Nejraději mám tátu, křupínky a vločky... a taky bráchu

Od pátku mám zase svoje lumpíky u sebe. Při včerejší cestě domů přišlo mimo jiné na pořad poměrně frekventované téma.

Martin se mě zeptal: "Tatíí, co máš úplně ze všeho nejvíc nejradši?"

Já na to opatrně: "A můžou to být dvě věci?"

"Ano", dovolil Martin.

Tak jsem pomalu a s rozmyslem odpověděl: "Úplně ze všeho nejraději mám dvě věci: Ondráška a Martínka."

Oba kluci byli spokojení. Ondra říkal, že to tušil už když jsem se ptal, zda to můžou být dvě věci.

"A co máš nejraději Ty, Ondro," zeptal jsem se po chvíli.

"Já mám nejraději tři věci," odpověděl Ondra: "Tatínka, křupínky a vločky."

"A co Tvůj brácha?" zeptal jsem se ho překvapeně.

Kluci to však pochopili tak, že se už ptám na to, co má nejraději brácha Martin, který jen zabručel: "Starej dobrej brácha je zase vosk."

"A co Tvůj brácha, Ondro," zeptal jsem se znova.

"Jéé, brácha, toho mám taky nejraději... na toho jsem úplně zapomněl," napravil Ondra situaci.

Kluci doma opálení, s novým trikem (od babičky) a malými modely Eiffelovky:

 

Dovolená v Paříži

I když mě už zase docela drtí každodenní realita i nečekané starosti, tak v rámci "vyváženého zpravodajství" je třeba, abych vzpomenul na úžasnou dovolenou, kterou jsem nedávno zažil. Využil jsem skvělou nabídku ubytování téměř ve stínu Eiffelovy věže a více než po šesti letech jsem vyrazil do zahraničí. Asi po deseti letech jsem nasedl do letadla (užíval jsem si to jako malý kluk) a poprvé v životě vyrazil do Paříže.

Definitivní rozhodnutí pro cestu padlo na poslední chvíli, takže jsem toho neměl moc nastudováného a naplánovaného, ale nakonec jsem si to užil více než dobře. I když jsem si odpustil výstup na Eiffelovu věž a neviděl interiéry zámku ve Versailles (a ani nezašel ke kanálu sv. Martina), tak jsem toho za týden viděl více než dost.

Po dlouhém cestovatelském půstu jsem chvílemi propadal panice, běhal z místa na místo a zběsile fotil jako japonský turista (s tím, že si vše v klidu prohlédnu až doma). Přesto jsem si nejvíc užíval procházky Paříží mimo hlavní turistické trasy. Paříž se mi moc líbila, lidé byli vesměs velmi milí a také jsem zatoužil umět francouzsky.

Nebyl jsem sám, což bylo taky fajn, i když můj turistický styl občas přiváděl doprovod k šílenství.

Rád bych napsal víc svých postřehů, třeba i pár turistických tipů nebo vložil některé fotky, kterých jsem udělal nebývale mnoho (i když snaha o kvantitu byla mnohdy na úkor jejich kvality, jak jsem později zjistil). Nevím, zda se k tomu v dohledné době dostanu. Zatím vkládám fotky typu "byl jsem tam" - ne jako vytahování se, ale jako ukázku, že si umím užít dovolenou.

S hlavním symbolem Paříže, Eiffelovou věží, i když její nejbližší okolí se mi kvůli turistickému ruchu a také koncentraci zlodějů a podvodníčků moc nelíbilo.

 

 Další ze symbolů Paříže: Vítězný oblouk na památku vítězství Napoleona v bitvě u Slavkova (1805).

 V pozadí s Notre Dame, klenotem gotické architektury.

 Před další dominantou Paříže, kostelem Sacre Coeur v Montmartru.

Před proslulou tančírnou Moulin Rouge, rovněž v Montmartru.

V ulici svého patrona.

Při projížďce po Seině.

V závěru pobytu jsem si dopřál i dobrý oběd a zmrzlinový pohár.

V Louvru před zřejmě nejslavnější obrazem, Leonardova Mona Lisa.

Před vstupem do Louvru.

Před Panthéonem, nejprve kostelem, po Francouzské revoluci pohřebištěm "velikánů Francie".

V zahradách zámku ve Versailles.

Knihomol jako já nemohl vynechat návštěvu antikvariátů v Latinské čvrti, ačkoliv francouzsky neumím (zatím :-) ).

Mé jméno je ve Francii prostě populární...

