Když děti v kostele pozorně poslouchají

Do posledního čísla farního časopisu jsem napsal tento příspěvek. Nemyslím si, že jsme nějací kostelní šprti, ale snažím se, aby se kluci v kostele chovali slušně a byli pozorní, tj. sledovali, co se děje. Potěšilo mě, když zrovna v den, kdy vyšel farní plátek, nás pochválila jedna starší paní, která seděla celou bohoslužbu vedle nás. Původně jsem měl trochu obavy, aby jí nepohoršovalo, že např. mladší syn spolu s farářem říkal některé modlitby nebo jsem klukům opakoval některé myšlenky z kázání nebo z modliteb.

Je jistě chvályhodné, když chceme, aby děti byly pozorné při slavení liturgie. Občas od nich dostaneme zpětnou vazbu, která může vést k zamyšlení nad tím, jak hlásáme Boží slovo nebo zda děláme to, co říkáme.

Například jsme s klukama zažili kázání o „nevěřícím Tomášovi“ (o 2. neděli velikonoční se čte Jan 20,19-31). Na začátku kázání se kněz zeptal, jakou přezdívku měl apoštol Tomáš. Starší syn (9 let) se ke mně naklonil a pošeptal mi: „Dvojče.“ Byl však překvapen, když si kněz sám odpověděl, že Tomáš bývá přezdíván jako „nevěřící“. Celé kázání bylo zaměřené na polemiku s touto přezdívkou a kněz zakončil promluvu tím, že bychom měli zůstat u biblické přezdívky „dvojče“ (v českém ekumenickém překladu je uvedeno Didymos, v liturgickém překladu Blíženec). Syn se ke mně opět naklonil a pošeptal: „Vždyť jsem to říkal.“ Já mu dal rád za pravdu.

V letošním roce se oba synové připravovali na 1. přijímání. Zvlášť mladší syn (7 let) projevoval určitou netrpělivost. Jednou při slovech ustanovení („Vezměte a jezte z toho všichni...“) se ke mně naklonil a zašeptal mi: „Slyšíš, tatí, všichni, tedy i děti.“ Opět jsem mu dal za pravdu a později mu vysvětlil, že si to lidé v průběhu dějin převzali po svém. Samozřejmě znám požadavek „dostatečného poznání“ a „důkladné přípravy“ (podle kánonu 913 §1 kodexu církevního práva) a vím, že můžeme být vděční papeži Piu X. (1903-1914), který častější a časnější přijímání v katolické církvi velmi propagoval. Pozice katolické církve je tak trochu středem mezi praxí pravoslavných církví, kde křest, eucharistii a biřmování přijímají najednou už malé děti a praxí protestantských církví, kde ke stolu Páně přistupují mladí většinou až po konfirmaci, tedy ve věku teenegerů. Každopádně slova „vezměte a jezte z toho všichni“ žádné další podmínky neobsahují. Často si v této souvislosti kladu některé otázky: Nejsme my dospělí příliš troufalí, když si myslíme, že máme dostatečnější poznání tohoto tajemství vydanosti Krista za nás a pro nás a jsme lépe připravení na setkání s ním než děti? Není nám naopak postoj dětí dáván v evangeliích za vzor (viz např. Mk 10,15)? Dále pak jaká je praxe v našich domácnostech? Stolujeme s dětmi teprve tehdy, až jsou dostatečně připravené a stolování dobře zvládají? Nebo se děti učí právě tím, že s námi stolují? Není na tomto rodinném stolování cenné právě to, že vytváříme a posilujeme vzájemné společenství podobně jako při společném slavení a přijímání eucharistie?

