Martínkův první školní den

Tak jsme se konečně dočkali! Martínkův první školní den je tady!

Já jsem se moc nevyspal. Už delší dobu spím a mám většinou špatné sny. Souvisí to se stresem a starostmi, ale nikoliv s těmi kolem Martínkova nástupu do školy. I když nervozita, jak to vše budeme zvládat, tady taky je.

Budík kluků byl nastaven na 7:00. Zatímco Martínek se budí dřív a spolupracuje, tak Ondru z postele nevytáhlo ani opakované zvonení. Vyklubal se z něho pěkný záškodník. Chápu, ještě je malý, pozornost se točí kolem Martínkova nástupu do školy (i když se to snažím vyvažovat a Ondrovi se taky víc věnovat) a prostě je asi i jiná povaha.

I když vše bylo připraveno a probíhalo celkem v klidu, nakonec z toho přece jen byl poměrně stres. Ondra se sice nijak nevztekal, ale provozoval typicky dětskou zdržovací taktiku. On, který je mnohdy ráno převlečený dřív než Martínek a věci má líp složené, byl najednou velký loudal, kterému vše trvalo nekonečně dlouho.

Martínek se těšil...




...a na Ondrovi je jasně vidět, že nebyl dobře naladěný (to jsem ještě vybral fotku, kde se šklebí nejmíň, resp. vybíral jsem jen ze dvou, protože fakt na víc nebyl čas).




Ve školce Ondra pokračoval ve zdržovací technice a nenásilném odporu. Jelikož u Martínka ve škole byly schůzky, tak jsme museli nejprve s Ondrou do školky. Jinak to budeme provozovat opačně. Nejprve s Martínkem a pak s Ondrou. Takže když pak bude sedět v šatně, že tam zůstane celý den, tak už na to budu mít čas (přesně to se dělo dnes ráno). Je v tom prostě vzdor, protože když byl ve školce poprvé sám, tak si to prý skutečně užíval a i první den nakonec dobře zvládnul. Takže je to spíš jen hra se mnou. Mimochodem malý Ondra mi hlásil, že všechno snědl. Když mi tvrdil, že byl dokonce první, tak jsem už začal trochu pochybovat, protože Ondra vždy dojídal jako jeden z posledních a ještě se často nechával krmit. Tak to budu asi muset ověřit z nějakých nezávislých zdrojů.

Ondra předán a už jsme s emohl věnovat našemu školákovi. Nedělám z toho velkou vědu, ale prostě chci, abychom si to užili. Proto jsem Martínka pobízel, ať si to užije, častěji než jsem mu říkal, ať poslouchá a je hodný.

"Tatíí, proti tomu sluníčku mě už nefoť!"




Před školou se setkal s kamarády ze školky. Úsměvné bylo to, že měl stejnou kytku jako jeho nejlepší kamarád ze školky. (Já nakupoval v osvědčeném Belles Fleurs.)




A do foťáku mi neustále opakoval stejný úsměv nebo škleb (?).




Ještě na odchodu mi Martínek zamával kytkou. Jsem rád, že zřejmě nebyl příliš vystresovaný. Už jsem chodili na přípravku, takže nešel do neznámého prostředí. Učitelky už taky poznal, navíc jsem vybrali snad tu nejlepší, doporučovanou a zkušenou s dlouholetou praxí. Navíc si myslím, že svojí roli hrálo i to, že ani já jsem to neprožíval nějak zvlášť přehnaně. Ano, je to něco nového, ale my se na to těšíme a chceme si to užívat.




Následovali jsme děti na chvíli do třídy.




Pak už jen zamávat rodičům a je to na něm.




Cestou ze školy do telefonu vyprávěl babičce, jak bylo první den ve škole...




...ale jako by chtěl dát najevo, jak je nad tím povznesen, tak si přitom hrál s klacíkem a listy keře.




Ostatně ani já jsem se příliš nedozvěděl, co se ve škole dělo.