Výborná čokoláda a v pozadí Vítězný oblouk.

Cestovatel na letišti.

Cestovatel v pařížském metru.

Fascinující nadhled.

Bylo to skvělé a jsem velmi vděčný všem, díky nimž dovolená v Paříži vyšla.

Brána nesplnitelných přání a svatební vzpomínka

Prázdniny začaly a kluci si je skvěle užívají. Stejně jako v loňském roce jsem je odvezl na prázdniny, aby si na čerstvém vzduchu oddechli od školy, školky, Prahy, ale i od táty.

Zatímco první týden bez kluků jsem si užil více než dobře, ve druhém jsem měl jednu přednášku (na to, že jsem neměl moc času na přípravu, dopadla podle ohlasu více než dobře) a hlavně jsem se snažil dohnat nějaké resty, zatím ne moc úspěšně. Takže pěkné dni trávím zavřený doma. Navíc mě dohnala ještě jedna věc, kterou jsem nevědomky před rokem zanedbal a asi mi to ještě přidělá starosti. Nějak je toho na mne moc...


Dnes chci dopsat ještě jeden rozepsaný příspěvek z nedávné minulosti.

Když se Martin vrátil ze školy v přírodě, vyprávěl mi kromě jiného i jednu věc. Prý s třídou navštívili jeskyni splněných přání (později jsem si ověřil, že se jednalo o bránu splněných přání). Údajně jim paní učitelka nebo paní průvodkyně vyprávěla, že když si tam budou něco přát, tak se jim to určitě splní. Pak mi Martin řekl, že si přál, aby mu obživla máma...

Řekl jsem mu, že to chápu, ale jestli ví, že se mu tohle těžko splní. Trochu se zachmuřil, proč by se mu to nemohlo splnit. Když někdo zemře, tak prostě opustí tento náš svět. My můžeme věřit, že někde je. My křesťané věříme, že je u Boha a že se s ním setkáme, až taky zemřeme. Můžeme na dotyčného vzpomínat, nosit ho v sobě... ale abychom ho znovu potkali, mohli se s ním obejmout, to se nám tady na zemi už nestane...

Martin nebyl moc spokojený, když mi říkal, že to ví. Tak jsem ho alespoň objal a řekl mu, že mě mrzí, že nemá maminku (a v duchu jsem si pro sebe dodal, že mě taky mrzí, že jsem mu nenašel nějakou jinou, která by ho měla ráda jako vlastního...).

Už jsem tu jistě psal, že jsem Martinovi už dřív podobně vysvětloval, že ani Bůh mu nemůže maminku vzkřísit. Nerad mu kazím taková přání, která sice nezaznívají tak často, ale i tak mě to mrzí. Možná stest jeho spolužáků po mamince v něm vzbudil silnější přání mít taky maminku. Zatímco jeho spolužáci si po mamince stýskali, ale za týden se s ní zase potkali, Martin takové štěstí nemá...

Sice bych měl být už zvyklý, že ne vše v životě vychází tak, jak si přejeme a že je dobré to říct už i našim dětem, ale i tak to není moc příjemné. Jak najít správnou míru mezi tím, aby naše děti mohly snít a mít přání, zároveň je učit přijímat realitu života (a smrti)?

Vždy si vzpomenu, jak jsme se tehdy s malým (tehdy tříletým) Martínkem přestali spolu modlit, neboť se stále opakovala prosba o uzdravení maminky, která se stávala stále nereálnější. Já nechtěl, aby si odnesl zkušenost úpěnlivých proseb, které nebyly vyslyšeny. Samozřejmě jsem mu nemohl vysvětlovat, jak se z proseb za uzdravení postupně stávaly prosby za klidnou smrt.


Samozřejmě zažíváme i veselejší vzpomínání a já si troufám tvrdit, že taková podoba je mnohem častější.

Nedávno jsem se při úklidu definitivně rozhodl vyhodit kytičku, kterou jsem měl na svatbě v klopě a která mi doteď visela na skříňce v kuchyni. Ani jsem to tak nevnímal, prostě tam byla. Už dávno z ní vypadla malá růžička, kterou jsem před časem našel zapadlou za skříní a vyhodil. Nechtěl jsem kolem toho dělat nějaký velký humbuk, ale pak jsem přece jen zavolal kluky a řekl jsem jim, co to je za kytičku a že už jí vyhazuji. Martin nejdřív nesouhlasil, že si jí mám nechat, ale pak to uznal.

