věc, ale přesto jsem si dnes řekl, že jim to zkusím vysvětlit. Resp. že bychom to mohli zkusit a k našim tradičním večerním rituálům (už jsem se tu o nich zmiňoval) připojit i nějakou tu prosbu. Jen podotýkám, že já jí říkávám, ale kluci dosud jen děkovali. Tak jsem je vybídnul, jestli chtějí, aby třeba taky o něco poprosili. Ondra opět mile děkoval, ale na moji výzvu reagoval přiznáním, že to "neumí". Martínek taky děkoval a pak dlouho přemýšlel. Pronesl však prosbu, při které se mi sevřelo hrdlo. S dětskou prostotou, ale snad i s vědomím vážnosti situace, poprosil Pána Boha, aby "nám vrátil maminku". Hned mi hlavou proběhlo, proč jsem s klukama "jenom" děkoval. Vzpomněl jsem si také, jak jsem kdysi, když jsme tu ještě měli nemocnou a umírající maminku, musel s Martínkem přestat s modlitbami (samozřejmě to nejčastěji byly prosby, aby se maminka uzdravila, aby mohla mluvit, chodit, hrát si s námi atd.), protože to byly těžké chvíle. Navíc jsem nechtěl, aby si v tak raném věku odnesl silný dojem, že v tak důležité věci se jeho prosby minou účinkem a zůstanou nevyslyšeny.

Přestože mě tedy přepadl smutek, tak nebyl zase natolik trýznivý, abych nemohl reagovat. Klidným hlasem jsem Martínkovi vysvětloval, že to možné není, že kdo jednou zemře, už se nevrátí. Můžeme na sebe myslet, ale setkáme se, jak věříme, až na konci světa. On mi oponoval, že přece Pán Bůh může skoro všechno, že stvořil lidi a umí je vzkřísit z mrtvých (např. nedávno jsme společně četli o tom, jak Ježíš vzkřísl mrtvého Lazara). Tak se mezi námi rozvinula zajmavá debata, i když o smutných věcech. Taky jsem pak přemýšlel nad tím, zda tím vším dětem trochu nepletu hlavu, ale hned jsem si uvědomil, že problém není ani tak v tom, jak o tom mluvíme, ale o čem mluvíme. Prostě absence maminky je věcí reálnou, že se o tom vyjadřujeme těmito slovy a obrazy, možná není tak podstatné. Ostatně neříkám mu to jako danosti, ale přece jen jako věci, o kterých jsem i já přesvědčen. I když často mu říkám, že různé věci ani přesně nevíme, jen věříme nebo si to myslíme, např. jak to po smrti a potom bude vypadat...

Jak jsem napsal v úvodu, naběhnul jsem si. Proč zatím nezůstat u díků a být vděčný za to, že snad tak kluci alespoň vnímají, co vše dostávají a co pěkného se jim děje? Proč je zatím učit prosit Pána Boha, když stejně jejich největší přání nemůže být splněno? Vím, že to úmyslně trochu vyhrocuju, ale tak to dnes cítím. Však uvidíme. Vždyť tohle byl jen první pokus a s dětmi si každý téměř hmatatelně může zakusit, jak plyne čas a vnímání světa se proměňuje.

Nakonec, když mě trochu přešel ten smutek, tak jsem si říkal, že bych to měl zkusit brát pozitivně. Třeba, že se kluci mají se mnou tak dobře, že necítí potřebu Pána Boha prosit o nějaké malichernosti.



(Obrázek je z dnešní podvečerní procházky a hlavně házení s letadlem, ale o tom třeba zase příště.)

Na veletrhu

Dnes pro změnu aktuálně a s fotkami.

Na dnešní sobotu jsem měl v plánu několik věcí, většinou jako alternativy podle počasí, nálady a tak. Jednou z nich byl veletrh pro děti For kids. Mimo jiné i díky tomu, že dětský obchod Špuntík umožnil získání vstupenek zdarma. Kdysi jsme v tomto obchodě nakupovali (kočárek a jiné dětské věci), ale to už je docela dávno.

Nejprve bylo třeba zvládnout nejnutnější domácí práce. Kdyby i o jiné práce byl takový zájem jako o skládání nádobí, bylo by to fajn.



Na veletrhu bylo plno zajímavých věcí. Např. kamenná sova, která se pěkně hladila. Také proto, že nemohla uletět.



Kluky samozřejmě zaujaly vláčky.



Několik stánků umožňovalo aktivní tvořivost dětí, což bylo fajn. Ale v přeplněné hale se špatnou klimatizací jsem souhlasil jen s razítkováním.



Ačkoliv to vypadalo neškodně. Tak se Martínek tak rozparádil, že v záchvatu razítkování nechtěně orazítkoval i Ondru.



Tím podobné aktivity skončily. Tak jsme jako správní kluci vyzkoušeli autíčka. Martínkovi to šlo dobře.



Ondra sice statečně šlapal, ale koordinace všech činností byla nad jeho síly. Ocenil, že má staršího bráchu, který mu rád pomohl.



Asi největší úspěch sklidil stánek Městské policie. Jednoduchým testem, ve kterém jsme přehlédli jen jednu cyklistku bez helmy, obdržel Martínek dětský řidičský průkaz. Mohl se projet na elektrické motorce.



Bez mučení přiznám, že Ondra získal řidičák pouhou žádostí o něj, aby si doma kluci nezáviděli. Mohl se tedy taky projet.



Bylo však znát, že oprávnění dostat neměl. Dvakrát vyjel z vymezené trasy, zbořil značky, takže měl policii stále v patách.



Oddechli jsme si až při jídle.



Asi proto, že se blíží Velikonoce, nechyběl ani "zajíček", se kterým se Martínek vyfotil. Dotyčná slečna byla z agentury "na zážitky" a nenechala si vymluvit, že s klukama o zážitky nemám nouzi ;-).



Nakonec jsme šli domů pobaveni a s úlovkem, tj. kromě zážitků i s balónkami a letadlem.



Za zmínku stojí některé drobné a úsměvné příhody. Např. když jsem se u stánku, kde nabízeli jedno číslo časopisu Maminka zdarma, vyptával na časopis Tatínek. Jak silně jsou v nás zakořeněné určité stereotypy, jsem pochopil ve chvíli, kdy si obsluha myslela, že se vlastně dožaduji erotických časopisů pro pány. Ačkoliv jsme byl s klukama sám, tak mi několikrát nabízeli "něco pro manželku". Pro tátu s dětmi asi nic vhodného neměli ;-).

A aby ten život byl asi ještě veselejší, tak mě ráno z postele vytáhlo zvonění distributorky novin. Už dlouho nám nefunguje bzučák od dvěří a jak jsem se pak dozvěděl, klíče od domu distributorky někde ztratily. Nemohl jsem však nechat kluky samotné doma a než bychom se zmobilizovali, tak by stejně odešla. Což se taky stalo. Kolem poledne mi volala, vysvětlila situaci a trochu absurdně se mě ptala, jak moc na noviny spěchám. Mám objednané jen čtvrteční a sobotní. Ještě jsem nedostal ani čtvrteční. Tak jsem jí říkal, že noviny jsem si objednal proto, abych je měl ráno ve schránce. Pokud to najednou po několika letech nebude fungovat, předplatné zruším. Nabídka, abych si je zašel vyzvednout k distributorce nebo se s ní někde sešel, mi přišla zcela nevhodná.

Nakonec toho bylo na dnešek až dost. Mrzelo mě, že jsme nezvládli ještě jarmark v Toulcově dvoře, kde se nám kdysi docela líbilo. O jeho konání jsem se však dozvěděl až dnes. Tak třeba zase někdy příště...

Neděle o marnotratném synu

Je pátek večer a já na blogu píšu o minulé neděli. Myslím na to celý týden, chtěl bych si to zaznamenat, ale dřív na to prostě nebyl čas a potřebný klid.

