Na konci školního roku

"Tatííí, dnes jsem si vyvrátil dvojku z matematiky, takže budu mít jedničku," volal na mne s velkou radostí Martin hned poté, co jsem si ho minulý týden vyzvednul. Jako vždy jsem v rychlosti zkontroloval, zda má vše a nemusí se pro nic vracet, přitom jsem ho pochválil. Měl jsem radost ani ne tak z toho, že bude mít jedničku, i když mě to taky těší, ale že si opět na vlastní kůži vyzkoušel, jak snaha přináší úspěch. Pár dní předtím ho paní učitelka informovala, že v matematice se stále pohybuje mezi jedničkou a dvojkou. Kromě domácího procvičování jsem Martinovi doporučoval, ať se ve škole víc snaží a je pozorný. Myslím si, že Martin je dostatečně chytrý na to, aby se dobře učil. Má problém spíš s udržením pozornosti a soustředěním na práci. V praxi to pak vypadá tak, že má poměrně velké výkyvy ve výkonech.

Tak tady je pro zajímavost Martinův úspěch, kdy v závěrečném testu získal plný počet bodů:

Martin mi vyprávěl, jak se radoval, když mu paní učitelka oznamovala výsledek a gratulovala k "záchraně" jedničky. Prý se nikdo jiný nad výsledkem tak neradoval.

Už dříve jsem se dozvěděl, že samé jedničky to na konci školního roku nebudou, což jsem očekával. Jelikož koncem roku už nebyly žádné třídní schůzky, zavolal jsem paní učitelce, abych se informoval. Oba dobře víme o Martinových problémech s češtinou. Nedávno byla ve třídě i paní doktorka z pedagogické poradny, která prý Martina označila za jednoho z těch, kteří by mohli mít mírnou poruchu a problém s učením. Paní učitelka opět stočila řeč na Martinovu mírnou nezralost a nepozornost. Už jsem tu o tom psal. Nemá smysl, abycho to znovu paní učitelce oponoval, bude třeba se soustředit na další třídu, ve které budou mít novou paní učitelku. Bude hodně záležet na Martinovi, jak si jej nová paní učitelka zaškatulkuje. Navíc současná učitelka připustila, že by se Martin mohl ve 2. třídě zlepšit a srovnat.

Chápu, že ve srovnání s některými spolužáky, kteří jsou starší třeba i o rok a více, může Martin působit nezrale. O dnes populárním odkladu jsem však ani na okamžik neuvažoval a o jeho šikovnosti a zralosti byly přesvědčeny učitelky ve školce i paní doktorka z poradny (jedná se o stejnou, která má na starosti i nyní jeho školu). Uznávám, že je třeba zapracovat na tom, aby Martin udržel pozornost a nenechal se příliš rozptylovat. Nemyslím si, že by to byl zatím nějaký zásadní a nepřekonatelný problém. Nedávno jsem o tom s ním mluvil a od té doby ještě párkrát. Připustil, že ho paní učitelka občas napomíná, aby nekoukal kolem a soustředil se na práci. Řekl jsme mu, že je škoda být takhle nepozoný. Doporučil jsem mu, aby paní učitelku sledoval a poslouchal tak pozorně, jako sleduje televizi. Ačkoliv takový příklad a doporučení může působit zvláštně, myslím si, že mu Martin porozuměl. Od té dob mi už párkrát hlásil, že paní učitelku sledoval, jak televizi.

Výkyvy v Martinových výkonech jsou prostě realitou a čas ukáže, zda se to zlepší. Zde je ukázka jedné ze závěrečných prověrek z češtiny, v rámci které obdržel vůbec první čtyřku (celkově pak trojku).

Pár dní předtím přitom zvládnul mnou zadaný přepis v rámci domácího tréninku pouze s jednou chybou. Na rozdíl od školy na to měl asi víc času a možná i klidu.

Rovněž matematiku doma trénujeme, takhle bezchybně si poradil s řadou příkladů:

Malý Ondra si chce už taky hrát na školu. Dožadoval se taky zadání úkolů, takže je dostal. Ačkoliv bude teprve od září předškolákem, poměrně spolehlivě zvládá sčítání do 10. Zde je ukázka:

 

 Už se těšíme na prázdniny a na odpočinek od školy a školky. Doufám, že se nám kromě odpočinku podaří trénovat, aby Martin nejenom věci nezapomněl, ale případně se zlepšil především ve čtení a psaní. Byl bych rád, kdyby se cítil o něco jistější a mohl se věnovat poznávání nových věcí s chutí a nadšením.