Ptal jsem se ho: "Martínku, co jste dělali?"
"Nic."
"A co povídala paní učitelka?"
"Nevím, to už si nepamatuju."
"A naučil ses alespoň něco nového?"
"Ne!"
Tak fakt nevím, proč tam chodí :-)


Bohužel nastupují silné ročníky, takže i učitelka nám říkala, že tolik dětí ve třídě už dlouho neměla (téměř třicet) a i v družině byl trochu chaos (zřejmě museli přijmout posily, které nastoupily před týdnem). Martínek si bude muset poradit.


Den spíš zkomplikovalo počasí a i to, že Ondra opět stávkoval a přes opakované výzvy si odmítnul po obědě odpočinout. Takže když nás čekala odpolední hudebka, kam šel Martínek taky poprvé, tak nejenom lilo jako z konve, ale navíc na Ondru padla únava. Bylo to celkem náročné, ale opět jsme to zvládli. Na jednu stranu je to trochu otrava, že Ondra musí se mnou a čekáme na Martínka na hudebce. Na druhou stranu až bude hezky, tak to bude náš společný čas s Ondrou a budeme moct něco malého podniknout jen spolu.

Mimochodem když jsem se snažil zjistit, co v hudebce dělali, tak to byl v podstatě identický rozhovor jako ten uvedený výše. Na druhou stranu je fakt, že já si nevzpomínám, že bych základní školu nějak zvlášť řešil. Takže jsem asi nebyl jiný.

Byl jsem z toho všeho tak unavený, že jsem si říkal, jak tohle budeme zvládat skoro pořád. Ale nejsme ani první ani poslední a nějak to bude muset jít. Snad si časem zvykneme. Rád bych pokud ožno brzo nechával Ondru ve školce na spaní, alespoň mi odpadnou dohady s ním, že nechce. A i Martínek by se vždy mohl vyřádit v družině, přestože ta na mne moc dobrý dojem neudělala.

Tak uvidíme. Dnes raději budíček kluků v 6:50. Včera jsme je do postele zahnal už po 20:00, ale i tak Ondra moc spát nechtěl (přestože byl hodně unavený celé odpoledne) a Martínek se pro změnu budil a ráno mi říkal, že měl špatné sny. I tak to bylo zase celkem náročné ráno, přestože svítilo sluníčko, bylo docela teplo a nikdo výrazněji nestávkoval (kromě Ondry ve školce, jak jsem už psal, ale to už byl Martínek ve škole).

Držte nám palce! ;-)
Děkuji!

Příprava na školu aneb Co dělá maminka a tatínek?

Čekají nás nové věci. Martínek půjde poprvé do školy a Ondra začne chodit do školky sám (tj. už tam nebude mít staršího bráchu). Jako vždy jsou pocity smíšené. Částečně mě uklidňuje, že máme zřejmě podobné myšlenky jako řada dalších rodičů prvňáčků. Nedávno jsem třeba četl anketu, ze které vyplývalo, že děti se na školu většinou těší a jejich rodiče mají naopak obavy. Nikoliv z výuky jako spíš ze změny rytmu, tj. především z ranního vstávání nebo že děti budou muset být ve škole přece jen víc samostatné.

Snažím se brát školu jako další pozitivní věc, na kterou se těšíme a zbytečně kluky ani sebe nestresovat. Jsme šikovní kluci a věřím, že si poradíme, i když řešení některých situací zatím úplně jasně nevidím (třeba když bude nemocný malý Ondra atd.). Oproti jiným starostem je tohle s klukama zábava, radost a zážitek, takže doufám, že si to především užijeme.

Nedávno jsem se Martínka jen tak "cvičně" ptal, co by ve škole odpověděl.

"Martínku, co dělá maminka a tatínek?"
"Maminka je v nebíčku a tatínek je demokratickým učitelem."
"Demokratickým učitelem?"
"Ano, demokratickým učitelem." Po chvíli však Martínek zaváhal a zeptal se: "Tatíí, nebo jak se řekne to slovo, jak je to ta nejvyšší škola?"
"Aha, ty myslíš univerzitu."
"Ano, univerzita."

