Se zahřátým oblečením je ráno lepší

Ranní vstávání v zimě, ještě za tmy, je náročné pro mne i pro kluky. I když se snažím ukládat kluky do postelí večer včas (ne vždy se to podaří do 20:00 hod, ale je to určitě lepší než dřív), tak jsou rána náročná. Musím však kluky pochválit, protože jsou ráno moc šikovní. Žádné polehávání v posteli nebo zbytečně dlouhé zdržování. Je jasné, že je třeba občas je trochu popohánět. Když se však někdy s někým bavím o ránech jinde, tak jsem za kluky a jejich smysl pro povinnost vděčný.

Stále přemýšlím, jak jim alespoň trochu taková rána zpříjemnit. Snažím se být veselý, ráno je pěkně vítám, chválím a povzbuzuji. U snídaně mluvíme o snech nebo o nějakých jiných příjemných věcech. Zvlášť Ondra si stěžoval na ostré světlo, protože jsem vždy všude rozsvítil. Myslel jsem, že je to tak lepší. Takže jsem to teď naopak omezil. Klukům bývá ráno chladno, když vylézají z vyhřátých postýlek. Často jim nechávám pootevřené okno přes noc, aby se jim dobře spalo. Ráno ho tedy zavírám a pouštím na chvíli naplno topení. Poslední dobou je právě toto zavírání okna chvílí, kdy se kluci probouzejí a vstávají. Budík jsem už delší dobu nepoužil, snad až bude ráno zase víc světla.

Před nějakou dobou jsem klukům v souvislosti s tím ranním teplem vstávání ještě trochu vylepšil. Dávám jim oblečení na topení, aby bylo pěkně vyhřáté. Díky tomu se mi podařilo je více motivovat k převlékání a trochu ho zrychlit. I když je fakt, že poslední dobou zase oběma klukům s oblékáním pomáhám. Je to tak prostě rychlejší. Každopádně nahřáté oblečení si oba pochvalují a je to taková drobnost, která alespoň trochu zahřeje a zpříjemní ráno.


Tak Ondru mám nakonec dnes doma. Kromě sobotní nevolnosti vypadal v pořádku, jen si občas stěžoval na bříško, ale ani průjem neměl. Dnes ráno se mu sice z postýlky hned nechtělo, ale ani to není nic obvyklého. Vydatně snídal jako jindy. Jenže cestou s Martínkem do školy si stěžoval, že je mu zima, ačkoliv byl oblečený vlastně ještě o něco víc než jindy, protože měl pláštěnku. Pak si začal stěžovat na bříško, tak jsme ho raději ze školky odhlásil. Cestou domů nakonec ještě blinkal a teď vydatně odpočívá. Tak raději zajdeme k doktorce, i když ta mi do telefonu říkala, že je toho teď hodně. Trochu mi to připomíná Martínka o Vánocích. Je to trochu jiné, než silné nevolnosti, které jsme taky před časem zažili. Přišly náhle a prudce, za pár dní však odezněly. Tentokrát je to znovu poměrně pomalé, není hned poznat, zda se jedná o chvilkovou nevolnost nebo nějakou virózu, proto mě to mate. Naštěstí to není nic dramatického, ale opět jsme doma. Navíc musím víc vařit a pokud možno něco dietnějšího. Tak hlavně ať jsme zase brzo fit (já asi taky s něčím podobným zápasím, i když mně jen bolí břicho a jsem víc unavený).

Notář a jeho škola

"Tatííí, to musíš slyšet. Paní učitelka říkala, že jsem se hodně zlepšil. Takže možná budu mít na vysvědčení jedničku," volal na mne Martínek ze dveří družiny v pátek místo toho, aby se převlékl a šel domů. "Tak to mám velkou radost, jsi šikulka, ale jdi se oblíknout, ať můžeme jít domů," zavolal jsem na něj pro změnu já, zatímco jsem nohama válel stále se zvětšující sněhovou kouli. Tento rozhovor na dálku se odehrál k pobavení všech ostatních rodičů, kteří byli před družinou.

