Karneval ve školce

"Já ten karneval ve školce tak nenávidím," opakoval jsem /nejenom/ včera hned několikrát, jak smyslů zbavený. Samozřejmě to nebylo o karnevalu, ale o tom, že už delší dobu jsem zase unavený, otrávený, nepříjemný, bolí mě zuby... a hlavně ten pocit, že nic nezvládám tak, jak bych chtěl /a někdy i méně/. Pravidelní čtenáři mého blogu dobřé ví, že to zdaleka není poprvé /navíc už o tom raději ani nepíšu/.

Ve školce si vymysleli, že tentokrát bude karneval na motivy postav z českých pohádek. Takže pirátskou výstroj, kterou jsme pořídili vloni nebo předloni bude k ničemu, říkal jsem si. Do toho jsem ve školce zaslechl jednu maminku, jak té druhé říká, že už několik dní doma šije originální kostým, snad Maxipsa Fíka? Kdybych byl víc v pohodě, tak mě to samozřejmě nechá klidným, ale to já momentálně nejsem. Nic zvláštního se nám samozřejmě neděje a máme se dobře. Jen mi to všechno občas /ti co mě znají líp by možná řekli, že nejen občas/ leze na mozek. Chtěl bych se víc věnovat své práci, ale nakonec ani nezvládám plnit celkem jednoduché pracovní úkoly, hlavně psát slíbené texty. Popravdě vždy jsem byl tak trochu chaotik, co měl největší záběr po nocích a na poslední chvíli /leckdy i chvíli po ní/. Jenže to mi už delší dobu nejde a těch zcela obyčejných každodenních starostí je více než dost.

Navíc nezapírám, že je ve mně často až zarputilá snaha alespoň trochu klukům nahradit chybějící maminku, což - jako každá zarputilá snaha v přístupu k dětem - plodí spíš opak nebo další stres.

Ondra předkarnelový stres ještě trochu přiživil, když dva dni předem najednou večer před spaním začal tvrdit, že musíme vyrobit kornout na karneval. Prý když ho mít nebude, tak nic nedostane. Odmítl jsem to s tím, že si na to měl vzpomenout dřív, že karneval je až za dva dni a že to určitě není tak, že by nic nedostal. Ondra chvíli trval na svém. Druhý den mě paní učitelka potvrdila, že kornout budou dělat s dětmi ve školce a že není důvod k nějakému stresu. Takže když Ondra zmínil kornout o den později, tak jsem mu to už jen v klidu zopakoval.


Nakonec se však musím sám sobě smát, jak si nejenom tímto zbytečně komplikuji život, sobě i klukům. Teda snažím se tomu smát, ačkoliv mě to spíš mrzí.

V téměř beznadějné situaci, jak jsem si jen ve stresu mylně myslel, a v časové tísni jsem Ondru vyzvedl ze školky dřív. Martina jsme nechali v družině, byl se podívat na jeden nový kroužek. Zašli jsme do nejbližšího papírnictví. Byl jsem odhodlán Ondrovi koupit to, co si vybere. Tak se taky stalo. Ondra našel celý soubor pro rytíře a já byl rád, že to šlo tak rychle. Zbytečně jsem v tom viděl takovou vědu. Doma jsme sice zjistili, že brnění je udělané tak, že bez úprav stejně nejde nasadit, ale to Ondrovi nevadilo. Musel jsem mírnit Martina, který mu úbor záviděl a chtěl taky takový. Navíc se o něj chvílemi přetahovali a já se obával, aby kostým nezničili ještě před karnevalem.

I s postavou jsme si poradili. Řekl jsme Ondrovi, že bude princ Bajaja. To prý už bude někdo jiný, oponoval mi Ondra. Tak jsem říkal, že bude rytíř/princ Kazisvět z pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele (já si to původně myslel, ale pak jsem mylně tvrdil, že je to postava z pohádky Pyšná princezna, což je jedno). Ondrovi se sice nejdřív nechtělo být Kazisvětem a důkladně se vyptával na původ takového jména. Nakonec jsme se shodli, že bude hodným Kazisvětem. Martin na Ondrovi vyzvídal, zda bude bojovat s drakem nebo s jinými rytíři o princeznu.