Bylo úsměvné, když se v nedávné době Martina ptaly dvě sousedky, zcela nezávisle na sobě, jak se učí a jak mu jde škola. Když přiznal, že nemá jen samé jedničky, ale i dvojky nebo trojky, tak mu obě tvrdili, že to jejich táta měl jen jedničky. Potěšilo mě, jakou mám v domě pověst, i když i já sem tam přinesl horší známku nebo poznámku. Na druhou stranu jsem to nikdy Martinovi neříkal a rozhodně mu tím nechci stavět nějakou laťku. Když se na mne Martin po té informaci obdivně podíval, tak jsem jí potvrdil, ale vzápětí jsem sousedkám řekl, že to mají dnes v té škole asi složitější.

Letos jsme s první třídou zápasili víc než jsem původně čekal, ale byla to i nová zkušenost. Navíc měl Martin dvě poměrně dlouhé absence, kdy zameškal vždy více než měsíc. Doufám, že se to v příštím roce zlepší a Martin i já budeme jeho školu zvládat s větším přehledem a klidem.

Fotky z oslav osvobození

Snad poprvé jsem se zúčastnil jedné z akcí oslav osvobození americkou armádou. Samozřejmě hlavně kvůli klukům. Ti, když se dozvěděli, že bude někde přehlídka vojenské techniky, tak trvali na tom, že to chtějí vidět. Takže jsme během květnového prodlouženého víkendu spojili příjemný výlet, nějaké povinnosti a tuto akci.

Kluci si to pěkně užili, jak je vidět z fotek.

Občas se podivně ksichtí, to jsem jim totiž říkal, ať se tváří trochu tvrdě jako vojáci.

 Nevím proč se na následujícím snímku Ondra tvářil "jako Napoleon" a ani nevím, odkud to pochytil.

Návštěva u zubaře

Dnes kluci absolvovali pravidelnou prohlídku u zubařky. Před pár dny jsem si uvědomil, že bychom to ještě měli stihnout před létem, tak jsem kluky objednal. Měli jsme štěstí, sestra našla volné místo přesně tak, abychom tam mohli dorazit s klukama těsně po obědě, bez zameškání školy.

Občas bývám svědkem scén malých dětí u zubaře. Někdy je to nějaký špatný zážitek, jindy prostě obava "z doktorky". Starší Martin obecně zvládá akce u doktorky líp, např. několik odběrů krve nebo různé injekce. Naopak menší Ondra je víc ukňouraný. Naštěstí zatím nemají negativní zkušenosti se zubařkou, i když po mně zrovna dispozici ke zdravému chrupu nezdědí.

Z taktických důvodů jsem nejprve vyslal do křesla Ondru. Zůstal jsem s Martinem u vchodu do ordinace. Nedávno si Ondra stěžoval na bolest zubu, tak jsem mu říkal, ať ukáže, který to byl. Prohlásil vša, že už je to v pořádku. S paní zubařkou výborně spolupracoval, ani nehlesnul a ani jsem u něj nemusel stát. Pak šel Martin a opět vše v klidu zvládnul. U něj jsem se jen zeptal na mírně křivě rostoucí zub, ale prý je vše v pořádku a vše se srovná spolu s růstem dalších zubů.

Byl jsem rád, že to kluci zvládli výborně a že mají vše v pořádku. Prý i hygiena je dobrá. Zubařka souhlasně komentovala to, že i Martinovi ještě zuby dočišťuji, prý je to potřeba. Máme to doma tak, že si buď sami vezmou kartáček a pastu nebo jim to třeba ráno nachystám, aby se zbytečně nezdržovali. Chvíli si čistí zuby, pak za mnou přijdou nebo já za nimi a zuby jim ještě dočistím. Jsem rád, že je do čištění zubů nemusím vůbec nutit. Naopak si už několikrát vzpomněli a připomněli mi to, když jsem třeba při nějakém večerním rychlém ukládání na to zapomněl.

Možná nám pomohlo i opakované sledování animovaného seriálu Byl jednou jeden život, kde je destruktivní činnost "zubních bakterií", živených jakýmkoliv cukrem, docela pěkně znázorněna.

Šikovný kluk, už umí podepsat tátu

Se školou zápasíme více než jsem si myslel. Mám pocit, že Martin prokazuje výrazné výkyvy ve výkonech a zřejmě má trochu obtíže se soustředěním. Cestou do školy zvládne skvěle z hlavy počítat a druhý den udělá při matematice několik banálních chyb. Přepis a diktát mu jde ještě hůř, i když se snažíme doma trénovat. Tak uvidíme.