Ano, škola nás i nadále poměrně zaměstnává, i když i na jiné věci si najdeme čas. Bohužel na slíbený šachový turnaj dětí zatím nedošlo, neboť Ondru už od čtvrtka pobolívá bříško a tak se mu v pátek už nikam nechtělo. Ostatně v noci na dnešek se párkrát vzbudil, že ho bolí bříško. Nesl jsem ho na záchod, ale nic. Jen ráno vyblinkal trochu vody. Připomíná mi to Martínka během Vánoc, kdy jej taky něco trápilo, ale nebylo to tak intenzívní. Takže mám opět o zábavu postaráno, i když to zatím není žádné drama. Taky mě pobolívá břicho, ale zatím se to nehorší. Tak uvidíme.

Ale zpět k Martínkovi. Už minulý pátek hlásil, že mu paní učitelka dala jedničku za slib, že se bude snažit. Tento týden pro Martínka nezačal ve škole zrovna nejlíp. V pondělí si sice svižně naučil noty do hudebky (viz zde), ale nad úkolem si trochu lámal hlavu. Neměl totiž poznamenané jeho zadání. Když jsem v úterý večer přišel z práce, tak tady trochu s Ondrou řádili. Měl jsem celkem náročný den, tak jsem se na ně zlobil. Vzápětí mi Martínek oznamoval, že úkol udělal špatně a musí ho udělat znova. Jenže si pro změnu zapomněl knihu ve škole. Teprve později mi vysvětlil, že si učení na vyzvání paní učitelky nechávaly ve škole všechny děti. On si přitom neuvědomil, že má dodělat úkol z předchozího dne.

Zlobil jsme se na něj, ale ještě víc mě rozlobily jeho řeči, že je k ničemu, že měla paní učitelka pravdu, když říkala, že je nejhorší atd. To je holt tím, že jí kdysi slyšel, když mi to říkala. Říkal jsem mu, že to není pravda, jen že prostě má dávat pozor. Prostě paní učitelce hned ráno řekne, jak to bylo a uvidí. Teprve později si sám vzpomněl, že to skutečně mají ráno říkat paní učitelce a ona jim to promine. jen jsem nevěděl, jak zareaguje na vlastně druhé pochybení v řadě.

Naštěstí jak jsme se domluvili, tak se taky stalo. Hned ráno to prý paní učitelce řekl a ona prý pak dělala jako by se nic nestalo. Tak alespoň tak. Pochválil jsem Martínka, že si to umí domluvit a konečně jsme mohli spolu dodělat chybějící úkoly.

Tento týden malý Ondra dál překvapoval svým uměním počítat. Docela dobře zvládá sčítání do 10 nebo dokonce do 12. Takže třeba ve čtvrtek a v pátek jsme si cestu do školy a školky zpestřovali tak, že Martínkovi jsem dával příklady složené ze tří čísel (např. 5+3-4) a Ondrovi jen ze dvou (jen sčítání). Díky tomu si po ráno cvičím hlavu i já.

Snažím se zahánět občasné Martínkovy myšlenky, že by byl nějaký nešika nebo co to občas říká. Využívám každou chvíli, abych jej mohl pochválit, takže se drobné školní úspěchy hodí jako konkrétní příklady, jak je šikovný. Třeba jsme si připomínali to, jak se rychle a dobře naučil noty. Martínek jen přikyvuje a říká: "To víš, tatíí, já jsem takovej dobrej notář."

Učení má smysl aneb Jak jsme se učili noty

Ještě se chci pochlubit s jedním dnešním zážitkem.

Martínkova dlouhodobější absence se projevila také v hudebce. Po minulé hodině mi učitelka říkala, že by se měl Martínek doučit noty. Ptala se, zda mi je má nějak předepsat. Skromně jsem řekl, že to snad zvládneme, že nějaké základní hudební vzdělání mám. Martínkovi jsme se díval do notového sešitu, kde vládnul trochu chaos. Pochopil jsem, že jim zřejmě paní učitelka diktovala noty a Martínek v tom zcela plaval.