Pozorného čtenáře jistě hned napadne, že v podstatě stejná slova zaznívají nad kalichem: „Vezměte a pijte z něho všichni...“ A ve skutečnosti většinou nepijí ani děti ani dospělí. Vše vypije kněz případně přisluhující ještě dříve, než přistupují k přijímání ostatní. „Proč to všem předem vypil a na nikoho nezbylo?“ zeptal se jednou jeden ze synů. Zaujalo mě, že den před letošním 1. přijímáním pan farář prohlásil, že na základě přání některých rodičů se bude přijímat jen Tělo Kristovo. Prý to někteří zkoušeli a dětem víno nechutnalo. Nebylo by tedy poctivější slova nad kalichem vynechat, když je kvůli takovým malichernostem nehodláme následovat? Copak není možné pořídit vhodné víno a zředit ho vodou o něco více? Na druhou stranu uznávám, že děti alespoň neokusily to, co jim bude při současné praxi stejně při většině bohoslužeb upíráno. Přiznávám, že moji kluci jsou trochu „zkažení“, neboť některé neděle slavíme v malém společenství kolem stolu. Tam je mimo jiné zvykem přijímání všech z kalicha a kněz přijímá jako poslední. Ostatně proto si všímají rozdílu při slavení kolem stolu a v kostele. Svoji oslavu 1. přijímání si tak o týden protáhli a následující neděli přijali Tělo i Krev Krista. Ano, trochu se šklebili nad chutí vína, ale byli rádi, že se stali plnoprávnými členy při liturgii slavící církve.

Možná stojí za to, abychom se občas na naši církevní praxi podívali očima našich dětí a poslechli si jejich dojmy a názory. Vždyť právě „takovým patří Boží království.“ (Mk 10, 14)

Děkovačka jako na Oscarech

Dnes večer před spaním bylo u nás děkování skoro jako na Oscarech, Grammy nebo jiných cenách. Kluci s ohledem na slavení Ondrových narozenin měli pozdější večerku. Na rozdíl od některých jiných dnů se umyli poměrně rychle a bez potřeby popohánění. Pak za mnou Martin přišel, abych s nimi šel před spaním děkovat za Ondru.

Z mnoha díků přebírám jen některé a nejedná se o přesné autentické citáty, to prostě nedovedu. Ondra si svůj den opravdu pěkně užil a mimo jiné říkal: "Děkuji mamince, že mě před sedmi lety porodila... Děkuji Ti, pane Bože, že jsme si to dneska mohli užít... Děkuji, že na mne brácha a táta tak skvěle myslí... Děkuji za všechny dary, které jsem dostal..."

Jeho starší brácha ještě připojil: "Děkuji mamince, že mi porodila tak výborného bráchu, kterého mám rád, i když se s ním někdy dohaduju, ale je to můj nejlepší brácha..."

Bylo to milé a i já děkoval mamince za tak šikovné a statečné kluky a samozřejmě i Pánu Bohu za to, že všechno zalévá svým požehnáním.

Původně jsem plánoval, že bychom na kolech zajeli za maminkou na hřbitov, abychom jí poděkovali. Ondra totiž dostal nové větší kolo, takže už můžeme spolu líp jezdit. Nakonec nám to nevyšlo, tak jsme udělali jen malou projížďku v okolí.

Již během dne jsem oběma klukům říkal, jak se ve mně mísí dva silné pocity. Na jednu stranu jsem moc rád, že je z Ondry šikovný školák a oba kluci jsou šikovní. Na druhou stranu je mi samozřejmě líto, že nemají maminku, že to nemůže slavit s námi a s klukama se potěšit...

Už jsem tu jistě psal, že Ondrovo narození je pro mne už napořád spojeno s tím, že jen pět dní po porodu se zjistilo manželky fatální onemocnění. Radost z narození nového života brzy vystřídaly starosti a smutek z konce života jiného, ještě hodně mladého... Smrt prostě patří k životu, což si zvlášť silně uvědomuji při Ondrových narozeninách...

Každopádně děkuji za oba kluky a Ondrovi přeji VŠECHNO NEJLEPŠÍ !!

Ještě ke škole v přírodě

Je to už skoro měsíc, co se Martin vrátil ze školy v přírodě. Vrátil se s úsměvem a spokojený. Stejně jako vloni přivezl i všechny svoje věci, dokonce jedny tepláky navíc, které druhý den vrátil jejich majiteli. Je šikovný. Také jejich paní učitelka je šikovná, protože z různých zpráv o školách v přírodě mám pocit, že ani to není samozřejmost. Podle toho, co Martin vyprávěl, se jim opravdu dobře věnovala.

