První zoubek venku... a ztracen

Když se dnes při ranním čištění zubů objevilo u Martínka trochu krve a díval jsem se mu do pusy, zjistil jsem, že se mu za dlouho hýbajícím se zoubkem klube zoubek druhý.



Zatímco byl Martínek ve školce, domluvil jsem se s dětskou zubařkou, že můžeme hned přijít. Do školky jsme vzali kolo, na kterém jezdí rád a správně jsem odhadnul, že to vše bude s kolem zvládat líp.

A skutečně. Přestože z ordinace se ozýval zvuk zubní vrtačky a kvílení malého dítětě, utěšoval Martínek ještě nějakého menšího kluka, ať se nebojí. Jeho mamince pak vykládal, jak je statečný a nebojí se ani injekce. Že však často kňourá kvůli kdejaké blbosti, tím se už nepochlubil. V čekárně jsme s Martínkem ještě stačili probrat, co je to kartička zdravotní pojišťovny, byrokracie a proč jsme všichni evidovaní. Tohle téma unaveného Ondru v kočárku spolehlivě uspalo.

V ordinaci se ukázalo, že jsme už známá firma. Sotva se Martínek usadil do křesla, sestřička hlásila, že to jsem my s tou Lady Gaga (tím narážela na příhodu, jak její písničku při minulé kontrole Martínek poznal v rádiu, jak jsem to zmínil zde).

Vše proběhlo v klidu a rychle. Martínek byl opravdu statečný a nevydal ani hlásku. Na zoubek dostal takové pěkné pouzdro na krk. Jenže tam to začalo. Mám na mysli povídání o nějaké "zoubkové" nebo "zubní" víle. Já na takovéhle věci prostě nejsem. Myslím si, že děti nijak neochuzuju tím, když jím říkám, že i o Vánocích si lidé dávají dárky mezi sebou a s odkazem na Ježíše, kterého my křesťané vnímáme jako dar největší, pak říkáme, že jsou od Ježíška. Každopádně Martínek zpozorněl, asi jako každé dítě, které se právě dozvídá o nějakém způsobu, jak něco dostat. Opět jsem ho upozornil, že skoro každý den něco dostává, takže je skoro jedno od koho. Ale ten příběh ho zaujal, takže trval na tom, že to zkusí (tj. dát si zoubek pod polštář a čekat, co se bude dít).

Pro splnění reportérské povinnosti pro ty, co u toho "vzácného okamžiku" nemohli být, přidávám fotky.







To já jsem si spíš po nějaké chvíli vzpomínání (přiznávám, že mi to chvilku trvalo) vzpomněl na to, když jsme u Martínka první zoubek objevili. Jestli se nepletu, stalo se to mimo domov na soustředění se studenty, kam za mnou žena s půlročním Martínkem asi po dvou týdnech odloučení přijela na závěrečný víkend. Vzpomínám si, jak byla trochu zklamaná, že jsem si zoubku všimnul první já, když ona s ním byla pořád ;-). Rádoby humornou dokumentaci Martínkova prvního zoubku najdete v naší staré fotogalerii na rodina.cz.

Kluci mě pak doprovodili pro změnu k mojí praktické doktorce. Mezitím se Ondra vzbudil, tak se mu Martínek chlubil tím, co Ondra prospal.



Martínek se nechlubil jenom Ondrovi, ale opět skoro každému. Navíc sestřička u mojí doktorky opět spustila o "zoubkové víle". Martínek přes moje napomínání stále otevíral krabičku se zoubkem, aby se pochlubil.

Doma mě pak Martínek pobavil. Opět spekuloval o "zoubkové víle" a já mu říkal, že to se jenom tak říká. Uzemnil mě však tím, že to říkala doktorka a on že doktorkám prostě věří :-).

Jenže vrcholem všeho bylo, když jsem chtěl krabičku se zoubkem i pro tento blog vyfotit. Zjistil jsem totiž, že krabička je prázdná. Martínek se se zoubkem tolik chlubil, až ho někde prostě ztratil. Naštěstí jeho reakce nebyla tak dramatická, jako jsem se obával. Jak už jsem psal, poslední dobou fňuká kvůli každé hlouposti, často opakuje, jak je k ničemu atd. Tak jsem sice prohlásil, že jsem mu říkal, aby si s krabičkou tolik nehrál a pořád jí neotevíral, ale taky jsem hned řekl, že je to přece jedno, že to byl jen zoubek, který navíc ani nepotřebuje, protože mu roste nový. Martínek celkem klidně přitakal. Já jsem sice ještě projevil účast tím, že jsem se byl podívat na chodbě, zda-li tam malinký zoubek někde neleží, ale samozřejmě to bylo marné. Nakonec bylo štěstí, že jsem ho nepodporoval v nějaké velkoleposti této události a nestavěl jsem vše na této "zoubkové relikvii".

