Projev bratrské lásky

Skoro každý den jsme s Ondrou nejprve odváděli Martina do školy a teprve poté Ondru do školky. Téměř každý den se kluci vzájemně podporovali, resp. společně podporovali Martina. Buď Martin při odchodu volal, ať mu Ondra drží palce, aby dostal jedničky nebo naopak Ondra na Martina volal, že mu bude držet palce, aby měl samé jedničky. Už jsem na to zvyklý natolik, že mi to přijde celkem běžné. Jsem rád, že se kluci, i když se pošťuchují více než dřív, takhle podporují a povzbuzují.

Když jsme zase takhle šli poslední týden do školy, tak Ondra opět na odcházejícího Martina zavolal: "Budu ti držet palce, abys měl samé jedničky!"

Zaslechla to jedna maminka, ohlédla se a řekla: "To je teda projev bratrské lásky!"

Nic jsem na to neřekl, ostatně maminka pospíchala pryč. Jak jsem psal, jsem rád, že kluci takhle na sebe myslí. Ondru jsem za to pochválil, ale hned jsem mu vysvětlil, že už známky dostávat nebudou, protože paní učitelka má vysvědčení už napsaná.

Náprava chyb ve výchově

Ve výchově děláme chyby, to je normální. Na některé přijdeme hned, jiné nám dojdou a později. Některé si třeba uvědomíme až za dlouho.

Já jsem si jednu uvědomil v souvislosti s tím, když jsem Martina pochválil, že mě podepsal (více viz ZDE). Já ho tehdy pochválil, že si poradil, i když jsem mu říkal, že by tohle příště neměl dělat. Zřejmě jsem však nebyl důsledný, takže si Martin neodnesl hned napoprvé poučení, že se to prostě nedělá. Naopak si mohl myslet, že to bylo dobré řešení.

Tak se stalo, že o dva týdny později mi při příchodu do družiny jeden kluk říkal, že má Martin průšvih. Taky Martin mě přivítal s obavami, že prý má "škrtanec", tj. škrtlé razítko (první a nakonec bylo i jediné). U razítka byla poznámka, že mi to Martin vysvětlí. Dříve než jsem si té poznámky všiml, Martin mi to sám hned vysvětlil. Paní učitelka ho přistihla, když se mě snažil podepsat. Jednalo se o závěrečnou zkoušku z matematiky, kterou jsem tu dokonce publikoval (ZDE). Samozřejmě jsem jí viděl, dokonce jsem známku podepsal v žákovské knížce, ale opět mě nenapadlo, že bych to měl podepsat i v učebnici. Když jsem hned zavolal paní učitelce, abychom si to vysvětlili, tak mi říkala, jak to bylo. Dokonce prý dětem říkala, že to nevadí, když to nemají podepsané. Ačkoliv jsme se oba shodli, že se u Martina nejednalo o pokus o podvod, mohlo by to tak být posouzeno ve vyšší třídě. Paní učitelce jsem nepřiznal svojí chybu, že jsem ho za podobnou věc zhruba před týdnem v podstatě pochválil. s Martinem jsme se však domluvili, že už se to nebude opakovat.

Za škrtanec jsem se na nej nezlobil. Cítím jistou spoluzodpovědnost. Tak jsme si to snad vysvětlili a domluvili se, že tohle dělat nebude. Ostatně i v jiných povinnostech jej vedu k tomu, aby se prostě omluvil, když něco nemá nebo zapomene. Lepší než lhát nebo si něco vymýšlet je přiznat pravdu a za chybu se omluvit.

Tak snad jsme to dodatečně napravili a příště už to bude lepší.

Ostatně i pro mne je poctivější přiznat si, že jsem tehdejší situaci s podpisem nedocenil a náležitě nevysvětlil hned. Stále mám pocit, že podstata věc - tj. podpis, kterým potvrzuji, že jsem něco ze školy viděl - je marginální, ale ve skutečnosti jde o princip, aby Martin nepodváděl.

Ondrovi je pět let

Našemu Ondrovi je pět let!

Za poslední rok udělal velký pokrok. Zřejmě hlavně díky tomu, že od září je ve školce sám, už bez svého staršího bráchy, stal se celkově samostatnější, komunikativnější. Mám z něj velkou radost, i když je to pěkný lumpík, který si rád staví hlavu, někdy trucuje, jindy se vzteká. Není to ale nic, co by nešlo zvládnout. Taky je pěkně vidět, jak je prostě hodně jiný než Martínek. Jejich vztahy se trochu zhoršily, více se pošťuchují a dělají si schválnosti, ale i tak si myslím, že jejich vztah je spíš nadprůměrně dobrý. Ostatně se jim v tom snažím pomáhat, aby se naučili domlouvat se a držet při sobě.

Ondra to sice nemá bez maminky jednoduché, ale je to šikovný kluk. A já mu přeji, aby byl nejenom šikovný, ale i veselý a uměl si v životě dobře poradit.

 

Vzpomínky z jeho života a některé fotky jsou k dispozici v článcích k jeho třetím (ZDE) a čtvrtým (ZDE) narozeninám.