Celý týden jsme se věnovali škole, která byla důležitější. Takže na hudebku nám zbyl v podstatě jen dnešek. O víkendu jsme se na to podívali jen zběžně. Zopakovali jsme model z minulého týdne. Zatímco jsem Ondru nechal ve školce spát, vyzvedl jsem Martínka po obědě, abychom se mohli spolu učit. Nejprve to nevypadalo moc nadějně, ale naštěstí jsem neztrácel trpělivost. Dobré bylo, že i Martínka jsem motivoval k tomu, že se jdeme domů naučit noty a on to prvních neúspěších nevzdával.

Po chvíli se to začalo zlepšovat. Tak jsme mu ukazoval nějaké noty v kancionálu, co jsem měl po ruce a on je poznával víc a víc. Dokonce jsem zprovoznil i nějakou starší dětskou knížku s miniaturní klaviaturou a kostrbatě něco zanotoval, aby si uvědomil nejenom písemné označení ale i zvuk. Kromě toho jsem si uvědomil, že se asi brzo budeme muset poohlédnout po nějakých klávesách a hlavně, že asi brzo bude umět víc než já, ale to nevadí.

Cestou do hudebky jsme vyzvedli Ondru ze školky a ještě jsme opakovali. Martínek se už orientoval tak dobře, že jsme to zvládali po paměti. Když jsme měli při chůzi přestávku od not, tak se kluci vzájemně zkoušeli z angličtiny (Ondra jí á vždy v pondělí, tak je nejvíc nabitý znalostmi) nebo z počítání.

Největší odměnou pro mne však bylo, když Martínek vyšel ze dvěří a hlásil mi, že to pro něj bylo všechno jednoduché a že skoro všechno věděl. Jen ho prý učitelka tolikrát nevyvovala, aby mohl prokázat svoje znalosti. Oponoval jsem mu, že to snad znali všichni, ale Martínek tvrdil, že prý to někdo taky nevěděl. Pak mi vyprávěl, že je učitelka vlastně zkoušela podobně jako já jeho.

Byl jsme rád, že si Martínek opět zažil, že učení přináší plody a že má smysl. Vím, že ho ještě budu muset naučit to, že opakování je matkou moudrosti, ale i tak je podle mne taková pozitivní zkušenost pro malého človíčka důležitá. Doma chtěl hned v notách pokračovat, ale museli jsme trénovat velké Č. Kdyby ho neměl předepsané, ani já bych ho snad správně nesvedl. Nejprve to mazal, ale po chvíli trénování se dostavilo zlepšení. Mimochodem já mu sice koupil zmizík, ale neučím Martínka jej používat. Říkám mu, ať se raději soustředí a když se mu něco nepovede, ať to jedním tahem škrtne nebo dá do závorky a zkusí to znova.

Jen domácí úkl neměl nikdy zaškrtnutý a jeho zadání asi třikrát změnil. Tak doufám, že nakonec vybral ten správný. A když ne, tak se snad ve škole s paní učitelkou domluví a případné nedostatky dožene. Ostatně podobně je to i s přípravou školní tašky. Učím ho, aby si věci sám kontroloval. Samozřejmě i já se pak třeba podívám do penálu, je-li tam vše, ale chci, aby se učil, že je to jeho starost. Párkrát jsem zažil, že se prvňák zlobil na svojí mámu, že mu něco nenachystala nebo zapomněla dát (např. penál nebo sešit). A to se mi moc nelíbilo.

Tak zatím je to dobré, zatím to "pan učitel" v naší domácí škole zvládá. Za chvíli se už budu muset začít učit s klukama.

Zase jeden sen, tentokrát trochu španělský

Už jsem tu kdysi o jednom svém snu psal. Dnes si říkám, že bych mohl přidat další.