Tak jsem jim ještě ukázal, že v mrazáku mám stále schované figurky ze svatebního dortu.

Já moc nedám na všelijaká znamení, i když uznávám, že je mnohé mezi nebem a zemí, čemu zcela nerozumíme. Když jsem později fotil tyto figurky, abych obrázkem dokumentoval toto vyprávění, všimnul jsem si, že foťák rozpoznává jen jednu tvář. Nevěsta totiž má vypadlé čokoládové oči. Já vím, je to taková drobnost, přesto mě to na chvíli zaujalo. Ostatně jako kdysi příhoda s jablky na našem "svatebním" stromě (viz ZDE).

Veselé však bylo, jak na tuto malou vzpomínku na svatbu zareagovali kluci. Za chvíli totiž za mnou přišli a ukázali mi, jak oba namalovali mojí svatbu.

Martin na svém obrázku zdůraznil kytku v klopě mého saka:

Ondra pro změnu nakreslil jen nevěstu. Bez vysvětlení není poznat, že na obrázku nemá klobouk, ale vlasy v drdolu. Taky mi vysvětlil, že na šatech nemá křížky, ale že tak namaloval, jak se jí lesknou šaty. Později mi ukazoval, že obrázek maloval podle předlohy v jedné knize, která dětem radí, jak mají malovat.

Kluci mě pobavili a potěšili. Pěkně ukázali, že můžeme vesele a mile vzpomínat i na ty, kteří mezi námi už nejsou.


Dnes jsem vzpomínal na svého bráchu, bylo by mu 34 let... (více viz ZDE)

Šikovný školák nejenom v přírodě

Náš šikovný školák zakončil druhou třídu se třemi dvojkami, stejně jako v pololetí. Jsme spokojení. Oba víme, že má rezervy, že to v matice ani v češtině na jedničku není. Nejde mi ani tak o známky, ale o to, co umí. Zvlášť ke konci roku zrovna dvakrát nedbal na svoje povinnosti. Mrzí mě, že zatím příliš neprojevuje zájem o čtení. Se čtenářským deníkem jsme zápasili a ani zapojení do projektu Čtení pomáhá příliš nepomohlo. Na druhou stranu každou chvíli přečte něco krátkého mladšímu bráchovi, to ho zřejmě baví. Rovněž s hudebkou jsme spíš zápasili. Paní učitelka mi s překvapením říkala, že téměř zapomněl na noty a snaží se hrát spíš po paměti. Uvidím, zda ho to přece jen časem nechytne, nechci to lámat přes koleno.Od září začne do hudebky chodit taky mladší brácha a po půl roce i na nástroj. Třeba když budou bráchové hrát spolu, bude je to víc bavit. Uvidíme.

Po pravdě je pro mne mnohem důležitější, že si náš školák poradil s jinou věcí. Škola v přírodě byla přece jen něco nového. Poprvé byl několik dní sám, bez táty i bez bráchy. Byl jsme zvědavý, jak to vše bude zvládat. Myslím si, že to zvládnul velmi dobře. Hodně se mu stýskalo, ale to je pochopitelné a zdaleka nebyl jediný. Za důležitější považuji, že si poradil s praktickými věcmi. Pár rodičů mě třeba upozorňovalo, že ani doma pečlivé děti si na škole v přírodě nevyměňují prádlo a řadu věcí ztratí, zničí nebo zapomenou. Tak jsem na to byl připravený. Martin mě příjemně překvapil, prádlo si vyměňoval a dokonce přivezl vše v pořádku zpátky.

Vypracoval jsem pro něj detailní seznam, ale prý ho nakonec ani nepoužil. Nevadí.

Na školu v přírodě odjížděl s úsměvem (i když asi oba jsme měli slzičky na krajíčku) ...

... s úsměvem se rovněž vrátil.

Jak už to prý bývá, Martin se vrátil ze školy v přírodě unavený a po týdnu zápasu s nastydnutím přišel ze školy s nějakou infekcí v oku, takže zůstal pár dní doma.

Nyní odpočíváme po školním roce a chystáme si užívat prázdniny. Na podzim budeme mít doma už dva šikovné školáky.