Dnes mě však opravdu potěšil. Prokázal, že si umí poradit. Nedávno se fotografovali celá třída společně a dnes měli možnost se vyfotit individuálně. Už dříve jsme se domlouvali na tom, že o individuální fotky nebudeme mít zájem. Martinovi jsem to nabízel, ale on nechtěl s tím, že je prý na mnoha fotkách. Tak jsem ho nenutil.

Měl jsme za to, že je to vyřešené a zapomněl jsem, že mu to musím podepsat v žákovské knížce. Tj. zatrhnout ne a podepsat se. Ani Martin si na to nějak nevzpomněl. Dnes mi hned při setkání hlásil, že mě podepsal. Jen chvilku jsem se divil, ale když mi vysvětlil, jak to bylo, tak jsem ho pochválil. Prý den předtím se paní učitelka zlobila, že to některé děti nemají podepsané. On si myslel, že to bude opět kontrolovat, tak zatrhnul ne a napodobil můj podpis, aby se nezlobila. Ani na chvíli mě nenapadlo, že by to byl nějaký podvod. Vždyť mi to hned nahlásil. Pochválil jsem ho, že si uměl dobře poradit a připomněl jsem poučení, aby mi to příště raději více připomínal. A hlavně aby to nedělal v případě, že by se třeba bál, když má špatnou známku nebo poznámku. Takové věci se stejně vždy dozvím a o to víc by mě mrzelo, kdyby mi lhal. Zdá se, že to ho (zatím) ani nenapadlo. Ostatně vždy mi hlásí dobré i špatné známky a jsem rád, že v tomhle si můžeme důvěřovat. Klukům se snažím opakovat, že chci, aby mi říkali i nepříjemné věci, než aby mi něco tajili nebo dokonce lhali.

Nevzpomínám si, že bych někdy dělal takové věci jako podepisování žákovské nebo přepisování či zatajování známek, takže s tím nemám zkušenost. Navíc mi bylo jasné, že na většinu věcí se vždy přišlo, když se rodiče zajímali o chování a prospěch jejich dítěte. I když jsem taky dělal různé lumpárny, moje máma oceňovala, že při schůzkách nebo nějakých pohovorech ode mne celkem přesně věděla, co se stalo. Tím byla ve výhodě oproti rodičům, kteří se něco dozvídali až na místě, což pro ně nebývalo příjemné.

Každopádně mě dnes potěšilo, jak si Martin poradil.

Kluci si hráli na kostel

Oba kluky jsem vyzvednul ze školy/školky po obědě. Martina kvůli hudebce. Ondru na jeho přání a hlavně s ohledem na jeho zápas s nastydnutím. Nachystal jsem Martinovi klávesy na jeho stůl v pokojíčku, aby si mohl před hudebkou trochu cvičit. Ondru jsem poprosil, aby ho v pokojíčku nerušil. Když vidí svého staršího bráchu, jak se učí na klávesy, tak po tom poslední dobou taky zatoužil. Vzal si alespoň dětskou knížku s malými klávesami a podle návodu se začal učit písničky. Jsou tam očíslované klávesy a noty, takže je to docela lehké. Navíc se tam dá nastavit, že knížka danou písničku přehraje sama.

Martina však zkoušení asi moc nebavilo. Po chvíli přišel za mladším bráchou a na něčem se s ním domlouval. Po chvíli se Ondra dovolil, zda může jít za Martinem do pokoje, že ho prý nebude rušit. Tušil jsem v tom nějakou jejich hru, ale nic jsem nenamítal. Vždyť Martin má zkoušky v hudebce úspěšně za sebou a hlavní je, aby ho to bavilo. Takže se kluci zavřeli do pokojíčku.

Moc času však neměli. Jen jsem si ohřál část lehkého obědu a udělal pár věcí a už mi upozornění na mobilu hlásilo, že je třeba se chystat do hudebky. V pondělí je to vždy docela fofr, zvlášť když jsem Ondru nenechal ve školce jako jindy.

Když jsem kluky vyzval, aby se chystali do hudebky, tak mi hrdě hlásili, že si hrají na kostel. Martin si přepnul klávesy na zvuk varhan a v pokoji provedli nějaké drobné úpravy. Ani jsem neměl čas to moc zkoumat, co konkrétně tam prováděli, jen mě to pobavilo. Zvlášť jsem se musel smát, když mi oznámili, že jen Ondra uklidí kříž (asi postavený ze stavebnice) do sakristie svého fiktivního kostela a nachystají se.