Budu se opakovat, ale to snad nevadí. Vím, že sny jsou intimní věcí, že se jich někdo téměř bojí, někdo v nich hledá tajemné vzkazy či klíč k tomu, co jej čeká atd. Já jsem psal, že v tomto si připadám poněkud prostoduchý a jsem za to rád. U mne jsou sny většinou nějakou projekcí mých zážitků, pocitů nebo starostí. Samozřejmě jsem měl kdysi řadu snů, které mě trochu strašily nebo děsily. Např. jsem "neuhlídal" svého mladšího bráchu (bylo to v době, kdy byl ještě malý a já ho míval na starosti; rozhodně bych v tom nehledal nějaké znamení, že předčasně zemře). Později převažovala noční můra, že se na mne doma někdo dobývá nebo ke mně leze oknem (to zase byla doba, kdy jsem býval v bytě převážně sám). A v roli otce se mi zase několikrát zdálo, že jsem neuhlídal především malého Ondru (opět jakási projekce starostí o našeho nejmenšího). Vše považuji za celkem přirozené, zvlášť když to byly spíš výjimečné záležitosti, které mě nijak psychicky nevyčerpávaly.

Určitě se mi zdají sny skoro každou noc, ale máloky si je pamatuji. Tentokrát jsem měl to štěstí, že jsem si nějaké útržky zapamatoval, ačkoliv mám pocit, že to nebyl nějak emocionálně nabitý sen.

Nejprve je to obraz mé ženy. Byla přede mnou, usmívala se na mne, snad jsme se i objímali ale tak, že jsem jí viděl do tváře. Ta tvář přede mnou rychle stárla, až se proměnila téměř na kostru a pak se mi v náručí rozpadla či zcela zmizela. Nebylo to veselé, ale ani to nebylo nijak trýznivě smutné nebo strašidelné. Prostě se to stalo.

Klapka, střih nebo prostě výpadek paměti a byl tu další sen. Byl jsem, ani nevím proč, zřejmě ve Španělsku. Takový byl alespoň můj pocit. Měl jsem nějakou ženu, Španělku. Párkrát jsem jí viděl, zřejmě nebyla špatná a měla mě ráda. Já jí měl taky rád, i když "velká láska" to asi nebyla. Zajímavé bylo, že mi v paměti utkvělo pouze to, že měla hodně moc chlupatá záda. Téměř dlouhou srst dole na zádech, místy trochu prošedivělou. Když jsem jí tam pohladil, vždy se na mne na chvíli otočila a mile se podívala. Tak nějak si uvědomuji, že jsme měli dvě děti, dokonce dva kluky. Zda to byli ti moji, nemohu s jistotou říct, neboť to tam nehrálo roli. Zajímavější bylo to, že jsme byli ve Španělsku a já španělsky neumím. Jen tu a tam něco pochytím a odvodím si, ale je to velmi málo, skoro nic. Každopádně se svojí španělskou ženou jsem moc nemluvil. Nerozuměl jsem moc ani její rodině, ani lidem kolem. Ovšem nevadilo mi to a zřejmě ani lidem kolem. A teď přichází to nejzajímavější. Žili jsme v nějaké velké a moderní knihovně. Byla veřejná, mnohapatrová, takže jsem tam potkával plno lidí, ale jak jsem už psal, nijak zvlášť mě nevytrhovali, protože jsme toho moc nenamluvili. Chovali se tam všichni k sobě ohleduplně a slušně. O děti bylo postaráno, ani ve snu nevystupovaly. Jen vím, že byly. A já byl spokojený, neboť jsem měl rodinu a hlavně velkou knihovnu, kterou jsme nikdy nemohl projít celou.

Snad mi ani nikdo nepište nějaké pokusy o výklad takového snu. Ani se tím nehodlám dál zabývat. Můj laický výklad je zcela jednoduchý: Prostě se stává, že život nevyjde tak, jak by si člověk přál nebo plánoval (viz obraz rozpadající se ženy). To však není důvod, aby člověk nežil život dál tak, jak umí a nebyl spokojený s tím, co má, ať už se vztahem, prací nebo koníčky (viz prostředí, kde jsem lidem kolem tolik nerozuměl, ale nijak mě to netrápilo a ani oni mě nikam netlačili; do toho ten spokojený pocit, že jsem "doma" v knihovně, která se mi neomrzí, stále mohu poznávat něco nového a ani mi nevadí, že to není výlučně moje, tj. ta knihovna byla veřejná a já se necítil druhými ohrožen ani omezen).

