Pět let...

Před časem uplynulo již pět let od smrti mojí manželky a maminky kluků.Vzpomínal jsem na to zde už mnohokrát (třeba vloni). Letos jsem mimo jiné vzpomínal na shon, který následoval bezprostředně poté. Ani nevím, zda jsem o tom tady někdy psal. Mnohé se může zdát zvláštní, zvlášť pokud někdo něco podobného nezažil.

Smrt Lenky byla očekávaná a do určité míry byla úlevou, neboť přinesla konec utrpení, které si ani nedokážu představit, ačkoliv jsem byl nablízku. Navíc skončila část mé nelehké služby. Na druhou stranu - a o tom jsem tu už psal - bylo zvlášť pro Martínka velkou změnou, že tu maminka už nebyla. I když už nereagovala, byli jsme s ní a měli jí tady. Po její smrti proběhlo vše více než dobře. Byl jsem připraven, poučen, měl jsem za zády lidi z mobilního hospicu Cesta domů a další přátele a známé. Zařízení všech záležitostí kolem pohřbu bylo jen jednou věcí (známý si mě občas dobírá, že jsem specialista na pohřby a něco na tom asi bude). Jinou starostí bylo, že se k našemu bytu blížila plánovaná rekonstrukce celé jedné strany domu, výměna oken a meziokenních vložek. Zásah velmi výrazný, při kterém bylo potřeba nachystat a nejlépe vyklidit celé dva pokoje. V jednom z nich ležela Lenka, druhý byl skladištěm (hlavně mých papírů a knih). Byl to zajímavý souboj s časem a samozřejmě jsem uvažoval, že bych případně musel požádat o nějakou změnu postupu prací.

Nakonec vše "vyšlo" včas. Lenka zemřela v noci na úterý, pohřeb se podařilo dojednat a vše zařídit už na sobotu. Do té doby jsem zároveň zhruba do deseti banánových krabic naskládal Lenky oblečení, které si v den pohřbu odvezli její příbuzní. Moc mi tím pomohli, protože jsem nemusel nic přebírat a přemýšlet, jak s věcmi naložit. Občas slyším, že s věcmi po zesnulém člověku mají lidé potíže a třeba je dlouho nechávají na svém místě. Mně především okolnosti přinutily vyřešit to hned a bylo to dobře. Samozřejmě pár osobních věcí mám dodnes a třeba od Vánoc Martin používá mobil, který jsem kdysi Lence pořídil. Také s manželskou postelí mi pomohli příbuzní, tentokrát z mojí strany. Byl to svatební dar od mého otce a mohl bych na ní - hlavně na kvalitní matrace - dělat velkou reklamu, neboť Lenka na ní ležela až do smrti, aniž by měla nějaké proleženiny. Složil jsem jí hned ten den, jak Lenka zemřela. I pro malého Martina to mělo velký význam, neboť prázdná postel by tak nějak víc trčela a připomínala, že v ní někdo chybí. Dodnes mám slzy v očích, když vzpomínám, jak se Martin kvůli něčemu na mne nazlobil a běžel do pokoje "za maminkou" si postěžovat, ale mezi dveřmi (když si všimnul, že už tam není ani maminka ani postel) se zastavil, zarazil a pak přiběhl zpátky, aby mě mlčky objal... O postel projevila zájem jedna příbuzná, což jsem uvítal, že může ještě někomu posloužit. Můj otec jí během pár dní odvezl.

Zbývalo jen pár dní na vyklizení pokojů a jejich zabezpečení, tj. zakrýt knihovny a nábytek igelitem. Vzpomínám, jak mi s tím hodně pomohla moje máma, mimochodem sama již s vážnou diagnózou recidivující rakoviny, čekala jí za dva měsíce operace. Na podlahy jsme položili kartóny, aby je řemeslníci nezničili. Vše jsme oblepili a zajistili, dělali jsem to téměř do tří v noci před stanoveným termínem. A udělali jsme to tak pečlivě, že řemeslníci se druhý den divili, že tak připravený byt ještě neviděli. Jen jsem se musel s klukama zabarikádovat v obývacím pokoji, aby se do druhé části bytu dostalo co nejméně prachu (připomínám, že jsem měl jednoho tříletého a druhého desetiměsíčního prcka). Samozřejmě, že i tohle jsme zvládli. S úklidem po řemeslnících mi přišel nečekaně pomoct otec se svojí přítelkyní, což bylo fajn. Na opětovné zařízení pokojů už bylo mnohem víc času, i když ještě dlouho v budoucím pokoji kluků zůstala jedna stěna zcela zaskládaná krabicemi. Stejně jsme ještě delší dobu spali s klukama všichni tři v obývacím pokoji, i když malý Ondra už nějakou dobu ve své postýlce, aby po nás v noci nelezl.