Zde je alespoň ta krabička :-)



Každopádně to není poslední zub, co mu vypadl. Takže uvidíme, jestli jej nakonec na nějakou vílu nenastražíme. Mimochodem já si matně vzpomínám, že mi zuby rostly nějak křivě. Jestli se nepletu, tak ty první mi jedním vrzem vytrhala paní doktorka. Žádná pieta to nedoprovázela a já jsem určitě o nic nepřišel (teda kromě prvních zubů a iluzí o zubařích).


Poznámka (říjen 2012): Protože jsme si se zoubkami a "zoubkovou vílou" užili ještě docela legraci /a další nás v brzké době čeká, protože nyní přišel na řadu mladší Ondra, kterému se kýve první zoubek/ přidal jsem pro lepší orientaci štítek zoubková víla.

Neděle v ZOO

Byl to okamžitý nápad. Často mluvíme o návštěvě ZOO, ale stále jsme čekali na lepší počasí, na vhodnou dobu, třeba i na nějaký milý doprovod atd. Když jsme nasedli po nedělní bohoslužbě do auta, padaly různé návrhy. Doma jsem neměl připravený oběd, ostatně nikdo nás tam ani nečekal, tak se není co divit, že jsme domů nespěchali. Kluci se shodovali v tom, že chtějí na "malý výlet". Já zase přemýšlel, co s tím obědem. Zistil jsem však, že hlad jsem měl zatím jen já.

Byl to opravdu spontánní nápad, který se mírně vymykal zdravému rozumu. Počasí nic moc, každou chvíli to vypadalo na déšť. Kluci byli sice oblečení a měli jsme s sebou pití, ale žádné jídlo a v ZOO to na jídlo není zrovna slavné. Navíc zcela fit jsme nebyli. Jenže já cítil, že prostě potřebujeme nějaké rozptýlení. A když jsem slyšel reakci kluků (Martínek: "hurá, do ZOO", Ondra: "anóó, na zvížátka"), tak jsem řekl, že to zkusíme. Kdykoliv se můžeme vrátit (platíme jen parkoviště, protože do ZOO máme ještě do půlky května permanentku, kterou jsme dostali).

Byl jsem rád, že jsme to podnikli. Kluci si to opravdu užili. Zvlášť Ondra se opravdu dobře bavil, takže cestou ze ZOO i doma pořád opakoval, která zvířátka jsme tam potkali. Děkoval a vypočítával je i při večerní modlitbě a Martínka upozornil, aby taky za zvířátka poděkoval, když ten na ně "zapomněl". Taky Martínek měl několik silných zážitků, o kterých pak mluvil. Především když pozoroval, jak v pavilónu Afrika zblízka ještěrka lovila nějaký hmyz.

Nejprve jsme to trochu oťukávali a v Africkém domě jsem u žiraf ještě chvíli váhal, zda to byl opravdu dobrý nápad. Vždyť jsem poslední dobou rád, že vůbec funguju...

K "obědu" jsme si dali párek v rohlíku. Kluci to skoro neznají, takže i to byl pro ně zážitek.



Zaujalo mě nadšení kluků pro brouky a pavouky. Už v Africkém domě jim hlavně Martínek věnoval větší pozornost než žirafám.



Pak jsme ještě pozorovali myšky v expozici u prasat v Africkém domě. Odsud se kluci vydali jasným směrem do pavilónu Afrika zblízka, ke kterému vedl ukazatel s pavoukem. Několik návštěvníků se smálo nad tím, když takoví malí špuntové na celé kolo a nadšením volají "jdeme na pavouky". Expozici pavouků, brouků, hadů a další havěti si kluci opravdu užili.



Co to tam tak zkoumají?...



...No, slabší povahy ať si raději zakryjí oči ;-)




Venku se mezitím hodně rozpršelo a já hodně uvažoval o tom, že tím naše návštěva skončí. Kluky to však hodně bavilo a pořád bylo na co koukat. Takže když pršet přestalo, vydali jsme se dál. Dokonce vysvitlo na chvíli i Sluníčko...

Bral jsem to jako znamení přízně a povzbuzení, abychom se nevzdávali. Kluci, zvlášť Ondra, chtěli na slony. Cestou však pozorně sledovali i jiné expozice, což mě mile překvapilo.

