Kolem Vltavy na kolech

Po pondělním úspěšném výletu s Ondrou jsem se k Vltavě a k přívozu vypravili opět v pátek, tentokrát v plné sestavě.

Nejprve jsme uspokojili hladové žaludky malým piknikem u vody. Kluci mají rádi piknik a McD, ale obojího jim příliš nedopřávám, takže byli rádi.






Pak už jsme se mohli vydat na plavbu přívozem (jen tam a zpátky).






Hlavní náplní výletu byla jízda na kolech po cyklostezce podél Vltavy. Dojeli jsme až k dalšímu přívozu Sedlec - Zámky. Pak jsme se vrátili a pokračovali jsme v opačném směru až kolem ZOO. To už se přece jen na Ondrovi projevila únava, takže jsme se vrátili.

Zjistil jsem, že už klukům pěšky nestačím. Ondru bylo sice potřeba několikrát postrčit. Jednou dokonce sjel z cesty a spadnul, ale nebylo to nic vážného (nesjel do Vltavy ;-). Každopádně si budu muset pořídit in-line brusle nebo něco jiného (koloběžku?), abych byl mobilní a nemusel za nimi pořád popobíhat. Je fakt, že mi taky dali pořádně do těla. I proto jsou fotky malých cyklistů jen zezadu ;-).








Cestování jsme si zpříjemnili krmením kachniček (resp. kačerů).








Přece jen ve všední den tam bylo asi míň rušno než o víkendu. Počasí se pěkně vydařilo. Navíc bylo pořád co sledovat, protože na protějším břehu je frekventovaná železniční trať a nad hlavami letecký koridor. Tak jsme si to pěkně užili.

Vzpomínáme...

Dnes jsou to dva roky ode dne, kdy Lenka zemřela po dlouhém a statečném zápase se zákeřnou nemocí ve věku 37 let...

Náš příběh v prosincovém čísle časopisu Porozumění (s. 8-11).

Na přívozu a v Podbabě

V pondělí jsem se i díky pěknému počasí rozhodl pokračovat v užívání si radosti dětí. Odvedli jsme Martíka do školky a vyrazili jsme s jeho kolem do opravny. Nějak ti moji malí cyklisti těm kolům dávají zabrat. V pátek jsme byli s Ondrovým kolem, v pondělí pro změnu jinde s Martínkovým (měl rozbitou brzdu). Oprava proběhla rychle, my jsme si mezitím s Ondrou prohlíželi koloběžky. Venku bylo hezky a nám zbývaly zhruba dvě hodiny do vyzvednutí Martínka.

Nejdřív jsme se chvíli dívali přes plot na žirafy a zebry v ZOO. Kdyby měli i přes týden otevřený horní vchod do ZOO, tak asi s návštěvou neváháme. Pak jsme se jeli podívat dál k vodě, zhruba v místech přívozu Podbaba-Podhoří. Uvědomil jsem si, že Ondra ještě na lodičce nejel, takže jsem se dlouho nerozhodoval a okamžitý nápad byl na světě.

Při svojí první cestě se Ondra tvářil ještě trochu nejistě.














Jen škoda, že v Podbabě není víc možností na nějaké vhodné občerstvení. Opět jsem s výletem nepočítal, takže kromě pití jsem s sebou neměl nic k jídlu. Zeptali jsme se místních a navštívili údajně jedinou zdejší hospodu. Je fakt, že ten podnik ve mne nevzbuzoval moc důvěru, ale rozhodli jsme se ho vyzkoušet. Výhodou bylo to, že teprve otevírali a skoro celou dobu jsme byli jediní návštěvníci. Teprve krátce před naším odchodem dorazil první štamgast, sednul si kousek od nás a bez ostychu si hned zapálil. To už jsem měl v sobě celkem chutný steak (je fakt, že jsem trnul, co mi přinesou) a pár zcela nechutných hranolek. Ale účel to splnilo.

Pár fotek, jak se Ondra v hospodě baví hrou s pivními tácky ;-)






Cestou zpátky se už Ondra tvářil jako zkušený námořník a dobře se bavil.






Bylo to fajn. Do těch končin (tedy kromě té hospody) vyrazíme určitě zase brzy znova. Třeba s kolama se projet kolem Vltavy atd.

Berušky

S ohledem na blížící se výročí ale i na pěkné počasí, jsme v neděli s beruškami navštívili hřbitov...