Vzpomněl jsem si na tento frmol po smrti Lenky o to víc, že jsem na první týden v květnu uvolnil kluky ze školy a ze školky a odvezl je na týden k babičce, zatímco jsem se doma snažil něco dopsat a trochu poklidit. Moc úspěšný jsem nebyl, ale byl jsem rád, že si kluci mohli užít příbuzenstvo a já si zase zhruba po třičtvrtě roce na pár dní a nocí vydechnout. Vzpomínal jsem, jak jsem ten všechen frmol a starosti tehdy zvládal a jak mám nyní pocit, že těch sil a elánu už mám tak nějak míň.


Kluci, zvlášť Martin, se mě často ptají na něco o mamince. Samozřejmě jim můžu vyprávět jen o tom, co jsem s maminkou zažil. Když jsme se dohodli, že pojedou k babičce, tak jsem jim navrhnul, že se můžou babičky na mnohé o své mamince zeptat. Vždyť ona je maminka maminky, tak jí dobře zná. Kluci nadšeně souhlasili. Jen jsem jim připomněl, že je babičce smutno, že maminka - její dcera - zemřela, tak ať jsou ohleduplní. Když uvidí, že by z toho bylo babičce moc smutno, tak ať se nevyptávají. Kluci mi udělali radost, když mi Martin do telefonu hlásil, že si s babičkou o mamince povídali a koukali na fotky a hlavně že se babičky ptali, zda jí to nevadí, zda jí není z toho povídání moc smutno. Nakonec mi i babička potvrdila, že se kluci vyptávali a že si povídali, že se skutečně ptali, zda jí to nevadí a jí to skutečně nevadilo, naopak byla ráda. Po příjezdu se pak kluci smáli, že maminka byla jako dítě ušatá, podobně jako Ondra. Ostatně už při pohřbu příbuzní Lenky říkali, že Ondra je celá maminka, když byla malá.

Před časem jsem zase někoho zaslechl tvrdit, že malé děti smrti a její konečnosti nerozumí, prý tak do školního věku nebo až do deseti let. Oponoval jsem, ale nakonec jsem se do větších debat nepouštěl. Naše zkušenost je prostě jiná, což je dáno naší poměrně výjimečnou situací. Vzpomínám si, když jsem čtyřletému Martinovi řekl, že umřela babička, moje máma, hned mu bylo jasné, že už jí neuvidí, alespoň na tomto světě ne. Stejně tak to oba vnímají u dědy, na kterého si pamatuje i Ondra. Děti jsou v tomhle prostě jiní než mnozí dospělí, i když samozřejmě naše postoje a naše přijímání smrti blízkých pečlivě sledují a mnohdy napodobují. Resp. silně vnímají, zda jsme s věcmi srovnaní, zda jsme k sobě i k nim skutečně upřímní nebo zda naopak jen něco před sebou či před nimi hrajeme. Třeba kluci jsou dodnes rádi, že mohli dědu zakopat (více viz ZDE).

Už jsem tu mnohokrát psal, že se kluci občas dostávají do situací, kdy musí říct, že maminku nemají. Zvládají to podle mne až neuvěřitelně dobře a často své okolí uvedou do rozpaků, jak "normálně" a věcně tuto neobvyklou situaci přijímají a jsou schopni o ní mluvit. Na druhou stranu to zatím asi spíš Martinovi někdy dělá starosti. Zrovna dnes mi říkal, že si v hudebce povídali o Pražském jaru a o tom, kdo vyráběl pro maminky přání k svátku. Vlastně to začalo tím, že mi Martin řekl, že je smutný, že mi nevyrobil přání k svátku, tj. k svátku maminek (o minulých svátcích maminek viz ZDE). Když jsme si o tom začali povídat, tak jsem zjistil, že si o tom povídali v hudebce. Já většinou v takových případech docela vyzvídám, co se dělo a co kdo řekl, abych posoudil, zda situaci dobře zvládl nebo zda je třeba si o tom víc promluvit. Chvilku trvalo, než jsem pochopil, že to nebylo ve škole, ale v hudební škole. Tak jsem Martinovy vysvětlil, že do hudebky nechodí tak často jako do školy, takže je pochopitelné, že si to paní učitelka nemůže pamatovat, že nemá maminku (ostatně podobnou příhodu z hudebky, se stejnou paní učitelkou, jsem tu popisoval už před rokem a půl viz ZDE). Martin prý jen řekl, že přání neudělal. Ostatně to ho nakonec mrzelo, tedy že neudělal přání pro mne než že nemá maminku, což jsem mu říkal, že ho mrzet nemusí, neboť jsme si to pěkně užili (byli jsme na hřbitově, na dobrém obědě i v kině). Navíc svátek tatínků teprve bude, i když pochybuji, že budou ve škole vyrábět přáníčka (den otců se letos uskuteční 16. června). Tak jsem se ho ptal, zda řekl, jako to dělá jindy, že maminku nemá. On mi řekl, že ne, že se trochu styděl. Pak jsem pochopil, že spíš nechtěl přivést okolí do rozpaků. Říkal mi totiž, že to neřekl, protože to o přestávce řekl jednomu z kamarádů z hudebky, který pak na něj jen koukal s otevřenou pusou. Prý nechtěl, aby na něj koukali s otevřenou pusou všichni. Řekl jsem mu, že to vyřešil dobře. Zároveň jsem už poněkolikáté zopakoval, že se případně nemusí bát to říct, že se nemá za co stydět. Naopak je obdivuhodné, že je tak šikovný i bez maminky. Na podzim čeká i Ondru změna prostředí a nový školní kolektiv, což je samo o sobě náročné. Samozřejmě to bude náročné a opět se bude setkávat s různými reakcemi okolí, ale doufám, že si povede ohledně skutečnosti, že nemá maminku, stejně dobře jako Martin a jako si vedl dosud ve školce.