Jak je vidět, účast na bohoslužbách a jejich pravidelné návštěvy sakristie po skončení obřadu na nich zřejmě zanechávají stopy.



Doplnění: Příspěvek jsem napsal během čekání na Martina v hudebce, zatímco unavený Ondra bez pravidelného školkového spánku po obědě klimbal na lavici. Netušil jsem, že hra na kostel ještě neskončila. Jako vždy kluci při nákupu sbírali roličky, tj. papírové role, které zbydou po vytočení igelitových sáčků. Téměř jako vždy jsem jim říkal, ať to nesbírají, že to pak stejně doma vyhazujeme. Oni mi tentokrát namítali, že to mají pro domácí kostel. Prý potřebují paškál (tj. velikonoční svíci, na kameru, která bude kostel hlídat a prý se to bude hodit i na další věci (prý na sirénu, která oznamuje, kdy se má zpívat - to jsem však nikde v kostele neviděl). Dobře, řekl jsem jim a sbírání roliček dovolil. To jsem však netušil, že za chvíli kluci potkali svojí oblíbenou prodavačku, se kterou se vždy vybavují. Tentokrát jí začali s nadšením vyprávět, jak si doma hrají na kostel, jak tam mají varhany, křtitelnici a z roliček si vyrobí paškál. Paní prodavačka jen koukala. Oba kluci překotně vyprávěli, jak Martin je varhaník a hraje na varhany, zatímco Ondra je farář a něco povídá. Paní prodavčka se spíš rozpačitě usmívala a jen řekla, že kluci asi už někdy byli v kostele. Ondra reagoval vysloveně mazácky: "Už tisíckrát!"

Pobídl jsem kluky k pokračování v nákupu. Jako naschvál se jiná známá prodavačka, tentokrát u pokladny, ptala, na co bereme ty trubičky. Kluci překotně, jeden přes druhého, začali hlasitě vykládat, jak si z toho vyrobí paškál, křtitelnici atd., protože si doma hrají na kostel. Až se řada zákazníků ohlížela. Nepochybně je taková dětská zábava překvapila. Normálně se za svojí víru nestydím, ale teď jsem si trochu připadal jako náboženský fanatik :-). Tak jsem to alespoň komentoval slovy, na co kupovat drahé LEGO, když si kluci bohatě vystačí s roličkami.

Kluky nadšení nepřešlo ani cestou domů. Před domem si natrhali pár kytiček, prý do domácího kostela. Doma mě pak zvali, že můžu přijít do jejich kostela. Ondra mě nabízel, že mě může třeba i pokřtít. S díky jsem to odmítnul, že už pokřtěný jsem. A když mi nebyl schopen dopředu prozradit téma dnešního kázaní, raději jsem se věnoval vyskládání nákupu a chystání večeře. Z pokoje se mezitím ozýval zvuk varhan a nějaké povídání.

Před chvílí jsem se byl v pokoji podívat a zdá se, že už je vše v pořádku. Martin mě poprosil, abych mu zapnul televizi, Ondra se proháněl po pokoji s hokejkou (samozřejmě z roliček). Když jsem se ptal, zda už hra na kostel skončila, tak mi ukázali koutek, tj. jejich sakristii, kde měli způsobně uklizené kostelní náčiní (kříž, svícen na něj, paškál atd.). Kéž by si takhle uklízeli i svoje hračky.


S Ondrou jsem svedl malou teologickou disputaci, když mě opět zval ke křtu do jejich kostela. Moji námitku, že jsem už byl pokřtěn, odmítl s tím, že to bylo v jiném kostele a ne v tom jejich. Snažil jsem se mu vysvětlit, že křest nás spojuje s Ježíšem Kristem a že se to koná jen jednou a už neopakuje. Přesto trval na křtu s tím, že on křtí jinak. Po chvilce odporu mi nezbylo nic jiného, než jeho křest přijmout. Kostičkou ze stavebnice mi udělal křížky na rukou a na čele. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem mu nabídl, aby mi místo křtu požehnal, to se klidně může opakovat. On souhlasil a pohladil mě. Pak se usmál a dodal, že nesmí chybět "políček" a jemně mě plácnul po tváři. To mě opravdu pobavilo. V neděli totiž zblízka přihlíželi, jak biskup v kostele udílel biřmování (spolu s biskupem a jeho asistencí obešli zhruba polovinu biřmovanců, aby to mohli důkladně sledovat - výslovně jsem jim to dovolil pod podmínkou, že budou tiše a nebudou překážet, takže doufám, že to nikoho nepohoršilo). Trochu jsem jim obřad vysvětloval a dodal jsem, že biskup dříve dával biřmovancům také políček, vykládaný jako symbol ochotu biřmovance vytrpět si pro víru případné pronásledování nebo jako jakési "pasování" na rytíře opět s myšlenkou snést i trochu bolesti a ukázat statečnost.

