Kluci si hráli na kostel

Oba kluky jsem vyzvednul ze školy/školky po obědě. Martina kvůli hudebce. Ondru na jeho přání a hlavně s ohledem na jeho zápas s nastydnutím. Nachystal jsem Martinovi klávesy na jeho stůl v pokojíčku, aby si mohl před hudebkou trochu cvičit. Ondru jsem poprosil, aby ho v pokojíčku nerušil. Když vidí svého staršího bráchu, jak se učí na klávesy, tak po tom poslední dobou taky zatoužil. Vzal si alespoň dětskou knížku s malými klávesami a podle návodu se začal učit písničky. Jsou tam očíslované klávesy a noty, takže je to docela lehké. Navíc se tam dá nastavit, že knížka danou písničku přehraje sama.

Martina však zkoušení asi moc nebavilo. Po chvíli přišel za mladším bráchou a na něčem se s ním domlouval. Po chvíli se Ondra dovolil, zda může jít za Martinem do pokoje, že ho prý nebude rušit. Tušil jsem v tom nějakou jejich hru, ale nic jsem nenamítal. Vždyť Martin má zkoušky v hudebce úspěšně za sebou a hlavní je, aby ho to bavilo. Takže se kluci zavřeli do pokojíčku.

Moc času však neměli. Jen jsem si ohřál část lehkého obědu a udělal pár věcí a už mi upozornění na mobilu hlásilo, že je třeba se chystat do hudebky. V pondělí je to vždy docela fofr, zvlášť když jsem Ondru nenechal ve školce jako jindy.

Když jsem kluky vyzval, aby se chystali do hudebky, tak mi hrdě hlásili, že si hrají na kostel. Martin si přepnul klávesy na zvuk varhan a v pokoji provedli nějaké drobné úpravy. Ani jsem neměl čas to moc zkoumat, co konkrétně tam prováděli, jen mě to pobavilo. Zvlášť jsem se musel smát, když mi oznámili, že jen Ondra uklidí kříž (asi postavený ze stavebnice) do sakristie svého fiktivního kostela a nachystají se.

Jak je vidět, účast na bohoslužbách a jejich pravidelné návštěvy sakristie po skončení obřadu na nich zřejmě zanechávají stopy.



Doplnění: Příspěvek jsem napsal během čekání na Martina v hudebce, zatímco unavený Ondra bez pravidelného školkového spánku po obědě klimbal na lavici. Netušil jsem, že hra na kostel ještě neskončila. Jako vždy kluci při nákupu sbírali roličky, tj. papírové role, které zbydou po vytočení igelitových sáčků. Téměř jako vždy jsem jim říkal, ať to nesbírají, že to pak stejně doma vyhazujeme. Oni mi tentokrát namítali, že to mají pro domácí kostel. Prý potřebují paškál (tj. velikonoční svíci, na kameru, která bude kostel hlídat a prý se to bude hodit i na další věci (prý na sirénu, která oznamuje, kdy se má zpívat - to jsem však nikde v kostele neviděl). Dobře, řekl jsem jim a sbírání roliček dovolil. To jsem však netušil, že za chvíli kluci potkali svojí oblíbenou prodavačku, se kterou se vždy vybavují. Tentokrát jí začali s nadšením vyprávět, jak si doma hrají na kostel, jak tam mají varhany, křtitelnici a z roliček si vyrobí paškál. Paní prodavačka jen koukala. Oba kluci překotně vyprávěli, jak Martin je varhaník a hraje na varhany, zatímco Ondra je farář a něco povídá. Paní prodavčka se spíš rozpačitě usmívala a jen řekla, že kluci asi už někdy byli v kostele. Ondra reagoval vysloveně mazácky: "Už tisíckrát!"

Pobídl jsem kluky k pokračování v nákupu. Jako naschvál se jiná známá prodavačka, tentokrát u pokladny, ptala, na co bereme ty trubičky. Kluci překotně, jeden přes druhého, začali hlasitě vykládat, jak si z toho vyrobí paškál, křtitelnici atd., protože si doma hrají na kostel. Až se řada zákazníků ohlížela. Nepochybně je taková dětská zábava překvapila. Normálně se za svojí víru nestydím, ale teď jsem si trochu připadal jako náboženský fanatik :-). Tak jsem to alespoň komentoval slovy, na co kupovat drahé LEGO, když si kluci bohatě vystačí s roličkami.