Ona ta 4. neděle postní je sama o sobě docela zajímavá. Nazývá se např. "Laetare" podle prvního slova latinského znění vstupního zpěvu (tzv. introitu) bohoslužby této neděle: "Vesel se (lat. Laetare), Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se promění v radost a budete nasyceni ze zrdoje útěchy." Je to upravený citát ze závěru biblické knihy Izajáš (66. kapitola, verše 10-11). Stejně tyto verše asi už dnes v kostele většinou neuslyšíte, protože jsou nahrazeny nějakou písní na úvod. Přitom by zřejmě mnohé překvapilo, kdyby v kostele zazněl druhý biblický verš z Izajáše o "nasycení" v úplnosti: "Budete sát do sytosti potěšení z jejích prsů, budete s rozkoší pít plnými doušky z prsů její slávy." (Iz 66,11)

Tato neděle se svým radostným charakterem poněkud vymyká ve srovnání s ostatními nedělemi postní doby. To je zřejmé nejenom z liturgického slavení církve, ale i z různých lidových zvyklostí. Ostatně provázanost lidových slavností (často pohanského původu) a liturgického slavení je zřejmá i z některých zvyků této neděle. Např. v Římě se někdy kolem 10. století oslavovalo vítězství jara nad zimou a při této příležitosti se v průvodech nosívaly květiny. Asi od 11. století začal papež (tj. římský biskup) používat místo přírodních květů umělou drahocennou růži. Časem se z toho zřejmě vyvinul zvyk, že tuto zlatou růži papež po obřadech 4. neděle postní někomu daroval, nejprve některým svým úředníkům, časem významným osobám z vyšších společenských kruhů. Tento zvyk byl zčásti zachován dodnes. Pouze s tím rozdílem, že tato zlatá růže již není věnována osobám, ale od pontifikátu papeže Pavla VI. (1963-1978) je věnována významným poutním místům. Obrázek, jak taková zlatá růže vypadala, je např. v heslu na anglické wikipedii. Tam je možné si o ní i něco přečíst, i když bych údaje bral trochu s rezervou (
zde je částečný překlad wiki textu do češtiny a taky obrázek). Zlatou růži dostalo i jedno poutní místo u nás: Velehrad v roce 1985 (její obrázek a list Jana Pavla II. najdete zde). Mimochodem zájemce o nedávnou historii můžu odkázat na jeden zajímavý článek k okolnostem Velehradské slavnosti v roce 1985 (v časopise Getsemany). Podle některých autorů mohl mít zvyk světit zlatou růži právě tuto neděli vliv na barvu mešního roucha pro tento den. Zhruba od 16. století se objevují zprávy, že místo typické postní fialové barvy se může použít roucho barvy růžové.

Možná ještě zajímavější jsou lidové zvyky, které provázely 4. neděli postní. Nazývala se nedělí družebnou. Tuto neděli se přece jen povolovalo trochu víc veselí, takže se mládež mohla sejít a "družit". Název může souviset také se zvykem, že tuto neděli docházelo k předběžným námluvám, kdy ženich se svým pomocníkem ("družbou") navštívil dům budoucí něvesty, aby domluvil vše potřebné k chystaným námluvám. Při té příležitosti se ten den pekly koláče, které se nazývaly družbance. Více o lidových zvycích je jinde na internetu, např. galerie kraslic, české tradice nebo i u rejcky.


Tohle vše však vnímám jako zajímavosti, které neprožívám. Přesto i pro nás byla tato neděle celkem radostná. Nejenom tím, že jsme přišli do kostela poměrně včas, což se nám už delší dobu nestává příliš často (navíc s ohledem na častější nemoci jsme někdy návštěvu vynechali zcela). Jak už to tak bývá - omluvte mě za tu drzost, ale já to prostě tak cítím - prostředí bylo milé, ale kázání poměrně slabé. Tak jsem se nakonec sklonil ke klukům a v rámci možností jsem s nimi mluvil o textu, případně je nějak jinak zabavil. Zajímavé bylo, že se k nám přidali ještě dva další kluci. Několikrát jsem byl u diskusí ohledně toho, co s dětmi při bohoslužbě. Líbí se mi model běžnější v evangelickém prostředí, kdy pro děti je během četby textu a kázání samostatný program, v jehož ráci se seznamují s biblickým textem způsobem přiměřeným věku. Oni potřebují nejenom poslouchat, ale být vtaženi do děni, aktivně se zapojovat. Když mi zvlášť starší Martínek někdy říká, že ho to v kostele nebaví, tak se mu ani nedivím. Nechci mu to vnucovat jako povinnost a ani nechci, aby bohoslužbu strávil hraním v přilehlé hrací místnosti. Raději jsem s klukama, ukazuju jim a vysvětluju, co se děje. Některé texty, které pronáší jen kněz, jim souběžně říkám, aby byli schopni je líp vnímat. Když jsem takhle s nimi, tak jejich dojem z bohoslužby je většinou mnohem lepší. Navíc se těší na konec, protože potom jdou hned za knězem a ministranty do sakristie. Co tam dělají, to nevím. Spolu si říkáme, že to tam chodí "zkontrolovat". Leckdy si tam pro ně musím dojít, abychom vůbec mohli odejít.

Uznávám, že ohledně kvality kázání jsem asi prostě jen "rozmazlen" z prostředí, ve kterém se pohybuju (tj. Evangelická teologická fakulta a Institut ekumenických studií). Vždy jsem obdivoval lidi, kteří dokáží z biblického textu nejenom vystihnout to podstatné, ale především tuto zvěst přenést do dnešního života, do situací, které prožívají běžní lidé. Taky mám takovou zkušenost, že čím více se textu předem člověk věnuje a přemýšlí nad ním, tím se pak trápí při kázání, když se textu příliš netýká. Samozřejmě respektuju, že jiní lidé to vnímají jinak a také že každý má nadání na něco. Ostatně opravdu to není jednoduchý úkol, každý se může zkusit zamyslet nad tím, o čem by tak sobě i druhým na základě textu kázal.

V letošním roce na 4. neděli postní připadl poměrně známý text z Lukášova evangelia, tzv. podobenství o marnotratném synu (texty neděle viz zde). Po pravdě řečeno by se toto podobenství mělo jmenovat spíš podobenství o milosrdném otci, protože jde v něm právě o otcovo velkorysé přijetí mladšího syna, který si původně vyžádal svůj podíl majetku, opustil dům a vše prohýřil, aby se pak pokorně vrátil zase domů jako chudák žádající otce o možnost být doma alespoň nádeníkem. Je to silný příběh o velkorysém přijetí a odpuštění, na kterém Ježíš chce ukázat, jak s lidmi jedná Bůh.

S klukama jsme text četli během dní několikrát, ostatně to děláme i s pohádkama, protože kluci rádi slyší znovu známý text (i když po několika opakováních se za pár dní dožadují zase něčeho nového). Navíc text někdy čtu, jindy převyprávím vlastními slovy, takže není identický. Text a samotný příběh se jim docela líbil také proto, že v něm byl táta a dva synové. Tedy situace, která je nám docela důvěrně známá (naštěstí se žádný ze synů zatím nedožaduje svého podílu ze společného majetku a odchodu z domova). Příběh má svojí vlastní dynamiku, takže je poměrně snadné ho vnímat. Viděl jsem to i u kluků, třeba když se líčí synova osamělost v cizí zemi a stesk po domově, tak to Ondra jen doprovázel povzdechem, že byl sám. Co mě však skutečně dostalo bylo to, že když se mluví o otci, který synovi velkoryse odpustil, tak se Martínek na mne s úsměvem podíval a říkal: "Jako táta." A to se několikrát opakovalo. Je fakt, že to je další z rysů našeho vztahu.