Později v klidu jsem Martínkovi říkal, že třeba některé děti nebudou rozumět tomu, když říká, že má maminku v "nebíčku". Klidně může říct, že maminka umřela, protože byla nemocná. Martínek se ale trochu zakabonil, že se mu to nechce říkat. Tak se ho ptám proč a on na to, že nechce, aby se mu děti smály. Vzápětí však dodal, aby naopak děti nplakaly, že by pak on plakal taky. Tak jsem toho velkého a přitom ještě stále hodně malého broučka objal.

Jednak jsem mu říkal, že vím, že děti někdy bývají zlé a druhým se posmívají. Na druhou stranu bych se divil, kdyby se mu měly smát právě kvůli tomu. A kdyby náhodou, tak ať mi to řekne. Nejenom že nemůže za to, že mu maminka umřela tak brzo, ale naopak to znamená, že je velmi šikovný kluk, protože to zvládá i bez maminky. Kdyby náhodou se mu někdo smál, pověděl jsem mu dál, tak ať mu řekne nebo si pomyslí, co by si většina dotyčných posměváčků poradila bez maminky?

Trochu mě to překvapilo. Přiznávám, že já jsem se tohoto Martínkova "hendikepu" v dětském kolektivu vždy trochu obával, ale nikdy jsem to příliš nedával najevo (vím však a vidím, jak jsou děti na mnoho věcí citliví a dokážou mnohé vycítit). Jsem však přesvědčen, že to zvládáme a jsem připraveni to zvládat i do budoucnosti

Opět stříhání

Už delší dobu se zvlášť Martínek domáhal ostříhání vlasů. Přece jen se pod cyklistickou přilbou vlasatá hlava víc potí. Přes prázdniny jsme si užíval "vlasatých kluků". V nejteplejší den v roce jsme se rozhodli pro ostříhání, resp. oholení. Jako vždy jsme si přitom užili hodně legrace, takže vkládám sérii fotek.

Nejteplejší den v roce

V údajně nejteplejší den v roce jsme s klukama hned po snídani vyrazili na kola a já po delší době zase vytáhnul svoje brusle.

I když nebylo ještě takové horko, tak jsme se i tak pěkně zapotili.




Odpoledne jsme se před horkem ukrývali doma. Kluci odpočívali nebo si hráli. Já jako vždy dělal od každého něco.

Venku bylo skutečně horko. Na chvíli jsem na balkón na Sluníčko dal teploměr a ten naměřil více než 50 stupňů.




Večer jsem náhodou zachytil zprávu, že nad Prahou bude dobře vidět Mezinárodní vesmírná stanice (ISS), tak jsem kolem 21:13 sledoval její přelet.

Až vystuduju univerzitu, budu jezdit s traktorem

"Tatíí, jak se jmenuje ta nejvyšší škola?" zeptal se mě nedávno Martínek v obchodě u mléčných výrobků.

"Jak to myslíš, ta nejvyšší?" nechápal jsem jeho otázku.

"No přece ta nejvyšší, která se dá vystudovat," upřesňoval Martínek.

"Myslíš vysokou školu?"

"No a jak se to řekne jinak? Tam, co jsi studoval ty a pracuješ tam," pokračoval Martínek.

"Aha, ty asi myslíš univerzitu," konečně jsem pochopil, kam svými dotazy mířil.

"Ano, to je ono. Univerzitu," řekl spokojený Martínek a hned pokračoval: "Tak až vystuduju tu univerzitu, tak budu jezdit s traktorem a budu mít svojí farmu!"

"Tak to bys měl asi studovat Zemědělskou univerzitu," snažil jsem se smysluplně reagovat.

"To je jedno," překvapil mě Martínek. "Prostě až vystuduju univerzitu, tak budu jezdit s traktorem a budu mít svojí farmu."


A teprve pak mi to došlo! Už několikrát jsem mu v minulosti řekl, že má na něco dost času a že nejprve má vystudovat. Překvapil mě, jak vážně to zatím bere. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží. Vždyť nastupuje teprve do 1. třídy.

Hovory v pánských sprchách

Nedávno v pánských sprchách v bazénu předváděl malý Ondra své "počtářské umění":

"Tati, tady jsou dvě sprchy a tam tři, takže jich je dohromady pět."

