Už jsem se po víkendu docela těšil, až budou kluci ve škole a ve školce. Jsou to mé poklady, ale přece jen trochu oddechu od toho jejich dohadování, pokřikování atd. nám nezaškodí. Navíc i ve školce si paní učitelky všimly, že je tam malý Ondra bez Martínka jako vyměněný a hodně mu to svědčí, protože je sám sebou. Stejně tak čas, který trávíme jen s Ondrou, třeba když jej odvádím do školky nebo vyzvedávám, je trochu jiný.
Dnes bylo jako vždy náročné pondělí. Ráno jsme to sice stíhali, ale musel to být fofr. Kluci byli zase trochu pomalejší. Ondra byl sice hotový první, ale pak se jako vždy trochu zasekl v předsíni. Nakonec na tom stejně vydělal, neboť jsem ho část cesty nesl na ramenou, abych ho nemusel tahat za ruku.
Já jsem si jako vždy stanovil příliš mnoho úkolů, takže jsem se rozhodně nenudil. Nakonec i mělo něco do sebe, že jsem udělal od každého trochu. Přestože jsem se nezdržoval obědem, najednou už byl čas jít pro kluky. Tentokrát jsem šel nejdřív pro Ondru. Ten se mi chlubil svými výtvory a vyprávěl mi věci skutečné i neskutečné. Alespoň se nebránil, když jsem ho pro jistotu sám převlíknul, abychom se nezdržovali. Pak pro Martínka, který nám nejprve chvíli mával zpoza dvěří místo toho, aby se šel rychle nachystat.
Až doma mi pak vyprávěl, že mu po delší době v družině nějaký kluk vyhrožoval bitím. Tak se na to budeme muset podívat. Dával jsem mu zase nějaké rady, co by měl dělat. Že by se měl raději vyhnout nějakému střetu, být mezi svými kamarády a pokud možno zjistit, jak s dotyčný jmenuje a z jaké je třídy. Vím, že je to těžké a že si bude muset mnohdy poradit sám. Beru to však podle sebe. Nikdy jsme nepatřil k rváčům a ani si nevzpomínám, že bych se někdy s někým pral. Zvlášť později jsem měl celkem respekt a nikdo si na mne nedovoloval, aniž bych to musel nějak silou dokazovat. Prý možná někdy v první třídě, ale to znám jen z útržkovitého vyprávění od mámy, sám si na nic už nepamatuji. Každopádně rád bych se takové věci snažil řešit už na počátku, asi žádný rodič si nepřeje, aby se jeho dítě stalo terčem nějaké šikany. Tak uvidíme.
Každopádně jsme měli jen trochu času na malou svačinku doma a už jsem vyráželi do hudebky. Tam nás čekalo oznámení našeho rozhodnutí, na jaký nástroj by chtěl Martínek hrát. Popravdě řečeno je to Martínkovi celkem jedno. Podobně jako v jiných věcech spoléhá na moje rozhodnutí. Je to tak s mnoha věcmi a někdy přemýšlím, zda je to tak správné. Vnímám to však tak, že od něj to není nějaká slepá poslušnost, ale že mi věří v tom, že vybírám to, o čem jsem přesvědčen, že je pro něj dobré. Navíc rozhodne-li se časem jinak, budu to respektovat. V tomhle sdílím názor, že rodiče mají sledovat a znát své děti a do určité doby dělat některá rozhodnutí za ně, pokud možno v jejich prospěch a s ochotou svůj názor změnit.
Přál jsem si, aby Martínek hrál na klavír, zvlášť pro jeho univerzálnost. Jenže po několika konzultacích a přemýšlení jsem dospěl k tomu, že se budeme muset rozhodnout pro elektronické klávesy. Klavír by byl samozřejmě lepší, ale i vzhledem k prostoru, náročnosti a i možnosti změny volby mi nakonec sama učitelka doporučila tuto variantu. Tak uvidíme. Rozhodně nemám s Martínkem nějaké velké hudební plány. Jen si myslím, že určité hudební vzdělání prostě patří k všeobecnému přehledu a Martínka to navíc docela baví.