Jak už jsem psal dřív, je Martínek velmi silně přesvědčen o tom, že si se vším poradím. Leckdy mě to dostává do nelehké situce, kdy ode mne očekává téměř zázraky, ale snad se mi zatím daří tuto jeho víru příliš nezklamat. Ono to totiž neznamená, že udělám vše, co si vymyslí. Spíš to, že nenadálé a třeba nepříjemné situace nějakým způsobem vyřešíme nebo najdeme náhradu (za ztracenou rukavici koupíme novou, za odpojený oblíbený televizní kanál pustíme jinou pohádku, s něčím dalším se prostě smíříme, že to nebylo tak důležité atd.). No a ohledně odpuštění, je zřejmě Martínek přesvědčen, že mu vždy odpustím. Je fakt, že by to bylo asi na delší povídání, ale propracovávali jsme se k tomu poměrně složitě. Shrnul bych to asi v tom smyslu, že je a cítí se být na mne velmi závislý, že velmi těžce nese nějaký konflikt mezi námi. Já jsem navíc zdědil cholerickou povahu, takže se poměrně snadno a často rozčílím. Přestože se snažím, tak tohle už asi moc neovlivním, zvlášť když o náročné a vypjaté sitauce není nouze. Tak jsem to už dávno začal řešit tak, že jsme do naší komunikace zařadili odpouštění a usmiřování. Martínek pochopil podstatu velmi rychle, přestože ještě donedávna vždy prohlašoval, jak mi odpouští a přijímá mojí omluvu, ačkoliv to myslel obráceně, ale to nevadí. No a teď mě prostě překvapil, že to skutečně takhle vnímá.

Zvlášť v posledních měsících, které jsou z různých důvodů náročné, se prostě docela trápím s tím, že jsem na kluky nejenom dost přísný, ale často i rozmrzelý a bez potřebné trpělivosti. Samozřejmě vím, že se to vše bude měnit a teprve budoucnost ukáže, co v klukách je nebo není, ale to nevadí. Každopádně mě to potěšilo. A nejenom to. Stejně jako vědomí toho, že na mne Martínek spoléhá, že si poradím, tak i vědomí toho, že mu odpustím, mě povzbuzuje a posiluje, abych to skutečně dělal. Ostatně za pár dní jsem měl příležitost si to vyzkoušet. Přes opakované napomínání dělal u stolu neplechu, až shodil pěkný a oblíbený hrníček, který se samozřejmě rozbil. Zlobil jsem se, on byl smutný, ale brzo jsme si vzpomněli na odpuštění a usmířili jsme se.

Vím, že jsou to úsměvné historky. Na druhou stranu coby věřící člověk prožívám poměrně silně vědomí toho, že jsem pro takhle malé kluky nejenom prvním zprostředkovatelem jejich vnímání okolního světa, ale i tím, který svým jednáním má vliv i na jejich představu o světě a o Bohu. Kdo trochu zná něco z psychologie, tak snad ví, o čem mluvím. Mimo jiné jsem několikrát diskutoval o výuce náboženství pro předškolní děti. Já si myslím, že ta je plně na rodičích, protože pro tak malé děti není ani tak podstatné, aby do sebe vstřebávaly nějaké vědomosti (to dělají pořád a za pochodu), ale hlavně silně vnímají to, co se doma žije. A asi nemusím říkat, že děti mají velkou schopnost odhalovat a rozlišovat, čím člověk skutečně žije a na co si jen hraje.

Takže tolik o naší minulé neděli a o tom, co vše mě k tomu napadlo.

Bráchové v lacláčích

Psát nějak nestíhám, i když by bylo co. Nevadí. Třeba se naučím psát jen krátké texty nebo vkládat pár aktuálních fotek. Teď mám chvilinku. Za pár minut vzbudím kluky a vyrážíme na pracovní poradu do práce. Díky jedné ochotné studentce tam můžu. Beru kluky s sebou a ona je mezitím pohlídá. Dopoledne jsme byli na kurzu Alfa, kde jsem se mamkám snažil sdělit, jak vidím já odpověď na otázku "Kdo je to Ježíš?". Pro příště si alespoň pamatuju, že se toho musím snažít sdělit raději míň. Zhruba dvě tři myšlenky, protože většina z nich má na klíně děti a nebo k nim odbíhají. Moji kluci už jsou přece jen větší a hráli si ve vedlejší místnosti, ani jsem o nich nevěděl, jen Ondra dvakrát přišel něco mlsat.
Jinak je celkem proměnlivo. Snad už konečně začalo jaro. Jsou to teplotní skoky a člověk aby si lámal hlavu, jak nás všechny tři oblíknout. Včera mi udělala radost druhá objednaná kniha, která mi konečně přišla. Jsem rád, že to funguje. Alespoň trochu to zmírnilo rozmrzelost z toho, že si zase od úterý nemůžu pořádně sednout. A zjistil jsem, že do antikvariátů ani do archivů zatím chodit nemusím, protože i doma objevuju různé "poklady" (teda asi jen pro mne).
Musím běžet.

Tak tady jsou tři fotky z úterý. Klukům se zalíbilo chodit v lacláčích. Po příchodu zvenku chodili po bytě a ukazovali, že mají velké břicho.

Ježíš - vzor pro muže?

Poznámka pro čtenáře s nedostatkem času nebo trpělivosti: Pokud vás zaujala otázka v nadpisu, ale nemáte čas nebo chuť se prokousávat zdlouhavým a nudným textem, který je jen takovou omáčkou, tak jsem právě pro vás ústřední citát celého příspěvku uvedl tučnou kurzívou.

Když jsem kdysi uvažoval o vlastním blogu, tak jsem na něj chtěl psát hlavně o myšlenkách, které mě zaujaly nebo napadly. Nemyslím si, že by to byly nějaké geniality, bez kterých by svět nemohl existovat. Prostě rád přemýšlím o různých věcech, samozřejmě pokud je to jen trochu možné. A není od věci pokusit se něco z toho zformulovat, pro sebe a případně i pro druhé. Samozřejmě v sobě nezapřu ani svojí učitelskou praxi (na VOŠ a VŠ), ačkoliv jsem nikdy nebyl učitelem na plný úvazek. Vždy to bylo nanejvýš jen pár hodin týdně, ale skoro vždy mě to bavilo. Nebaví mě poučovat (i když ani tomu se asi občas nevyhnu), ani předstupovat před studenty jako ten, který všechno ví a všechno zná. Spíš jen předkládám to, k čemu jsem prozatím došel a co si myslím. Rád inspiruju a častěji spíš provokuju k přemýšlení.

Je logické, že teď na blogu píšu hlavně o nás, o našich všedních radostech i starostech. Umožňuju tak známým i neznámým nahlédnout do našeho života. Ale těšil jsem se, že taky budu psát o něčem jiném. Původně jsem se chystal, že napíšu něco na odlehčení: o svém vztahu k filmům, filmovým hrdinům (často akčním :-) a jak se mi to v životě tak nějak spojuje (tj. že náš životní příběh asi předčí leckterý film a já jsem v něm v roli hrdiny, i když ne vždy jsem "akční"). Nakonec volím jiné téma. Souvisí s přípravou na čtvrteční povídání pro mamky v rámci kurzu Alfa (co to je?). Na pořadu je jen zdánlivě jednoduché téma: Kdo je to Ježíš? Čím víc člověk do problematiky vidí, tím víc si uvědomuje, že je to složité. Tak musím najít nějaký vhodný způsob, abych nevyvolal jen větší chaos.

Pár věcí mě k tématu napadlo hned. Jednu z nich jsem četl v jedné zajímavé knížce. Dávala do protikladu "tradiční" pojetí muže a takové pojetí "nového mužství", které představuje Ježíš a jeho pozemský život. Nemám rád takové škatulkování (tradiční vs. nové), ale prostě mě to už kdysi zaujalo. Zbývala jen "maličkost", knihu doma najít a myšlenku si připomenout. Stalo se a dříve než uvedu dotyčný citát, chci poznamenat něco o tom, co si zatím myslím o hledání tzv. mužské spirituality.