Ráno bylo trochu hektické, ale nakonec jsem si večer i nachystal konturovací tužku na oči, kterou jsem si pořídil už na minulý karneval. Ondra se už večer rozhodl, že si špatně padnoucí brnění nevezme. Tak mě napadlo, že mu udělám ze starého prostěradla plášť. Ondrovi se to nelíbilo, prý takový otrhaný hadr nechce. Tak jsem mu řekl, že je prostě rytíř, který hodně bojoval, takže už má plášť otrhaný. Takové vysvětlení se mu nejenom zalíbilo, ale prý ho nakonec i použil. Odpoledne po karnevalu mi říkal, že se ho děti ptaly, proč má takový otrhaný hadr. Ondra odpověděl, že to má z boje a už z vlastní hlavy doplnil, že prostě rád bojuje "jako Jan Lucemburský".

Ostatně už při kreslení bradky projevil své historické znalosti. Když jsem Martinovi říkal, že Ondrovi nebudu dělat jen knírek, aby nevypadal jako Hitler, Ondru ukazoval, že ne, že Hitler ho měl jen takhle pod nosem (a ukázal to prsty).

Ondra sice nebyl nazdobený jako některé jiné děti, ale hlavní je, že byl spokojený a že jsme to zvládli. I když mě mrzí, že ne v klidu. Tak snad si z toho vezmu pro sebe alespoň nějaké poučení.

Hodný rytíř Kazisvět:

Společné lyžování

Čas (a finance) investované vloni do lyžařské výuky kluků (viz ZDE) jsem letos opravdu ocenil. Tentokrát jsem už nestál na kopci a nepozoroval kluky, jak lyžují. Taky jsem si půjčil lyže a vyrazili jsme společně na svah. Chtěl jsem, aby se kluci napoprvé rozjezdili v lyžařské škole s instruktorem. Jenže nebylo volné místo a navíc ceny výrazně vzrostly. Zatímco vloni jsem se celkem snadno domluvil, že výpůjčka lyžařského kompletu a hodina výuky se daly výhodně zkombinovat, letos pravidla zpřísnili. Takže k výrazně dražší hodině výuky s instruktorem bylo třeba vybavení půjčit minimálně za cenu půldenní výpůjčky. Už předtím jsem uvažoval, zda by se nám nevyplatilo půjčit si výbavu někde jinde nebo alespoň pro Martina jeden komplet pořídit. Jenže vzpomněl jsem si pozdě a navíc tak často na lyže nejezdíme. Zřejmě nejvýhodnější se mi zatím zdá nabídka výpůjčky výbavy na celou zimní sezónu, která by se vyplatila, kdybychom lyžovali minimálně 10 dní. Kluky to celkem baví, tak uvidíme. Já bych raději vyrazil na běžky, ale chápu, že to děti většinou moc nebaví.

Takže jsme hned napoprvé vyrazili na velkém vleku na svah. Nevýhoda tří byla, že já jsem na dvoumístné kotvě jezdil s malým Ondrou a Martin si musel někoho najít, protože sám jezdit nechtěl, i když to s jedním malým karambolem taky zvládnul. Martin však prokázal svoje dobré komunikační schopnosti a dvakrát si vyhlédl nějakou ženu, se kterou se pak domluvil i na chvíli společného lyžování nebo na sebe u vleku čekali. Musím uznat, že má vkus. Jednou to byla maminka s většími dětmi, podruhé zřejmě vychovatelka z dětského domova, která měla na svahu taky několik dětí. Zvlášť v případě vychovatelky mě Martin skutečně pobavil, když jsem pozoroval, že se s ní zřejmě pokoušel seznámit pan vlekař a pak jen se závistí sledoval, jak jí "sbalil" Martin a opakovaně s ní jezdil na vleku. My s Ondrou jsme Martina pozorně sledovali, ale díky tomu jsme si mohli užívat jeden druhého.