Ostatně ono to téma se ve škole vrací nejenom v souvislosti se svátkem matek. Třeba nedávno mě trochu štvalo, že Martin musí v písance doplňovat, co dělá maminka a opisovat větu, že mamince rád pomáhá. Svým způsobem je asi dobře, že Martina to zřejmě ani tak netrápilo jako mne. On spíš řešil, co a jak má doplnit. Říkal mi, že mu to nevadí doplňovat, i když maminku nemá. Já vím, že by bylo horším řešením, kdyby se řeklo, že to mají napsat všichni kromě Martina. No jo, jsme holt divní, ale snažíme se žít i tak.

Je mi jasné, že jsem možná promeškal vhodný čas, kdy by kluci přijali "novou maminku". Nejprve chtěl malý Martin maminku zpátky, pak chtěl nějakou novou, ale pak ho to přešlo. Bylo dost jiných starostí, nějak jsme se nenudili. Dnes kluci, když se jich sem tam zeptám, už po nové mamince netouží. Buď se ptají, zda mi nestačí oni a nebo se obávají, aby je případná nová žena měla ráda. Já jim většinou z legrace odpovídám, že je by měla možná radši než mne, protože jsou šikovní. Na druhou stranu uznávají, že kdybych na vše nebyl sám, měl bych na ně víc času. Ostatně o ženskou je u nás zájem, takže když si chci s případnou ženskou návštěvou taky chvilku promluvit, musím o to s klukama svádět boj. Kluci pak každou chvíli přicházejí a říkají, že můj čas vypršel, že si mám jít zařizovat své věci, že je návštěva už jen jejich.

Kluci si pobyt u babičky a dalšího příbuzenstva opravdu užili. Já jsem rád, že si tak mohou uvědomit, že mají plno příbuzných, i když je v tom takový paradox, že mají mne, který už moc příbuzných nemá a pak zase plno příbuzných ze strany maminky, kterou nemají. Martin je prostě citlivější, povahou i zkušeností, neboť si na rozdíl od Ondry maminku pamatuje a strávil s ní intenzivně první dva roky. Takže po návratu od babičky o mamince mluvil trochu častěji než dřív. Jeden večer mi třeba před spaním řekl, jestli vím, co by si přál od Boha, kdyby si mohl vybrat. Narážel na příběh o moudrém králi Šalamounovi o němž jsme kdysi četli. Ten si totiž mohl vybrat. Odmítl bohatství nebo moc a přál si moudrost. Protože si vybral dobře, dostal navíc i to bohatství a moc. Martin mi však řekl, že by si nepřál ani bohatství, ani moc, ale ani moudrost. Chtěl by zpátky svojí maminku. Tak jsem si k němu lehl a řekl mu, že i když věříme, že Bůh je všemohoucí, tak si myslím, že tohle mu nesplní. Můžeme věřit, že s lidmi, co zemřeli před námi, se jednou sejdeme, ale ne že se k nám vrátí. Můžeme na ně vzpomínat, můžeme je mít ve svých vzpomínkách, ve vyprávění, ve své hlavě a svém srdci. Řekl jsem, že i mně maminka chybí, ale že já jí mám v každém z nich. Tak jsme se shodli na tom, že sice nemá maminku, ale má fajn bráchu a tátu a babičku a další příbuzné a známé...

V neděli na svátek maminek jsem zašli dát mamince na hrob kytičku a zapálit svíčky, pak jsem si dali slavnostní oběd a vyrazili do kina. To jsem jim sliboval už dlouho a zrovna v neděli byla nějaká akce na kino za poloviční cenu. Ještě jsme chtěli zajít dát kytičku na hrob mojí mámě, ale to jsme nestihli. Nevadí, já nejsem zase až tak velký kladač věnců a příležitost spojená s nějakou procházkou či výletem jistě zase bude (za chvilku to budou čtyři roky od její smrti).

S klukama žijeme, jak umíme... a na maminku v dobrém a s vděčností vzpomínáme...