Kluky nadšení nepřešlo ani cestou domů. Před domem si natrhali pár kytiček, prý do domácího kostela. Doma mě pak zvali, že můžu přijít do jejich kostela. Ondra mě nabízel, že mě může třeba i pokřtít. S díky jsem to odmítnul, že už pokřtěný jsem. A když mi nebyl schopen dopředu prozradit téma dnešního kázaní, raději jsem se věnoval vyskládání nákupu a chystání večeře. Z pokoje se mezitím ozýval zvuk varhan a nějaké povídání.

Před chvílí jsem se byl v pokoji podívat a zdá se, že už je vše v pořádku. Martin mě poprosil, abych mu zapnul televizi, Ondra se proháněl po pokoji s hokejkou (samozřejmě z roliček). Když jsem se ptal, zda už hra na kostel skončila, tak mi ukázali koutek, tj. jejich sakristii, kde měli způsobně uklizené kostelní náčiní (kříž, svícen na něj, paškál atd.). Kéž by si takhle uklízeli i svoje hračky.


S Ondrou jsem svedl malou teologickou disputaci, když mě opět zval ke křtu do jejich kostela. Moji námitku, že jsem už byl pokřtěn, odmítl s tím, že to bylo v jiném kostele a ne v tom jejich. Snažil jsem se mu vysvětlit, že křest nás spojuje s Ježíšem Kristem a že se to koná jen jednou a už neopakuje. Přesto trval na křtu s tím, že on křtí jinak. Po chvilce odporu mi nezbylo nic jiného, než jeho křest přijmout. Kostičkou ze stavebnice mi udělal křížky na rukou a na čele. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem mu nabídl, aby mi místo křtu požehnal, to se klidně může opakovat. On souhlasil a pohladil mě. Pak se usmál a dodal, že nesmí chybět "políček" a jemně mě plácnul po tváři. To mě opravdu pobavilo. V neděli totiž zblízka přihlíželi, jak biskup v kostele udílel biřmování (spolu s biskupem a jeho asistencí obešli zhruba polovinu biřmovanců, aby to mohli důkladně sledovat - výslovně jsem jim to dovolil pod podmínkou, že budou tiše a nebudou překážet, takže doufám, že to nikoho nepohoršilo). Trochu jsem jim obřad vysvětloval a dodal jsem, že biskup dříve dával biřmovancům také políček, vykládaný jako symbol ochotu biřmovance vytrpět si pro víru případné pronásledování nebo jako jakési "pasování" na rytíře opět s myšlenkou snést i trochu bolesti a ukázat statečnost.

Tatí, to byl terorista?

"Tatííí, to byl terorista?" zeptal se mě Martin, když v televizi zaslechl zprávu o vystoupení známého tenoristy. Tak jsem mu vysvětlil rozdíl mezi tenoristou (mužem s vysokým hlasem, na rozdíl od hlubokého hlasu, tj. basu) a teroristou (mužem, který dělá teroristické útoky, např. klade bomby atd. - Martin si hned vybavil útoky na "dvojčata").

Obdobných situací s nějakými hláškami čí zkomoleninami zažíváme hodně. Na jednu stranu je to zábavné. Na druhou stranu je to vždy dobrá příležitost, abych něco klukům vysvětlil.

Tak například mi Ondra z ničeho nic hlásil, že kdybychom měli pejska, tak bychom ho museli chodit "vymenšit". Vysvětlil jsem mu, že psi se chodí vyvenčit.

Nedávno mi Martin zase vyprávěl o tom, jak hrál s klukama v družině fotbal. Dal dva góly a třetí "pečoval". Opět jsem mu vysvětlil, že gól se tečuje.

Vždy se nejdřív ujistím, zda se jen nepřeřekli nebo já nepřeslechl. Až když mi to několikrát zopakují, tak jim to vysvětlím.

Jiným případem je, když jim nějaké slovo nejde vyslovit. Před pár dny mě třeba překvapilo, jak Martinovi nešlo správně vyslovit jméno známeho agenta Bonda. Přes "Blond", "Vlond", "Vont", "Bolt" a ještě pár dalších výrazů jsme se nakonec dostali k tomu správnému jménu.