Při prvním sjezdu to sice s klukama vypadalo dost bídně a já měl obavy, že toho moc nenalyžujeme. Tak jsem se ujal role instruktora a i kluci si za chvíli zvykli a zlepšili se. Jen jsem je pak několikrát musel napomínat, neboť oba - zvlášť Martin - byli líní dělat obloučky a sjížděli poměrně velkou rychlostí. To bylo náročné zvlášť když jeden spadnul a druhý ujel dolů. Po několika dramatických chvilkách jsme nakonec dohodli pravidla a po výhrůžce odchodu domů se to přece jen zlepšilo.

Oproti loňsku, kdy kluci byli na lyžích celý týden, ale vždy jen na hodinu, jsme tentokrát byli na lyžích jen dva dni, ale jednou dvakrát, podruhé dokonce třikrát za den, včetně večerního lyžování. Celodenní výpůjčku výbavy jsme tak využili maximálně a s klukama jsme se shodli na tom, že nám to docela stačilo. Přece jen Ondra nebyl předtím příliš fit a já to zase nechtěl přehnat. Navíc skutečně se nejednalo o levnou záležitost. Nakonec i počasí se zhoršilo, takže jsme raději vyrazili bruslit a užívali jsme si zimu a volno jinak.

Sněhu jsme si užívali natolik, že jsem ani neměl čas na dokumentaci. Nakonec jsem kluky fotil jen jednou. Když skončilo odpolední lyžování, tak mi chvilku zapózovali.

Svíčky k svátku

Minulý týden jsme s klukama byli mamince k svátku rozsvítit svíčky na její hrob. Jak jsem si to představoval už kdysi, když jsem místo vybral, spojili jsme to s procházkou a nakonec i s obědem v nedaleké restauraci. Nechodíme na hřbitov zase až tak často, o to víc se snažím, aby to nebylo z pocitu povinnosti nebo ve spěchu. Leckdy třeba navrhnu, že bychom tam mohli zajít a počkám, až se sami kluci připomenou a chtějí taky vyrazit.

Tentokrát to byl sice dobrý nápad, ale studený vítr nás nakonec přiměl nejenom k neplánované návštěvě restaurace, ale i ke zpáteční cestě autobusem.

Martin se chtěl vyfotit "s maminkou". Nejprve se mi příliš nechtělo. Klukům říkám, že maminku má každý z nás v sobě a můžeme si na ní vzpomínat kdykoliv a kdekoliv. Nakonec jsem ho vyfotil a i Ondru, který se přidal. On si Ondra většinou vzpomene, že si maminku "moc neužil".

Zato já jsem si s Ondrou začátkem roku docela užil, když jsme byli několikrát v nemocnici s jeho nečekaným zánětem. Líbilo se mu, že cestou domů autobus projížděl areálem, při které jsem mu ve stanici Gynekologie ukazoval okno místnosti, kde se narodil (v případě Martina si to nepamatuji tak přesně) a ve stanici Onkologie budovu, kde se léčila maminka. Teda ukázal jsem mu to jen jednou a on to potom spolehlivě opakoval, kdykoliv jsme tudy jeli. Alespoň si obohatil slovní zásobu o další slova: gynekologie a onkologie (zatím je však ve slovním fotbalu nepoužil, ale už jsme ho spolu dlouho nehráli).


Když Martin včera ve zprávách zaslechl a zahlédl shromáždění u hrobu Klementa Gottwalda, tak mi po chvíli řekl: "Tatíí, nemohli bychom někdy zajít na hrob Václava Havla a zapálit mu tam svíčičku?" A dodal: "Já vím, že to nebyla naše maminka, ale byl hodnej a slavnej." Malý Ondra byl v dětském pokoji, ale naši konverzaci nepochybně zaslechl, protože doplnil Martina, když na nás zavolal: "A velel dobru." Vida, jak se z mých kluků vyklubali "pravdoláskaři". (Pro zajímavost jen odkaz na to, jak jsme s klukama prožívali úmrtí Václava Havla.)