Rozhovor o novém papeži i o užitečnosti teologie v těžkých životních situacích

Vkládám sem rozhovor pro farní časopis. Chvíli jsem váhal, zda nepatří spíš na můj druhý "odbornější" blog, ale rozhodl jsem se vložit ho sem. Jako v obdobných případech jsem chtěl rozhovor zvládnout korespondenčně, tj. že na položené otázky odpovím písemně. Autorka však trvala na setkání. Nakonec z toho byl více než hodinový rozhovor, takže jsem autorku litoval, že se tím musí prokousávat a něco vybírat. Po jedné špatné zkušenosti jsem trval na autorizaci. V zaslaném textu jsem se příliš nepoznával, takže jsem upravoval a upravoval. Snažil jsem se co nejvíc zachovat autorčin text, takže jsem upravoval spíš jen formulace. Některé "ostré přechody" (např z tématu odborného na téma osobní) jsou dány právě tím, že ve skutečnosti to byl mnohem delší hovor. Nakonec i reklama na studijní program se tam na mé přání dostala.
Rozhovor byl uveřejněn v časopisu Kobylístek 2013, č. 4 a převzal jej i server Umlaufoviny.
Samozřejmě víc mých myšlenek, nejen k volbě nového papeže, najdou zájemci na mém druhém blogu.

Budoucnost církve je v rozmanitosti

 

Co očekáváte od nového papeže?

Přiznám se, že toho od něj zase tolik neočekávám. Role papeže je přeceňovaná. On v zásadě málokdy může rozhodnout něco, co už předtím nerostlo zdola. Ta volba byla překvapivá a je zřejmé, že kardinálové hlasovali pro změnu, ale pro takovou opatrnou změnu. Bergogliovi je 76 let, je třetím nejstarším papežem za poslední dvě staletí (po Benediktu XVI. a Janu XXIII.). S ohledem na věk je  tzv. přechodným papežem, ale i takový může vnést do církve pořádný vítr, jak ukázal Jan XXIII.

Jakou roli bude hrát fakt, že není z Evropy?

Může to přinést řadu zajímavých impulsů. Evropští teologové leckdy řeší jen „upadající křesťanství“. Vnímají krizi církve a přemýšlí, co dělat, aby zcela nezanikla v postupující sekularizaci. Hans Küng napsal knihu na téma, zda je možné církev ještě zachránit. Naopak známý americký vatikánolog (tj. komentátor dění ve Vatikánu) John Allen napsal knihu o církvi budoucnosti, a ta je v úplně jiném tónu. Neupíná se na tradiční evropské reformní požadavky (např. zrušení povinného celibátu, role žen v církvi), ale soustředí se více na globální témata (vztah k dalším náboženství, otázka sociální spravedlnosti atd.). Z té knihy je cítit větší víra v budoucnost církve než z textů některých evropských autorů. Ostatně i Benedikt XVI. byl navzdory své vybroušené teologii stále v nějakém zápasu a polemice s evropskou sekularizací.  

V jednom rozhovoru tehdy ještě kardinál Bergoglio říkal, že když katolická církev moc řeší sama sebe, tak je to vlastně známka choroby, je moc zahleděná do sebe.

Ano, je to tak. To by mohlo být nadějí, že nový papež se nebude soustředit jen na vnitřní problémy církve, např. římské kurie.

Ale jak tedy být zároveň kritcký, reflektovat dění v církvi a zároveň nebýt zahleděný do sebe?  Nebýt pasivním věřícím, který vše bez výhrady přijímá, a na druhé straně člověkem, který kritizuje úplně vše?

Těžká otázka. Mě inspirovaly texty Bernharda Häringa, již zesnulého morálního teologa. Ten vzpomíná, jak učil své studenty lásce k církvi, která je kritická. Upozorňuje, že slovo kritika v původním významu znamená rozlišovat. Tedy ne, že všechno vidím špatně a černě, ale že se snažím rozlišovat podstatné od méně podstatného. A je dobré to dělat s pokorou a nemyslet si, že víme všechno nejlíp. Häring také zdůrazňuje, že by měli církevní představitelé myslet na to, jaký obraz církve svým jednáním druhým zprostředkují.

Jak vnímáte reformní snahy?

Jsem vůči nim mírně skeptický. Podněty z Německa či Rakouska jsou zajímavé. Někdy sdílím jisté obavy, aby přes tu snahu být křesťanem a hlásat Boží zvěst nepřevážilo to, že si vytknu za cíl církev zreformovat. Nechci generalizovat. Některé ty lidi znám a vím, že mají své zkušenosti a usilují o to, aby církev byla věrohodnější. Osobně dávám přednost intenzivnějšímu dialogu v menších skupinkách, např. se studenty, než bych se angažoval v nějakých velkých reformních aktivitách. Možná to zní jako klišé, ale se změnami musí každý začít především u sebe. Hlavním posláním církve je hlásat radostnou zvěst (evangelium). Každý by se měl asi nejprve ptát sám sebe, zda své křesťanství skutečně prožívá jako radostnou zvěst. Pak naše svědectví může být přesvědčivější.