Takže je to jak zábava tak připomínka důležité role, které jako průvodci našich dětí životem máme, tj. uvádět je do tohoto světa.


Mimochodem před časem jsem Martina naučil hrát slovní fotbal. Říkal jsem mu, když má tak rád fotbal, tak ho naučím ještě nějaký jiný než s míčem. Od té doby ho hraje rád a skoro pořád, když je příležitost. Střídáme různé varinty, buď další slovo začíná na poslední písmeno předchozího nebo na poslední slabiku. Hlavně je to zábavná forma, jak rozšiřovat slovní zásobu. Jsem překvapený, kolik slov Martin zná a je schopen si je vybavit. Občas si nějaké to slovo vysvětlíme. Buď se ho ptám, zda použitému slovu rozumí nebo mu vysvětluji to, které jsem použil já. Vřele doporučuji.

Šmoulí stromky

Procházím starší fotky a nacházím některé snímky, na které jsem dosud neměl čas. Přitom bych si je rád zapamatoval, proto je chci vložit na svůj blog.

Tento snímek může být nadčasový, i když byl vyfocen na sklonku února. Procházka lesem byla poněkud nudná, moc toho k pozorování nebylo. Kluci se trochu nudili a navíc začínali hudrat, že je bolí nohy. Přemýšlel jsem, jak obzvlášnit naši procházku. Jedno řešení se nabídlo za chvilku. Všimnul jsem si malých stromků, které byly nabarveny, aby je neokusovala zvířata v zimě. Hned jsem si vymyslel, že se jedná o stromky šmoulů (populárních modrých postaviček). Resp. že jde o místo, kde asi žijí šmoulové a jak běhají mezi stromky, tak je nechtěně zamodřili. To samozřejmě zaujalo kluky a i když se brzo shodli na tom, že si zase dělám legraci, tak byla vycházka hned zajímavější a společný zážitek byl na světě. Pak už jsme hledali stopy šmoulů nebo nějaké jiné známky jejich života (vůbec nevadí, že jsme našli stopy od jiných obyvatel lesa). Za chvíli se kluci zapojili do hry a už se jen předháněli v tom, že hlásili, kdo za kterým stromem zahlédl šmoulu a který ze šmoulů to byl.

Takže nápad, jak obzvláštnit vycházku lesem, se vydařil.

Tři roky, dědičnost a co s tím dál?

Před třemi lety zemřela moje máma. Vzpomínku na ní jsem tady napsal v roce 2010 (viz ZDE). Letos jsme na ní nijak zvlášť nevzpomínali. Dokonce jsem o tom s klukama ani nemluvil a sám jsme si vzpomněl až v klidu večera. Těch smutných výročí je i tak dost a není nutné si vše připomínat. Zvlášť u své mámy to vnímám tak, že mi hodně dala a naopak si myslím, že já jsem jí na oplátku mnohé z toho vrátil zase jiným způsobem. V podstatě se dá říct, že z těch úmrtí blízkých je toto asi nejvíc vyřešené a smířené. Ostatně si myslím, že o své mámě, resp. o tom, co jsem se od ní naučil, tu píšu poměrně často. Schválně jsem se díval na některé starší texty. Hodně třeba vzpomínám na přístup mé mámy k nám, coby žákům záladní školy (viz ZDE), což se mi teď s mým malým prvňáčkem hodí. A těch odkazů je víc.

Samozřejmě to neznamená, že bych si na mámu nevzpomněl a sem tam nelitoval, že se jí nemůžu na něco zeptat. Zvlášť poslední dobou mě třeba mrzí, že se už nemůžu od ní naučit přece jen zdravějšímu a jednoduchému vaření. Ale jak jsme psal, prostě cítím, že mi dala do života maximum možného a teď už je to na mně.

Možná se i do mých pocitů promítá má víra, že o zemřelé už je postaráno a mají se líp než zde na zemi. A vím, že moje máma to tady na zemi neměla zrovna lehké.

Zajímavé je rovněž pozorovat, jak naši rodiče žijí v nás a jak jsme jim třeba v mnohém podobní. Ať v tom, co se nám líbilo a v čem se jim třeba chceme podobat, ale i v těch věcech, ve kterých jsme je následovat zrovna nechtěli.


