Svítící kamínky

Jak málo stačí k dětské radosti a jak maličkosti přinesou nějakou změnu.

Už před časem kluci dostali fosforeskují kamínky/oblázky. Poměrně dlouhou dobu zůstávaly kamínky stranou zájmu.



Pak se o ně kluci začali zajímat a myslím si, že to byla naše "hlídací babička" Ivana, která jim je jednou večer, když je ukládala, dala do postýlek.

Když mi to kluci s nadšením vyprávěli, tak jsme to zakomponovali do našich večerních rituálů (jak takový večer u nás vypadá, o tom jsem psal zde). Kluci mi většinou ještě před ulehnutím připomínají, abych jim nezapomněl nasvítit kamínky. Což je někdy celkem zajímavý úkol, protože vzápětí kluky vysílám, že mi nejdřív ty svoje kamínky musí najít a přinést. Nevím, jak se to stalo, ale naštěstí byly na začátku čtyři. To bylo jen první noc, kdy měl každý dva. Od té doby jsem viděl pohromadě nejvíc tři, ale i to stačí na to, aby měl každý jeden.

Ten hlavní rozdíl je nyní v tom, že dosud kluci (zvlášť starší Martínek) vyžadovali, aby se ve vedlejší předsíni svítilo a měli v pokoji co nejvíc světla. To se však změnilo poté, co jsem jim ukázal, že kamínky svítí tím víc, čím větší je tma. Od té doby naopak vyžadují, aby byla co největší tma, přesto usínají spokojení a v klidu. Jako dvě malé světlušky, řekl bych ;-)

Dvě fotky s bleskem:






A takhle to vypadá ve skutečnosti (tj. foceno bez blesku):

Druhý zoubek a zoubková víla

Před časem jsem tu popsal příběh s Martínkovým prvním vytrženým zoubkem. Taky druhý přední zoubek se už dlouho hýbal. V sobotu večer se proto Martínek rozhodl, že mu ho mám vytrhnout. Sice jsem se bránil s tím, že paní zubařka by to jistě zvládla líp, ale pak jsem souhlasil. No, zkoušel jsem to všelijak, což nebudu detailně popisovat (nic drastického). Každopádně za chvíli byl venku. Martínek mě odměnil pochvalou, když prohlásil, že jsem se předtím obával zbytečně, vždyť si přece se vším umím poradit. Tohle si prostě musím užít, než ho to přejde...

Bylo to večer a Martínek opět přišel s nápadem, že by se měla vyzkoušet ta zoubková víla. Sice jsem chvilku něco namítal, ale o den dříve jsem si v jedné knižce četl, že děti se mají nechat věřit v zázraky (jednalo se o knížku Galiny Šeremetěvové: Aby dítě bylo šťastné z nakladatelství Zvonící cedry z roku 2008, listoval jsem si v ní v antikvariátu, ale nekoupil jsem si jí, neboť mě z ní zaujalo jen pár stran, bohužel běžně v knihovnách není). Takže jsem s pokusem souhlasil. Zoubek jsme dali do krabičky a pod polštář. Ještě večer jsem krabičku vyměnil za sáček kyselých rybiček, kterých mám snad ještě z Velikonoc docela zásobu a klukům je dávkuju téměř s lékarnickou opatrností ;-).

Poměrně brzo ráno mě budí nějaký pohyb. Po chvíli rozespalý zjišťuju, že co chvíli chodí po bytě nespokojený Martínek a opakuje, že "ta víla teda nic". Slovně ho zaháním do postele. Když se scéna několikrát opakuje, tak na něj volám, zda se pořádně podíval pod polštář. Rozmrzelost po chvíli vystřídalo nadšení. To vydrželo nějakou dobu. Mezitím sáček s kyselými rybičkami putoval na své místo, takže tohle kouzlo by se bez újmy mohlo opakovat tak dlouho, dokud bude dostatek zubů (protože rybičky moc neubývají :-).

Ono totiž o kyselé rybičky ani nešlo. Martínek měl radost, že "to funguje". Při snídani se mě pak ptal: "Tati, máš taky radost, že to s tou zoubkovou vílou funguje a že to není KRAVINA, jak jsi říkal?"


Vím, že se mám pořád co učit a jsem za to rád. Zvlášť když mám tak zdatné malé učitele a při tom všem shonu si zachovávám ještě trochu vnímavosti na podněty z okolí (knihy, myšlenky, inspirace či napomenutí od druhých atd.)...