Vloni v listopadu jsem si na Facebook vložil následující hlášku "Martin pere, vaří, uklízí a přemýšlí o tzv. mužské spiritualitě. Pořídil si např. Rohra, Biddulpha, koukal na chlapi.cz, ale zatím to na něj nijak zvlášť nezapůsobilo, ani nezatoužil bubnovat u ohně pod vedením letohradského faráře Václava Vacka. Tak přemýšlí, čím to ty manžele farních maminek tolik přitahuje..." Byla to skutečně reakce na setkání maminek, na kterém jeden tatínek vyprávěl o svých zkušenostech z "mateřské dovolené" (samozřejmě že to není ani mateřská a ani dovolená :-)). Už poněkolikáté jsem slyšel, že muže zaujala témata tzv. mužské spirituality a víkendová setkání, která se čas od času pořádají. Často je vede sympatický letohradský farář Václav Vacek, jehož texty i vystupování mám docela rád. Součástí takových setkání jsou různé rituály, včetně toho zmiňovaného bubnování u ohně. Více (včetně textů Richarda Rohra) je možné se dočíst na stránkách http://www.chlapi.cz/.

Nemám pocit, že bych pociťoval nějakou krizi svého "mužství". Spíš jsem přemýšlel nad tím, proč mi (zatím) toto hledání mužské spirituality nic moc neříká. Samozřejmě jsem už dávno a mnohokrát přemýšlel o tom, co to znamená být klukem, mužem, partnerem, manželem, tátou. Poměrně dlouho jsem ve svém okolí vnímal skutečnost, kterou bych popsal asi tak, jakoby (dobří) muži ve středním věku byli ohroženým druhem. Hodně to bylo ovlivněno zkušeností z domova (viz text o mém otci). Naštěstí jsem časem poznal několik mužů, převážně v akademickém a křesťanském prostředí, kteří mojí jistou skepsi ohledně mužů postupně změnili. Začal jsem chápat, že coby muž nejsem automicky předurčen k zakrnění. Že kromě dané genetické výbavy (u mne např. vznětlivý cholerik), výchovy v dětství a vlivů okolí je hodně i na mne samotném, jakým mužem budu. Ono se to nepochybně netýká jenom mužů, ale v kůži ženy jsem nikdy nebyl, takže nemohu soudit.

Když o tom přemýšlím, tak samozřejmě nemohu pominout silný vliv mojí mámy. Kdysi jsem někde četl a taky jsem to zčásti ve svém okolí zažil, že jsou to často ženy-mámy, které z kluků buď vychovávají muže nebo jejich mužství tak nějak degenerují. Tím chci jen říct, že jsem četl, že jistá krize mužů středního věku (tj. otců) je silně pod vlivem toho, jak je vychovaly jejich mámy (tj. babičky). Zpětně jsem vděčný za to, že ze mne snad moje máma nevychovávala nějakého "mamánka" nebo rozmazleného kluka, přestože jsem spolu trávili hodně času. Byl jsem s mámou v kuchyni nebo na nákupech častěji než moje starší sestra. Možná to bylo i tím, že mě máma leckdy brala víc jako parťáka a později i rádce, se kterým ráda probírala různá rozhodnutí. Jsem vděčný i za další věci. Třeba za to, že ačkoliv neměla zrovna dobrou zkušenost s muži, tak nejenom na muže jako takové nezanevřela, ale vědomě i nevědomě ve mne zřejmě podporovala postoj, že být mužem automaticky neznamená být špatným, že jde o to jakým mužem člověk je. Samozřejmě nemohu pominout ani vliv mojí manželky, která to se mnou leckdy neměla jednoduché. Díky tomu, že mi byla dobrou ženou a výbornou mámou dětí, tak i mne vedla k tomu, abych byl dobrým mužem a tátou...

Nyní jsem ve zvláštní situaci, protože už třetím rokem se věnuji věcem, které jsou většinou chápány jako doména žen (ponechávám stranou, zde je to dobře nebo ne). Prioritně nemyslím třeba na úklid, na který opravdu buňky asi nemám, nebo jiné domácí práce. Myslím spíš na roli ve výchově, kdy sice zůstávám přísným (často až příliš přísným) tátou, ale musím zastat také roli mateřskou - nevím, jak to dobře popsat - prostě poskytovat laskavou, vždy otevřenou náruč, která klukům nabízí bezpěčí i bezpodmínečnou lásku. To nemluvím ani o tom, že pro malého Ondru jsem v pozici pro muže netypické, je to jedinečný vztah (v noci jsem ho měl na starosti od jeho 14 dní, komplet krmení atd. od jednoho měsíce). Další věcí je i to, že přemýšlím nad tím, jak kluky jako budoucí muže vychovávat. Tady si troufám tvrdit, že to mám v něčem možná jednodušší, protože mohu jít především příkladem. Nejde to snadno, není to vždy jednoduché, ale peru se s tím, jak umím.

Takže téma mužské spirituality mi vlastně cizí není, ale přistupuju k němu zřejmě z jiného úhlu pohledu. Přemýšlel jsem, zda si ve svém životě vybavím něco, co by se dalo alespoň vzdáleně přirovnat k rituálům, které mne postupně uváděly do toho, co znamená "být mužem". Tím narážím např. na praxi rituálu, kterým jsou na zmiňovaných víkendech muži uváděni do "zralého mužství". Už dřív jsem si říkal, že zkušenosti se smrtí blízkého člověka (v mém případě mladšího bráchy) a rozchod s velkou (první?) láskou by u mne k takovým momentům nepochybně patřily. Paradoxně bych velku roli nepřikládal "odstěhování se od maminky". Jednak jsem se od mámy neodstěhoval, nýbrž ona ode mne. Jednak už dávno před oficiálním odstěhováním jsem byl zvyklý v mnohém se starat nejenom o sebe, ale třeba i o mladšího bráchu. Určitě by se našly i další méně nebo více zásadní zkušenosti, které můj život "muže" ovlivnily. Teď se tu nechci rozepisovat o své velmi silné zkušenosti, kdy jsme doslova naplnili svatební slib (že jsme se ženou spolu nesli všechno dobré i zlé až do smrti), která mě taky silně ovlivnila...


Tak jsem se do toho trochu zamotal a zase se rozepsal. Navíc to píšu průběžně a zdlouhavě, protože odbíhám ke klukům a jiné práci. Takže k tomu citátu, který mne napadl jako jeden z prvních, když jsem si položil otázku, kdo je Ježíš. Je z pěkné knihy Paula Zulehnera (stručný portrét na německé wikipedii), emeritního profesora pastorální teologie na katolické teologické fakultě vídeňské univerzity. Kniha má název Církev: přístřeší duše s podtitulem Situace a perspektivy dnešní církve (vydal Portál 1997, originál vyšel v roce 1994). V této knize Zulehner vychází z výsledů rozsáhlého Výzkumu evropských hodnot (1990) a zajímá se o to, jaké otázky si dnes lidé skutečně kladou, co je pro ně důležité atd. V závěru kapitoly, kde přemýšlí o mužích, je uvedeno následující (s. 67-68):

"Stačí uvést několik bodů, které nám odhalí rozdíl mezi tradičními muži a mužem Ježíšem:

- Ježíš se odloučí od matky. Dovede jako muž přežít bez služebného zázemí ženy-manželky, ve svobodě se však stýká s mnoha ženami. Prožívá hluboké přátelství s muži i ženami. Miluje děti. Dotýká se lidí a dovolí, aby se ho i oni dotýkali.

- Ježíš se nepodřizuje slepě autoritám. Staví člověka nad zákon, hněvá ho bezpráví. V jednání však zůstává nenásilný, je solidární se všemi lidmi, zvláště s chudými a s hříšníky.

- Ježíš pláče nad svým mrtvým přítelem a nad Jeruzalémem. Zná smutek, bolest a strach ze smrti. Ve své duši přebývá v Božím tajemství."

