Zažili jsme a zažíváme toho každou chvíli dost. Snad v polovině druhého měsíce školy mohu opatrně prohlásit, že po problémech staršího syna se zdravím a se školou v minulém školním roce (a zvlášť ve 2. pololetí, kdy měl přes 200 omluvených hodin), se situace zlepšila. Na jejich škole sice už od 5. třídy mají režim II. stupně, tj. každou hodinu jinde a s jiným učitelem, resp. učitelkou, ale syn to zvládá dobře. Myslím si, že měl také štěstí na dobré - po rozhovoru se dvěma z nich si troufám říct, že výborné - učitelky, mladé a ještě plné elánu, se snahou dětem školu nezošklivit. Takže syn chodí domů i do školy spokojený, nosí převážně výborné a velmi dobré známky a tvrdí, že ho učitelky chválí. Ten dobrý pocit považuji za nejdůležitější, i když slabina v písemném projevu a nechuť ke čtení je stále znát.
Paradoxně i mladší syn má novou paní učitelku, zatím mají novou každý rok, ale tady je to naopak změna k horšímu. Starší paní učitelka, která se rovněž pěkně snažila, aby děti byly ve škole rády a mně si jednou pozvala do školy ne kvůli tomu že se syn mírně zhoršil, ale prý proto, že se nesměje, že nedělá šaškárny a neblbne. Prý jestli se něco neděje. Bylo to jen dočasné a brzy z něj byl zase třídní šašek. Až takový, že to s ním bylo na začátku prázdnin doma k nevydržení. Pořád jsem mu musel opakovat, že doma není ve škole, tak ať pořád nešaškuje. Jenže nová paní učitelka je naprostý opak. Ostatně znám jí už z dřívější doby, kdy učila prvňáčky a její pověst mezi rodiči nebyla dobrá. Starší syn jí snad krátce zažil na nějakém kroužku, který jsme raději po půl roce opustili. Každopádně ta šaškování nesnáší a mladší syn ze začátku chodil domů se samými úkoly navíc, "za trest". Opakovaně jsem mu vysvětloval, že se prostě nedá nic dělat, že musí přestat dělat šaškárny a vyrušovat, i když - jak mi tvrdí - patří ke dvěma či třem údajně nejchytřejších, protože paní učitelka prý stále říká, že má pocit jako by ve třídě nebyl nikdo jiný (pořád se prý hlásí atd.). Jsem připravený pouze v případě, kdyby podle mého odhadu přístup paní učitelky překročil únosnou mez a syn se vysloveně trápil, za ní zajít a promluvit si. Zdá se, že se to trochu zlepšilo, i když si stále stěžuje, že sedí vedle hloupého kluka, který nic neví, jen pořád opisuje a když dělají něco ve dvojici, vše musí vymýšlet on. Já mu na to říkám, že alespoň se spolu v hodině nebaví, nevyrušují (je fakt, že chvilkové zhoršení se zase zlepšilo) a třeba je vedle něj schválně, aby mu pomáhal.
Zajímavou zkušenosti letos bylo sladit denní programy obou kluků. Poprvé se totiž od sebe výrazně liší především ve faktu, že mladší chodí do družiny, starší už ne, i když jsme to původně plánovali. Zdá se, že mu více času a případný oddech doma či nějaká akce s kamarády pomohla, možná i zdravotně. Na druhou stranu se ještě musí naučit větší samostatnosti ve využívání volného času. Mladší syn si kromě družiny přál ještě chodit 2x týdně na atletiku, tak má celkem nabitý program, který zatím zvládá. Jestli to takhle půjde dál, tak bude za chvíli z rodiny nejsilnější a nejrychlejší. Je moc dobře, že jsou kluci dva, takže ráno chodí spolu a jednou či dvakrát týdně i ze školy. Už jsou i dobří domácí pomocníci a je na ně docela spoleh. Sice mě zlobí tím, že se mezi sebou neustále dohadují, ale snažím se, aby se učili držet při sobě a domlouvat se mezi sebou (např. jistě známé, "pokud se nedomluvíte, tak nebude nic" atd.).
Samozřejmě jsou i drobné starosti, ale to k životu patří.
A na závěr dvě fotky a komentář z jednoho mého statusu na Facebooku:
Dobře je člověku, když má veselé kluky a modrého z nebe na rozdávání... Když k tomu připočtu hromadu doma společnými silami vyrobených křížal z jablek, tak mi ani tolik nevadí, že smrtelná rýmička pozvolna přešla v otravný kašlík :-).