Jedním z nejšťastnějších byl Martinůvmladší brácha. Až mě překvapilo, jak si po bráchovi stýskal. Každý večer na něj myslel a v modlitbě se přimlouval. Bylo to milé. A i jejich vzájemné chování bylo po návratu lepší, i když samozřejmě jako mezi většinou sourozenců i mezi nimi to leckdy jiskří.

Pečlivý výběr a radost z volby aneb Zodpovědná občanská výchova v praxi

"Koho budeme volit?" zeptal jsem se svého mladšího školáka. "Nevím," odpověděl a po chvíli dodal: "Tak asi ty, co volíme vždycky." Tak asi jo. To jen kdyby měl někdo pocit, že nejsem konzervativní.

Volby jsme stihli ještě před bouřkou a průtrží mračen. Mladší Ondra zažil zřejmě jedinou výhodu za celé období, kdy byl brácha na škole v přírodě, tj. nemusel se s ním tahat o to, kdo vhodí obálku do volební urny. Nejprve však musel pečlivě vybrat... Jenže lístků bylo tolik, že to po nějaké chvíli vzdal a požádal mě o pomoc.

A tady tři fotky (horší kvality, protože jsou jen z mobilu) na téma: Pečlivý výběr a radost z volby aneb zodpovědná občanská výchova v praxi.

 

 

Opět škola v přírodě

Tak jsem opět po roce vypravil našeho staršího školáka na školu v přírodě. Odjížděl s úsměvem a doufám, že se s úsměvem zase vrátí. Opět jsem se snažil posílat pěkné a zábavné pohledy (o těch loňských viz ZDE). Mladšímu bráchovi je doma smutno, skoro každý večer na staršího bráchu vzpomíná a už se těší, až se vrátí. Myslel jsem si, že si to spolu víc užijeme, ale holt se mnou není taková legrace jako s bráchou a hlavně si nemůžu pořád jen hrát.

Fešáci - šašci

Ještě před slavnostním 1. přijímáním jsme s klukama podnikli generální zkoušku (bez slavnostních bot), když jsme šli k fotografce udělat portrétní fotografie. Nakonec jsou mnohem zajímavější fotky, které jsem vyfotil cestou domů. Původně jsem chtěl, aby kluci zapózovali s úsměvem a alespoň trochu inteligentním výrazem ve tváři. Oni to jako vždy pojali po svém...

Výběr oblečení k 1. přijímání

Slavnostní 1. přijímání (tj. chvíle, kdy kluci poprvé v kostele přistoupí ke stolu Páně, tj. přijmou chléb, o němž věříme, že je tělem Kristovým a víno, o němž věříme, že je Kristovou krví) se blíží a já se po určitém váhání rozhodl, že se na to trochu vyparádíme. Vložil jsem dotaz na Facebook, kde mám mezi přáteli řadu zkušených maminek a pak jsem se podle svého uvážení rozhodl. Tedy že nebudeme půjčovat oblek, ale že pořídím pěkné oblečení, tj. kalhoty, košilě s kravatou a svetr, které bude možné použít i pro jiné příležitosti. Ohledně bot je to trochu potíž, neboť výběr je špatný a využitelnost rovněž, takže to nás ještě čeká. V případě nouze vybereme nějaké nové decentní, které už máme (např. ty na fotce).

Čas nás tlačil a nakonec jsem se musel spokojit jen s jedním modelem, neboť Ondrovi nebylo o víkendu dobře. Rozhodl jsem se pro stejné oblečení pro oba a nakonec jsme zvolili variantu s modrým svetrem. Vím, že to není to nejdůležitější, ale budu rád, když to klukům bude slušet. Pro ně je stejně nejdůležitější součástí slavnostního oblečení kravata. Když jsme dorazili domů, tak se Ondra staral především o to, zda bude mít kravatu.

Jako už tolikrát jsem byl v oddělení s dětským oblečením v podstatě jediný muž. Na druhou stranu to má své výhody a prodavačky se nám většinou pozorně věnují. Jen po dotazu na slevu pro nakupující tatínky s dětmi zatím vždy s úsměvem odmítavě zavrtí hlavou.