V prosinci jsem vyhověl prosbě ve farnosti a přednesl jsem dvě přednášky v rámci kurzu Alfa (
co to je?). S radostí jsem se toho ujal. Mohl jsem tak učinit především díky jedné "dobré duši", která mi od října chodí nezištně pomáhat s úklidem (no v podstatě je to na ní; koupelna, WC a podlahy). Přestože jsem nad její nabídkou hodně váhal, jsem rád, že jsem jí přijal. Je to konkrétní a užitečná pomoc. I když ne každý týden to vyjde a jak jsem si na tu pomoc (a čistotu) rychle zvyknul, tak jsem pak o to nešťastnější. Doufám, že i v novém roce bude naše spolupráce pokračovat.
Takže jsem se dohodli, že místo dvou úklidů mi pohlídá kluky, abych mohl zajet na Alfu.
První téma bylo, zda Uzdravuje Bůh i dnes? Toto téma jsem poprvé přednášel na jaře na dopoledním kurzu Alfa pro maminky s malými dětmi. Tehdy to mělo tu zvláštnost, že jsem o tématu mluvil přesně rok po smrti své mámy. Díky tomu, co jsem zažil, tak je to pro mne zajímavé téma, ke kterému přistupuji s velkou pokorou a také poměrně pečlivou přípravou. Písemné podklady pro přednášku najdou zájemci na mém
druhém blogu.
Naopak o druhém tématu "A co církev?" jsem už mluvil "mnohokrát a mnohými způsoby" (parafrázuji zde začátek biblického listu Židům
"Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky."). Podkladů, nápadů a myšlenek mám mnoho, takže jde spíš o to, abych se co nejlíp naladil na vlnu posluchačů a našel přiměřený způsob a vhodné srozumitelné obrazy.
Při svém zápřahu jsem tentokrát nějakou písemnou přípravu nezvládal a to málo, co jsem si poznamenal, jsem stejně brzy po začátku přenášky opustil. Když jsem nad tématem přemítal, tak jsem se oproti předchozím řečem na toto téma zaměřil hlavně na Boží "odvahu" dát se "všanc" lidem ("radostná zvěst" je svěřena lidem a jak už to bývá, ti mnohé nechápou a leccos překroutí nebo dokonce zneužijí). S tím souvisí i obraz církve jako "svátosti", tj. znamení Boží přítomnosti mezi lidmi. Původně jsem si říkal, že je to pro poskuchače Alfy možná těžké téma, ale nakonec jsme ho přesto zvolil. Takže jsem zakomponoval i obraz církevních otců prvního tisíciletí, kteří přirovnávali Krista ke Slunci a církev k měsíci (která bude věrohodnou jen natolik, nakolik bude sama prostupena Kristovým "světlem").
Je pro mne vždy zajímavé, když já, takový kritik minulých i současných poměrů v církvi/církvích, mluvím o její nezbytnosti. Skutečně jsem přesvědčen, že ať už nás církev a křesťané mnohdy štvou, tak bychom bez církve dnes nevěděli nic o Ježíši, jeho životě a zvěsti. Také jsme přesvědčen, že není možné být křesťanem sám pro sebe, bez společenství dalších lidí (samouřejmě podoba tohoto společenství a intenzita vztahů může mít nejrozmanitější podoby). Jak už uváděl Tertullián (+ cca 220)
"unus christianus – nullus christianus", tj. jeden křesťan – žádný křesťan.
V zápalu řečnění jsem nakonec zapomněl na jeden z mých nejčastějších "procírkevních" argmentů: Ježíš učedníky učí modlitbu, ve které je Bůh oslovován slovy „Otče NÁŠ“ (nikoliv jen MŮJ) (viz Mt 6,9-13; L 11,2-4) a tato modlitba je základní křesťanskou modlitbou. K tomu je možné ještě dodat, že texty bible (zvláště Nového zákona) jsou hlásáním radostné Boží zvěsti – jsou to texty určené k hlasitému předčítání ve společenství.
To je jen pár myšlenek, nechci, aby to vyznělo jako nějaká "procírkevní agitka". Plně respektuji lidi upřímně smýšlející, pro které jsou církev nebo konkrétní křesťané překážkou při jejich hledání Boha, smyslu života atd. Hovory s těmito lidmi nebo jejich texty mám většinou radši než mnohé texty od křesťanů, kteří "všechno ví", moralizují a druhé jen poučují. Ostatně i biskupové z celého světa, shromáždění na Druhém vatikánském koncilu (1962-1965), k tomu poznamenali (přestože v hodně opatrné formulaci, jak už to při sebekritice bývá, nejenom v církvi):
"Proto mohou mít nemalý podíl na vzniku ateismu věřící tím, že zanedbávají náboženskou výchovu, zkresleně podávají nauku a mají nedostatky ve svém náboženském, mravním a sociálním životě; o nich platí, že pravou tvář Boha a náboženství spíše zastírají, než ukazují." (Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě, Gaudium et spes 19).
Navíc je třeba vzít v úvahu, že otázky ohledně církve vzbuzují emoce a spory, vášnivé kritiky nebo naopak neméně vášnivé obrany. Zapomíná se na to, že přílišnou pozorností, soustředěnou na církev (zvláště na vnější a historické věci jako je její struktura, úřady, předpisy atd.), se věnujeme sice něčemu důležitému, ale přece jen ne tomu nejpodstatnějšímu.
Tím skutečně podstatným myslím to, že křesťané věří v Boha. A podle bible se nejedná o nějakou neosobní bytost, nýbrž je popisován jako Otec, který
"tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (podle Janova evangelia 3. kapitola, 16. verš). A hlavním posláním církve (tj. křesťanů) není být tu sama pro sebe, nýbrž má přinášet lidem tuto radostnou zvěst, slovy i skutky.
Obě moje přednášky, stejně jako přednášky dalších přednášejících v rámci letošního kurzu Alfa, si můžete stáhnout a poslechnout na stránkách
farnosti sv. Terezičky.