PS: Poměrně dost lidí kolem si o mně myslí, že mám vlastní hlavu a nenechám si poradit. Ano, vlastní hlavu mám a není to se mnou jednoduché. Na druhou stranu vnímám to, co mi lidé kolem říkají, leckdy o radu žádám atd., ale hlavně mi to chvíli trvá, než něco přijmu za své... Podle mne všechno má svůj čas a každý to třeba jen vnímáme jinak...

Kola, brusle, čarodejnice a poprvé vlakem

Poslední dubnový týden byl poměrně plný na události. Ve středu i ve čtvrtek večer jsem učil, pokaždé jsem pak se studenty ještě poseděl a povídali jsme si. V sobotu jsme pro změnu byli s klukama na svatbě kamarádky. Využil jsem hlídání ve větší míře než jindy. Dokonce třikrát v týdnu jsme domů přišel až v době, kdy už kluci byli uložení a spali (když jsem učil a když jsem byl v sobotu večer na svatební oslavě). Byla to zajímavá zkušenost a v něčem to bylo docela dobré. Zvlášť když kluci ráno za mnou přicházeli a vítali mně. Když se večer dožadovali mojí přítomnosti, tak dostali alespoň mojí fotku, kterou mi ráno přinášeli (téměř jakoby jí vyměňovali zpět za originál). Navíc Martínek strávil celkem bez problémů celý týden ve školce, kam jsem ho posílal, i když třeba trochu pokašlával.

Díky tomuto programu jsem si na pátek vědomě naplánoval akci s klukama. Martínka jsem odhlásil ze školky a vyrazili jsme opět k Vltavě do Tróje, tentokrát já poprvé na nových bruslích (už jsem na nich v pondělí a v úterý jezdil) a kluci s kolama.

Pěkně jsme si to užili.

Ne moc povedená fotka samospouští proti sluníčku, ale jen malý důkaz toho, že opravdu už taky jezdím :-)







Nakonec jsem kluky nechal nějakou dobu házet kamínky a na krátkém úseku jsem kolem nich jezdil sem a tam, pořád dokola. Snažil jsem se přitom myslet na pár rad, které jsem si přečetl v zapůjčené knížce z knihovny pro bruslaře- začátečníky :-).






Nakonec samozřejmě nesměla chybět projíždka přívozem.

Jen Ondra, jak se hrabal v kamínkách a pak si šahal na obličej, byl pěkný špindíra.




A když jsme pak příjemně utahaní (zvlášť já) dorazili domů a spořádali pozdní oběd, našel jsem na svém blogu informaci o tom, že se v Kbelském parku koná "pálení čarodejnic". Bylo to trochu dilema, protože jsme byli už celkem unavení. Na druhou stranu bylo pěkné počasí a my jsme měli chuť ještě něco podniknout.

Nastudoval jsem program, našel nevhodnější trasu a dostal jsem nápad.

A opět jsme si to opravdu užili. Ondra sice většinu programu prospal v kočáru (možná naposled, protože nám před pár dny z kočárku odpadlo kolečko a ja se musím poradit, zda má ještě cenu to nějak opravovat, ale sloužil dobře), ale to nevadilo.

Zajímavou součástí akce např. bylo to, že prodávali buřtíky, které jsme si mohli na ístě opéct nad ohněm. Oba s Martínkem jsme na ně měli chuť, takže jsme si dali. A máme to asi stejně v tom, že jsme na ně měli velkou chuť, ale po jejcih malé porci jsme oba měli zase na nějaký čas buřtíků dost.









Jednou z dalších akcí programu byla prohlídka hasičského auta. Chvilku mi sice trvalo, než jsem Martínkovi vysvětlil, že ve stáncích kolem nehodlám nic kupovat. Ale je to kluk šikovný a navíc ví, že trvám na svém. Tak si alespoň užil hasičské auto.








Během prohlídky hasičského auta byl zapálen velký oheň.






Až poté jsme objevili místo, kde kosmetičky líčili dětské zájemce. Tak jsem Martínkovi taky dopřál tuto zábavu.