Omlouvám se čtenářkám a čtenářům svého blogu, že nezvládám psát častěji a pravidelněji. Děkuji za přízeň.

Tři dvojky

Já už tomu našemu školství opravdu nerozumím! Musím napsat po měsící odmlky na mém blogu.

Téměř po dvou týdnech, kdy naši rodinu decimoval chřipkový virus, jsem dnes poslal Martina do školy pro vysvědčení. Při vyzvednutí mě přivítal trochu posmutnělý. Na vysvědčení má tři dvojky: z češtiny, prvouky a z matematiky. Tentokrát jsme nic předem netušili. Martin byl nemocný a předtím byla téměř dva týdny nemocná jejich učitelka. Se dvojkou z češtiny jsme samozřejmě počítali. I když i tady se Martin snaží a od listopadu chodí po doporučení učitelky na kroužek doučování z češtiny. Prý je tam nejlepší, tak odpovídá jako poslední, aby spolužáky přpadně opravil. Dokonce mu učitelka na doučování říkala, že by tam už nemusil chodit, ale dohodli jsme se, že zůstane.

Dvojka z prvouky? No, dobrá, i když nevím podle čeho byli v tomto předmětu hodnoceni, protože žádné známky nedostávali. Ale dvojka z matiky je pro nás překvapení. O to víc mě mrzí, že jsem se neozval už po třídních schůzkách v listopadu, kdy mi tvrdila, že Martin je mezi jedničkou a dvojkou. Tehdy jsem to doma přepočítával a musel jsem uznat, že čístě aritmeticky to bylo kolem 1,5, i když ve skutečnosti to byly jen dvě trojky (o jedné z nich, na takovém cáru papíru, jsem psal ZDE) a jinak samé jedničky. Od té doby přinesl z matematiky řadu dalších jedniček. Pro Martina i pro mne je tedy překvapením a trochu záhadou, že nakonec dostal na vysvědčení dvojku (podobně jako z češtiny, kde oba víme, že mu jde hůř).

I když Martin nad výsledkem konstatoval, že se bude snažit, aby měl na konci samé jedničky, bylo znát jeho zklamání. A já uvažuji, že napíšu paní učitelce. Asi nebudu jediný, už tehdy na třídních schůzkách se s ní někteří rodiče dohadovali (spíš kvůli kázeňským záležitostem). Rovněž při rozdělení do dalších tříd se ukázalo, že Martinova třída je oproti ostatním pozadu. Respektuji rozhodnutí paní učitelky, ale o to více nechápu, proč si hrají na takové sebehodnocení, které žák jednou za čas píše do žákovské knížky. Ale nikdo pak neřeší, když se toto sebehodnocení s hodnocením paní učitelky rozchází. Za špatné rovněž považuji, když ani žákovi (a ani rodičovi) není zřejmé, že by byl hodnocen skutečně podle své snahy a výsledků.

Nějak to školství nechápu. Stále mám pocit, že se nedostává kvalitních pedagogů a hlavně ten systém spíš děti demotivuje než by je těšil a pomáhal jim radostně a smysluplně poznávat dnešní svět.

V neposlední řadě je zvlášť v těchto úvodních třídách vysvědčení vizitkou učitelek a jejich práce.

Oba kluci jsou šikovní. Vidím to každý den, trávím s nimi docela dost času. Nemyslím si, že bych z pozice rodiče vyzdvihoval jen svoje děti a vnímal je nekriticky. Naopak mám spíš tendenci být na ně víc náročný a jsem přísný. O to víc mě mrzí taková zkušenost.

S Ondrou máme za sebou zápis do stejné školy. Je to čistě pragmatické rozhodnutí, neboť je to naše spádová škola, která je nejblíž a snad si oba kluci budou moct pomáhat. Přesto je to docela loterie, jakou dostanou učitelku a jak bude učitelka zvládat kolektiv dětí a jejich individualitu.