"Je to tady pro pět mužů."

Jeden přítomný muž se pousmál, jaký je ten mrňous šikulka.

Ale Ondra pokračoval dál:

"Nebo by se sem vešli čtyři muži a jedna holka."

Všimnul jsem si, že většina osazenstva sprch zpozorněla (kromě nás tří tam byli tři další muži).

Ale ani to Ondrovi nestačilo a pokračoval:

"Nebo čtyři muži a jedna Polka."

Pyšně se na mne podíval, že vymyslel zajímavý rým.

To už muži ve sprše pobaveně reagovali a broukali něco v tom smyslu, že jim by se líbila jiná situace. ("To spíš čtyři holky a jeden muž.")

Kluci to nezaznamenali. Přece jen jsem je musel popohnat, aby byli rychlejší. Ostatně my jsme skromní. I jedna "holka" je pro nás cenná...

Jak Martínek stavěl banku

Když jsme na přelomu července a srpna byli mimo Prahu, tak Martínek pěkně vyvažoval "duchovní" program svojí "materiální" aktivitou. Svůj zájem o "peníze" posunul na vyšší stupeň. Takže nejenom pro ostatní účastníky průbežně vyráběl peníze, ale nakonec se rozhodl, že si postaví vlatní banku.

Jelikož pobyt byl rekreačně-pracovní, tak nebyl problém ho náležitě vybavit.








Martínkovu aktivitu jsem zaznamenal až v jeho závěrečné fázi, kdy byla "hrubá stavba" banky už hotová.

Říká se přece: "Dvakrát měř, jednou řež!"






Chvílemi pomáhal i malý Ondra, ale spíš jen obhlížel stavbu a nářadí.




Ještě poslední úpravy...




...a stavebník se klaní a ukazuje svoje dílo.




Nyní se Martínek, tentokrát už v roli bankéře, v novém ustavu "zabydluje".




Peníze bral vítr, tak je třeba je lépe zabezpečit.






A vše je připraveno pro zákazníky! Jaká radost z podařeného díla!








Po kom to ten kluk jen je?

Mimo jiné jsem slyšel, že v Martínkovi někdo nepoznává tatínka. Je pravda, že já moc stavební sklony nemám. Možná je to i tím, že můj otec je stavař.

Zrovna nedávno mi zase naznačoval něco v tom směru, že jsem snad nikdy pořádně s ním nepracoval a nepomáhal mu, jak bych asi podle něj měl. Prý se díval na fotky a nikde mě tam neviděl. Tak jsem se taky díval a musel jsem mu dát za pravdu, že moc svých "pracovních fotek" nemám. Zřejmě jsem buď nepracoval nebo mě u toho nikdo nefotil.

Vzpomněl jsem si, že jednu svojí "pracovní fotku" z poloviny 90. let jsem na svém blogu již zveřejnil. Bylo to v textu, kde jsem vzpomínal na úmrtí svého mladšího bráchy.

Ještě jsme našel další svojí "pracovní fotku", kterou sem pro zajímavost vkládám. Je z roku 1995. Krátce předtím, než došlo mezi námi s otcem k vážnější roztržce. Ne že by k nim předtím nedocházelo, ale vždy jsem je tak nějak přecházel a respektoval jsem, že je to "můj táta" (mimochodem jak zdůrazňovala moje máma, která si naše roztržky nepřála, ačkoliv věděla, jak je to s otcem náročné). V té době jsem se postupně stavěl na vlastní nohy. Snažil jsem se o sebe starat (leckdy bylo třeba se starat i o mladšího bráchu), studoval jsem (při studiu historie jsem začal studovat i teologii), pracoval jsem (zatím jen brigádně, příležitostně nebo na částečný úvazek), měl jsme první vážný vztah. Takže jsem usoudil, že opravdu nemusím téměř každý víkend trávit v zakouřeném prostředí s někým, kdo většinu času nadával mně nebo mým blízkým. Ale to je přece jen jiný příběh, o kterém dnes nechci psát. Jen se mi to vybavilo nad fotkami malého "stavaře"...