Děkovačka jako na Oscarech

Dnes večer před spaním bylo u nás děkování skoro jako na Oscarech, Grammy nebo jiných cenách. Kluci s ohledem na slavení Ondrových narozenin měli pozdější večerku. Na rozdíl od některých jiných dnů se umyli poměrně rychle a bez potřeby popohánění. Pak za mnou Martin přišel, abych s nimi šel před spaním děkovat za Ondru.

Z mnoha díků přebírám jen některé a nejedná se o přesné autentické citáty, to prostě nedovedu. Ondra si svůj den opravdu pěkně užil a mimo jiné říkal: "Děkuji mamince, že mě před sedmi lety porodila... Děkuji Ti, pane Bože, že jsme si to dneska mohli užít... Děkuji, že na mne brácha a táta tak skvěle myslí... Děkuji za všechny dary, které jsem dostal..."

Jeho starší brácha ještě připojil: "Děkuji mamince, že mi porodila tak výborného bráchu, kterého mám rád, i když se s ním někdy dohaduju, ale je to můj nejlepší brácha..."

Bylo to milé a i já děkoval mamince za tak šikovné a statečné kluky a samozřejmě i Pánu Bohu za to, že všechno zalévá svým požehnáním.

Původně jsem plánoval, že bychom na kolech zajeli za maminkou na hřbitov, abychom jí poděkovali. Ondra totiž dostal nové větší kolo, takže už můžeme spolu líp jezdit. Nakonec nám to nevyšlo, tak jsme udělali jen malou projížďku v okolí.

Již během dne jsem oběma klukům říkal, jak se ve mně mísí dva silné pocity. Na jednu stranu jsem moc rád, že je z Ondry šikovný školák a oba kluci jsou šikovní. Na druhou stranu je mi samozřejmě líto, že nemají maminku, že to nemůže slavit s námi a s klukama se potěšit...

Už jsem tu jistě psal, že Ondrovo narození je pro mne už napořád spojeno s tím, že jen pět dní po porodu se zjistilo manželky fatální onemocnění. Radost z narození nového života brzy vystřídaly starosti a smutek z konce života jiného, ještě hodně mladého... Smrt prostě patří k životu, což si zvlášť silně uvědomuji při Ondrových narozeninách...

Každopádně děkuji za oba kluky a Ondrovi přeji VŠECHNO NEJLEPŠÍ !!

Ještě ke škole v přírodě

Je to už skoro měsíc, co se Martin vrátil ze školy v přírodě. Vrátil se s úsměvem a spokojený. Stejně jako vloni přivezl i všechny svoje věci, dokonce jedny tepláky navíc, které druhý den vrátil jejich majiteli. Je šikovný. Také jejich paní učitelka je šikovná, protože z různých zpráv o školách v přírodě mám pocit, že ani to není samozřejmost. Podle toho, co Martin vyprávěl, se jim opravdu dobře věnovala.

Jedním z nejšťastnějších byl Martinůvmladší brácha. Až mě překvapilo, jak si po bráchovi stýskal. Každý večer na něj myslel a v modlitbě se přimlouval. Bylo to milé. A i jejich vzájemné chování bylo po návratu lepší, i když samozřejmě jako mezi většinou sourozenců i mezi nimi to leckdy jiskří.

Pečlivý výběr a radost z volby aneb Zodpovědná občanská výchova v praxi

"Koho budeme volit?" zeptal jsem se svého mladšího školáka. "Nevím," odpověděl a po chvíli dodal: "Tak asi ty, co volíme vždycky." Tak asi jo. To jen kdyby měl někdo pocit, že nejsem konzervativní.

Volby jsme stihli ještě před bouřkou a průtrží mračen. Mladší Ondra zažil zřejmě jedinou výhodu za celé období, kdy byl brácha na škole v přírodě, tj. nemusel se s ním tahat o to, kdo vhodí obálku do volební urny. Nejprve však musel pečlivě vybrat... Jenže lístků bylo tolik, že to po nějaké chvíli vzdal a požádal mě o pomoc.

A tady tři fotky (horší kvality, protože jsou jen z mobilu) na téma: Pečlivý výběr a radost z volby aneb zodpovědná občanská výchova v praxi.

 

 

Opět škola v přírodě

Tak jsem opět po roce vypravil našeho staršího školáka na školu v přírodě. Odjížděl s úsměvem a doufám, že se s úsměvem zase vrátí. Opět jsem se snažil posílat pěkné a zábavné pohledy (o těch loňských viz ZDE). Mladšímu bráchovi je doma smutno, skoro každý večer na staršího bráchu vzpomíná a už se těší, až se vrátí. Myslel jsem si, že si to spolu víc užijeme, ale holt se mnou není taková legrace jako s bráchou a hlavně si nemůžu pořád jen hrát.