Co se týče budoucnosti církve, tak jí vidím především v určité rozmanitosti. Je třeba, aby existovaly různé služby, na základě různého obdarování (charizmat), které by v sobě křesťané měli více objevovat. Ty by měly sloužit ku prospěchu celého společenství. Přirozená bude i rozmanitost na různých místech, jak bylo běžné v novozákonní době. Pak je otázkou, co bude tím sjednocujícím. Určitě to nebude to, že všichni budeme mluvit a myslet stejně. Jednota neznamená uniformitu.

Hodně se teď také mluví o kolegialitě biskupů, která stále od II. vatikánského koncilu nepronikla do praxe. Co si pod tím představit?

Na koncilu vznikla představa – právě i díky koncilní zkušenosti – že by episkopát měl občas spojit hlasy dohromady, že Petr ani jeho zástupce nemá monopol na vědění a centralizace při správě církve je neúnosná. Časté konání koncilů je velmi složité, proto vznikla tzv. biskupská synoda, na které se setkávají zástupci biskupských konferencí. Její pravomoce jsou velmi omezené a biskupové jsou de facto podřízeni nejenom papeži, ale i kurii. Zdá se, že větší roli hrají kardinálové, zvlášť ti v římské kurii. Biskupská kolegialita však vidí svůj základ v kolegiu apoštolů s Petrem v čele, jejichž jsou biskupové nástupci. O kolegiálním rozhodování čteme například ve Skutcích apoštolských, že rozhodli „apoštolové a starší za souhlasu celé církve“ (Sk 15,22). Zatímco původně byli biskupové voleni místní církví, dnes jsou téměř všichni jmenováni papežem. Samozřejmě o tom nerozhoduje papež sám, vždyť jen biskupů je více než 5000. Tvářit se tedy, že o všem rozhoduje téměř vševědoucí papež, je pokrytecké. Bylo by sympatické, kdyby tato hra skončila a nejenom personální rozhodování v církvi bylo transparentnější. Atmosféru kolem odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka zjitřuje hlavně to, že tento přísný zásah nebyl nijak zdůvodněn. To jen vyvolává podezření, že za tímto krokem mohou být všelijaké zájmy. Na druhou stranu by bylo sympatické, kdyby se nový papež skutečně věnoval hlásání evangelia a reformu kurie a církevní správy svěřil nějakým spolehlivým lidem.

Jedním z reformních požadavků je přenesení více pravomocí na laiky. Jsou na to laici připraveni? Když si vezmu příklad z univerzit, kde sice studenti volají po zastoupení, ale pak se stěží najdou kandidáti do akademického senátu a k volbách chodí jen 10-20 procent...

Myslím, že je třeba promýšlet tu různost forem služeb v církvi. Slovo „laik“ označuje příslušnost k Božímu lidu a nikoliv ňoumu, který nic nezná. Novozákonní obrazy jsou zřejmé: Bůh „jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele“ (Ef 4,11). Každý měl nějaké obdarování, nějakou službu. V Americe jsou třeba hodně rozšířené „lay ministry“, což jsou rozmanité laické služby. Role teologického vzdělání je samozřejmě velmi důležitá. V Čechách je situace velmi špatná. Jakékoliv angažmá v církvi by mělo začít důkladným vzděláním, aby lidé dokázali rozlišovat, co je podstatné a co nikoli, což je mimo jiné předpoklad jakýchkoli reformních úvah. Vzděláním nemyslím jen nějakou sumu vědomostí nebo naučených frází. Vědomosti by měly být provázané s naším životem a tento život proměňovat. S nadsázkou říkám, že poctivé studium teologie, musí navodit krizi víry, bourat naše dosavadní představy, ale zase nezbořit všechno. Teologie by měla na jedné straně vycházet z Písma a tradice a na druhé straně by měla souviset s naším životem.

Učíte na bakalářském programu teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě. Je o toto vzdělání zájem?

Momentálně hodně malý. Po roce 1989 byl po studiu teologie velký hlad. Koncepce našeho studia vychází ze zkušenosti studia z doby před rokem 1989. V základu byla idea, že lékaři, právníci a další, by měli jednat nejen jako dobří právníci, ale i jako dobří křesťané. V dnešní době specializace různých oborů je člověk často ponechán sám sobě a rozhodovat fundovaně nejen odborně ale i křesťansky odpovědně je hodně těžké. Je smutné, když náboženské představy vysokoškolsky vzdělaných lidí ustrnuly někde na úrovni náboženství z dětství. To vytváří velké riziko fanatismu nebo nezdravého fundamentalismu. Zatímco dříve více lidí cítilo potřebu studovat teologii pro svůj život a lepší orientaci v něm, dnes jsou více pragmatičtí a studují jen to, co se jim hodí do životopisu. Na druhou stranu chápu, že při dnešní zatíženosti lidé rozmýšlejí, kam investovat čas a energii.

Ale tenhle pragmatický přístup panoval v minulosti i ze strany hierarchie. Například bývalý děkan Wolf nechtěl přijímat ženy, protože z nich nemohou být kněží.