Připadá mi zajímavé a zřejmě ne zcela obvyklé uvažovat o Ježíši jako o vzoru pro "mužství" muže. Ostatně je celkem běžnou věcí, že zatímco odpůrci křesťanství se snažili popřít Ježíše coby Boha nebo chcete-li Božího syna, křesťané jakoby často zapomínali na to, že Ježíš byl taky člověk. Pěkně o tom píše americký katolický biblista Raymond Brown v knize Ježíš v pohledu Nového zákona (vydal Vyšehrad v roce 1998, mimochodem kniha je zlevněná):

"Teoreticky je nedocenění Ježíšova lidství stejně závažnou odchylkou od křesťanského dogmatu jako nedocenění Ježíšova božství... Ve skutečnosti je to asi tak, že většina křesťanů toleruje jen tolik lidství, kolik se podle nich snese s jejich názorem na božství. V nejprostší rovině to vypadá tak, že věřící přenášejí obraz oslaveného Ježíše zpět do jeho veřejného působení a představují si ho, jak kráčí Galileou obklopen jasem, téměř se svatozáří nad hlavou. Nedokáží si ho představit jako ostatní lidi a jsou pohoršeni, když jej evangelia líčí jako člověka někdy unaveného, nedůtklivého, splývajícího s davem, považovaného za fanatika a demagoga..."

Možná ještě lépe to komentuje český evangelický biblista Petr Pokorný ve svém výkladu Apoštolského vyznání (vydal Mlýn 1994), kde mimo jiné píše (s. 61):

"Křesťanská vyznání tak zdůrazňují Ježíšovo lidství, jeho narození z ženy. Pozdější výklady to někdy chápaly a ještě i dnes chápou tak, jako by Ježíš byl Bohem přestrojeným za člověka - že všechno věděl, všechno mohl, ale jen hrál svou bezmoc. Ale tak tomu není. To by byl blud, podle kterého by Ježíš jen hrál divadelní roli. Nesmírně těžkou, ale přece jen divadelní roli, při které by věděl, že se nakonec v nebeské šatně osprchuje od pozemské špíny. Ježíš byl plným člověkem a jeho příběh byl také lidským bojem o poslušnost... Hleděno shora... se (Ježíš) dobrovolně vzdal svých božských vlastností, zmařil sám sebe (list Filipským 2,7a)... byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli (2. list Korintským 8,9)... Slova o podobě člověka (list Filipským 2,7) nechtějí zdůraznit, že se člověku toliko podobal (ale ve skutečnosti byl nadčlověkem či polobohem), ale měla vyjádřit, že se jeho rozhodování, v němž (na rozdíl od ostatních lidí) zachoval poslušnost Bohu, dálo v podmínkách stejných, jaké mají ostatní lidé, že to neměl nijak ulehčené."

Právě tajemství vtělení, které opěvuje hymnus z listu Filipským (2,6-11), je jedním z ústředních tajemství křesťanství. Proto v římskokatolických kostelích často bývá praxe, že se při bohoslužbě při recitaci tzv. nicejsko-cařihradského vyznání víry (podle koncilů v Niceji 325 a v Konstantinopoli/Cařihradu 381) při slovech "skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem" věřící uklání (předpisy mluví o úkloně těla neboli hluboké úkloně). Podstatou toho tajemství je, jednoduše řečeno, že Bůh nevysedává někde daleko na obláčku nebo jinde a nebaví se tím, že sleduje, jak se my lidé tady pachtíme a třeba se k němu snažíme vydrápat. Nýbrž sestoupil mezi nás a pro nás se stal člověkem se vším všudy, aby nám ukázal cestu (tj. že to jde a třeba jakým způsobem).

Jak jsem chtěl ukázat odkazem na citát z Zulehnerovy knihy, může být Ježíšův život v lecčems konkrétním inspirací pro muže (nepochybně i pro ženy). Možná ještě jedna věc tuto inspiraci Ježíšovým životem trochu komplikuje. Ježíš podle dochovaných zpráv byl svobodný a bezdětný. Možná i proto byl a leckdy je dodnes pro mnohé křesťanské autory svobodný stav jaksi lepší než život manželský. Pro některé bylo manželství jen jakési nutné zlo, aby lidi nežili promiskuitně nebo aby lidstvo nevyhynulo. Proto třeba mnozí lidé ve středověku žijící v manželství a pracující leckdy ani nedoufali, že mohou být spaseni a modlitbami za své duše pověřovali "profesionály", tj. řeholníky a řeholnice a byli ochotni jim za tuto službu dobrovolně odkázat majetky (což v praxi klášterům život spíše komplikovalo). A mohl bych pokračovat...

Je na nás, jak si s výzvou k následování Ježíše poradíme v našich konkrétních životech a situacích.


Aby někomu nebylo líto, že je to dnes bez obrázků, tak jich pár přidám. Třeba to berte jako mužská spiritualita v praxi :-).

Martínkova dnešní kresba, jak jdeme všichni tři na procházku. Martínek s Ondrou se vedou za ruku a já je doprovázím.



Na fotce z února můžete posoudit, jestli to Martínek vystihnul (bohužel je to pohled zezadu).



Na fotce z metra jsem chtěl ilustrovat, že se nejenom zajímáme o technické vymoženosti jako je metro (po nějaké době se mi třeba podařilo Martínkovi vysvětlit a několikrát ukázat na modelu vláčků i v reálu, jak je to s metrem, které třeba předčasně končí dříve než na konečné stanici a jak se vydá zpět, aniž by se muselo otočit - ale byla to fuška to vysvětlit), ale že se ze života radujeme i za cenu křečovitých úsměvů (tentokrát v podání Martínka).

Boj s virózou a další "radosti"

Já vím, bylo ode mne trochu pošetilé, když jsem si kladl v minulém příspěvku otázku, zda uplynulý týden byl zvláštní nebo ne. Zvláštní, ve smyslu jedinečný, je přeci každý týden, každý den, každý okamžik. Záleží jenom na nás, zda to tak, v tom sledu jednotlivých událostí, vnímáme nebo ne. Ale dost filozofování. Vlastně opět chci napsat, že když jsem v noci z úterý na středu psal svůj minulý příspěvek, tak jsem netušil, co přinese nadcházející den.

Středa byla opět plná událostí. Pokus dostat do Martínka trochu rýže v úterý večer, po dni půstu o vodě, nakonec nevyšel. V noci jsem musel převlíkat, sprchovat, uklízet, naštěstí ne moc (jak já to v takových chvílích nesnáším, ale kdo ano?). Do své postele jsem si však vzal malého Ondru, neboť už večer si stěžoval na bolest bříška a v noci jednou plakal. Byl jsem přesvědčen, že je jen otázkou času, kdy se k Martínkovi přidá. Naštěstí se tak nestalo, jen se celou noc vrtěl a minimálně jednou z gauče spadnul. V polospánku mě však jen ujistil, že se nic nestalo a spal dál. Po třech hodinách minulé noci jsem spal v kuse přece jen o něco déle. Nad ránem mě však vzbudil Martínek, který už seděl na záchodě. V tu chvíli mě úpornost jeho střevních potíží překvapila. Bylo mi jasné, že se situace ještě nezlepšila.