Vím, že si to beru víc, než je třeba, ale skutečně mě to mrzí a i naštvalo. Moc dobře vím, že jsou na světě důležitější věci. Se životem se pereme, jak umíme. Nejsme dokonalí a pořád je co zlepšovat. Ale abychom ještě pořád dokola řešili takové problémy a museli okolí přesvědčovat, že nejsme zase tak špatní, to mě opravdu nebaví. Máme za sebou poměrně náročný začátek nového roku. Takže zase zatnout zuby a pokračovat v práci...

Vánoce

Letošní Vánoce byly podle mne více než štědré. Mám z nich zvláštní pocit. Ten samozřejmě souvisí s tím, že vnímám, jak se vše zdražuje. Docela přemýšlím nad tím, jak vše zvládat i po finanční stránce. Jednak nedosahuji kvalit hospodáře ani mé manželky ani mé mámy. Jednak cítím tlak okolí, že bych měl klukům trochu víc dopřávat. Skutečně jsem před letošními Vánocemi pod tímto vlivem ještě vyrazil na nákupy a pořídil klukům něco nad plán. Po delším váhání jsme nakonec nadílku absolvovali mimo domov, takže jsem nechtěl, aby měli kluci pocit, že dostali méně než druzí. Stejně jsem nakonec sledoval známou věc, že kluci měli největší radost z několika drobností. Navíc mám pocit, že jsme v dětském pokoji dosáhli hranice, kdy se nám tam už nic víc nevejde, dokud něco nevyřadíme, k čemuž se však kluci moc nemají.

Ondra třeba s plastovým jídlem, které se dalo jakoby krájet. Když mi to v obchodě ukazoal, považoval jsem to za naprostou hloupost pro malé děti. Nakonec jsem to však (ve slevě) pořídil a byla to jedna z věcí, ze které měl Ondra největší radost.

Ovšem největší radost měl Ondra z plyšové stonožky, do které se vysloveně zamiloval na předvánočním veletrhu, který jsme navštívili jen proto, že na něm Martin vystupoval s koledou. Dlouhá plyšová stonožka stála stovku nebo dvě a mně to opět přišlo zcela absurdní a příliš velké. Jenže Ondru velmi zaujala. I když ví, že se mnou je těžká řeč a žadonění nebo smutnění mě příliš neobměkčí - takže je fajn, že to kluci neprovozují, protože to je lepší se mnou smlouvat. Stejně jsem pro Ondru tehdy ještě nic neměl a ani jsem nevěděl, tak jsem nakonec souhlasil. Vtipné bylo to, že jsme koupili stonožku společně, jinak to totiž ani nešlo, když jsem neměl možnost hlídání. Takže Ondra měl velkou radost, jenže pak se začal dožadovat, že by si jí chtěl rozbalit nejraději hned. To jsem odmítl a stonožku založil. Dokonce tak důkladně, že jsem těsně před Vánocemi měl pocit, že jí nenajdu. Nakonec se mi jí podařilo nachystat a přemístit tak nepozorovaně, což bylo při její velikosti obdivuhodné, že Ondra do poslední chvíle neměl jistotu, zda jí pod stromečkem skutečně najde. O to větší měl radost, když jí tam pak skutečně našel. Teď se sotva vejde do postele, kolik tam má plyšáků.

Martin si vybral svůj nejoblíbenější dárek na stejném veletrhu a na úplně stejném stánku jako Ondra svojí stonožku. Nad tímto darem jsem váhal ještě víc, neboť se jedná o maketu samopalu s reálným a dost hlasitým zvukem, což je asi postrach všech rodičů. Řekl jsem si, že pistolky dostali už vloni, taky plastové a dřevěné meče mají, jsou to holt kluci. Navíc Ondra už nějakou podobnou pistoli se zvukem od někoho v minulosti dostal, takže bylo třeba zohlednit ozbrojení obou. Martin měl radost, ale já stejně musel brzo zasáhnout, takže její používání bylo omezeno jen na několik okamžiků během dne.