Fešáci - šašci

Ještě před slavnostním 1. přijímáním jsme s klukama podnikli generální zkoušku (bez slavnostních bot), když jsme šli k fotografce udělat portrétní fotografie. Nakonec jsou mnohem zajímavější fotky, které jsem vyfotil cestou domů. Původně jsem chtěl, aby kluci zapózovali s úsměvem a alespoň trochu inteligentním výrazem ve tváři. Oni to jako vždy pojali po svém...

Výběr oblečení k 1. přijímání

Slavnostní 1. přijímání (tj. chvíle, kdy kluci poprvé v kostele přistoupí ke stolu Páně, tj. přijmou chléb, o němž věříme, že je tělem Kristovým a víno, o němž věříme, že je Kristovou krví) se blíží a já se po určitém váhání rozhodl, že se na to trochu vyparádíme. Vložil jsem dotaz na Facebook, kde mám mezi přáteli řadu zkušených maminek a pak jsem se podle svého uvážení rozhodl. Tedy že nebudeme půjčovat oblek, ale že pořídím pěkné oblečení, tj. kalhoty, košilě s kravatou a svetr, které bude možné použít i pro jiné příležitosti. Ohledně bot je to trochu potíž, neboť výběr je špatný a využitelnost rovněž, takže to nás ještě čeká. V případě nouze vybereme nějaké nové decentní, které už máme (např. ty na fotce).

Čas nás tlačil a nakonec jsem se musel spokojit jen s jedním modelem, neboť Ondrovi nebylo o víkendu dobře. Rozhodl jsem se pro stejné oblečení pro oba a nakonec jsme zvolili variantu s modrým svetrem. Vím, že to není to nejdůležitější, ale budu rád, když to klukům bude slušet. Pro ně je stejně nejdůležitější součástí slavnostního oblečení kravata. Když jsme dorazili domů, tak se Ondra staral především o to, zda bude mít kravatu.

Jako už tolikrát jsem byl v oddělení s dětským oblečením v podstatě jediný muž. Na druhou stranu to má své výhody a prodavačky se nám většinou pozorně věnují. Jen po dotazu na slevu pro nakupující tatínky s dětmi zatím vždy s úsměvem odmítavě zavrtí hlavou.

Milé setkání v metru na den čarodejnic

Poslední dubnový den jsme s klukama kromě mnoha malých čarodejnic potkali v metru jednu docela normální holku. Rychle jsem v ní poznal olympijskou medailistku, zvlášť když jsem si všimnul, že trochu kulhá. Jen na její jméno jsem si hned nevzpomněl. Chvilku jsem googlil, abych měl jasno. Pak jsem jí slušně oslovil a představil klukům. Chvíli jsme si povídali, měli jsme společné jen dvě stanice. Přestože předtím byla trochu zamračená, na nás byla milá a s klukama si povídala, např. se jich ptala na sportování. Z legrace jsem jim říkal, že to sice není Jágr, ale je to medailistka. Kluci se ohradili, že Jágra "naživo" už viděli na hokeji, když hrál za Kladno a "stejně jsme je porazili", dodali. Martin byl komunikativnější, náš prvňáček rarášek Ondrášek se spíš styděl, což je u něj poslední dobou neobvyklé.Bylo to milé, klukům nejdřív ani nedošlo, že se baví s někým slavným. Ostatně Eva Samková působila přirozeně a normálně. Sama klukům říkala, že je přece obyčejná dvacetiletá holka.

Až při vystupování jsem si vzpomněl, že bych mohl kluky s ní v rychlosti vyfotit alespoň na mobil, ať nám to lidi věří a ať mají kluci památku. Až když jsme vystoupili, tak kluci začali "týýý vagóóó", "hustýýý", "to budou kluci zííírat" a dožadovali se, abych jim fotku přehrál na mobil, na tablet nebo foťák, ať se můžou ve škole pochlubit. Tak jsem je krotil, ať neblbnou a ať si spíš zapamatují, že si člověk může normálně popovídat.

Eva Samková je fajn baba, ale i profesionálka nejenom na sport. Když jí chtěli kluci zamávat, jak odjížděla metrem, dobře si všimli, že se už zase mračila do svého mobilu. Ale na nás, její fanoušky, byla milá...

Poznámka (5. května): Tak stalo se to, co jsem předpokládal. Když se starší syn v rámci víkendových zážitků ve škole chlubil, že potkal Evu Samkovou, tak prý nikdo ve třídě nevěděl, o koho se jedná. Paní učitelka se ptala, zda je to ta právnička (zřejmě měla na mysli Kláru Samkovou). Martin opakoval, že to byla olympijská medailistka. Po chvíli si konečně někdo vzpomněl, že šlo o snowboardistku, která zvítězila ve snowboardcrossu. Nevadí, hlavně že máme zážitek my :-).