Přestože bylo už poměrně pozdě, rozhodl jsem se, že zkusíme zrealizovat ještě jeden nápad, na který jsem přišel, když jsem si doma na mapě prohlížel lokalitu Kbelského parku. Kousek odsud je totiž nádraží a minimálně jednou za hodinu odsud jede vlak na hlavní nádraží. A kluci vlastně vlakem ještě nikdy nejeli. Byl topro ně opravdu zážitek, jen Ondra se trochu bál, když vlak brzdil a potom taky na už potemnělém hlavním nádraží.










A ještě pár fotek ze sobotní svatby.






Obřad byl docela dlouhý, ale Ondrovi to nevadilo. V klidu si odpočinul a vše prospal.




Jen ta neděle byla pak náročná. Nevím, co se dělo, ale už od rána byli kluci neklidní. V kostele pak začali vyvádět. Stalo se mi to dosud jenom jednou a nyní podruhé, ale z kostela jsem po několika pokusech o klid nakonec musel s klukama odejít. Nemyslím si, že by tolik rušili okolí, ale neustálé Martínkovo kňourání, které ani sám nedokázal vysvětlit a jeho neustálé dožadování se čehokoliv, mi velmi vadilo. Když se pak k tomu přidal i Ondra, kterého jsem jen posadil do lavice a on začal kvičet jako bych mu kdovíjak ublížil. Prostě toho bylo moc. Na naléhání Martínka jsme se ještě vrátili alespoň do oddělené předsíně kostela, ale ani to nám dlouho nevydrželo. Tím padnul i nápad, že bychom potom opět zamířili do ZOO (platnost celoroční permanentky za týden skončí). Zůstali jsem doma a odpočívali jsme. Kluci odpoledne spali hodně dlouho, takže asi opravdu bylo "něco ve vzduchu".

Každopádně týden to byl zajímavý a plný. Oproti tomu během prvního květnového týdne jsem neudělal v podstatě ani jednu fotku. Ale k tomu se snad vrátím zase v jednom z dalších příspěvků...

Ranní rozcvička

Rorýsi jsou tady

Martínek si v pondělí cestou do školky všimnul, že už jsou tady rorýsi s jejich nezaměnitelným pisklavým voláním. Zřejmě první "průzkumníci". Pravidelně přilétají kolem 1. května a odlétají začátkem srpna, máme je proto tak spojené s létem.

Odpoledne jsme poprvé vyrazili všichni na "kolečkách". Do obchodu jsem šel ještě pěšky, abych se nemusel pořád přezouvat. Pak jsem si poprvé nasadil brusle a vyrazili jsme. Bylo to fajn, protože už jsem se nemusel za klukama na kolech honit. Jen jsem musel zvolit trasu bez větších terénních nerovností, protože jsem si nedovedl představit, jak bych z kopce brzdil Ondru na kole i sebe na bruslích. Nakonec jsme na mírném kopečku vyzkoušeli i tohle a celkem nám to šlo.

Neděle a první přijímání

Z neděle "dobrého Pastýře" (podle biblického čtení z 10. kapitoly Janova evangelia - nedělní biblické texty viz zde) jsem ze začátku neměl příliš dobrý pocit.

Už od rána byli kluci nějak rozhození, nikam se jim nechtělo, nejraději by jen leželi v posteli a koukali na pohádky. Já jsem pro změnu neměl zrovna dobré spaní, takže jsem s nimi neměl dostatek trpělivosti. Takže jsme tentokrát do kostela dorazili velmi pozdě. Kdybych večer SMSkou nepotvrdil, že příjdeme, tak bychom to asi vzdali.

Kostel byl nezvykle plný, protože plno dětí slavilo svoje "první přijímání". Po dlouhé a důkladné přípravě, jak jsem od některých rodičů později slyšel, se poprvé mohli plně účastnit celé bohoslužby, tj. přijmout Tělo Páně (chcete-li oplatku ;-). Na jednu stranu bylo milé pozorovat pěkně nastrojené děti, dojaté rodiče a celou tu slavnostní atmosféru. Na druhou stranu přiznávám, že mám vůči této praxi své výhrady. Samozřejmě ne proti nějakému slavení, ale proti takovému pojetí, které z účasti na "přijímání" dělá tak trochu něco, kam nejsem jen tak bezpodmínečně zván. Ponechám teď stranou výhrady vůči praxi neumožnit účast na přijímání třeba křesťanům z jiných církví, to by bylo zase na jiný příspěvek. Mám na mysli postoj k malým dětem a praxi, která předpokládá nejprve "užívaní rozumu" a "dostatečné poznání a důkladnou přípravu", teprve potom mohou děti přistoupit k přijímání.