Opět v ZOO

Trochu mě pobavilo, že můj příspěvek o naší návštěvě v ZOO, především ta zmínka o tom, že jsme stále čekali na nějaký "milý doprovod", vyprovokovala pár reakcí.

Takže jsme v sobotu vyrazili opět do ZOO, tentokrát i s "milým doprovodem".

Oproti minulému víkendu tam sice bylo plno lidí, ale kluci byli rádi. Mimo jiné i proto, že díky přímluvě "milého doprovodu" si užili zábavu, kterou bych asi jinak nepodniknul a projeli se na oslíku a poníkovi.

Jak mě kluci nabíjejí

Není to nic nového, žádný velký objev. Jen jsem si to minulý týden, kdy mi opravdu nebylo dobře, zase jen o trochu víc uvědomil. Jak mě ti kluci nabíjejí. Plno věcí prostě rychle vyřešit nejde. Nevím, co bude zítra, pozítří, za týden, za měsíc, za rok, ale kluky tu mám teď a jsou fajn. Přestože mě trápí, že jim nemůžu poskytnout "komfort úplné rodiny", že nejsem vždy všechápající a trpělivý táta... a asi plno dalších věcí (ostatně ne nadarmo jsem ten pocit, který mě pronásledoval minulý týden, nazval pocitem "selhání"). Nemá však smysl se tolik trápit tím, co nemáme nebo zrovna nemůžeme, ale pokud možno se radovat z toho, že máme jeden druhého a máme se rádi, i když to zní jako fráze.

Uvědomil jsem si, že musím hledat cesty, jak si trochu odlehčit. Právě proto, abych si kluků a jejich radosti mohl lépe užívat. Kontaktoval jsem svojí známou psychiatričku, měl jsem hovor s dětskou psycholožkou, navštívil jsem svojí praktickou doktorku. Zkusil jsem čaje, sirupy i nějaký ten lék. Zkusil jsem hodit za hlavu některé starosti, chodit dřív spát, změnu v jídelníčku. Pomalu kontaktuju přátele, kamarády. Přemýšlím, co zajímavého podniknout. Mimo jiné jsem například kontaktoval občanské sdružení HOST.

Je to vše ve fázi rozhlížení se a různých pokusů. Taky si však uvědomuju, že momentálně nemám zrovna sil na rozdávání a taky únavu cítím poměrně velkou (a je jedno, zda je jarní nebo jiného původu). Pravdou také je, že nepříjemná bolest břicha (podle doktorky neurotického původu), kterou tak "důvěrně" znám z dřívějších stresových situací, mě zatím stále neopouští (i když už je to snad lepší, protože mě v noci nebudí)...

Na druhou stranu musím vzít v úvahu fakt, že mě tento týden čeká drobný chirurgický zákrok, po delší době opět učení (na které se těším) a hlavně dvě výročí...

Každopádně se snažím radovat se z radosti svých kluků a pokud možno si to s nimi užívat. Proto se omlouvám těm nejbližším, kteří mi nabízejí, že by se na čas o kluky postarali, abych si mohl odpočinout. Třeba ta doba nastane, až bude čas. Momentálně mě však velmi nabíjí a já si nedovedu představit, že bych je večer neukládal (i když tady bych si to dovedl představit, kdybych mohl někdy večer někam vyrazit) a ráno se s nimi s úsměvem nevítal. I díky tomu si uvědomuju, že i když je to mnohdy vše hodně náročné, tak to má smysl.

To, o čem jsem právě psal, nyní taky trochu obrazem.

Tohle není tanec v dešti. To mi jen kluci pózovali při focení (já chtěl původně jen "normální" fotku kluků)...














Jakou radost Ondrovi udělá pouštění kamínku po skluzavce (samozřejmě bez dalších dětí)...




















Další oblíbená "zábava": Mávání autům, hlavně kamiónům a následná radost Ondry z toho, že řidiči reagují, tj. mávají, svítí a troubí...










Opět šťastný Ondra a kamínky, jen jiné hřiště...

Dětská radost

V nelehkém období, které právě zažívám, se snažím v dětské radosti svých kluků hledat trochu radosti a štěstí i pro sebe...





PS: Nestalo se asi nic zásadního, prostě se to nahromadilo. Musel jsem nejenom sobě ale i nejbližšímu okolí přiznat, že už to takhle dál nejde a musím najít způsoby, jak si trochu odlehčit, abych mohl líp fungovat... Už se na tom pracuje... Případné rady, nápady atd. prosím raději na můj mail.