S Ondrou jsme využili pěkné počasí. Tentokrát jsme už nešli na bobovou dráhu, ale raději jsme se prošli. Ondra sice po chvilce hudral, že jej bolí nohy, ostatně už do hudebky jsme šli svižným krokem, ale nakonec to bylo fajn. Šli jsme pomalu a povídali jsme si.
Cestou z hudebky jsem realizoval další svůj drobný nápad, který jsme měl v hlavě už delší dobu. Před časem jsem klukům koupil reflexní vesty. Teď se brzo stmívá a kluci mají tmavé bundy, proto jsem si říkal, že je budu klukům dávat, aby byli víc vidět. I klukům se to líbilo.
Potřebovali jsme na nákup. Pak jsme si ještě s klukama povídali o nějaké vánoční výzdobě. Vlastně už předtím jsme si s Ondrou povídali o čertovi. Jednak měli hodinu angličtiny, tak se mi chlubil, co všechno se naučil. Opět jsme musel obdivovat, jakou má Ondra paměť. Nemluví sice tak pěkně jako Martínek v jeho věku, stále neříká R a Ř, zato má zřejmě větší slovní zásobu a hlavně velkou fantazii. Jednak jsem pochopil, že je ve školce možná trochu straší čertem, což mu opakovaně vymlouvám, že není třeba se bát. Nepatřím totiž k rodičům, kteří by takové formy strašení vyhledávali. Svoje děti si nejlíp postraším sám, a to sám sebou :-).
Takže jsme nakonec i s nákupem vyrazili do dalšího obchodu, abychom si prohlédli nějakou vánoční výzdobu. Byla to dost bída, tak jsme jen pořídili dvě malé věci, ale o tom později.
Pak už domů. Bylo celkem pozdě, tak kluci koukli na Večerníček a šli hned do vany. Zatímco si užívali pěny, udělal jsem večeři. Až při večeři jsme si vzpomněli, že Martínek má ještě úkol. To je holt to nabité pondělí. Úkol byl z matematiky, což zvládnul rychle a dobře. A pak rychle do postýlky. Však zítra budou mít víc času na hraní.
Tak si říkám, jaké to bude, až třeba časem budou chodit oba na hudebku nebo na nějaké kroužky, samozřejmě každý v jiném čase. Zrovna dnes jsem zaslechl jednu maminku, jak na hudebce říká, ať si děti pospíší, aby stihli ještě keramiku. Na druhou stranu určitě nechci kluky nějak přetěžovat. Tak uvidíme. Nějak si poradíme.
PS: Druhý den měla zrovna Martínkova družinářka ráno službu. Tak mi to nedalo a řekl jsem jí, že
včera někdo Martínkovi vyhrožoval. Řekla mi, že jí to měl hned říct. Já na to, že nechtěl žalovat. Každopádně jsme to pak Martínkovi říkal, že kdyby se to opakovalo, ať se nebojí to říct své družinářce. Sice nevím, jak to chodí, když se neangažují rodiče, ale líbí se mi, že to i družinářky chtějí řešit hned v zárodku. I když to může vypadat jako žalování a neschopnst se o sebe postarat, tak si myslím, že je důležité, aby se dítě nebálo a řeklo to. Zaslechly to dvě maminky, tak jsme se hned o tom chvilku bavili. Podle mne by bylo špatné, kdyby se dítě bálo, nikomu nic neřeklo a postupně v něm narůstal strach a bezmoc. Je jasné, že v životě nebudeme potkávat jen ideální lidi, naopak srážky s různými "blbci" bývají téměř na denním pořádku. Je však dobré se jimi nenechat rozhodit, nebát se, pokud možno se vyhnout konfliktu a je-li třeba, tak situaci umět řešit, včetně žádosti o pomoc.
Jelikož se to téma prevence šikany už párkrát v mých textech objevilo a zřejmě opět objeví, tak jsem pro zájemce přidal štítek "prevence šikany" a vložil ho k těm příspěvkům, kde jsem o tom už něco napsal.