Kluci v nových pyžamech

Dlouho jsem nefotil a neměl jsem sem co vkládat, tak jsem se to teď, začátkem nového roku, snažil trochu dohnat. Chtěl jsem vyfotit kluky v jejich nových pyžamech, co dostali pod stromečkem. Bylo to však už večer a jak stále ještě fotím jen na automat, tak jsem nebyl s výsledkem spokojený. Navíc přimět Ondru, aby chvíli stál trochu normálně a nedělal nějaké opičky, je docela náročné.

Nakonec stejně ta první vyšla asi nejlíp.

Na dalších byl už Ondra neposedný a všelijak se kroutil.

Trochu víc zblízka. 

Ondra pak trval na tom, že se chce vyfotit s medailemi, které dostal už k svátku. On samozřejmě se zlatou.

A jak tak Ondra blbne, tak si teprve všimnu, že má sice nové pyžamo, ale už si ho stačil zašpinit od pasty. Je tedy pěkné prasátko. Martínek se mu směje a Ondra hledá, kde je špinavý. Nedaří se mu to najít a je čím dál tím směšnější.

Když to zašpiněné místo Ondra, po mé nápovědě, konečně najde, tak už se Martínek smíchy válí po zemi, proto na této fotce už není (jen dole je vidět kousek jeho nohy a ruky).

No co, pyžamo se vypere a smích je zdravý :-).

Do nového roku s krátkým sestřihem (a dlouhými vousy)

Poté, co jsme ostříhali a uklidili stromek, ostříhali jsme i sami sebe. Vlasy byly tentokrát už trochu delší, což kluky svádělo k tomu, že s nimi chvíli blbnuli. Dělali jako že mají knírek a vousy. Legrace si přitom užili poměrně dost.

Úklid stromku

Už jsem tady zmiňoval, že jednou z pozitivních věcí v novém roce je větší zapojení kluků do domácích činností. Což o to, oni byli šikovní už i dřív, ale v době opakovaných nemocí před Vánocemi to nějak zapadlo a chvílemi se zdálo, že kluci se zajímají jen o hraní. Naštěstí jsme si to nejenom vyříkali, ale společně jsme došli k tomu, že když přiložíme ruku k dílu všichni tři, tak na tom získáme všichni.

Jedním z příkladů bylo uklízení stromku v pátek 6. ledna. Kluci už stromek zdobili, takže proč by jej také neodstrojili?

Dali se do toho s chutí.

Do letošních Vánoc jsem úzkostlivě hlídal malé křehké kouličky, ozdoby ještě z doby mého dětství. Už při zdobení dvě nebo tři rozbili. Jenže to bych pak kluky skutečně nemohl pustit k ničemu. Takže jsme se sice snažil je uklízet jako první, ale kluky jsme rovněž nechal a nakonec se žádná už nerozbila.

Ozdoby i sladkosti bylo třeba ze stromku sundat i s háčkem...

... a správně roztřídit (tedy háček, sladkosti a ozdoby zvlášť).

Myslím, že jsme opět měli smrk pichlavý...

...a k tomu dva kluky, co se rádi opičí.

Tentokrát jsme stomek úmyslně nezalévali, takže jehličí z něj rychle a hodně opadávalo. Rozhodl jsem se, že stromek raději nebudu házet z balkonu jako v loňském roce, ale ostříhám ho a odnesu do popelnice.

S takovými pomocníky se dobře uklízí.

Takhle dopadl náš stromeček.

A kluci získali volný stolek po stromku na svoje oblíbené šachy.

Opět jsme si mohli v praxi vyzkoušet, že když všichni tři přiložíme ruku k dílu, tak to je rychleji hotovo a máme víc času a klidu na hraní.