Sebevědomý chlap

Jeho sebevědomí bych chtěl mít, říkal jsem si jedno ráno, cestou do školy a školky. To když mi Ondra povídal o "své holce". A to se nepovažuji za muže nějak zvlášť ušláplého. Jako by nestačilo, že už nám nějakou dobu Ondra tvrdí, že je ve školce nejšikovnější předškolák, že je nejsilnější - všechny prý přetlačil v páce - a teď se ještě na nás "vytahuje", že na rozdíl od nás má holku. On se vlastně nevytahuje, neboť nám to přímo nepředhazuje, sám to zmínil jen tak mimochodem a kdybych se na to pořád neptal, tak ani nic nevím. Asi se cítí být tak na koni, že o tom ani nemusí mluvit.

Právě cestou do školky jsem mu říkal, ať není smutný, až se třeba dotyčná zamiluje do někoho jiného, že to se stává. "To se nestane," jen polohlasně zabručel Ondra. Já trvám na tom, že se to stává často, tak jen aby pak nebyl moc zklamaný. "Do někoho jiného?" podivuje se Ondra: "vždyť tam nikdo jiný není." A hned nahlas probírá případnou "konkurenci": "D ten pořád něco vykřikuje a hlavně říká sprostá slova. M do školky chodí málo. A O, toho úplně nesnáší... Tak nevím, koho jiného?"


Tak jsem si říkal, že je fajn, když má Ondra sebevědomí na rozdávání.

Když jsem se zase jednou zeptal na jeho holku, tak mi Ondra řekl, že se ten den zrovna s dotyčnou "dohadovali". Tak jsem se nad tím usmíval a komentoval jsem to, že to tak bývá, že se s holkama dohadujeme. Prý něco tvrdil a ona nesouhlasila. "Stejně jsem měl pravdu," dodal bez nějakých emocí či pocitu dodatečného vítězství.

Jak už jsem psal, tak nejzajímavější pro mne je, s jakou samozřejmostí to bere a sám o tématu vůbec nemluví. I v tom spatřuji jeho sebevědomí, vždyť vytahovat se s úspěchy u žen potřebují spíš ti, kteří si moc nevěří...

Doufám, že mu sebevědomí a nadhled vydrží i ve škole.

Našemu Sluníčku je šest let a pomalu roste ve velkého chlapa. Vzpomínky z jeho života a některé fotky jsou k dispozici v článcích k jeho třetím (ZDE) a čtvrtým (ZDE) narozeninám.

Hodně štěstí, Ondro !!!

Pohledy na školu v přírodě aneb Jak táta píše synovi

Na schůzce o škole v přírodě jsem byl asi za zpomaleného rodiče. Poté, co většina rodičů zřejmě odsouhlasila zákaz mobilních telefonů, jsem se znovu zeptal, zda si je skutečně nemají brát. S Martinem jsme počítali s tím, že mi prostě každý den napíše SMSku nebo krátce zavolá. Po prvotním nadšení telefonem jej dnes skoro nepoužívá. Většinou ho má vypnutý, už ho mnohdy ani nenosí do školy. Když však někde je, třeba u babičky, tak se čas od času ohlásí. Chápu, že starost o téměř 30 mobilních telefonů by byla pro učitelky zátěží. Přesto nás tato zpráva trochu zamrzela. Takže bylo třeba vrátit se ke klasickým způsobům komunikace, ke psaní pohledů.

Místo dopisů jsem Martinovi nakoupil korespondenční lístky a podle pokynů paní učitelky jich pár nadepsal. Pro zpestření jsem Martinovi řekl, že to budou taky takové SMSky, jen je bude psát perem a půjdou poštou. Martin to však napoprvé nepochopil a ptal se, jak to půjde elektronicky.

Já si zprvu nedovedl představit, jak a co budu psát. Pak jsem na jedné poště objevil moc pěkné pohledy a od té doby jsem se na psaní těšil. Vzpomněl jsem si na svojí mámu, která byla při psaní vždy originální. První dva pohledy jsme podle pokynů učitelky posílali ještě s Martinem. Nabádal jsem ho, aby si poslal pohled sám, ale to nechtěl. Dokonce odmítal, abych se jakkoliv zmiňoval o něm a o tom, že to posíláme spolu. Přesto si se zájmem pohledy prohlédl a přečetl. Nepožadoval tedy, abych mu je posílal potají.

Myslím si, že nakonec se nám tato forma korespondence povedla. Dokonce mi Martin říkal, že pohledy četl klukům na pokoji a všichni se jim smáli. Bral jsem to s rezervou až do chvíle, kdy mi před školou jedna maminka řekla, že její syn vzpomínal, jak jsem prý vtipný a jak se nad mými pohledy Martinovi společně smáli.