Nechci se tu příliš rozepisovat, raději odkážu na dva texty, které do jisté míry s mým postojem souzní a navíc přináší zajímavé postřehy:
José M. de Mesa: „Nechte maličkých přijít ke mně“, Teologický a historicko-kulturní přehled katolické praxe prvního přijímání dětí. Getsemany 2003.
David R Holeton: Přijímání nemluvňat. Getsemany 2009.

Když se mě Martínek ohledně "přijímání" ptá, zda může dostat taky kousek, tak ho musím odmítnout. Spolu s Ondrou se musí spokojit s křížkem na čelo (ale i za ten jsou rádi, navíc i za tuto praxi jsem nakonec vděčný, protože jsem na Moravě kdysi zažil, že křížek děti dostávaly až téměř v samém závěru bohoslužby). Přitom si myslím, že nejsem o nic více hoden účasti na "přijímání" než Martínek.

Také s tím "užíváním rozumu" to není tak jednoduché. Historie zná různé příklady, kdy "užívání rozumu" tváří tvář Kristovu tajemství, které při bohoslužbě slavíme, bylo spíše na škodu. Také dnes např. nazýváme chlebem něco, co se mu ani zdaleka nepodobá (námitka, že musíme vzít v úvahu "arabský chléb" mne stejně neuspokojuje), prefabrikovanými oplatkami jsme ztratili smysl pro symboliku lámání a jezení z jednoho chleba a o kalichu ("pijte z něho všichni", čteme v evangeliu) ani nemluvě... A spekulace nad tím, co je ona tajemná proměna, tj. co se děje s chlebem a vínem, nad kterým kněz pronáší modlitbu, tu raději ani rozvíjet nebudu... Myslím si, že i v tomhle by naši marnou snahu tyto věci nějak postihnout nebo hlouběji jim porozumět děti překonaly svojí schopností přijímat věci takové, jaké jsou... Vždyť dítě se svojí prostototu je nám dáváno jako příklad: "Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského." (Matoušovo evangelium 18. kapitola, 3. verš)


Ale nakonec jsme si tu neděli pěkně užili. Jedna hodná maminka mi totiž kromě různých nápadů a rad, jak bych si měl trochu vydechnout, přinesla výborné jahodové knedlíky. Martínek zase pro změnu prošmejdil celý kostel a hlavně jeho zázemí (co kde je v sakristii zná líp než já). Já jsem po delší době přišel zase na chuť knihám...

Večer se mnou kluci vyrazili do obchodu a jak jsem tak za nimi pořád běžel, když uháněli na kolech, tak jsem si nakonec pořídil brusle, aby byla větší legrace...


Ještě pár fotek kluků z ranní cesty do kostela. Sice jsme šli hodně pozdě, ale tohle jsem musel vyfotit. Jak jde Martínek s Ondrou, dává na něj pozor a ukazuje mu různé značky aut.

Před šesti lety...

Před šesti lety bylo 24. dubna v sobotu, stejně jako letos. Je fakt, že 24.4.2004 je docela pěkně zapomatovatelné datum (i když Číňan by se mu asi zdaleka vyhnul pro příliš velký výskyt číslice čtyři, která je považována za nejhorší a údajně se vyslovuje velmi podobně jako slovo "smrt", proto v čínských domech leckdy ani nenalezneme 4. patro atd.). My jsme však na čísla příliš ohled nebrali. Myšlenka, že bychom si tento den s Lenkou "slíbili lásku, úctu a věrnost" (jak jsme podle znění manželského slibu uvedli i do svatebního oznámení), vznikla o rok dříve. Možná, že moje vzpomínky nejsou tak přesné, ale už jsem jediný, kdo o tom může vyprávět. Vzpomínám si, že začátkem roku 2003 jsme spolu mluvili o naší budoucnosti. Řekl jsem, že jsem v ní poznal dobrou ženu (uznávám, že mi to trvalo déle než jí) a že si jí rád vezmu. Ne však letos (tj. 2003), ale příští rok po Velikonocích (24.4. byla druhá sobota po Velikonocích). Už si nepamatuju, zda jsem to řekl zrovna takhle a případně proč jsem to tak řekl. Vím jen, že to se mnou moje budoucí žena neměla zrovna jednoduché...