V pavilónu velkých savců nás však nečekalo žádné milé přivítání...







...kluci si tím ovšem nenechali zkazit náladu, takže jsem se mohl setkat s náhradními slony.





Zato zcela neplánovaně jsme měli štěstí, že jsme k expozici lachtanů dorazili právě ve chvíli, kdy tam probíhalo krmení a doprovodný program. Přestože to nevyvolalo takový zájem jako brouci a pavouci, kluky to pobavilo. Zvlášť Martínka, protože Ondra si konečně nastoupil do kočárku a chystal se na odpolední odpočinek.







Pak si Martínek přál vidět krokodýla (resp. v ZOO mají gaviála). Jenže ti se ani nehnuli, takže jsme spíš pozorovali želvy a rybičky.





Marně jsme však vyhlíželi nějakou zlatou rybku. Stačilo by nám splnit snad jen jediné přání...


Ještě plno věcí jsme viděli. Zachytil jsem ještě okamžik, jak Martínek pomáhal menšímu Ondrovi, aby zmáčknul tlačítko se zvukem. Sice se to nakonec stejně nepodařilo, ale opět ilustrace snad docela pěkného vztahu bráchů, i když dohady a spory mezi klukama jsou na denním pořádku...




Bylo to moc milé. Měl jsem radost, jak nám to pěkně vyšlo, jak se to klukům líbilo a jak si to užili. Jsem za to vděčný, i když jsem potkával a sledoval úplné rodiny a zamilované páry (a bylo a je mi smutno)...

Další malý cyklista

V úterý bylo konečně pěkné počasí a vhodná chvíle na to, abychom s Ondrou vyzkoušeli jeho nové kolo. Nejdřív to vypadalo, že bude třeba dlouhý trénink a párkrát se Ondra zatvářil jako že to nepůjde. Zhruba po půlhodině tréninku a mírném kopečku v sobě Ondra objevil radost ze šlapání. Udělal mi radost, jak rychle to zvládnul. To jsem ani nečekal. Odpoledne už pěkně šlapal sám (samozřejmě s mírnou pomocí, když to bylo třeba).









Ve středu jsme na kole doprovodili Martínka do školky (zase to po více než týdnu absence zkoušíme). Byl to pěkný pohled, jak Martínek Ondru povzbuzoval, chválil a podle potřeby mu pomáhal.



Ve středu odpoledne jsme podali přihlášku malého Ondry do školky. Připadá mi malý a ještě se ten lumpík ani nenaučil říkat si na nočník nebo na záchod. Na druhou stranu představa, že by tam byl společně se starším bráchou, mi připadá zajímavá. Už dnes se Ondra tváří smutně, když Martínek jde do školky a tváří se, že by tam s ním rád zůstal. Tak uvidíme, jak to zvládneme. Taky jsem přitom vzpomínal, jak jsem podával přihlášku Martínka před dvěma lety. To jsem ještě neproškrtával všechny kolonky vyhrazené pro maminku, ale situace už byla hodně špatná. Ve středu večer mě kluci opět doprovodili na chirurgii a bohužel jsme tam nebyli naposledy.

Jinak čerstvý cyklista zjistil, že i na kole s kolečky se může spadnout. Do té doby stále opakoval, jak pěkné kolo má, jak hezké jsem mu koupil. Po dvou pádech za sebou pro změnu říkal, že se bojí, aby nespadnul.

To Martínek na kole jezdí moc rád. Po každém pádu volá, že se mu nic nestalo a stále zkouší, co všechno s kolem jde dělat. Zato hned v úterý, když na nás čekal před přechodem, o kousek dál řidička najela s autem na chodník, aby se připravila a najela do garáže. Bylo to však směrem k němu a velké auto, takže Martínek se hodně vylekal. Sice se pohotově schoval za sloupek, ale pak plakal, že se bál, že ho paní zajede a ještě večer si na to vzpomněl a opět plakal. Nevím přesně, zda se něco neděje, ale poslední dobou je o něco víc uplakaný a stále se chce mazlit. Ani do školky se mu nechtělo, že by prý byl raději s námi doma. Večer mi vyprávěl, že kromě maminky na nebíčku by chtěl maminku, která by byla živá a byla by tu s ním. Nevím, zda je to reakce na něco ve školce nebo prostě jen tak na něj přišel smutek, tak jako přijde čas od času na každého, kdo ztratil někoho blízkého. Ostatně jsem byl dnes zase na pokraji sil, když po dvou dnech ve školce se u něj objevily zase (zatím snad jen drobné) střevní obtíže. Zajdu se zeptat za naší dětskou doktorkou, zda nějak neposílit imunitu v této oblasti. Pokud však noc i ráno budou klidné, půjde zase do školky. Samozřejmě tam může být i nějaký vliv psychiky. Však uvidíme...