Tatí, to byl terorista?

"Tatííí, to byl terorista?" zeptal se mě Martin, když v televizi zaslechl zprávu o vystoupení známého tenoristy. Tak jsem mu vysvětlil rozdíl mezi tenoristou (mužem s vysokým hlasem, na rozdíl od hlubokého hlasu, tj. basu) a teroristou (mužem, který dělá teroristické útoky, např. klade bomby atd. - Martin si hned vybavil útoky na "dvojčata").

Obdobných situací s nějakými hláškami čí zkomoleninami zažíváme hodně. Na jednu stranu je to zábavné. Na druhou stranu je to vždy dobrá příležitost, abych něco klukům vysvětlil.

Tak například mi Ondra z ničeho nic hlásil, že kdybychom měli pejska, tak bychom ho museli chodit "vymenšit". Vysvětlil jsem mu, že psi se chodí vyvenčit.

Nedávno mi Martin zase vyprávěl o tom, jak hrál s klukama v družině fotbal. Dal dva góly a třetí "pečoval". Opět jsem mu vysvětlil, že gól se tečuje.

Vždy se nejdřív ujistím, zda se jen nepřeřekli nebo já nepřeslechl. Až když mi to několikrát zopakují, tak jim to vysvětlím.

Jiným případem je, když jim nějaké slovo nejde vyslovit. Před pár dny mě třeba překvapilo, jak Martinovi nešlo správně vyslovit jméno známeho agenta Bonda. Přes "Blond", "Vlond", "Vont", "Bolt" a ještě pár dalších výrazů jsme se nakonec dostali k tomu správnému jménu.

Takže je to jak zábava tak připomínka důležité role, které jako průvodci našich dětí životem máme, tj. uvádět je do tohoto světa.


Mimochodem před časem jsem Martina naučil hrát slovní fotbal. Říkal jsem mu, když má tak rád fotbal, tak ho naučím ještě nějaký jiný než s míčem. Od té doby ho hraje rád a skoro pořád, když je příležitost. Střídáme různé varinty, buď další slovo začíná na poslední písmeno předchozího nebo na poslední slabiku. Hlavně je to zábavná forma, jak rozšiřovat slovní zásobu. Jsem překvapený, kolik slov Martin zná a je schopen si je vybavit. Občas si nějaké to slovo vysvětlíme. Buď se ho ptám, zda použitému slovu rozumí nebo mu vysvětluji to, které jsem použil já. Vřele doporučuji.

Šmoulí stromky

Procházím starší fotky a nacházím některé snímky, na které jsem dosud neměl čas. Přitom bych si je rád zapamatoval, proto je chci vložit na svůj blog.

Tento snímek může být nadčasový, i když byl vyfocen na sklonku února. Procházka lesem byla poněkud nudná, moc toho k pozorování nebylo. Kluci se trochu nudili a navíc začínali hudrat, že je bolí nohy. Přemýšlel jsem, jak obzvlášnit naši procházku. Jedno řešení se nabídlo za chvilku. Všimnul jsem si malých stromků, které byly nabarveny, aby je neokusovala zvířata v zimě. Hned jsem si vymyslel, že se jedná o stromky šmoulů (populárních modrých postaviček). Resp. že jde o místo, kde asi žijí šmoulové a jak běhají mezi stromky, tak je nechtěně zamodřili. To samozřejmě zaujalo kluky a i když se brzo shodli na tom, že si zase dělám legraci, tak byla vycházka hned zajímavější a společný zážitek byl na světě. Pak už jsme hledali stopy šmoulů nebo nějaké jiné známky jejich života (vůbec nevadí, že jsme našli stopy od jiných obyvatel lesa). Za chvíli se kluci zapojili do hry a už se jen předháněli v tom, že hlásili, kdo za kterým stromem zahlédl šmoulu a který ze šmoulů to byl.

Takže nápad, jak obzvláštnit vycházku lesem, se vydařil.