Jak dalece nebo hluboce je náš život ovlivněn a ovlivňován (dědičně, výchovou, prožitými událostmi, dalšími okolnostmi atd)? Co můžeme změnit a s čím se naopak musíme smířit a naučit žít? Docela nad tím poslední dobou přemýšlím. Nejenom kvůli pocitu přetíženosti, ale i pod vlivem některých signálů, že mé tělo dostává zabrat více než je zdravo. Nejprve se musím trochu vypořádat se zažitou nedůvěrou k různým odborníkům, zvlášť těm, kteří se zabývají lidskou psyché. Ostatně přemýšlel jsem, odkud se tato nedůvěra bere. Možná i ze zkušeností již ze školního věku, kdy mi bylo proti srsti nějaké to testování s ohledem na komplikace kolem rozvodu rodičů. Již tehdy jsem vzdoroval průhledným otázkám typu: Nelíbí se mi, že maminka... (doplňte).

Když však nevidím jednoduchou cestu nebo řešení, vnímám určité varovné signály (přece jen výrazně vyšší počet špatných snů, které mi nedopřejí klidný spánek + /zatím/ drobné zdravotní problémy) a s ohledem na kluky cítím zodpovědnost, abych tu ještě řadu let byl a fungoval, tak jsme se rozhodl, že se odborníka zkusím zeptat. Kontaktoval jsem tedy vědomě toho, se kterým byla v dlouhodobém kontaktu moje máma, i když jsem měl leckdy vůči radám a doporučením výhrady. Na druhou stranu mi to přišlo jako zajímavý nápad, kde začít. Třeba mě to rychle přejde, navíc čekací doba je prý celkem dlouhá. To však neznamená, že se vzdávám vlastní zodpovědnosti za svůj život a jeho kvalitu.

Ostatně těch každodenních radostí a starostí je tolik, že je leckdy těžké se na vlastní život podívat trochu s odstupem nebo nadhledem. Pohled někoho jiného zvenčí může být přínosem. Přiznám se, že má očekávání nejsou velká, spíš jsem jen zvědavý. Tak uvidím.

Ohlédnutí za svátkem maminek

Zatímco loňský svátek maminek jsme si celkem užili (viz o něm zde), tak při ohlédnutí za tím letošním jsem trochu rozpačitý.

Už předem jsem s klukama mluvil o tom, že v neděli bude svátek maminek. Říkal jsem jim, že oni maminku nemají, ale mají mne, takže to klidně můžeme oslavit spolu. Oproti loňskému roku na to moc nereagovali. Ani nebyli příliš sdílní, když jsem se jich ptal, zda a jak o tom mluvili ve škole / školce. Jen mi hlásili, že ostatní děti věděly, že nemají mámu a že jim to ani nevadí, když mají mne. Vlastně až dnes ráno, cestou do školy / školky, mi řekli konkrétně, jak to probíhalo. Zatímco vloni jsem si pochvaloval, jak to ve školce dobře zvládli, tak letos údajně proběhl podle mne ne zrovna šťastný postup. Učitelka ve školce i ve škole údajně všem nahlas řekla, že budou něco dělat pro maminku, ale Ondra/Martin mají výjimku, protože maminku nemají, tak to budou dělat pro tátu. Jelikož se kluci netváří, že by s tím měli nějaký problém, tak to nechám být.

U Ondry ve školce pěstovali pro maminky kytičku. Ondrovi pěkně vykvetla, chodil jsem se na ní každou chvíli koukat a radovali jsme se z ní. Jenže zhruba ve čtvrtek začaly opadávat kvítky, což Ondra nesl s nelibostí a nakonec se na mne zlobil, že jsem jí nevzal domů už ve čtvrtek ráno. Prý kvůli tomu uvadla. Marně jsem mu vysvětloval, že jsem ve čtvrtek ráno nemohl a hlavně že už prostě odkvétá. I proto jsme nakonec nedali tuto kytičku mamince na hřbitov, ale koupili jsme jinou.