Měl jsem domluvené hlídání na odpoledne, protože jsem chtěl konečně dorazit na pracovní jednání poradního odboru jedné církve. Schází se cca třikrát do roka a pokud si dobře vzpomínám, nebyl jsem tam od onemocnění manželky. Vždy to bylo velmi milé setkání a mám tam řadu přátel. Zároveň jsem tam čerpal zajímavé informace z domova i ze světa. Navíc si vážím toho, že jsem tam coby pravidelný host zván, ačkoliv patřím do jiné církve. Brzy mi však bylo jasné, že ani tentokrát se jednání nebudu moct zúčastnit. Martínek byl v takovém stavu, že jsem chtěl být u něj. Hlídání jsem ráno potvrdil. Pak jsem se omluvil na jednání a hlídací paní volám, že nemusí spěchat, že nikam nejdu a že si jen zajdu nakoupit. Jak dobře to bylo "zařízené", jsem zjistil vzápětí. Ivana (trochu řeším dilema, zda tu psát jména třetích osob, ale Ivana k nám chodí pravidelně zhruba dvakrát týdně už třetí rok a kluci jí mají rádi, s nadsázkou jí někdy říkám naše "náhradní babička", ale to není přesné - jak Martínek nedávno někomu oponoval, že nemá už jen jednu babičku, on má babičky dvě: jednu v nebíčku a jednu na Moravě) je velmi obětová a starostlivá, takže kromě nás pomáhá i jinde a v poslední době se starala o naší společnou kamarádku Hanku, která byla těžce nemocná. Po chvilce mi Ivana zavolala, že se zdrží, že kamarádka zřejmě zemřela. Přestože kamarádka byla už velmi těžce nemocná, přece jen tak rychlá smrt byla překvapivá (i když musím dodat, s ohledem na její zdravotní stav, že zřejmě milosrdná, letos by jí bylo 44 let). Omlouvám se, že o tom tak píšu. Doprovázel jsem a staral jsem se o svojí ženu doma až do její smrti a taková zkušenost člověka prostě ovlivní. Mimo jiné mě učinila ještě víc vnímavějším pro starosti a trápení druhých... A zřejmě nejenom mne. Poslední dobou k nám Ivana přicházela od Hanky nebo ještě od nás za ní jela. Martínek občas na odchodu symbolicky posílal nemocné Hance pusinku a žádal, aby jí to Ivana vyřídila. Ondra zase nedávno od Hanky dostal dřevěné sluníčko, které nedal z ruky a pořád se s ním chlubil (nevím proč, ale Ondra občas trvá na tom, aby se mu říkalo Sluníčko a Martínek zase Beruška, často to spletu, ale kluci mě trpělivě opravují), až jsem ho musel přibít na zeď (samozřejmě to sluníčko, ne Ondru).

Už ráno jsem volal naší dětské doktorce, protože mi přišlo, že střevní viróza Martínka trápí víc než je zdrávo. Nepatřím k těm, kteří volají nebo běži za doktorkou s každou blbostí. Ve středu jsem však už nějak znejistěl a nakonec jsem paní doktorce volal asi třikrát. Martínek nechtěl ani studenou vodu po lžičkách a bylo vidět, že mu není dobře. Odpoledne bylo navíc cítit, že je hodně horký, teploměr ukazoval poměrně vysokou horečku. Proto jsem zvažoval, zda ho nevzít k doktorce. Nakonec byla naše paní doktorka tak hodná, že se cestou z práce u nás zastavila. Prohmatala bříško a taky se trochu divila, že Martínek má horečku. Měli jsme pokračovat v podávání vody atd.



Výhodou bylo, že kolem poledne dorazila Ivana, takže jsem si mohl rychle zaběhnout na nákup a ona potom vzala Ondru alespoň na chvíli ven. Ondra totiž naštěstí nejenom neblinkal, ale jakoby chtěl nahradit ležícího Martínka, zlobil za dva. On teď prodělává bouřlivý vývoj a pokroky jsou patrné ze dne na den, zvlášť na jeho mluvení a slovní zásobě. Třeba dnes mě pobavil, když napomínal pána v televizi, že "sakra se přece neříká". Takže mi tu roste druhý brebentílek. Ostatně znám to z večerního vyprávění, když vyprávím o vodníkovi a víle a recituju verš: "... víla šla sama do háje". Dříve Martínek a nyní spíš Ondra hned dodávají, že "do háje" se neříká.

Tak když včera večer unavený Martínek usnul brzo, aniž bych mu stačil dát něco na noc (vodu, čípek na horečku a trochu jídla), nechal jsem Ondru se trochu vyřádit.

Vyfotil jsem jen hru na "spořádané miminko", což mu však dlouho nevydrželo.







Mimochodem dnes si pro změnu hrál na "tátu", protože měl mojí čepici.





Tak kromě starostí o Martínka a myšlenek na kamarádku Hanku mě ve středu večer ještě něco mrzelo, ale o tom se tu rozepisovat nebudu. Je jasné, že nemůžu a ani nechci psát o všem... Jen snad dodám, že za jistou ironii považuju i to, že mi volal můj otec, se kterým jsem od našeho posledního konflitku ještě nemluvil. Volal přesně ve chvíli, kdy se doktorka skláněla nad Martínkem, takže jsem to musel típnout. Pak mi jen řekl, že mi pý koupil nové vlečné lano...


Dnešní den byl přece jen o něco lepší. V noci byl klid. Obával jsem se, že Martínek se bude v noci budit s velkou horečkou, ale spal až do brzkého rána. Ještě dopoledne byl však velmi slabý, že jsem ho párkrát musel přenést na záchod nebo ke stolu. Za celé dopoledne ho z postele vytáhlo snad jen to, když jsme se s Ondrou v obýváku šermovali prázdnými trubkami od balícího papíru (na chvilku se i přidal). Po dlouhém odpoledním spánku se Martínek konečně cítil líp. Dokonce mi ukazoval, že mu vyrostly nové svaly.



Lepší nálada se projevila i při prohlížení starších fotek. Díval jsem se na fotky z naší svatby, kde byla i kamarádka Hanka. Zatímco Ondra opět jásal jen nad fotkami tatínka, Martínek se díval na celou tu slávu a jak to mamince slušelo. Byl smutný, že to s námi nezažil (zdá se, že má rád párty, pikniky a různé oslavy). Tak hned začal spekulovat nad tím, že by chtěl svatbu zažít. Hned říkal, že je k tomu potřeba hlavně nějaká nová maminka. Chytrý chlapec...


No prostě opět dni plné na události, ačkoliv v podstatě jen sedíme doma. Jen já jsem dost unavený a nejsem schopen nějaké dlouhodobější intelektuální činnosti. Navíc mě opět zlobí dutiny, takže se v noci a hlavně nad ránem probouzím, protože nemůžu dýchat. Zkouším leccos, ale prostě únava a stres tu jsou... A asi jak jsem unavený, tak kromě radostí s dětmi tak nějak negativně vnímám plno věcí. Především mě zlobí pračka. Stále nevím, zda tam občas nedávám moc prádla nebo zda nezlobí odtok (je udělán dost vysoko, téměř půl metru nad podlahou) a proč se pračka při praní zasekává. Jak jsem nedávno zjistil, slouží už 12 let, nejprve ženě a pak nám společně, takže už má nárok na své mouchy. Pomalu bych měl přemýšlet o nové, ale do malé koupelny nám pasuje jen úzká (klidně mi můžete poslat nějaké dobré tipy a zkušenosti). Čím dál tím víc jsem také nervózní z toho, že mi ještě nepřišly dvě knihy, které jsem si v cizině objednal. První mi přišla za týden, což mě nadchlo, ale nyní už čekám třetí týden. Na poště se k tomu nechtějí znát, prý to není jejich věc. Ostatně dnes nepřišly ani noviny, které mi ve čtvrtek a v sobotu chodí do schránky, ale to je jiná distribuce. O nesmyslných bankovních poplatcích jsem psal už minule...