Prostě sluníčko a teplo je fajn, ale starostí je pořád docela dost. Každopádně v tomto příspěvku jsem se chtěl především podělit o radost nad šikovným malým cyklistou, který se nám z Ondry tak rychle vyklubal.

PS: A to jsem si dnes večer ještě přece jen trochu zlepšil náladu dobrou polévkou zelňačkou, které jsem však udělal nějak moc, a taky výbornou vajíčkovou pomazánkou.

Velikonoce

Z mně nepochopitelných důvodů mi zmizelo vše, co jsem tady nějakou chvíli smolil, takže jsem raději hned publikoval fotky a text dopisuju průběžně, i když to už bude stručnější.

Letošní Velikonoce jsme si nakonec užili líp, než jsem čekal. Původně to nevypadalo moc vesele. Oba kluci byli nastydlí a já byl rád, že jakž takž funguju.

Na Zelený čtvrtek jsme byli pozvaní na liturgii v menším společenství v centru města. Dlouho jsem váhal nad tím, zda to s klukama zvládneme, ale nakonec jsem nechtěl být s klukama doma a poslouchat, jak se pořád dožadují nějaké návštěvy nebo akce. Vyrazili jsme autem, abychom se večer nemuseli trmácet dopravou. Jenže nebyli jsme zdaleka jediní, kdo se rozhodl takhle cestovat a asi s ohledem na velikonočí prázdniny jsme uvízli v zácpách. Na místo jsme dorazili pozdě. Sedělo se na židlích, které při každém pohybu na podlaze vydávali nepříjemný a hlasitý zvuk. Kluci viděli známé tváře a tak se přece jen trochu začali předvádět. Zpětně viděno to sice nebylo tak hrozné, ostatně oni jsou celkem hodní, ale tehdy jsem docela trpěl (to je dost odvážné slovo o Velikonocích). I když byl jsem rád, že jsme vyrazili právě tam. Kluci nejenom zažili to, že jim někdo při bohoslužbě umyl nohy, stejně jako Ježíš umyl nohy svým učedníkům při poslední večeři, kterou si zvlášť na Zelený čtvrtek připomínáme. Martínek se v závěru i zapojil a pomáhal alespoň nohy utírat. Na konci se zhaslo a kluci se v potemnělé místnosti trochu báli. Tak jsem jim vysvětlil, že si tím připomínáme, jak se Ježíš modlil a taky se bál. Takovéhle věci na děti zapůsobí mnohem víc než když by jim to člověk jen vyprávěl.

A jelikož se kluci brzo bát přestali a nebyli ještě unavení (odpoledne jsem jim dopřál dostatek času na siestu), tak jsem se šli podívat na noční Prahu na Kampu.







Kluci obdivovali žluté svítící tučňáky z PVC (jak jsem se zde dozvěděl, jsou součástí výstavy Re-Evolution italské výtvarné skupiny The Cracking Art Group).



Martínkův oblíbený Karlův most nebyl moc vidět a ani na parník jsme neměli štěstí, ale i tak to byl pro kluky zážitek.



Na kluky silně zapůsobila bronzová mimina Davida Černého, která jsou dvojčaty těch laminátových umístěných na Žižkovské věži. Neúmyslně jsem na snímku zachytil Martínkův strach, se kterým se k jednomu z mimin přibližoval.



Pak se však přece jen Martínek nechal přemluvit a s miminem mi zapózoval. Ondra vše pro jistotu pozoroval z bezpečné vzdálenosti "u tatínka".




Na Velký Pátek jsme vyrazili na dětskou křížovou cestu. Mám z ní vždy trochu smíšené pocity, protože co si vzpomínám, čtou se při ní pro děti příliš složité texty (i letos měli někteří ze starších už jen problém texty přečíst) a děti se stejně jen strkají a usilují o to, aby získali na chvilku nějaké rekvizity. Šel jsem tam tedy s tím, aby si kluci užili taky trochu toho strkání a rekvizit a byli tak vtaženi do děje, o kterém si později popovídáme. Takže jsem se i s klukama skrčil "do kotle" mezi děti a pomohl Martínkovi, aby při výměně rekvizit nepřišel zkrátka. Když Ondra viděl přilbu, hned jí chtěl taky, ale nakonec si jí na hlavě nechal jen chvíli.