V minulosti bylo teologické vzdělání stejně jako v jiných oborech jen profesním vzděláním, tj. přípravou na profesi kněze. Rostoucí role laiků v katolické církvi a zkušenost s pronásledováním vedla v době totality k zájmu o teologii. Existovaly různé formy neoficiálního studia a lidé to brali jako svou osobní potřebu. Také já jsem studium teologie vnímal jako svojí potřebu, např. abych neuvíznul v nějakém náboženském klišé. Když se před lety utopil můj mladší brácha, tak jsem se mimo jiné setkal s takovým tím klišé „Bůh to chtěl“. Nevěřil jsem, že by byl Bůh nějaký vodník, který stahuje mladé kluky pod vodu. Chci tím říct, že když život přinese těžkosti, tak teologie může pomoct.

Život vám přinesl nejednu takovou těžkost...

Když bylo druhému synovi pět dní, diagnostikovali u manželky rakovinu a do deseti měsíců zemřela. Rok na to zemřela máma a dva roky na to otec. Bylo to hodně náročné, psychicky i organizačně. Ačkoliv to může znít zvláštně, snažím se to brát pozitivně a vnímat to jako obdarování. Vždyť já jsem měl mladšího syna na starost již od pár týdnů po jeho narození. Tím se mezi námi vytvořil jedinečný vztah, jaký mívají většinou jen mámy. Otcové v tom nejmladším věku bývají tak trochu na druhé koleji, zatímco maminka tvoří s dítětem takový tandem. Díky naší situaci mám se syny intenzivní vztah. Ten samozřejmě bývá i hodně napjatý, protože jsme spolu permanentně. Museli jsme se brzo naučit navzájem si odpouštět. Když jsou v rodině dva, tak když se dítě nepohodne s jedním, může běžet za druhým. Ale když se nepohodneme my, tak se musíme zase rychle smířit.

Není škoda, že mnoho mužů se rodinného života straní, že z něj dělají „ženskou otázku“?

Myslím, že má něco do sebe, když si muž vyzkouší, co všechno žena dělá, co v ženě má, a že to není samozřejmost. Často mi známí, většinou muži, říkají, že si musím konečně najít „nějakou ženu“. Mají představu, že si pořídím ženu do domácnosti a k dětem, čímž se „osvobodím“ od těchto „ženských prací“ a budu se zase naplno věnovat práci a dalším aktivitám. Takový pohled mi přijde příliš zjednodušený. I když žena nám doma skutečně chybí a je opravdu náročné sladit péči o děti a domácnost a zároveň pracovat. O to více obdivuji ženy, které to vše musí zvládnout častěji než muži.

Jaký máte názor na pozici žen v církvi? Někdy se mi zdá, že se pořád jen zdůrazňují rozdíly mezi námi, přitom toho máme víc společného než rozdílného. Proč se církev brání ženám ve funkcích, když i v Bibli jsou zmíněny jáhenky, například Foibé, diakonka církve v Kenchrejích?

Muži se žen vždy tak trochu báli, přišly jim nevyzpytatelné. K přehlížení žen přispěla nejenom na muže orientovaná společnost, ale i některé zkušenosti rané církve. Např. u sekty tzv. montanistů hrály ženy-prorokyně velkou roli, zatímco většinová církev tíhla k stabilnější struktuře vedené muži. Ostatně v hebrejštině je duch Hospodinův – ruach – ženského rodu. A ten/ta si vane, kam chce, což je pro někoho nebezpečný princip. Už dnes toho ženy pro církev dělají mnoho – někde to uznávají, jinde ne. Vždycky se mělo za to, že víru předávají hlavně ženy, protože jsou s dětmi od malička. Stačí se podívat na příklad z českých dějin – svatá Ludmila, babička svatého Václava. Samozřejmě chápu požadavek, aby ženský prvek byl přítomen i v pozicích, které něco rozhodují, a myslím si, že by to bylo přínosem. Chápu i obavy, že nějaké zásadní rozhodnutí v této věci by vedlo k otevřenému schizmatu. Musíme si uvědomit, že počet věřících se od doby koncilu zdvojnásobil na miliardu a dvě stě milionů. Ty obavy ze schizmatu jsou oprávněné. Jak jsem říkal, měli bychom se více vrátit k biblickému modelu, kdy každý má nějaké obdarování, charisma, a kněz nebo biskup nemá být ten, kdo všechno zná a všechno ví nejlíp, ale ten, kdo se stará, aby jednotlivá charismata lidí nacházela ve společenství uplatnění.

Vlaďka Jelínková

Jak jsme zahradničili...