No a když jsem se trochu snažil zabrat do těch svých "církevností", abych přišel na jiné myšlenky, tak jsem si jen uvědomil, jak moc mě štvou sexuální skandály, které nyní (opět) vzrušují hladinu veřejného mínění. Ačkoliv vím, že svoji roli hraje i mediální prezentace těchto skandálů, tak je mi z toho špatně. Hlásím se k římskokatolické církvi, znám plno dobrých lidí a dobrých aktivit, ale některé věci mi prostě vadí. Kdybych měl čas, tak bych o tom třeba i něco víc napsal. Takhle jen konstatuju, že hloupá tabuizace sexuality, která se v křesťanském prostředí pěstovala a leckdy ještě pěstuje, se takhle vymstívá. A nejde mi ani tak o selhání jednotlivců, ale o systém. Jednak systém, který měl snahu skandály zakrývat, aby pověst církve neutrpěla. Jednak systém, který ze vztahu k sexu udělal jedno z hlavních měřítek pro služebníky církve. Já si třeba nemyslím, že za vše může povinný celibát, přestože jeho zdobrovolnění by bylo vhodným krokem. Navíc církve, které mají ženaté nebo vdané duchovní řeší leckdy nemenší pohoršení, když i tato manželství krachují atd. Ne, tady a teď na to není prostor. Jen prostě vyjadřuji svůj názor, že mě takováhle prezentace a pohoršení církve a její věrohodnosti trápí. Vím, že cesta ke zralému lidství (omlouvám se, lepší výraz mě momentálně nenapadá) je těžká, ale nevede ani přes tabuizaci lidské sexuality ani přes její přeceňování nebo bulvarizaci (nevím, jak nazvat to, s čím se dnešní člověk setkává na každém kroku, hlavně v médích)... Navíc jak studentům občas říkám, ke křesťanství církev nebo církve se vším tím lidským prostě patří. Není možné být křesťanem jaksi sám a tvrdit, že mě lidé kolem nezajímají. Taky dobře vím, že církev nebo konkrétní křesťané a jejich chování je naopak pro mnohé lidi velkou překážkou, aby křesťanství vnímali jako "radostnou zvěst".

Podobně mě v poslední době štvou i některé postoje vatikánských představitelů ke vztahu k jiným křesťanským církvím. Ale o tom třeba taky jindy...

Přesto vím a cítím, že zase bude líp...

Zvláštní týden nebo prostě "normálka"?

Už několikrát jsme se setkal s tím, že lidé používají svůj blog vlastně jako deníček. Díky blogu si mohou připomenout, co dělali třeba před týdnem, před měsícem nebo i před rokem. Myslím si, že to má něco do sebe. Pozoruju totiž na sobě, že už poměrně dlouhou dobu žiju tak silně přítomností, že si třeba ani hned nevybavím, co jsem dělal před pár dny. Už několikrát jsem zkoušel nějaké pomůcky, stručné poznámky v kalendáři nebo i delší komentáře, ale nikdy jsem u toho dlouho nevydržel. Prostě přítomnost přináší další a další události, takže brzy je ani nestačím zaznamenávat. Ostatně tak je to i s mým blogem...

Pochopitelně minulý týden byl ovlivněn mými zdravotními problémy. Ke všem těm svým starostem a radostem jsem ještě zařadil pravidelné pojídání léku Detralex, čípky Faktu a koupele v odvaru z dubové kůry. Akutní obtíže sice po několika dnech odezněly, ale riziko recidivy zřejmě zůstává, takže se ani nebráním dalším nápadům a vašim zkušenostem (jen prosím raději na mailovou adresu než do komentářů, je-li to možné). Snažil jsem se omezit posedávání u počítače a několikrát jsem zcela vědomě místo nápadu psát na blog nebo jinam raději volil cestu do postele. Tato potřeba byla taky dána tím, že Martínek chodil do školky, což náš režim přece jen ráno trochu posunulo.

Martínkovi se ve školce líbilo, chodí tam rád, i když jen na dopoledne. Dokonce vytvořil letošní školkový rekord, celých 5 dní v kuse (i když mezitím byl víkend, takže chcete-li 1+4). V pátek jsem ho pak plánovaně nechal doma. Už v týdnu si párkrát postěžoval na bolest bříška, v sobotu mu večer vyskočila teplota na 38,5. Když už se zdálo, že to byla jen epizoda a že se cítí být v pořádku, tak v pondělí večer dostal silný průjem a v noci na úterý začal zvracet. Hned jsem si vzpomněl, že mi paní doktorka minulý týden do telefonu říkala, že ve školkách teď hodně řádí střevní a žaludeční infekce. Zdá se to být dost silné, protože se mi dnes dlouho nedařilo, aby v sobě udržel jen trochu studené vody podávané po lžičkách. A když už jsem měl pocit, že je to lepší, tak se to před chvilkou opět spustilo. Ostatně i já cítím, že se asi infekci přes všechnu snahu zřejmě nevyhnu. Takže než bych se na posteli převaloval s bolestmi břicha, tak jsem si raději sednul k blogu. Jsem zvědavý, jak zareaguje Ondra, kterého se snažím držet stranou. Ale už to známe, párkrát se nám to tu přehnalo, cca jednou za půl roku a vždy to odskáčeme všichni. Tak uvidíme...

Ale já bych se ani tak nenudil. Člověk ani netuší, co na něj čeká. Třeba minulý týden jsem zjistil, že si banka z mého účtu najednou odečetla 100,- Kč za nějakou zahrančiní platbu. Nejdřív jsem to přisuzoval svým nesmělým pokusům o nákup knihy v zahraničí (ostatně i v tomto ohledu jsem se původně namlsal, první kniha přišla skvěle hned za týden, ale na další dvě čekám asi už třetí týden). Tak jsem se hned vydal s Ondrou do banky, abych zjistil něco víc. Sebevědomý úředník zjišťovala něco vysvětloval, ale zřejmě špatně. Po chvilce šel za vedoucí pobočky. Když už se radili dlouho, tak jsem se k nim přidal. Z jejich nesrozumitelného vysvětlování jsem pochopil jen to, že je prý v tom banka nevinně. Naštěstí na informační lince banky věděli víc. Každopádně nešlo o platby kartou, nýbrž jedná se o příchozí platbu ze zahraničí. Vzhledem k tomu, že manželku zastihlo rozdělení ČSFR na studiích na Slovensku, strávila pak ještě asi rok a půl vlastně v zahraničí. Složitě a dlouho nám proto dopočítávali nejprve invalidní a poté vdovecký a dva sirotčí důchody. Takže nám teď ze Slovenska chodí zhruba 15 Euro měsíčně, což je asi 400,- Kč. Dosud s tím nebyl problém. Podnikl jsem telefonát na Slovensko, abych zjistil, co se děje a zda je to skutečně nějaká změna na jejich straně. Byl jsem sice mírně nervózní, když mi tam vyhrávala taková ta hudba s tím, že si mám prostě počkat, ale nakonec jsem se dovolal. Dozvěděl jsem se, že skutečně došlo od 1.1. ke změně a nyní byla přenesena část plateb za bankovní převody na klienta. Takže od nynějška mi měsíčně z každých došlých 400,- Kč hodlá banka strhávat 100,- Kč. Jen mi paní ze Slovenska nedokázala odpovědět, proč mě o této celkem podstatné změně neinformovali. Přitom v lednu odsud dorazily tři různé dopisy, tedy pro mne a pro oba syny zvlášť, jen aby nás informovali o zvýšení důchodu (v našem případě o 30 centů pro každého, přičemž jen poštovné na každém dopisu činilo trojnásobek této sumy). Už situaci řeším, ale než úřední šiml provede nějaké změny, budu muset poplatek uhradit. Samozřejmě že mě v takových případech štve to, že se i o tohle musím starat. Když ještě manželka žila, tak se o tyto věci starala, protože byla účetní a na rozdíl ode mne velmi pečlivá. Tak zrovna v takových případech (a nejenom v těchto) si říkám, jak mi stejně chybí...