Zato Martínek se postupně dopracoval i ke koni, z čehož měl velkou radost.







Ze samotné křížové cesty jsme toho tedy moc neměli, ale opět mám pocit, že jsme si to docela užili.


Na Bílou sobotu byla podle meteorologů příhodná předpověď, proto jsme usoudili, že je to nejvhodnější doba na první jarní výlet. Ostatně tento den se ani žádné bohoslužby nekonají, ty začínají až večer po setmění. Takže jsme vyrazili kousek za Prahu na zámek, kde se konal velikonoční jarmark. Byla tam řada atrakcí a zábava pro děti, ale my jsme jich využili jen pár. Např. skládání obrázků zvířat.





Samozřejmě jednou z oblíbených atrakcí je oběd. Jak pro kluky, tak i pro mne, tj. že zase jednou nemusím vařit. I když ta nabídka "dětských jídel" je všude tak trochu fádní.



Každý si nakonec přišel na své. Ondra se pěkně prospal na čerstvém vzuchu, Martínek si zaházel kameny do vody a já jsem měl radost z kvalitních proutků, které na jarmarku zdarma rozdávali.



Pro to házení kamínků do vody, zvlášť tzv. žabiček, mám pochopení. Měl jsem to taky moc rád a vlastně mám rád dodnes.





Na jarmarku jsme si taky koupili bochánek a dobré borůvkové a tvarohové koláčky, které byly jako dělané pro odpolední svačinu.



Takže opět jsme si užili pěkný den.


Na Boží hod velikonoční se Martínkovi opět moc nechtělo do kostela. Ale předtím jsme si četli o Marii Magdalské, jak našla prázdný hrob a o učednících. Taky jsem mu říkal, že je to vlastně pro nás křesťany nejvýznamnější neděle v roce a navíc byl plánován křest malých dětí. Takže jsem ho nakonec ani nemusel příliš přemlouvat. Nakonec jsme nejenom přišli včas a kluci ani moc nezlobili, i když bohoslužba spojená se křtem několika dětí byla o něco delší než obvykle.

Tématicky fotka křtitelnice...



...a fotka kluků, kteří sledovali křty dětí.



V závěru nedělní velikonoční bohoslužby se žehnají pokrmy. Já sice na takovéhle věci moc nejsem, ale vzali jsme náš bochánek a Martínek ho přidal k několika dalším, které byly před oltářem. Ostatně Ondra se od začátku bohoslužby dožadoval, aby dostal svůj "bukanek", ale nakonec to vydržel až do konce. Zato pak si to s "bukankem" pěkně užil.







Martínek mezitím byl v sakristii, kde spolu se staršími ministranty uklízel liturgické náčiní a byl rád, že se i zde může zapojit do dění.


Poté, co skončily křesťanské oslavy Velikonoc, mohli jsme se vrhnout na Velikonoce "pohanské". Po upletení dvou pomlázek mě už docela bolely ruce.



Zjistil jsem však, že doma zřejmě nemám žádné pentličky na jejich ozdobení. Takže jsme s klukama v podvečer vyrazili alespoň do nedalekého obchodu. Jenže většina velikonoční dekorace byla už dávno rozebrána a to, co zůstalo, bylo dost příšerné a hlavně pro naše potřeby nepoužitelné. Naštěstí nezapomínám na to, že Martínek věří, že si téměř se vším umím poradit, takže jsem se nevzdával. Po delším vybírání jsem se nakonec rozhodl pro bílou stuhu na lem u záclony, jen jediná v sobě neměla drát. Byl jsem rád, že jsme to takhle vyřešili, i když jsem brzo zjistil, že se lem hodně páře. Proutky na třetí pomlázku jsem si přes noc namočil, aby se mi ráno líp pletla.

V pondělí dopoledne bylo vše nachystáno a kluci připraveni na koledu.



Jenže jsme zjistili, že nemáme koho koledovat. Váhal jsem, ale nakonec jsme se osmělili a obešli jsme pár bytů známých v našem domě. Ohlas byl vesměs pozitivní a kluky to začalo bavit natolik, že by koledovali pořád, ačkoliv ty sladkosti už ani nebylo kam dávat (stejně se snažím, aby jich snědli co nejméně).

Stejně měli kluci největší radost z vajíček, ze kterých se po třech dnech vyklubala hračka. Martínek nad tím pořád dumal, vždyť přece hračky se nelíhnou a že to je tedy hodně zvláštní.



Takže jak jsem už psal, Velikonoce jsme si letos opravdu pěkně užili.