Domácí jarní zahrádka nám již dávno odkvetla, když jsme se v polovině dubna rozhodli zkusit štěstí i na venkovní zahrádce. Původně jsem se chystal jen zkusit ořezat pár ovocných stromů, ačkoliv tomu moc nerozumím a knihu, kterou jsem si na začátku zimy připravil, jsem někde doma úspěšně zahrabal. Kluky odnášení ořezaných větviček moc nebavilo, i když se těšili, že si na nich večer opečeme buřtíky. Asi přeskočením jedné generace (tedy mne) zdědili chuť hrabat se v hlíně a něco sázet. Souhrou několika okolností a hlavně údajnou nenáročností padla volba na cibuli. Ačkoliv mě třeštila hlava kvůli zánětu dutin (jak se po víkendu při návštěvě doktorky ukázalo), v rychlosti jsem nachystal příslušný záhonek (pokrytý fólií, kde kdysi dávno rostly jahody). Kluci vybírali kořinky, já trochu pohnojil a mohli jsme začít sázet.

Je fakt, že kluky vybírání kořínků zase tak moc nebavilo a raději sbírali žížaly. Škoda, že nerybaříme.

Sázení je bavilo a šlo jim dobře. Snad dobře pochopili, že cibulky je třeba sázet pečlivě a správně, tj. výhonky nahory.

Zahradničení je fuška a času se nám nedostávalo, takže větší část záhonu jsem musel dosázet sám.

Tak jsem zvědavý, zda se nám něco urodí a zda budeme mít chuť a sílu, zasadit něco zase příště.

Skřítek, který bude školákem

Tento malý skřítek bude za pár měsíců školákem. Kdo by to do něj řekl? Už se pilně chystá a prý se těší...

Doufám, že se mu bude dařit a zapadne mezi své budoucí spolužáky. I když už teď, podobně jako Martin, překvapuje lidi kolem, když vysvětluje, že nemá maminku, protože mu umřela na rakovinu (např. když učitelka na přípravném kurzu ve škole tvrdila, že ho maminka pěkně ostříhala atd.). O to více ho poslední dobou zaujalo, že jsem si ho vypěstoval úplně od malička, hned po narození, což rád s oblibou opakuje. Jen ho musím opravovat, že jsem si ho nevypěstoval přímo ze semínka, neboť to ho vypěstovala maminka v bříšku.

Tatí, co házejí, když někdo vstřelí čtyři góly? Tablety?

Před časem jsem Martinovi vysvětloval a pak i na nějakém videu ukazoval, že v NHL při dosažení hattricku (tj. vstřelení tří gólů jedním hráčem během jednoho zápasu) házejí lidé na led čepice.

Martina to zaujalo. Jako správně zvídavý kluk se zeptal: "A tatí, co házejí, když někdo vstřelí čtyři góly?" A vzápětí pokračoval: "To házejí tablety?"

Musel jsem se smát a řekl jsem, že to skutečně nevím. Vím jen, že tablety určitě nehází, protože ty by se rozbily. Toto odstupňování mě skutečně pobavilo: čepice - tablety...

Velikonoce na sněhu a s koledou

Letošní Velikonoce byli skutečně zvláštní. Bylo víc sněhu než o Vánocích. Přes avizovanou sněhovou nadílku jsme vyrazili mimo Prahu, jednak kvůli nějakým povinnostem a také při příležitosti Martinových narozenin. Ondra sice pokašlával a nechodil kvůli tomu do školky, ale teplotu neměl, takže mu čerstvý vzduch nemohl uškodit.

Ještě v Praze jsme si s klukama užili jejich každoroční velikonoční "vrchol", kterým je mytí nohou účastníkům liturgie večer na Zelený čtvrtek. Kvůli potřebě dopsat nějakou práci jsme nemohli odjet už v pátek a užít si křížovou cestu v přírodě, tak jsme jeli až v sobotu. Ačkoliv se ještě dalo lyžovat, nakonec jsme tuto možnost zavrhli, neboť ani Ondra ani já jsme nebyli zcela fit. Navíc by to bylo moc hektické a my jsme neměli v plánu se uhnat. Alespoň jsme se byli v sobotu večer projít a podívat na velikonoční liturgii, i když po hodině jsme museli odejít, neboť jsme po dlouhém a náročném dni všichni tři usínali.

V neděli jsme si užili sněhu...

...a v pondělí koledu. Ačkoliv jsme si na tradičním předvelikonočním jarmarku v sobotu před Květnou nedělí téměř jako vždy opatřili proutky k pletení pomlázek, nakonec jsme využili ty původní. Nějak jsem neměl čas a hlavně energii uplést tři nové. Co bylo však novinkou, že jsem kluky poslal po domě samotné, i když jsem samozřejmě dával pozor. Ostatně jsem byl předtím od někoho pozván, aby kluci přišli na koledu. Také nás povzbudilo, když jsme viděli, kolik koledníků od samého rána chodilo, což z Prahy nepamatuji. Kluci si vedli skvěle, prý to vzali systematicky a někde se museli i představit. Jsou to prostě šikulové.

Jejich výslužka byla během chvíle velmi slušná. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Nejradši by vyrazili koledovat ještě někam dál a chodili by celý den. Kdo by to vše jedl? A navíc bylo třeba se zabalit a vyrazit domů, kam jsme taky večer v pořádku a spokojení dorazili.