Hodně štěstí, Ondro !!

Šnečí farma

Zřejmě abychom se s klukama moc nenudili, stali jsme se v nedávné době částečně také zahradníky. Proč ne, když je pobyt na čerstvém vzduchu zdravý, zvlášť pro městské děti. Takový pohyb v přírodě na čerstvém vzduchu nepochybně prospěje i rádoby intelektuálovi, který tráví velkou část času s knihami nebo u počítače. Jen aby těch starostí a povinností nebylo na jednoho trochu moc.


Kluci jsou šikovní pomocníci, i když jejich nadšení pro práci pochopitelně nemá velké trvání. Nedávno tak po chvíli práce odložili náčiní a raději se věnovali "šnečí farmě". Sbírali na zahradě šneky, nosili je na jedno místo, kam jim dávali i krmení. Šnekům dávali různá jména, většinou našich reálných přátel a se zájmem sledovali jejich chování. Matně si vzpomínám, že se možná pokoušeli uspořádat i jejich závod, ale přece jen šnečí tempo není pro nějaké závodění tím nejlepším předpokladem.

Byla to zábava. A "táta smrťák", jak mi podle kosy říkali, mohl pokračovat v práci.

Pár obrázků:

Malí cestovatelé

Před časem jsme s klukama cestovali vlakem. Vezl jsem si je domů od babičky a dědy. Martin si tam doléčil neštovice a spolu s Ondrou si užívali moravskou srdečnost a pohostinnost. Byl to první pobyt mimo domov bez táty. Podle očekávání se akce vydařila, vždyť hodná babička je na rozdíl od přísného a leckdy nevrlého táty nepochybně příjemnou změnou. Navíc je dobré, když si kluci můžou uvědomit, že kromě příbuzných "na druhém břehu" mají řadu dalších i tady na zemi. Pro mne to byl zpočátku velký nezvyk, ale nakonec jsem si rád odpočinul. Sice jsem si myslel, jak jsem nabral nové síly, ale už cestou vlakem jsem se kvůli neposedným a pošťuchujícím se klukům rozlobil. Takže se zase těším na podobnou akci.

Legrační bylo, jak se kluci ve vlaku chovali jako zkušení cestovatelé a bavili svými hláškami celé kupé. Cestování RegioJetem bylo nejenom levné ale i pohodlné.

Dvě fotky malých cestovatelů:

Kluci si užívali sobotu bez táty

Před více než měsícem jsem využil možnost hlídání kluků na sobotu. Nabídla mi jí "hlídací kamarádka", která k nám chodí pravidelně v podstatě jeden večer v týdnu, abych mohl chodit učit nebo si mohlod kluků alespoň na chvíli odpočinout. Je pro mne příjemné, když se večer vrátím a kluci už spí, obstarní a uložení. Podobně jako s naší "hlídací babičkou" si s ní kluci dobře rozumí a já ani chvíli nepochybuji o tom, že jsou v dobrých rukách.

Přestože jsem toho během té volné soboty mnoho nestihnul, byla to příjemná změna. Kluci si to pěkně užili. Takže doufám, že si to zase někdy zopakujeme. Jsem rád, že jsou kluci poměrně samostatní. Dosud jsme téměř veškerý čas trávili spolu, teprve krátce před letošními Velikonocemi strávili skoro týden u babičky na Moravě. Pěkně si to užili.

Zde je pár fotek, protože dotyčná je velmi dobrá fotografka. Martin si užíval seskoků z houpačky, Ondra prolézačky.

Zkouška v hudebce

Už téměř před měsícem Martin úspěšně absolvoval svoje první zkoušky v hudebce. Nejprve to vypadalo složitě a zdálo se, že s ohledem na téměř tříměsíční absenci bude Martin přípravný půlrok na klávesách opakovat. Konečně jsem mu pořídil klávesy a tři týdny jsme využili k poměrně intenzivnímu cvičení. Sama paní učitelak byla překvapená, jak se Martin zlepšil. Zkoušku nejenom zvládnul na výbornou, ale i dalšího přítomného pana učitele překvapil svojí bezprostředností a nebojácností. Po zkoušce mi oba říkali, že Martin je šoumen se skvělým vystupováním. Měl bych ho prý dát do herecké školy. Sice nevidím rád, když se Martin moc předvádí, ale tentokrát jsem byl rád. Znamenalo to, že si Martin věřil a že neměl trému a zbytečné obavy.

Malá fotoreportáž:

Zatímco Ondra byl ve školce, vyrazil jsem s Martinem ke zkouškám do hudebky. Byl slušně oblečen, ale jel na koloběžce.

Dobrou náladu považuji za základ úspěchu. Martin jí měl, i když nechápu, proč mi zapózoval po vzoru sochy svobody.

Hurá na zkoušku!

Těsně před jediným pádem této jízdy.

Martin je připraven a odhodlán předvést dobrý výkon.

I když malé obavy ve tváři jsou znát, ale neboj, o nic moc nejde.

Pro jistotu ještě trénink "na sucho", tj. podle not ale bez kláves.

A tady je závěrečná radost po úspěšné zkoušce.