Martin byl na nějaké komentáře ještě skoupější, ale to je ohledně školy obecně. Mrzí mě, že jsme tu školu nevzali zrovna za dobrý konec. Martin je velmi zvídavý, ale mám pocit, že to se zájmem o školu příliš nekoresponduje. Tam ho baví hlavně družina a hraní na hřišti. Leckdy to vypadá jako by měl určitý blok přijímat informace ve škole a víc si pamatuje to, co si říkáme, prohlížíme a čteme doma. Především mě však mrzí, že nám komunikace o škole trochu vázne a že si zbytečně dělá hlavu s tím, když nosí domů dvojky. Sice asi není špatné, že jejich učitelka oproti jiným třídám zřejmě známkuje poměrně přísně, alespoň si zvyknou, ale Martina to podle mne spíš víc stresuje než by ho to motivovalo k lepším výkonům. Sice to není nic dramatického, ale doufám, že spolu najdeme nějaký správný přístup, jak školu brát. Je to sice jeho hlavní povinnost, ale i tak by to mohl vnímat nejenom jako nepříjemnou povinnost, ale jako cestu z adalším poznáním. Možná že určité alternativní přístupy ve školství, které zdůrazňují faktické poznání a oceňují individuální schopnosti (aniž by zamlčovaly slabší stránky konkrétního žáka) před hodnocením výkonu, mají něco do sebe.

Martin mi sice něco říkal o nějakém srdíčku, ale vlastně jsem ho našel jen náhodou dnes ráno, když jsem mu pro jistotu nakouknul do školní tašky, zda tam nemá něco zbytečného. Díky tomu se vlastně rozběhla naše ranní rozmluva o tom, jak to probíhalo ve škole / školce. Martin měl na srdíčku napsané "milý táto". Zdůraznil, že to napsal schválně tužkou, kdybychom se prý rozhodli to dát mamince na hrob.


Možná to vnímám jen trochu přecitlivěle, protože vše proběhlo v klidu a dobře. Možná jsem jen zatoužil po troše toho ocenění, protože zastávám i roli mámy.

Korunu tomu nasadil Martínek, který si v pátek při vysávání hrál a přiložil si hadici vysavače, zapnutého na nejvyšší výkon, ke tváři, kde si vytvořil pořádnou modřinu. Celý víkend jsem měl pocit, že si ho řada lidí mlčky prohlíží a třeba má pocit, jak je chudák bité dítě. Jsem sice na kluky přísný, ale delší dobu stačí jen zahrozit vařečkou a je klid (samozřejmě až poté, co na předchozí výzvy nebo napomenutí nereagují). Sice jsme si z toho dělali legraci, ale i tak mě to mrzelo.


Naštěstí jsme si užili i dost legrace, když mě kluci pobavili různými hláškami. Zvlášť Ondra opět perlil. Méně příjemné bylo to, když v kostele při bohoslužbě prohlásil, že "Bůh - to zní jako buchta" a pak se tomu opakovaně pochichtával. Vtipnější bylo naopak to, když jsem čistil hrob a Ondra mi připomněl, abych nezapomněl ještě vyčistit "obrazovku" a měl na mysli desku s nápisem. Tomu jsme se na hřbitově s Martinem notnou chvíli smáli. Martin si pro změnu opakovaně pletl "ledové muže" (tj. Pankrác, Servác, Bonifác) a místo toho mluvil o "zmrzlých mužích".

Tak to nakonec nebylo zase až tak zlé a jsem rád, že i přes nezvykle chladné počasí jsme zvládli dát kytičky na hrob mojí mámy i mámy kluků.

Je pravdou, že už nějakou dobu mám asi nějakou krizi. S nadsázkou říkám, že je to zřejmě kombinace snad nějaké krize středního věku a hlavně mámy na sklonku rodičovské, kdy rozmýšlí, co bych měl všechno dělat a co zvládnu. Velký vliv má samozřejmě to, že jsem si od letošního školního roku sliboval víc času pro sebe a svoje povinnosti, ale realita byla zatím spíš opačná. Na podzim i na jaře byli oba kluci dlouho nemocní, takže jsem s nimi byl víc doma. Do toho ještě nějaké nové povinnosti po smrti mého otce a další zařizování. Bere mi to všechno víc sil než jsem si myslel. K tomu udržet pořádek v domácnosti, zvládat pravidelnou obměnu šatníku kluků a řadu dalších povinností. Kluci jsou sice zase o něco větší a šikovnější, ale zase vyžadují víc pozornosti a při svých hrách jsou hlučnější. Myslím si, že si to celkem užíváme. Je však těžké nastavit nějaký pravidelný týdenní režim, když jej pak naruší nemoce a běhaání po doktorech. Doufám, že teď už budeme fit a ještě něco do prázdnin zvládneme.