Poprosil jsem pár lidí z našeho okolí, aby Martinovi napsali, takže mi Martin hlásil, že dostal 14 pohledů, víc už bylo jen 15. Doma jsme však spočítali, že jich dostal ve skutečnosti 15. Ani mě nepřekvapilo, že domů toho Martin moc nenapsal. Přišel jeden korespondenční lístek jen s obrázkem. Později se mi dostal do ruky ještě jeden krátký, ale milý vzkaz, který Martin poslal omylem na jinou adresu.

Tak jsem si řekl, že se pro zajímavost se svými pohledy pochlubím zde na blogu, k čemuž mi dal Martin svolení.

Pohledy následují v pořadí, jak jsem je posílal a skoro vždy jsem se snažil zmínit téma obrázku, takže už i malý Ondra podle obrázku pozná, co jsem na pohled napsal. Martin hned u prvního pohledu trval na tom, že mu mám nakreslit sluníčko, takže ho má na každém pohledu.

Ke dni otců

Byl jsem dotázán, zda nechci něco napsat u příležitosti Dne otců. S díky jsem to odmítnul. Vzpomínám si, jak jsem se v minulosti k tématu otcovství párkrát vyjadřoval. Vzpomínám si rovněž, jak mi bylo několikrát řečeno, že se pro atypičnost naší situace pro stále populárnější téma mužů v domácnosti nehodím. Svoji situaci jsem si totiž dobrovolně nevybral, což je fakt... Mám pocit, že letos byl tento svátek tatínků v médiích docela dost propagován, i když stále stojí daleko za dnem dětí, maminek i žen.

Ostatně jsme neměli ani na nějaké oslavy čas, náš víkendový program byl nabitý. Největší událostí dne otců pro nás byl návrat našeho školáka ze školy v přírodě. Nějvětším darem pro mne bylo, že se vrátil v pořádku a spokojený, i když hodně unavený a přiznal, že si stýskal i poplakal. Nezvyklou situací tak bylo to, že jsme si s menším Ondrou užili celý týden a bylo to opravdu jiné.

Nějak zrovna nemám potřebu psát o roli tátů, ostatně já si své otcovství užívám více než naplno. V naší situaci je asi logické, že si možná ještě více vážím role žen, tedy maminek a manželek.

Když už jsem byl sám s Ondrou, měli jsme spolu dost času a vím, jak si Ondra zakládá na tom, že jsem si ho vypěstoval od semínka, rozhodl jsem se to trochu změnit.

Ve vhodnou chvíli jsem si s ním sednul a řekl jsem mu, že si to sice nepamatuje, ale že ho maminka měla moc ráda.

A abych mu to nějak přiblížil, ukázal jsem mu, jak si maminka v den jeho narození napsala do diáře: "Narodil se Ondrášek!!" A pod tím bylo podtržené: "Je nádherný!"

Vyprávěl jsem mu, že ho maminka měla moc ráda a bylo jí velmi líto, že onemocněla a nemohla se mu tolik věnovat. Přesto byl její sluníčko a pomáhal jí zvládat těžkou nemoc.

Tři týdny po porodu si do diáře napsala: "Jsem v Motole, čekám na magnetickou rezonanci a jsme tady zase celý den. Ondráška máme s sebou, spinká a jen každé tři hodiny papá - je to moje sluníčko."

Ondru to na chvíli trochu překvapilo, on si totiž maminku nepamatuje a občas si posteskne, že si maminku vůbec nestačil užít. Na druhou stranu byl rád, že není jen tatínkovo sluníčko, ale že byl a je i maminky sluníčko.

Ačkoliv to vlastně se dnem otců příliš nesouviselo, tak mě napadlo, že se to podle mne docela hodí. Nemám potřebu zdůrazňovat svojí roli táty. Mám tendenci vnímat spíše svojí nedostatečnost a říkám si, jak leckdy nestíhám vše, co bych stíhat chtěl. Přitom mi někdy uniká, že se jen s malou, i když pro mne velmi cennou pomocí, starám v podstatě o vše. Možná právě proto, že je to zřejmé, jsem neměl potřebu Ondrovi vykládat, o co vše se starám a jak je role táty důležitá. Naopak jsem mu chtěl připomenout, že není jen vyrostlým semínkem od tatínka, ale že je také sluníčkem maminky.

Fotka z Ondrova rozloučení se školkou. Fotil jsem jí sám a v rychlosti. Ondra si na rozloučení nechtěl vzít košili, ale trval na tom, že já musím mít košili a kravatu. Tak jsem se tam pěkně zapotil.