Nakonec jsem se rozhoupal i ke koupi autodráhy, která byla za výrazně sníženou cenu, i když mi i tak přišla drahá. Martin si jí hodně přál. Jenže jsme brzo zjistili, že její sestavení je celkem věda, takže vyžaduje mojí pomoc. Navíc je dost křehká (oproti těm, co pamatuji z mládí, i když já snad tehdy ani žádnou neměl) a autíčka se rozpadaly už během první jízdy. Oproti tomu je samopal mnohem levnější a spolehlivější hračka

Rozhodně nepatřím k lidem, kteří by si mysleli, že se musí kupovat plno darů. Naopak mě spíš okolí nabádá, abych klukům něco dopřál. Já si myslím, že kluci materiálně nestrádají, i když je fakt, že já pro to nemám moc smysl. Jako dítě jsem plno věcí neměl a ani jsem po nich extra netoužil nebo dnes necítím potřebu si to nějak vynahrazovat, což jsem viděl u některých vrstevníků. Na druhou stranu je fakt, že mojí "chorobou" jsou v tomto ohledu knihy, ale to je až pozdějšího data. I když se už musím mnohem víc krotit, tak to u nás doma podle toho vypadá.

Tak si myslím, že jsme si Vánoce pěkně užili. I když takový zvláštní pocit ve mně zůstává, včetně ne zcela jasných představ o budoucnosti. Nepochybně je to i důsledek obecných obav ve společnosti a všeobecně rozšířené nejistoty. A samozřejmě i mé osobní situace. I když v dobách nemocí, kluků nebo především mých, to omezení snáším dost těžce, přesto bychom měli mít naději a nepropadat pesimismu.

Pozn.: Text jsem napsal až koncem dubna, ale zařadil ho zpětně sem.

PF 2013

Martin a kluci

Pár adventních obrázků

Vkládám malé obrazové ohlédnutí za letošním krátkým adventem.

Advent začal sněhovou nadílkou a skončil na blátě a dešti. My jsme s klukama vyrazili do přírody. Pozorovali jsme stopy zvířat ve sněhu. Nalezli jsme také pěknou úrodu jablek, kterým sníh udělal pěkné čepičky. Kluci to komentovali, že vypadají jako velké žaludy.

Rok od roku zřejmě snáším hůř nedostatek Sluníčka, světla a "nadvládu" tmy. Má to však i svoje výhody, neboť s klukama můžeme podnikat večerní procházky, sledovat světelnou výzdobu nebo naopak hvězdnou oblohu.

Jedna momentka z takové procházky. To nejsou popeláři, ale moji kluci v reflexních vestách, aby se mi neztratili.

Procházka byla spojená se vzpomínkou i návštěvou místa, kde jsem byl jako dítě pokřtěný. Pobavilo mě, že kluky fascinovala soška "děkujícího" anděla stejně jako kdysi mne, když jsem byl malým dítětem.

Socha Ukřižovaného...

Vánoční výzdoba, ještě nerozsvícená.

Druhý den jsme ještě stihli její slavnostní rozsvícení.

Fotka z jiného města. Je sice rozmazaná, ale líbila se mi ta "trojice": strom, mariánský sloup a věž kostela.

A ještě fotka čerta ze Staroměstského náměstí. Letos jsme za čerty vyrazili do centra, ale všude bylo jen plno lidí a kluci se hodně báli. Je fakt, že tento čert vypadal hrozivě. Já však klukům dokola opakuji, že jsou to jen převlečení lidé, že není třeba se jich bát. Navíc že se jako křesťané ani čerta bát nemusí. Ďábel nás navíc mnohem víc svádí tím, že nám našeptává, abychom dělali špatné věci (psal jsem o tom už více než před rokem ZDE).

Druhá část adventu byla - asi jako vždy - trochu hektičtější. I když letos to bylo přece jen výrazně lepší. Koupili jsme pěkný stromek, za slušnou cenu a včas. Ani tašku s nákupem jsem tentokrát nikde nezapomněl (jako vloni viz ZDE). A hlavně jsme letos - snad poprvé od smrti manželky - byli v adventu a na Vánoce zdraví (nakonec jsem jen já kašlal - doslova, ne obrazně).