Pozn.: Z řady úsměvných hlášek jsem si vzpomněl ještě na jednu od Ondry. Při koupání jsem ho mydlil dětským mýdlem a šampónem, který kdysi dostal od babičky a je na něm vyobrazený kovboj s koněm. Ondra prohlásil, že je tam ten obrázek proto, že po umytí bude vonět buď jako kovboj nebo jako kůň. Mlčky doufám, že ani jedno. Ostatně mi tak vrací mojí dřívější poznámku, že zubní pasta, na které je zobrazen Müllerův krteček a myška, byla vyrobena z krtků a myší.

Na křtu Devátého doteku

Tento týden jsme s klukama vyrazili do Paláce knih Luxor na "křest" knihy Devátý dotek od Diny. Respektuji praxi, že se takové akce nazývají "křtem", ačkoliv nemají nic společného s křesťanstvím ani s ponořením (křtít - řecky "baptizein" - znamená "ponořit". Toto "ponoření" do vody je symbolem pohřbení křtěného do Kristovy smrti, z níž povstává skrze vzkříšení s ním jako "nové stvoření", vysvětluje třeba Katechismus katolické církve, č. 1214).

Dorazili jsme o chvíli později, ale zato jsme mohli akci sledovat ze strany a netlačit se tak zpředu, kde výhled stejně většinou zastiňovali fotografové. Nápad s devíti kmotrami známých jmen byl velmi dobrý a zřejmé i to přispělo k velkému zájmu fotografů. Originální bylo i to, že tyto ženy pak svým dotekem "pokřtili" knihu, i když to bylo technicky docela náročné. Nejprve však Diny přečetla pár ukázek.

Těší mě, že knížka Diny má takový úspěch a věřím, že některým lidem v podobné situaci pomohla, jiným zase zprostředkovala jiný úhel pohledu na život i smrt. Také jsem respektoval, že se jednalo spíš o ženskou záležitost. Jedna z kmoter zmínila, jak je řada žen ve stejné nebo podobné složité situaci, tedy samy s dětmi. Bral jsem to, i když jsem měl na jazyku něco jako "nejenom žen", protože se takové situace nevyhýbají ani mužům.

Kluky akce moc nebavila. navíc tam bylo nedýchatelno. Martin se těšil na Klárku a cestou si nenechal vymluvit, když jsem mu říkal, že tam nejspíš nebude, protože by to pro ní bylo moc náročné. Chvílí jí hledal a když mu Diny řekla, že tam není, že je tam jen Kája, šli kluci za ním. Ten si je samozřejmě nepamatoval, vždyť jsme se viděli jen dvakrát, přesto chvíli společně blbli. Jinak si kluci spíš prohlíželi vystavené hry a stavebnice. Na chvíli jsem je zabavil tím, že jsme stužky z podávaných bonbónů pouštěli po místnosti tak, že jsme je dávali k větráku, jehož síla je odfoukla. Pak si hráli a stavěli z LEGA. Alespoň jsem jim na chvíli svěřil k hlídání dceru Jany Bernáškové, kterou akce taky moc nebavila, takže její maminka běhala sem a tam a občas se ohlížela, kde její dcera je. Tak jsem jí uklidňoval, že kluci a případně i já na ní chvíli dohlídneme. Přiznám se, že až později jsem se díval, o koho jde, protože v celebritách se moc nevyznám. Párkrát jsem byl požádán, abych někoho s nějakou celebritou vyfotil.

My jsme nakonec s klukama vydrželi počkat téměř do konce na "naši celebritu", Diny. Byl jsem rád, že se její akce vydařila. Knihu s jejím věnováním jsem už dostal dřív, takže jsme jí jen pozdravili a popřáli k úspěchu.

Pár fotek celebrit a fotografů...

...blbnoucích kluků...

...a nabručených kluků, kteří si prohlíželi cenovky s vědomím, že mé NE k nákupu podobných věcí prostě platí a nemá smysl se mnou smlouvat. Sice občas argumentuji zbytečně vysokou cenou, ale hlavním důvodem je to, že už se kluci pomalu do svého pokojíčku nevejdou a věcí mají víc než dost (ostatně jako jejich táta).