Rád bych vzpomenul i na minulý čtvrtek. To byl poměrně hektický den. Díky němu jsem si zase uvědomil určité limity toho, co je v našich silách. Ráno jsme s Ondrou vyprovodili Martínka do školky a vyrazili jsme opět na setkání maminek do farnosti. Je fakt, že jako typická maminka zrovna nevypadám, ale i s ohledem na situaci jsem byl velmi mile do tohoto společenství přijat bez nutnosti nějakých chirurgických zákroků ;-). Navíc jsem nedávno přijal nabídku, abych se zúčastnil jednoho projektu. Jedná se o pořádání dopoledních "kurzů Alfa" pro maminky. Kurzy Alfa jsou setkání nad vybranými tématy, která souvisejí s křesťanskou vírou (více o kurzech Alfa zde. Většinou se konají večer a začínají společnou večeří. V našem případě bude pohoštění průběžně a podstatou by měla být diskuse na dané téma, která následuje bezprostředně po úvodní promluvě. A právě ve čtvrtek se konalo první setkání a překvapil mě poměrně velký zájem. Kromě prvotní informace se pouštělo DVD s první promluvou na téma "Jde v životě ještě o víc?". Z DVD k nám promlouval hlavní propagátor kurzů Alfa anglikánský duchovní Nicky Gumbel (o něm na wikipedii), ostatně teď jsem v rychlosti zjistil, že ta jeho první promluva je v anglickém originále i na webu (zde). Kdyby to někoho náhodou zajímalo.

Proč o tom vlastně píšu? Myslím si, že to nebylo jen mým momentálním rozpoložením ve čtvrtek, kdy jsem byl už dost unavený a v hlavě jsem měl plno jiných starostí. Prostě jsem si celých těch dvacet minut uvědomoval a pak jsem to i v diskusi prohlásil, že mi takový styl propagace křesťanství příliš nevyhovuje. Možná jsem byl až zbytečně kritický, alespoň jsem vyprovokoval diskusi, ve které mimo jiné přítomné maminky sympaťáka (to samozřejmě nikdo nevyslovil) Gumbela hájili. Každopádně mi teď vrtá hlavou, jak pojmu své promluvy já. Nakonec to beru jako takový svůj malý postní úkol. Ono mi určitě neuškodí, abych se pokusil některé věci formulovat tak, aby byly pokud možno srozumitelné i širšímu publiku než jsou jen studenti teologie. Takže jsem na sebe zvědavý. Říkal jsem si, pokud se mi podaří dostat se i k nějaké psané přípravě, tak jí třeba vložím i sem na blog. Uvidíme...

Kurzem Alfa však skončilo jen čtvteční dopoledne. Pospíchal jsem s Ondrou pro Martínka do školky. Pak rychle domů, nakrmit sebe a Ondru, naštěstí jsem měl ještě zbytek vepřového masa, které jsem pekl den předtím (na fotce je ještě syrové před upečením).



Potřeboval jsem kluky rychle zahnat do postýlek k odpolednímu odpočinku, protože jsem byl domluvený na odpoledne na schůzce se svým panem profesorem. Jelikož nikdo ze známých nemohl hlídat, tak jsem požádal jednu naší studentku, která mi kluky pohlídala před večerní výukou ve škole. To však znamenalo zase brzo kluky vytáhnout z postýlek, nasvačit se a vyrazit. Což o to, pro kluky je takové cestování do centra příjemnou zábavou (rádi se svezou metrem jen tak, když už ho tu máme poblíž), pro mne spíš trochu honičkou. Jednak nachystat nějakou svačinu, pití a pár hraček. Pak taky vše při tom cestování pohlídat. Navíc čas běžel, takže já jsem s klukama musel běžet taky. Všechno nakonec dobře klaplo, vyřídil jsem, co jsem potřeboval (teda spíš jsem si ujasňoval další povinnosti a úkoly), ale domů jsem dorazili až za tmy a notně unavení, i když oba kluci se větší část cesty vezli na kočárku. Naštěstí jsem už věděl, že Martínek zůstane v pátek doma, takže jsme se nemuseli stresovat se vstáváním ráno druhého dne.

V pátek jsem si naopak příjemně užil hostovskou přednášku na Evangelické teologické fakultě, ale mám v plánu se k ní snad ještě někdy zde na blogu vrátit samostatným příspěvkem, takže jí jen zmiňuju. Každopádně to pro mne bylo takové osvěžení, když jsem se mohl zaposlouchat do nějakého odborného tématu, přestože přiznávám, že jsem nerozuměl úplně všem detailům anglické přednášky, prokládané německými a občas i řeckými citáty. Samozřejmě že mi ta vědecká práce, třeba hrabání se v archivech a objevování dosud neznámých věcí, občas docela chybí. Na druhou stranu mám nyní docela potíže s tím, abych se zahloubal do nějakého odborného "problému", protože si prostě myslím, že problémy vypadají v životě trochu jinak. A taky já byl v tom bádání ale i psaní vždy tak těžkopádný a dlouho mi trvalo, než jsem něco vyprodukoval, ale teď jsou mojí prioritou prostě kluci. Stále se však musím učit, nějak to spolu skloubit. Nevím, třeba se pletu, ale připadám si v tom asi jako maminka, která se snaží po mateřské dovolené zase trochu víc zapojit do nějaké práce mimo domov...

Po fajn pátku byl víkend takový zvláštní. Původně jsem tento příspěvek chtěl nazvat zvláštní víkend. Plánoval jsem, jak po náročném týdnu doma něco víc udělám. Mimo jiné jsem měl na mysli hlavně vysávání a vytírání, nějak s tím vytíráním poslední dobou otálím. Ještěže mi s tím vydatně pomáhá paní, co pravidelně dvakrát týdně chodí hlídat kluky. Takže plánů na víkend bylo plno. Včetně vycházky, nákupu a možná i návštěvy jednoho veletrhu s klukama. Realita byla nakonec jiná. V sobotu ráno jsem nebyl schopen vstát z postele, všechno mě bolelo. Jen jsem obsloužil to nejnutnější u kluků (snídaně a hygiena). Kluci byli naopak čiperní a když viděli, že tatínek ještě odpočívá, stihli zhruba během půlhodinky vytahat co nejvíc věcí a pokrýt s nimi skoro celou podlahu v pokojíčku.



Jak jsem zjistil, bylo to převážně dílo malého Ondry, který si poslední dobou podobným způsobem často hraje. Zbytek dne pak většinou strávíme jinou hrou, kdy já požaduju, aby to všechno uklidili a oni se naopak různě vymlouvají, proč to nejde nebo proč to nemůžou zvládnout.



Sice jsme ještě uvažovali o tom, že by nás nečekaná sněhová nadílka vytáhla ven, ale nebyli jsme. Jednak já vskutku nebyl příliš provozu schopný (i když běžné činnosti jsem vykonávat samozřejmě musel, tj. uvařit, vyprat, zběžně vysát atd.) a jednak na Martínkovi bylo vidět, že není ve své kůži, což nakonec potvrdila i večerní teplota. Nakonec jsme zůstali doma i v neděli, ačkoliv jsme se docela dost s klukama věnovali biblickému textu, který se v neděli četl, tj. vyprávění o Mojžíšovi a jeho setkání s hořícím keřem (nedělní biblické čtení je k dispozici zde). Nakonec nás odpolední sluníčko přece jen vytáhlo na procházku a na projížďku metrem...

Když se tak ohlížm za tím týdnem, který jsem tu letmo popsal, tak mám smíšené pocity. Byl zvláštní nebo normální? Těžko říct a asi je to jedno. Ostatně když jsem si tuto otázku v pondělí cestou z nákupu kladl, tak jsem ještě netušil, že opět mi přítomnost přinese úplně jiné starosti, které jakékoliv vzpomínky přehluší. Jen je jistým paradoxem, že během toho týdnu jsem kluky fotil zase zcela minimálně a v podstatě jediné fotky, které mám, jsou některá jídla, co jsem vařil. A paradox je v tom, že teď už se pomalu na jídlo nemůžu ani podívat. Jak jsem už psal na začátku, u Martínka zápasím s tím, aby v sobě udržel alespoň trochu vody, u Ondry a u mne je zřejmě jen otázkou času, kdy nás ta protivná infekce dožene. Už takhle cítím, že jsme všichni unavení tou dlouhou zimou a teď ještě tohle!

Takže i my se těšíme na jaro a hlavně až nám zase bude líp!