Narozeniny aneb Osm let na světě

Asi jako každé dítě, Martin řadu dní dopředu při každé příležitosti hlásil, že bude mít 8. narozeniny. Nechtěl jsem mu kazit radost, ale trochu jsem ho usměrňoval a vysvětloval mu, že narozeniny má každý. Takže když někomu oznamuji své narozeniny, je dobré se zajímat, kdy má narozeniny i ten druhý. Také jsem Martinovi říkal, aby si vybral jako dárek jen něco drobného (jak ode mne, případně od někoho z našeho okolí). Nejde o nějakou lakomost nebo nepřejícnost. Jsem přesvědčen, že po letošních Vánocích jsme zcela vyčerpali prostory dětského pokoje. Jednak pozoruji, že kluci si hrají jen s některými hračkami. Jednak je zřejmě nad naše síly udělat v pokoji pořádek a bez vyřazení některých věcí to nepůjde. Už jsme podnikli několik pokusů, ale zatím se nám to moc nedaří. Navíc oba kluci mají v pokoji pracovní stoly, na kterých udržet alespoň elementární prostor na práci či na kreslení je téměř každodenním bojem. Jistě, kdo trochu zná náš byt, tak ví, že já nejsem dvakrát pořádný a rovněž se mi všude leccos hromadí. Taky mě to štve.

Já ani nejsem moc příznivce velkého narozeninového obarovávání, zvlášť když klukům docela dost věcí průběžně nakupuju. Myslím si, že důležitější je si narozeniny prostě užít. Jelikož se letošní narozeninový den kryl s Velikonocemi, tak jsme na výběr drobného dárku vyrazili už s předstihem. Momentálně se Martin s Ondrou věnují dinosaurům, tak jsme zkoušeli vybrat nějakou knihu. Je jich veliké množství a já Martinovi snesl na hromadu různé a nechal jsem ho, aby si v nich listoval a vybíral. Nakonec došel k závěru, že jsou sice zajímavé, ale po žádné z nich netouží. Je pravda, že ani mně žádná nějak extra nezaujala. Martina jsem nenutil, aby si za každou cenu vybral jen proto, abychom něco koupili. Nakonec Martina zaujali modely dinosaurů, i když jsem si myslel, že to je spíš pro menší. Opět si nemohl vybrat, tak jsem navrhnul, že zajdeme do obchodu Dinoparku. Tam si konečně vybral a byl spokojený. Je fakt, že já taky. Ondra se spokojil s omalovánkami, neboť tem má doma dinosaurů už několik.

Je fakt, že letos to bylo trochu hektické, ostatně takové je to v podstatě od začátku roku. Takže já jsem letos ani nepořizoval dort. Naštěstí obě hlídání, která k nám chodí, dobrý domácí dort vlastní výroby přinesly. Sice jsem nepořídil dort, ale nakonec jsme pořídili alespoň malé dortíky, do kterých oba kluci stejně jen zobli.

Místo toho jsme vyrazili mimo Prahu a udělali jsme z toho výlet k Martinovým narozeninám. On byl totiž ten, kdo z nás tří chtěl nejvíc vyrazit.

Ještě předtím jsme si doma prohlíželi fotky. Nejdřív malého Martina, ale pak i Ondry. Jsem moc rád, že jsem byl u porodu a u všeho důležitého, takže můžu odpovídat na všechny všetečné a zvídavé otázky. Stejně tak podle pravdy můžu oběma klukům vyprávět, jakou jsme z jejich narození měli radost. Také vyprávím, jak jejich narození patří k nejlepším dnům mého života a jak jsem dodnes rád, že je mám. Oba se u toho vždy tak pěkně culí a jsou rádi. To potřebujeme. Nejenom proto, že je toho na nás pořád nějak hodně, ale i proto, že na starých fotkách kluků se objevuje řada blízkých lidí, kteří již nežijí (takový malý průřez fotkami z prvních pěti let života jsem kdysi uveřejnil ZDE).

Je to zajímavé to "společenství" s blízkými, které propojuje živé s mrtvými. Samozřejmě nejvíc to kluci vnímají ve vztahu k dědovi, mému otci, který zemřel jako poslední, tak ho mají v živé paměti. Navíc připomínky na něj nás nejvíc obklopují.

S Martinem nám při prohlídce těch fotek a při zvoláních "jéé, maminka" nebo "jéé, to je babička", trochu zvlhly oči, ale nebyl to žadný velký smutek. I když já nebudu zastírat, že po uložení kluků jsem cítil smutek smíšený s rozlobením. Štve mě, že to kluci nemají jednoduché, že nemají tu nejdůležitější osobu pro každé dítě... Musíme to brát tak, jak to je a snažit se žít, jak nejlépe umíme. I když to kluci obdivuhodně zvládají, přesto je to pro ně složité.


Je super, že jsou dva a i když se umí taky pěkně dohadovat, přetahovat, žalovat na sebe a prát, tak si myslím, že drží při sobě, k čemuž se snažím i vést.

Osmiletý Martin s dortíkem...

... a se svým mladším bráchou.