Tisíc životů nebo jeden?

Před několika dny se kluci u stolu dohadovali, co je větší neštěstí. Ondra tvrdil, že smrt "tisíce lidí" na Titaniku. Martin pro změnu tvrdil, že smrt "naší mamniky". Chvíli jsem je nechal a poslouchal jsem, jakými argumenty podpořili svá stanoviska. Pak jsem jim řekl, ať se už nedohadují, protože pravdu mají oba.

Každý den umírá mnoho lidí, ale nás se pochopitelně nejvíc dotkne smrt někoho blízkého, koho jsme znali. A když je to maminka, tedy nejbližší člověk, tak je to samozřejmě pro nás velký smutek. Jenže každý člověk je něčí dítě nebo rodič, tedy máma nebo táta. Takže smrt lidí na Titaniku zasáhla do života řady rodin, kterým tam zemřel někdo blízký.

Kluci byli spokojení, jak jsem je rozsoudil. A já zase doufám, že kluky, i když jsou ještě hodně malí, učím dívat se na věci kolem nás z různých stran.

Poslední dobou mě zase o něco víc bombardují nejrůznějšími otázkami, takže je poměrně častá scéna, že já funím, jak táhnu těžký nákup a na obou stranách simultánně kluci střílí jednu otázku za druhou. A nejde o nějak lehké otázky, např.: "Tatííí, jak vzniknul život?" "Tatííí, co je na světě nejcennější?" "Tatííí, jsme bohatí nebo chudí?" atd.

Nestěžuji si, protože jsem rád, že jsou kluci zvídaví a sám je k tomu vedu. Na druhou stranu je leckdy napomenu, zvlášť když mám pocit, že střílí jednu otázku za druhou, aniž by chvilku sami přemýšleli nad odpovědí. Navíc leckdy se ptají místo toho, aby se věnovali něčemu důležitějšímu (jídlo, spaní, úkoly atd.). Zvlášť Martinovi leckdy říkám, ať se naučí dobře číst a pak si bude moct leccos najít a přečíst sám.

Kluci rovněž rádi kladou otázky, resp. vymýšlejí alternativy, které jsou někdy docela náročné. Např.: "Tatííí, koho máš radši, mně nebo Martina?" "Tatííí, koho máš radši sebe nebo nás?" Podobně jako  výše s Titanikem jim odpovídám i v těchto případech, že mám rád oba. V tom druhém případě jsem vysvětloval, že mam rád sebe i kvůli nim, protože člověk, který se nemá rád sám (přiměřeně), nemůže dávat lásku i druhým. Zmínil jsem, že samozřejmě kdyby náhodou nastala situace, že by někdo chtěl buď můj nebo jejich život, tak bych se za ně samozřejmě obětoval, ale že doufám, že nic podobného řešit nebudeme. Na chvilku se z toho rozvinula debata, že Martin tvrdil, že on by se za mne a Ondru obětoval, což jsem striktně odmítnul, protože oni dva mají žít a držet při sobě. Navíc důležitější než nějaká taková hypotetická jednorázová oběť je s druhým být a pomáhat mu. Vysvětlil jsem mu tedy, že než tyto úvahy je smysluplnější si vzájemně pomáhat a podporovat se.

Leckdy se nenechám jen tak snadno bombardovat a odpovím otázkou: "Co myslíš?" Jindy pro změnu odpovím zcela opačně, ale tak vyhroceně, že kluci poznají, že si dělám legraci. To třeba v případě, když se někdo z kluků zeptá, jestli ho mám rád a já vidím, že to není chvíle, kdy se cítí smutný a chce potěšit. Třeba nedávno se Ondra zeptal, zda mám radši je nebo knihy. Zazubil jsme se na něj, že samozřejmě všechny knihy, protože mě nezlobí a pak teprve je. Ondra to hned prokoukl a řekl mi: "Tatíí, ty kecáš!" Já na to, že samozřejmě kecám, že je mám nejradši, mimo jiné i proto se o ně starám přece mnohem víc než o knihy.

Takže je vidět, že se nenudím a s velkou vděčností oceňuji, že jsou kluci momentálně fit a chodí do školy/školky, takže si můžu i od jejich všetečných otázek odpočinout.