Svojí láskou a oddaností (ilustrační foto je z výletu na moravské poutní místo Hostýn v červenci 2003)...



... i mne, který si z domova a nevydařených vztahů svých rodičů odnesl velkou skepsi a nedůvěru k partnerským vztahům, přesvědčila o tom, že jsem nalezl tu správnou ženu pro život.

Když jsem v roce 2001 byl v kostele na svatbě mého kamaráda, tak jsem odcházel hodně smutný. Uvažoval jsem, zda vůbec někdy budu schopný s plnou vážností, před Bohem i před lidmi, vložit svojí důvěru a budoucnost do něčích rukou a složit svatební slib. Netušil jsem, že ho v tomtéž kostele budu za tři roky pronášet zcela dobrovolně a rád.

"Já, Martin/Lenka, odevzdávám se Tobě, Lenko/Martine, a přijímám Tě za manželku/manžela. Slibuji, že Ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že Tě nikdy neopustím a že s Tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen."

Netušil jsem však také, že naše manželství bude tak krátké a že za další čtyři roky téměř přesně na den bude ve stejném kostele tentýž kněz, který byl svědkem našeho svatebního slibu, vést poslední rozloučení s Lenkou.

Oba obřady, svatební i pohřební, provázela biblická Chvála ženy statečné ze závěru knihy Přísloví (31. kapitola, verše 10-31). Můj oblíbený text, aniž bych přesně věděl proč. Jen si vzpomínám, že poprvé jsem si ho zřejmě vybral v polovině 90. let, kdy jsem byl v létě na English campu, pořádaném Církví bratrskou ve splupráci s americkými lektory. Trochu jsem tam provokoval tím, že můj verš, který jsme si měli vybrat a napsat na triko, se některým nezdál být zase až tak moc zbožný ("A virtuous woman who can find? For her price is far above rubies.").

"Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly.
Srdce jejího muže na ni spoléhá a nepostrádá kořist.
Prokazuje mu jen dobro a žádné zlo po celý svůj život.
Stará se o vlnu a o len, pracuje s chutí vlastníma rukama.
Podobna obchodním lodím zdaleka přiváží svůj chléb.
Ještě za noci vstává dát potravu svému domu a příkazy služkám.
Vyhlédne si pole a získá je, z ovoce svých rukou vysází vinici.
Bedra si opáše silou a posílí své paže.
Okusí, jak je dobré její podnikání. Její svítilna nehasne ani v noci.
Vztahuje ruce po přeslenu, svými prsty se chápe vřetena.
Dlaň má otevřenou pro utištěného a ruce vztahuje k ubožáku.
Nebojí se o svůj dům, když sněží, celý její dům je oblečen do dvojího šatu.
Zhotovuje si přikrývky. Z jemného plátna a šarlatu je její oděv.
Uznáván je v branách její manžel, když zasedá se staršími země.
Zhotovuje plátno na prodej a pásy dodává kupci.
Síla a důstojnost je jejím šatem, s úsměvem hledí vstříc příštím dnům.
Její ústa promlouvají moudře, na jazyku mívá vlídné naučení.
Pozorně sleduje chod svého domu a chleba lenosti nejí.
Její synové povstávají a blahořečí jí, též její manžel ji chválí:
"Statečně si vedly mnohé dcery, ale ty je všechny předčíš."
Klamavá je líbeznost, pomíjivá krása; žena, jež se bojí Hospodina, dojde chvály.
Dejte jí z ovoce jejích rukou, ať ji chválí v branách její činy"

Dodnes si vzpomínám, jak jsem toto čtení na svatbě četl rád (z ekumenického biblického překladu) a při slovech "ty je všechny předčíš" jsem udělal malou přestávku a podíval jsem se na Lenku...




Netušil jsem, že Lenka svojí statečnost bude muset prokázat takovým způsobem. Byla mi dobrou manželkou a výbornou mámou našich dětí. Jsem velmi vděčný za těch několik let, které jsme mohli strávit spolu.

Pravdou je, že se mi moc nedaří držet se toho, co jsme vybrali jako obrázek na naše svatební oznámení (je to kombinace dvou kreseb Vladimíra Jiránka). Snažím se o to i proto, že naše krátké manželství přineslo své plody i v podobě dvou šikovných kluků.